Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Vše zahojí Crater Lake

Zvukové oznámení hlásící pět hodin ráno jsem se snažila ignorovat. Mé svěžesti určitě nepomohlo, že jsem šla spát večer opět až před jedenáctou. Jsem nepoučitelná. Venku bzučí mnohočlenný orchestr a jsem si naprosto jistá, že tohle bude jediná věc, která mi doma chybět nebude. Ale dost o komárech. Copak jsme dneska dělali? Vstali jsme, dali si ukrytí ve stanu kávu a pak jsme šli, šli a šli a na nějaké třicáté míli zakempovali. Je devět večer a já můžu jít spát. Konec zápisu.

Tak jednoduché si to neudělám. Tak ještě jednou. Oblečení do strašidelných sítí, které mi také chybět nebudou, před půl sedmou ranní vyrážíme. Stále se nám nedaří vypravit se ráno dřív a myslím, že rozumnější bude kapitulovat a s vědomím, že není nic horšího než přepálený start, začneme brát naše pomalá rána jako realitu. Dopoledne uteče jako voda a my zvládneme zase jednou „ten by ten.“ Neradujeme se však dlouho. Kolem jedenácté na chvíli vylezeme z lesa a jsme obdarováni hezkým výhledem, žádným prachem a hlavně místem bez komárů. Byl by hřích se nezastavit, Jirka se dojídá a já chytám internet. Data jsou však v Oregonu zřejmě jen fiktivní, protože ač telefon hlásí plný signál, nic nefunguje. Pauza, při které kolem sebe člověk nemáchá rukama a nohama, ale může v klidu sedět, je tak fantastická, že než se nadějeme, uteče hodina a půl.

Po svačině pokračujeme dalších šest mil k vodě, kde také nejsou komáři. Nádherný ledový potok, ve kterém si chladím bolavá chodidla, přímo volá po pauze. Jirka si vaří vločky, zřejmě k dnešní osmé svačině a já se na chvíli natáhnu, poslouchám vodu a užívám si dnes už podruhé opojný pocit, že mě nic nesvědí, mám čisté nohy a nikde nic nebzučí. Další hodina a půl pryč, a to bych tady vydržela sedět až do večera. Zjišťujeme, že nás čeká několik dvacetimílových úseků bez vody a přemítáme, jak je nejlépe logisticky vyřešit. Čtyřicet mil dnes nezvládneme, protože noční hikování asi nikdy nebude naší silnou stránkou. Vezmeme tedy vodu navíc a smíříme se s tím, že východ slunce nad Crater Lake tentokrát neuvidíme.

Po chvíli chůze opět nasazujeme sítě a já přemítám, zda existuje nějaký plán, kde ty bestie jsou a kde ne. Na jednom místě jsou jich hejna, aby se o pár se metrů dál nevyskytoval byť jediný zatoulaný jedinec. Buď se člověk můžem stále svlékat a oblékat, což ho za chvíli přestane bavit nebo se celou cestu paří v neprodyšné síti. I tady nakonec kapituluji. Tedy až do chvíle, než mě některý vynalézavý komár kousne přes síťku třeba do hlavy a já nadávám jak dlaždič po desátém škopku. Slyšela jsem zaručenou informaci, že komáři z Oregonu mizí po devátém srpnu a upřímně bych všem, kteří jdou z jihu, přála, aby to byla pravda. Stěžovala jsem si Jirkovi, že bych celý trail šla raději do kopce, jen kdyby tam nebyli komáři. Suše mi odvětil, že my ale skoro celý trail jdeme do kopce, a já jsem ráda, že nemám orientační představivost, nepamatuji si včerejší den a mohu žít v naivitě.

Po šesté docházíme k prašné cestě, kde se nachází vodní keška. O té další už víme, že je bez vody, a tak musíme nabrat šest litrů, protože víc stejně neuneseme. Vaříme večeři u zdroje s tím, že se ještě o několik mil posuneme. Chodit po večeři se zapnutým bederním pásem není žádná lahoda a po necelých dvou hodinách chůze stavíme stan na rovném plácku v lese. Bestie opět udeřili v plné síle a mně připadá, že tohle je snad nejhorší útok, který jsme tu zažili. Očista dnes, jako každý večer, bez zdroje vody probíhá tak, že se umyji vlhčenými ubrousky. Nebudu popisovat, jak jsou černé a jak olepeně se cítím. Nedovedu si představit jít s těma úplně černýma nohama do spacáku. Chápu, že mohou být extrémní situace, kdy má člověk jiné starosti, ale myslím, že není nutné chodit po trailu a vypadat, jako když jsem právě absolvovala zápasy v bahně. Možná jen nejsem skutečný hiker.

