Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Jirkovo spontánní dobrodružství

Dnešní ráno začalo už včerejším večerem, kdy se jednomu z nás podařilo vylít vařič plný čaje do stanu, konkrétně do mého spacáku. Místo abychom se dohadovali, kdo za to může jsme okamžitě svorně odvraceli následky katastrofy, což považuji za jeden z příznivých účinků trailu. Neřešit hovadiny ale konat jako tým. Za další pozitivum považuji otestované vlastnosti mého spacáku, především jeho nepromokavou úpravu a tímto Criterion quantum 450 vřele doporučuji. Pořídila jsem si ho v obchodě nalehko a dám za něj, stejně jako za tento obchod, ruku do ohně.

Než jsme stihli zlikvidovat následky škod, odbila desátá večerní a o osmi hodinách spánku jsme si mohli nechat jen zdát. Ráno podle toho vypadalo a Jirka se ráno dokonce pokoušel předstírat, že již není mezi živými. Jeho náladu nezlepšilo ani úspěšné vykopání a následné naplnění jamky, což obvykle zaručeně zabírá, protože si, dle svých slov, skoro „sedl“ do Poison oaku, což ve skutečnosti znamená, že na něj šlápl. Tak jako tak, nálada je dnešní ráno pod bodem mrazu. Vyrážíme vstříc novému dobrodružství až před osmou ranní, a to rovnou vzhůru do kopce.

Je šílené vedro a všude kolem nás číhá Poison oak. Mě nechává vcelku chladnou, možná i tím, že ho obvykle nevidím a zda jsem se této jedovaté rostliny dotkla či ne, netuším. Oproti tomu Jirku jeho přítomnost přímo dráždí a já si pro tentokrát své poznámky o síle mysli nechám raději pro sebe. Platí úměra, že čím je tepleji, tím méně komárů se kolem nás pohybuje a po měsíci komářího pekla se raději upeču, než nechám sežrat. Den ubíhá v klasickém rytmu: pět mil, svačina, pět mil, svačina, kterou přeruší sprintující medvěd nedaleko od nás. Počet medvědů jsem přestala počítat a jen suše konstatuji, že medvědi opravdu běhají rychle a jím dál.

„Vymyslel jsem alternativní trasu,“ oznámí mi poté, co několik minut zírá do telefonu. Mapy.cz očividně fungují i zde a Jirka mi strká pod nos telefon, na kterém mi nadšeně ukazuje svůj dnešní plán.

„Je to sice trochu delší, než oficiální PCT, ale zase nevíme, kudy půjdeme,“ vysvětluje nadšeně.

„O kolik delší? V tomhle vedru a bude tam voda?“ nesdílím příliš jeho nadšení.

„To nevím, ale mam trailu po krk. Ještě chvíli se budu dívat před sebe na tu dvaceticentimetrovou cestičku a zblázním se,“ vysvětluje se zkroušeným výrazem.

Moc se mi jeho nápad nezdá a poslední, co si přeju, je ve vedru na padnutí objevovat zapadlý americký venkov, kde jsem se, na rozdíl od Jirky, nějaký čas pohybovala a trochu si ho umím představit. Nechci však malovat čerty na zeď a protože Jirka není obvykle ten, který by vymýšlel chujoviny, souhlasím s dnešní alternativní vycházkou zcela v Jirkovo režii. Namísto abychom pokračovali po trailu, odbočíme vlevo a již tato drobná změna vykouzlí na Jirkovo tváři spokojený úsměv. Ignoruji dobře známý pocit okolo žaludku a přesvědčuji sama sebe, že všechno bude úplně v pohodě. Na druhé straně lesa spatříme dalšího medvěda a já tajně doufám, že to bylo dnešní poslední dobrodružství. Inu, nebylo.

Dnešní den má být podle předpovědi úplně nejteplejší. Čtyřicet ve stínu činí pobyt na poledním slunci nesnesitelným a asi abychom si dobrodružství užili do sytosti, že po chvíli vyjdeme z lesa na černočerný asfalt bez možnosti se kamkoliv schovat. Zbývá nám poslední litr vody, ale Jirka přesvědčivě hlásí, že zanedlouho máme míjet jakýsi vodní zdroj. Po další půlhodině pekelného vedra, kdy oba vypadáme, že jsme právě vylezli ze sprchy skutečně dojdeme k jakési vodní nádrži, která je však zcela vyschlá. Při pohledu před sebe vidím proudy teplého vzduchu, kterak plují jeden přes druhý a tuším, že v tomhle počasí potkáme tak maximálně fata morganu.

