Článek
Večer jsem si přichystala ke spánku oblečená ve svém merinu, Jirky mikině a péřové bundě a stejně jsem se několikrát za noc probudila zimou. Na sobě jsem měla tolik vrstev, které by mě měly zahřát i za polárním kruhem, ale marná snaha, nejsem polárník. Zima mi je pořád, na což si začínám už zvykat, protože mi nic jiného nezbývá. Vzbudím se v půl šesté, venku prší, a proto nechávám Jirku spát a chvíli si čtu pro dobrý pocit, že netáhnu čtečku zbytečně, ačkoliv je mi úplně jasné, že se jedná jen další krám v batohu. Počasí se mezitím umoudří a než vyrazíme , vysvitne slunce a já se dokonce po třech dnech svléknu do kraťasů. K dnešní kulturní zastávce v McDonald’s, který je součástí benzinové pumpy u dálnice křižující trail, nám zbývá ujít čtrnáct mil.
Ranní rozcvička je základ
Možná i vidinou jakéhokoliv jiného jídla než z pytlíku míle ubíhají jedna báseň. Po delší době mi na telefonu zabliká internetový signál, a tak prvních pár mil naskáče během rozhovoru s příbuznými. Litují Jirku, že má stále hlad a musí, chudák, brzo vstávat. Mě nelituje nikdo, zřejmě jako domnělého strůjce celé této taškařice. Jirka se snaží vysvětlit, že je tu dobrovolně, ale nezdá se, že by mu tuto informaci někdo věřil. Zkrátka a jednoduše já jsem ta, která vymýšlí samé blbosti a Jirka chudák, který tím trpí. Spolknu další vysvětlování, které nemá smysl, protože mi stejně nikdo neuvěří a raději se přátelsky rozloučím. Právě včas, protože jen co zasunu telefon zpět do kapsy a podívám se před sebe, na místě ztuhnu. Přes cestu leží přes metr dlouhý had a zírá na nás. Chřestýš to není, ale jen tak ho překročit se mi moc nechce. Rozumně se mu snažím domluvit, klepu holemi a had se na mě dál zvědavé dívá a ani o milimetr se nehne. Obcházíme ho obloukem přes roští, aby se po shlédnutí celého divadla jen líně otočil a odplazil pryč. Než sejdeme první dva kopce, potkáme ještě další tři chřestýše, kteří se nám snaží naznačit, že na rozdíl od nich tu nemáme co dělat.
Jeden z maskovaných společníků
Před polednem se opět ozvala má achillovka. Nevím, zda ji mám otlačenou od boty nebo je přetížená, možná obojí dohromady. Snažím se sebe přesvědčit, že mě noha nebolí, ale jen ji cítím. Zda zafunguje autosugesce nebo se tím jen přestanu zabývat nevím, ale jdu dál. Poslední úsek prudce klesáme a zároveň se velmi ochladí. Fouká tak silný studený vítr, že hole používám jako záchytné tyče, abych se neskutálela z kopce dolů.
Dnešní výhledy stojí za to
V jednu hodinu odpoledne vcházíme do zdejší největší atrakce: McDonald’s. Doma bych tento podnik navštívila jen v případě náhlých kofeinových abstinenčních příznaků, nicméně tady ve mě vyvolá vlnu nadšení. Objednám si salát, Jirka dva kuřecí burgery a hranolky a celou hostinu završíme kávou a zmrzlinou. Bez rozmýšlení mohu potvrdit, že jsem právě snědla nejlepší pokrm svého života. Nevěřila bych, co s člověkem udělají čtyři týdny v lese. Na benzince doplníme zásobu tyčinek a posilnění sociální interakcí se vrhneme na posledních dnešních deset mil. U řeky potkáme hada číslo pět a já si říkám, že by mohl být dnešní poslední. Přiznám se, že nejsem úplně fanoušek hadů, ale tuším, že s touto frekvencí setkávání se jím možná za pár měsíců stanu.
Hady vidím dneska všude
Po delší době cítím příliv energie. Dokonce i achillovka se uklidnila, což spíše než zmrzlině přičítám poobědovému brufenu. V půl šesté rozbalujeme stan v dnešním cíli, kde se skutečně nachází i v mapách zmíněná vodní keška, takže těch pět litrů vody, které jsme s sebou táhli, bylo zbytečných. Jirka chůzi se zbytečnou vodou bere už jako trénink a nic neříká. Večer si po dlouhé době parádně zacvičím a chvílemi si dokonce sundám i péřovku. Svítí slunce a vůbec se mi nechce věřit, že na předpověď na příštích pár dní hlásí sněžení.