Sama od sebe se vzbudím před pátou ranní. Zimou. V noci se neuvěřitelně ochladilo a nasazuji kulicha. Včera jsme nemohli usnout, protože kolem stanu bzučeli komáři takovým stylem, že jsem byla přesvědčená, že se nám každou chvílí musí prokousat do stanu a sežrat nás. V péřovce se vysoukáme ven a za jektání zubů se zmrzlýma rukama snažíme sbalit stan. Jedno pozitivum to přece jen má. Ti hajzlové asi v noci umrzli, protože tu nebzučí ani jeden.

V půl sedmé již šlapeme, protože je taková zima, že se nic jiného dělat nedá. Dobrou půlhodinu trvá, než se alespoň trochu zahřeji, když z ničeho nic přijde teplotní vlna a skokem je o patnáct stupňů víc. S prudkým oteplením se vrací i roje komárů. Urychleně oblékám síť a má nálada, narozdíl od teploty, prudce klesá. Jsme uvnitř zmrzlí, zvenku upečení a poštípaní. Tohle snad nikdy neskončí. Táhneme s sebou pět litrů vody, protože její příští zdroj je až kavárna za Crater Lake, kolem kterého dnes půjdeme. PCT je zde zavřené, z důvodu spálené oblasti a hlavně nedávného zvýšeného výskytu pum. Obchůzka vede po dřívějším oficiálním PCT trailu, který se dnes jmenuje „Rim trail,“protože vede kolem jezera. Přesto někteří jedinci zarytě chodí ve spálené, zavřené oblasti, protože jsou přece PCT hikeři. Jinými slovy, raději půjdou spálenou oblastí, kde není nic vidět jen proto, že je to PCT, nehledě na to, že je momentálně zavřené. Toto své hrdinství komentují, ať už v aplikaci, kde máme mapy, nebo na potkání. Přijde mi to úsměvné a oni padlí na hlavu.

Před desátou přijdeme k Rim Trailu, který se začne prudce zvedat. Hodně prudce. S těžkým batohem v přímém slunci, oblečená v síti a se bzučivým doprovodem mám pocit, že padnu obličejem do prachu a v prach se obrátím. Změna teploty a kopec mi dávají zabrat a Jirka na tom není lépe. Po půlhodině mátožné chůze ve vzácném stínu, kde nejsou komáři navrhuje, zda si nedáme svačinu. Proč ne, půlhodina nás nevytrhne a tímto tempem stejně daleko nedojdeme. Záhadně se nám udělá o dost lépe a mně dojde, jak nás ta noční zima zase zničila.

Potkáváme mnoho lidí v protisměru, se kterými jsme se setkali před třemi měsíci na začátku naší cesty a je vtipné vidět, jak na dlouhý trek reagují obě pohlaví jinak. Většina slečen vypadá vysportovaně a odpočatě, jako by se právě vrátily z jógového retreatu. Pokud byly silnější postavy, zhubly, ale ne nějak extrémně. To se však nedá říct o pánech. Čím víc se trail blíží ke svému konci, velké procentu hikerů vypadá, že strávilo léto nucenými prácemi v kamenolomu o kůrce chleba denně. Myslím, že je to tím, že dámy tu zátěž zvládají tak nějak lépe, je pro ně jednodušší ujíst potřebné jídlo a hlavně je to dané hormonálně, protože ženské tělo prostě funguje jinak. Jinými slovy: asi vydržíme víc:)

Na vrcholu kopce se před námi objeví Crater Lake. Neměla jsem tušení, k jaké hříčce přírody nás dnešní kroky zavedou a zůstanu stát v němém úžasu. Obrovské jezero s tou nejmodřejší vodou, jakou jsem kdy viděla. Obklopeno skálami různých barev s kráterem vyhaslé sopky v přední části mi vzalo dech a mně se zase jednou chce tou krásou brečet. Komáři, lesy i únava jsou v tu ránu zapomenuty a já vidím, že i jižní Oregon má své kouzlo. Každou chvíli stavíme a vstřebáváme do sebe okolní krásu, které se nemůžeme nabažit. Potkáváme dost turistů, ale ti se vyskytují vždy jen na malých parkovištích, přes která procházíme, protože cestují po americku: autem dojet až k místu, rychle vystoupit, vyfotit, nahrát fotku na instagram, nastoupit a jet dál, což nám vyhovuje, protože na trailu jsme sami.