„To je v háji, jinou vodu mi mapy neukazují,“ sděluje mi opatrně Jirka.

„Ale vymyslel jsem nový plán,“ pokračuje a já se raději neptám.

„Nedaleko cesty kudy jdeme je nějaká vesnice, Big bend se jmenuje. Určitě tam bude obchod a koupíme si vodu, není to až o tolik delší, jezdí prstem po displeji telefonu.“

Mlčím. Přesně tomuto jsem se chtěla vyhnout. Zastávce kdesi uprostřed ničeho, kde nejsou lidi zvyklí na hikery. Své obavy si nechám pro sebe, třeba jsou liché a nechci plašit ještě Jirku. Po dalších několika hodinách chůze, kdy si připadám přesně jako okolní vysušená zem je znát, že se blížíme „civilizaci“. Okolo cesty začínají být napnuté ostnaté dráty, na kterých visí oznámení o zákazu nepovoleného vstupu okořeněné lebkou se zkříženými hnáty. Po jedné z takových „zahrad“ tu a tam přeběhne splašený kůň. Z domů, které nejsou ze silnice vidět se ozývá nedefinovatelný zvuk a korunu celému divadlu nasadí výstřel neznámo odkud. Paráda, tak nějak jsem si to představovala. Jirkovi představení připadá zábavné, asi jako mě, když jsem se v podobném prostředí vyskytla poprvé.

Pod kopcem odbočíme vlevo na cestu vedoucí do vesnice. Tu se povaluje podél cesty vybydlené auto bez kol, tu neidentifikovatelné kosti, opodál leží vytržený volant a jakési vrakoviště. Z domu s vymlácenými okny se ozývá štěkot psů. Nesnáším horory a dnes v jednom očividně hraji hlavní roli. Další štěkot psů. Křik lidí. To už se nesměje ani Jirka. Přecházíme přes most, pod kterým se koupou lidé s dětmi.

„Uf, když jsou tu i děti, nebude to tak hrozné,“ konejším se, což mi vydrží přesně tři minuty, než vedle nás přibrzdí modrá, oprýskaná dodávka bez oken na jehož předním sedadle se mačkají tři pasažéři s úsměvy od ucha k uchu. To by samo o sobě bylo naději dávající, kdyby jim nechyběla polovina zubů a trhavé pohyby čelistí nenapovídali, že krystalický oběd byl dnes vydatný.

„Ahoooj, kam jdete? A proč máte ty batohy?“ ptají se zvědavě a jejich zorničky velikosti měsíce v úplňku se rozšíří tak, že zcela zakryjí duhovku.

Vědomá si pravidla, že poslední, co chci je naštvat jedince v jiné realitě vesele odpovídám, že jdeme do obchodu a batohy máme, protože jsme na cestě po PCT.

„Co je to PCT?“ dívají se na sebe udiveně a mně je jasné, že v jejich realitě se trail, vedoucí doslova za humny, nevyskytuje.

„To je taková hra,“ vysvětluji a noví kamarádi jen přikyvují.

„Uvidíme se v obchodě došlo nám pití,“ zamávají na rozloučenou a s oblakem kouře se rozjedou kupředu.

„Byli trochu divní, ne,“ zaznamenal Jirka a já jsem raději místo odpovědi jen pokrčím rameny a doufám, že ostatní osadníci obchodu budou v trochu lepší formě. Po chvíli staneme před dřevěnou boudou, na které se vyjímá nápis „General store“. Odřená dodávka již trůní přímo přede dveřmi a bohužel se jedná o jediný zaparkovaný vůz. Vejdeme dovnitř, abychom zjistili, že většinu zásob tvoří kartony s lahvemi a plechovkami obsahující pro nás momentálně zcela neužitečné tekutiny a chvíli hledáme regál s vodou. Staří známí nás vítají a já si všimnu, že každý má za páskem zastrčeným nůž o velikosti zobcové flétny. Bezva. Na místě není signál, stejně jako posledních několik dní není signál a proto jsme požádáme obsluhu obchodu, zda si nemůžeme zavolat od nich z pevné linky na číslo taxíku, které Jirka kdesi objevil. Jsme sežehnutí, dehydrovaní a tolik naplněni dobrodružstvím, že jediné, co si přejeme, je dostat se bezpečně do městečka Burney, odkud se následující den vrátíme dojít tuto prokletou etapu. Sedím před obchodem a čekám na Jirku s nadějí v dobré zprávy. Jen co se objeví ve dveřích, z jeho výrazu vytuším, že žádné nemá.

„Dovolal ses? Co říkal?“ Zajímá mě.