Za svítání mě vzbudí déšť. Chvíli si čtu, ale omrzající ruka, ve které držím čtečku, mi ranní kulturní vložku poněkud znepříjemnila. Čekáme, až se alespoň trochu vyčasí a dnešní start začíná až ve čtvrt na devět. Před námi je stoupání do nějakých 2500 n.m, tedy jinými slovy šílený krpál. Po několika set metrech vstoupíme do husté mlhy, která je naší společnicí na příští hodinu a půl. Zachrání mě Mozart a vypnutá hlava. V polovině kopce si všimnu signálu a začnu hledat možnosti přespání ve Wrightwoodu, kam bychom odpoledne měli dorazit. Obvolávám všechny potencionální možnosti ubytování a s každým dalším hovorem se propadám do větší frustrace. Všechno je buď obsazené nebo extrémně drahé. Poslední možnost „trail angelů“, kteří chovají prase v kuchyni a očividně hostí hikery jen pro peníze, nechávám pro případ otázky života a smrti.
Mlha přede mnou, mlha za mnou
Domluvili jsme se, že dáme všemu volný průběh a nějak to dopadne. Parádně jsem vytuhla, takže z rozhýbané achillovky se opět stalo cosi tvrdého a bolavého, což mi na náladě společně s aprílovým počasím příliš nepřidá. Dostávám se do stavu, kdy každé tři hodiny musím něco sníst. Mezitím pít. Za hodinu se třikrát obléknu a svléknu, protože střídavě fouká, sněží, prší a opět svítí slunce. V duchu si říkám, že je to asi příprava na děti, protože si jako jedno připadám. Hlad, žízeň, čurat, zima nebo vedro. Chvíli mi to přijde vtipné, po několika hodinách ve stejném rytmu se už nesměji ani trochu.
Chvíle bez deště a vynucený úsměv
Po poledni se vyškrábeme na jeden z kopců, kde pere ostré slunce a v mžiku se oteplí o patnáct stupňů. Horko vydrží zhruba dvacet minut, než opět vystoupáme výš a znovu se oblékáme. Mám chuť hodit batoh ze skály a skočit za ním. Vím, že objektivně nemám důvod pro špatnou náladu, ale všechno ve mě vře. Nasupeně pokládám nohu před nohu, když v tom za sebou slyším klapání Jirky holí. Zastavím, ohlédnu se a vidím Jirky spokojený úsměv značící, že si dnešní den opravdu užívá. Nechápavě se na mě podívá a než stihne říct něco, co by ve mě spolehlivě otevřelo stavidla mé momentální frustrace jen hlesnu:
„Co čumíš?“ a rozbrečím se.
Nemám sílu svou nesnesitelnost svádět na PMS či se v ní nadále hrabat, a tak jen přes rameno zavolám:
„Promiň, prosím,“ a odevzdaně pokračuji dál. Teplota na vrcholu hlásí dva stupně nad nulou.
Rozdíl mezi fotografiemi je necelé dvě hodiny
Zbývající tři míle prudce klesáme. V podstatě běžíme a mně připadá, že už nemám nohy. První zastávkou je restaurace, na kterou jsem četla samé pochvalné recenze. Dáváme si jídlo napůl a před námi přistane porce pro tři. Druhý den po sobě jíme příborem, u stolu s možností si umýt ruce. Připadám si jako v lázních. Podaří se mi dovolat do Budfarm, což má být čísi pět mil vzdálená farma, kde je možné si na zahradě postavit. Hlas ve sluchátku halasí, že můžeme přijet. Po osmé večerní postáváme na místní benzinové pumpě se záměrem požádat dobrou duši o odvoz. Jediný problém je, že jsme tu sami a po dvaceti minutách čekání se nenápadně ptám prvního řidiče, který přijel natankovat, zda nezná někoho, kdo by nás na místo odvezl, protože žádné taxi pro nás nepřijede. Pán zaváhá a povzdychnutím nabídne, že nás vysadí míli od Budfarm, protože až tam nepojede. Raději se neptám proč a s díky přijímám. Za jízdy se náš zachránce rozpovídá a říká, že takovou zimu a hnusné počasí tu nepamatuje. Prý bývá touto dobou slunce, vedro a vůbec neprší. Jaké neuvěřitelné štěstí, že letos už týden padají trakaře. Na naše vychvalování večeře a dnešního podniku suše odpoví, že tam zas tak dobře nevaří, že jsme jen hladoví. Taky fakt.
Ráno ukáže místo na spaní v plné kráse
Místo po troše bloudění potmě Budfarm najdeme. Všude pobíhají slepice, kohouti, osli, psi a kočky a já začínám chápat, proč nás sem pán nechtěl odvézt. Naštěstí je tma, vidíme vše jen v hrubých obrysech a můžeme tedy s klidem postavit stan a jít se ohřát ke kamnům na zápraží. Dávám si sprchu v koupelně, ve které se člověk spíš umaže, ale voda teče a po několika minutách dokonce teplá. Co víc si přát. Dave, jemuž místo patří, využívá pozemku a nechává na něm za dobrovolný příspěvek nocovat hikery. Je tu skupinka, která spíš než mílím fandí něčemu ostřejšímu a místo obývá již více než měsíc. „Hike your own hike,“ brzy si popřejeme dobrou noc a jsme rádi, že máme kde stanovat, protože zima opět udeří v plné síle. Rovnou si oblékám celý obsah svého batohu. Zítra má začít hustě sněžit, a tak i náš další plán se bude odvíjet podle aktuálního stavu počasí a mé achillovky.