Na parkovišti potkáváme pána s vnučkou. „Von,“ jak se nám pán představí, vzpomíná, jak byl v devadesátém druhém v Praze, vypráví své zážitky z celnice a hlavně z plzeňského pivovaru. Pivo prý stálo pětadvacet centů, on se rozšoupl, vypil si jich šest a druhý den mu bylo tak špatně jako nikdy. Jirka vypráví, že doma se vyskytují jedinci, kteří zvládnout vypít i dvacet piv a Von jen nevěřícně vrtí hlavou. Cestou nás zastaví ještě pár dalších lidí, kteří o existenci nějakého PCT nemají tušení a délka trailu je šokuje. Smějeme se a vysvětlujeme, že to není tak hrozné, ale jejich výmluvné pohledy hovoří za vše.

Cesta je opět kombinací škrábání se do kopce a prachu. Oregonský prach je tak jemný, že zůstává nejen v nose a dutinách, ale proděravěl mi oba páry ponožek. Zhruba v polovině okruhu kolem jezera je možnost si zajít míli na vyhlídku a samozřejmě ji jako správní turisti využíváme. Batohy a hole schováme za strom a doufáme, že se s nimi nebude chtít nikdo vláčet. Pokud ano, jediné, co nám zbyde, jsou peněženka a telefon v kapse. Vyhlídka je zde postavena z důvodů požárů, které se z ní pozorují. Z naučných tabulí se mimo jiné dozvídáme, že ne všechny požáry jsou špatné, protože ty vzniklé bouřkou, nejsou-li extrémního rozsahu, stabilizují počet zvířat a hmyzu v přírodě, a jsou proto pouze monitorovány a nehasí se. Nejhorší a nejničivější jsou požáry, které založí uměle svou nedbalostí člověk. Jezero je na některých místech až šest set metrů hluboké a mě by moc zajímalo, zda a jaké ryby v hlubinách žijí. To však nikdo neví a moje fantazie chvíli pracuje na plné obrátky.

Batohy na nás čekají na svém místě a můžeme pokračovat. Pořád se kochám, ale Jirka, s vidinou brzkého občerstvení, se mě snaží důrazně popohánět. Konečně staneme před restaurací, kde nás přivítají davy lidí. Je zajímavé uvědomit si, jak momentální pocit, třeba jen z únavy, dokáže ovlivnit vnímání všeho kolem a hlavně, jak rychle se může změnit. Ráno jsme byli přesvědčení, že neujdeme ani míli a o pár hodin později není po únavě ani stopy.

Pauza rychle uteče a v pět vyrazíme ukrojit ještě pár mil. Nohám se moc nechce a nám s po jídle zapnutým bederním pásem taky ne. Chvíli si zvykáme na trail, trochu bojujeme s únavou z celodenního slunce, ale když se u posledního zdroje vody umyjeme, je nám o sto procent lépe. Trocha ledové vody dokáže zázraky. Aby se to nepletlo, opět zaútočí hejno krvelačných sosáků a já odevzdaně oblékám do sítě, abych se dnes po desáté zpotila. Po dalších pár hodinách chůze to v osm večer balíme na jediném rovném plácku s několika desítkami komárů. Když v obvyklých deset večer dopisuji blog, tak nějak dopředu tuším, jak moc se mi bude chtít ráno vstávat.

V šest odevzdaně vstaneme a před osmou vyrážíme. Po delší době spaní s rozepnutým spacákem mi byla v noci zima. Taková, že mě dvakrát vzbudila a donutila mě obléknout si několik dalších vrstev i čepici. Ráno oblékáme péřovku i rukavice, což nám náladu nezkazí, a dokonce se zdá, že by chodící krizička mohla být překonána. To, že nové nadšení nebude mít dlouhého trvání, ráno ještě netušíme. Docela pohodově se nám šlape, vezmeme-li v úvahu to, že jdeme opět dvacetimílový úsek bez vody a tudíž máme těžké batohy.