„Že do Big Bendu nejezdí ani za příplatek.“

Nu, chápu ho, zatímco pozoruji naše známé, kterak cpou do dodávky několik beden piv, vodky a dalšího tekutého proviantu. Otevřu druhou vodu, kterou se snažím zavodnit a přemýšlím, co dál. Kus popojít a nocovat v okolí téhle díry si ani jeden z nás netroufne. Do Burney je to po silnici třicet mil, což nemáme dnes šanci ujít po svých. Před obchod v mezičase dorazí jedno auto, jehož řidič má úplně jiné starosti, než zachraňovat vyřízené, upocené, střízlivé jedince. Kapitulovaně sedíme před obchodem a za další hodinu nám dojde i zbytek vynuceného optimismu. Jdu si koupit další vodu a když vyjdu před obchod hlásí mi Jirka nadšeně, že nám za dvacet dolarů sehnal odvoz k hlavní silnici, kde už určitě někoho stopneme. Jsem na pokraji zoufalství a když mi ukáže hnědý pick-up, který má svá nejlepší léta dávno za sebou, přesvědčím sama sebe, že se blíží naše vysvobození. Nažloutlý týpek nás dovede k vozu, dáme mu dvacet dolarů, hodíme batohy na korbu, Jirka si sedá na sedadlo spolujezdce a já dozadu. Jakmile spatřím ve zpětném zrcátku obličej našeho zachránce je mi jasné, že je na stejné dietě jako tři obyvatelé modré dodávky. Kluk nastartuje a jen co se s rachotem rozjedeme, sjedu zrakem k řadící páce, vedle které leží dvě mačety. Krve by se ve mě nedořezal, ale přikážu si nezmatkovat a uklidňuji se, že třeba je jen rybář. Dýchám. Kluk mi začne cosi vysvětlovat, ale přiznám se, že změti slov díky absenci předních zubů rozumím jen za použití fantazie. Odpovídám neutrálně v duchu se modlím, ať už vystoupíme u hlavní silnice a slibuji všem nahoru, že z trailu se už nehnu ani na centimetr. Kluk mi vysvětluje, že svítící kontrolka na displeji neznamená, že nemá benzín, ale je rozbitá, aby o pár minut později oznámil, že benzín není, ale naštěstí on bydlí nedaleko. Jen se tedy otočí u sebe doma, kde má náhradní kanystr a bez jakékoliv otázky se začíná otáčet uprostřed silnice.

„No!!! Stop the car!“ vypadne ze mě poněkud dramatičtěji než bych chtěla, ale očividně účinně, protože týpek okamžitě staví. Vyskočíme z auta, jedním pohybem sebereme batohy z korby a rozhodným krokem, jak jen rozklepané nohy dovolí, odcházíme pryč. Auto se po chvíli rozjede naštěstí opačným směrem a mně spadne takový kámen ze srdce, že mám co dělat, abych neupadla. Jsme v řiti. Za půl hodiny je úplná tma, stojíme na silnici, kde je vše kolem obehnáno ostnatými dráty, máme necelý litr vody a na hlavní tah do Burney zbývá patnáct mil. Vrátit se nemůžeme, protože noc v Big Bendu by taky mohla být naše poslední. Jako zmoklé slepice se ploužíme vpřed a doufáme v zázrak. Ne, na trailu opravdu nejsou nejděsivější medvědi, hadi, ani pumy, ale… lidi.

Z letargie nás vytrhne blížící se zvuk motoru. Poučeni minulou zkušeností opatrně zvedáme palec auto opravdu staví. Naplněné je téměř až po střechu, ale řidička na nás vesele volá:

„Stopaře normálně nikdy neberu, ale vypadáte, že byste opravdu potřebovali pomoct.“ Paní se mile usmívá, má všechny zuby a plné auto krámů, ale nikde nevidím nože ani mačety. Díky Bohu. Nacpeme se i s batohy do auta, které se zdá být nafukovací a svou historkou svou zachránkyni pobavíme. Bydlí v nedaleké hippie komunitě a dle svých slov se sama Big Bendu vyhýbá jako čert kříži. Potvrdila mou domněnku o místě, kam se lidé vypraví schovat a oddávat se realitě, že které se jen těžko vystupuje. Když o půl hodiny později vystupujeme na frekventované hlavní silnici, nemohli bychom být své zachránkyni vděčnější.

Nemusíme ani zvedat palec a staví nám obrovský tirák, který, s trochou fantazie nebo přítmí, jakoby vypadl z filmu Mad Max. Zaveze nás do Burney před kostel, kde dnes s trochou štěstí přespíme. Místní komunita vytváří pro hikery zázemí a jakmile vstoupíme dovnitř, přejdou mě i poslední zbytky obav.

