Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Vražedná příroda

Ráno mě Jirka vzbudil za pět minut půl osmé, což se mi zdálo, vzhledem k tomu, že jsme měli na půl osmou domluvený odvoz zpět na trail, poněkud pozdě. Budík si vzal zřejmě dovolenou a já jsem se, poněkud znavená noční hrou na schovávanou s medvědem, sama neprobudila. Naše noční historka pobaví všechny bez výjimky a naštěstí nevadí, že vyrazíme později.

Po deváté už šlapeme kolem další částí větrné elektrárny a bojujeme se silným větrem. Hole používám jako oporu a poprvé mi těch patnáct kilo na zádech mi přijde vhod. Každou chvíli musím s dalším krokem vpřed čekat, až vítr trochu ustane, protože potřebuji veškerou sílu a stabilitu, abych se neskutálela dolů. Rychlost dva kroky vpřed, tři vzad napovídá, že dnes rekord netrhneme. Z ničeho nic nám nad hlavou neskutečnou rychlostí prosviští stíhačka. Udělá dvě otočky a je pryč, až se zdá, že se někdo při pátku nudil a jel se jen tak proletět.

Kolem poledne se konečně vyškrábeme nahoru a díky malým lesíkům si užíváme příjemného stínu a na chvíli se cítíme jako doma. Nepřestává mne fascinovat, jak se zdejší příroda mění doslova za každým rohem. Díky včerejšímu zážitku vidím všude medvědy a nějak se nedokáži zcela uvolnit. Je mi jasné, že zvířata jsou tu na rozdíl ode mě doma a medvědi nejsou krvelačné bestie, co žerou lidi, ale pořád mám před očima velkou černou hlavu a zeleně svítící oči. Hraji oblíbenou hru „Když se nedívám kolem sebe, nikdo mě nevidí“ a Jirkovi trochu závidím, že bez brýlí si hravě splete medvěda se psem.

Jirku koleno bolí i po dvou dnech odpočinku a navíc má nové boty, proto je náš dnešní cíl pouhých sedmnáct mil. Před pátou docházíme k vodnímu zdroji, u kterého dnes i přespíme, protože zítra nás čeká opět dlouhá trasa bez vody. Než zvládneme každodenní večerní kolečko, je tma, se kterou přichází opět silný vítr. S každým poryvem máme plný stan prachu. Nocují tu s námi ještě další hikeři, ale pro jistotu stejně věšíme jídlo. Jako jediní. Většina lidí zde na trailu je přesvědčena, že tu medvědi nejsou a nechápavě na nás koukají. To, že se mýlí, jim nevysvětlíme, protože, stejně jako všude, ukázaná platí. Tajně doufám, že my už jsme na toto téma viděli dost.

Noc byla jedním slovem strašná. Foukalo tak, že jsme téměř nespali a ráno jsme jen mlčky vysypali závěje prachu ze stanu. Bolí mě dutiny a prach mě nepříjemně řeže v očích. Máme naplánovanou etapu k další vodě, což je devatenáct mil. Blíží se moje dni a přes noc mi kdosi zlámal všechny kosti v těle. Bereme na cestu šest litrů vody a nejsem si jistá, zda s touto náloží někam dojdu.

Začátek je těžký. Z prachu mám tak podrážděný nos, že mi teče z očí a smrkám krev. Pochod do smyčky, kdy nejprve jdeme dolů a jasně na protějším kopci vidíme, že za chvíli půjdeme opět nahoru, tedy oproti možné kratší cestě si zajdeme minimálně dvě hodiny, mi na náladě nepřidá. Dneska je každý krok vydřený. Chci si lehnout a spát, a to ideálně několik dní a Jirka je na tom tentokrát podobně. Nepomáhá nic. V tichosti jdu vpřed, protože mi nic jiného nezbývá. Není to krize, ve které by mě napadaly myšlenky na ukončení výletu, ale setkání s medvědem a poslední dvě noci s minimem spánku ze mě udělaly vlastní stín.

Všimla jsem si jedné rozdílnosti oproti našim končinám. V Americe je spousta věcí daleko větších a agresivnějších než u nás. Představte si obyčejnou šišku. Já si vybavím normální šišku, která se vejde do ruky a se kterou jde třeba závodit v hodu na strom. Nasbíráte deset šišek, určíte konkrétní strom a počítáte, kolikrát z deseti hodů se člověk trefí. Jako dítě z vesnice jsem tuhle hru milovala. Tady bych na podobné hry potřebovala rukavice, dvě velké tašky z Ikei a strom stojící maximálně metr přede mnou. Místní gigantické šišky váží přes půl kila a jak jsem zjistila, když jsem se po první nadšeně vrhla, mají trny.

Nebo takový „divoký angrešt.“ Jakmile jsem ho podél cesty spatřila, zaradovala jsem, což mě přešlo přesně v chvíli, kdy jsem si jeden chtěla utrhnout. Jeho téměř centimetrové ostny mi zůstaly zapíchnuté v ruce. Brání se, aby ho nikdo nesnědl? Trochu mi to připomíná skutečnost, že mnoho američanů vlastní zbraň. Do úvahy, proč si myslím, že je to nesmysl, se vůbec nechci pouštět, ale každopádně mi to připadá zajímavá analogie. Jako by se tu chtěl každý chránit, aniž by vlastně věděl proč a před čím…

Před šestou večerní míjíme míli šest set a já si kvůli fotce sedám v kraťasech na prašnou cestu. V uších mi zní tolikrát slyšené „neválej se po zemi, budeš špinavá,“ které ve mě odmala vyvolávalo touhu lehnout si na zem do „špíny.“ Vida, o třicet let později si odříkaného chleba užívám po nekončících krajících do sytosti.

Zbývá nám posledních sto mil do Kennedy Meadows, brány Sierry. Cítím, že opravdová legrace teprve začne a doteď to opravdu byl jen trénink na PCT. Cítím, že mě, ale i celý tým trochu opustila energie. Přesně ve chvíli, kdy jsme si jen v koutku duše pomysleli, že nám to už vlastně docela jde nohy ztěžkly a připlížila se únava. Pozitivní je, že i když jsme oba vyřízení dvacet mil denně jsme schopni v pohodě zdolat.

Stanujeme u vody a po dlouhé době máme i výhled do okolí. Večerní kolečko už máme nacvičené. Jirky první večeře, moje psaní, „praní“ prádla, cvičení, Jirky druhá večeře, jsou-li zásoby dostatečné Jirky třetí večeře a po zavrtání se do spacáku rychlé upadnutí do kómatu. Ačkoliv každý den není procházka růžovou zahradou, je tu krásně a jsme vděční, že tu můžeme být.