Probíhá klasická trailová hra nahoru dolů, ale svítí slunce a my si nahoře dáváme přestávku a náhodou chytáme slabý signál. Jirkovi se podaří načíst předpověď počasí a hlásí, že odpoledne až do zítra mají být bouřky a zítra déšť. Tajně doufám v nespolehlivost i oregonských rosniček, ale něco mi říká, že pokud prošly podobných výcvikem jako ty washingtonské, lhát nebudou a my jsme slušně řečeno v řiti. Nemáme kam uhnout a na každou stranu je to více než čtyřicet mil k nejbližší silnici.

Po dvanácté se obloha začíná lehce mračit. „To proběhneme,“ uklidňujeme se a nestavíme ani na oběd. Před jednou začne v dáli hřmět a hlasité zvuky se rychle přibližují. Takové rány jsem v životě neslyšela. Začínáme opět stoupat a jako bonus se na nás přisají svými krvelačnými sosáčky naši staří známí. Snažím se jim vysvětlit, že dle trailových povídaček už měli dávno všichni chcípnout. Nezdá se však, že by je tato informace zaujala a s chutí se vrhají na všechny části mého těla. Nadávám nahlas a rychle si oblékám síť, protože zdejší komáři jsou schopni se přisát při rychlosti chůze čtyři míle za hodinu.

Mezitím obloha ještě více potemněla. S hlasitým pleskotem začínají padat první obrovské kapky, jejichž četnost se rychle zvyšuje. Místo sítě oblékáme nepromokavou bundu a běžíme dál. K vodě, kterou potřebujeme, zbývá míle a kousek a doufáme, že poblíž bude nějaké rovné místo bez stromů, kam budeme moci postavit stan a tu slotu přečkat. Blesky jsou tak silné, že připomínají svit halogenové baterky přímo do očí. Během chvíle se rapidně ochladí a jsme úplně promočení a zmrzlí i pod nepromokavou bundou. Trochu se bojím, protože hromy jsou ohlušující a blesky blízko. Procházet se za bouřky uprostřed lesa s kovovými holemi v rukou určitě nepatří k mým oblíbeným aktivitám. Déšť vystřídají kroupy, které nepříjemně bodají do holých nohou. Snažím si sama sobě namluvit, že je to něco jako přírodní jako masáž, ale takovému nesmyslu ani já nevěřím. Sto metrů před údajnou tůní je jako zázrakem malé místo na stan. Jirka staví a já jdu pro vodu. Jsem tak mokrá, že bych do nyní dost rozvodněné tůně mohla skočit celá a bylo by to jedno. Rychle naberu špinavou, zkalenou vodu a vracím se za Jirkou. Stan stojí, ale uvnitř je rybník. Kapitulujeme a úplně rozmočení na chvíli usneme, dá-li se vyčerpané kóma nazývat spánkem. Když ani za hodinu déšť neustává, rozhodneme se alespoň najíst. Jsme oba trochu rozladění, protože jsme dnes chtěli ujít přes třicet mil, abychom v klidu zítra dorazili do Fish Lake pro náš balík s jídlem a mohli umýt sebe i věci. Víme sice, jak to tady s plány dopadá, ale tenhle scénář o dvou trvale zmáčených hercích, marně bojujících s nepřízní rozmarného počasí, se opakuje bez přestávky už asi po třicáté.

Po dalších třech hodinách déšť konečně ustává a my balíme, abychom se alespoň o kousek posunuli. Čeká nás dnešní největší stoupání, do kterého se ani jednomu nechce, protože je zima a my nemáme jinou možnost, než vyrazit v mokrých věcech.

Stoupání je strmé a navíc po ostrých kamenech, ale oba jsme tak odevzdaní, že jen šlapeme. Nahoře se nám dostane odměny. Úchvatný výhled na obě strany, západ slunce probleskující mezi mraky a mlha která se táhne údolím. Zvládneme ujít ještě sedm mil k dalšímu zdroji vody, kterým je malé jezírko půl kilometru mimo trail, kde také postavíme stan. Jirka se obětuje a udělá si další večeři, abychom dle jeho slov nepřišli zítra k dalším zásobám v balíku se zbytky jídla z předchozí etapy. Ten kluk by se rozdal. V devět jsme už ve stanu a po dlouhé době Jirka svolí k propnutí spacáků, což značí jediné: v noci asi bude mrznout. Zima nás přesune vzpomínkami zpět do Washingtonu a já doufám, že se rosničky zmýlily alespoň s předpovědí na zítra.