„Hi, where are you guys coming from, you look really tired,“ přivítá nás typickým přízvukem muž s knírkem, a představí se jako John.

„We are coming from Big Bend,“ odpovídám a než se nadechnu k pokračování, John mě přeruší.

„You what? You were in Big Bend? How?“ vykulí oči a volá na zbytek místních, aby se šli podívat na dva šílence, kteří přišli z místa, kam, jak je vidno, nikdo nechodí. Jsme za hrdiny, jak kdybychom se právě vrátili z nebezpečné mise. Našimi zážitky se všichni dobře baví a milejší lidi jsem dlouho nepotkala. Celkově vnímám, že některé komunity na malých městech, které se setkávají v kostele jsou pevné a lidé v nich si pomáhají a dokáží si projevit soucit a pochopení. Místní kostely nejsou katolické, ani nijak víru vynucující, ale sdružují lidi, pořádají společné akce a nemohly by být vzdálenějšími některým pompézním svatostánkům. S Johnem strávím nehledě na svou únavu značný kus večera, vypráví mi o svém životě, nemocné manželce a když zjistí, že máme totožný den svatby, okamžitě jí tuto informaci volá. Zvládneme probrat i jejich život v komunitě a co všechno dělají a já si uvědomím, že v na první pohled vidláckém městečku, kterých je v Kalifornii požehnaně, je víra a kulturní život v kostele možná tím, co nám u nás v nějaké formě trochu chybí, což říkám jako někdo, kdo není pokřtěn a do kostela chodil naposledy před třiceti lety s dědečkem.

Ráno bereme vzhledem k předchozímu nabitému dni volněji. Necháme se odvézt zpět na trail, který jsme včera minuli a dojdeme celou etapu i se zacházkou k místním vodopádům, které leží jen necelou míli od trailu a ke kterým se už týden těším. Úmornému vedro s teplotami nad čtyřicet ve stínu, činí pobyt na slunci čirým peklem a vybírá si svou daň v podobě oteklých nohou a šílené únavy. I dnes se proto vrátíme do Burney a přespíme ještě jednou v tělocvičně kostela, protože toho oba máme dost. Začínám chápat, proč většina lidí trail nedojde a myslím, že závěr celé cesty je náročný, nehledě na to, ve které části trailu člověk končí.

Vodopády jsou nádherné a jen tu sedím s otevřenou pusou. Pohled na výšky padající, křišťálově čistou vodu se mi neomrzí nikdy. Sundáváme batohy, máčíme si oteklé, unavené nohy a v ponoření se do vody úplně mi zabrání jen skupinky denních výletníků.

Projdeme si mílový trail kolem vodopádů a já trochu závidím normálním lidem čisté oblečení a hlavně absenci batohu. Oba jsme si mysleli, že si na batoh časem zvykneme, což se však nestalo a závaží na zádech tak zůstává největším problém na trailu. Myslím, že jiný typ batohu by mi mohl sedět lépe, ale nechci si teď za x set dolarů kupovat nový batoh. Povzbuzuji se tím, že před dvaceti lety nosili lidé batoh třicetikilový, s kovovou konstrukcí a já jsem jen zhýčkaná moderním vybavením.

V kiosku si koupíme limonádu, Jirka zmrzlinu a popovídáme si s velmi nadšenou paní prodavačkou, která nám vypráví, jak miluje hikery. Jirka, zřejmě kvůli dostatečně zbědované vizáži dostane brambůrky a paní nám ukazuje, že si společně s manželem koupili také Altry (značka bot, kterou obouvá většina lidí na trailu), ačkoliv samotní do přírody nechodí. Docela se bavím a říkám si, že státy mohou mít spoustu vad na kráse, ale když přijdeme k jednotlivým lidem, hlavně těm z menším měst, lidskosti a přátelskosti bychom se od nich mohli učit.

Zbývajících osm mil je pocitově třikrát tak dlouhých. Vedou sice po rovině, ale praží na nás přímé slunce. Před čtvrtou hodinou stojíme u silnice a čekáme na Rona, který nám nabídl odvoz. Ronovi je dvaasedmdesát a dobrovolničí pro kostel, kde jsme se včera potkali. Během cesty mi vypráví, že dvakrát bojoval ve Vietnamu, když poprvé mu nebylo ani dvacet let a tento zážitek ho poznamenal na celý život. V padesáti ho, díky neřešeným depresím, vyhodili z práce, patnáct let se staral o nemocnou manželku, obě děti mu zemřeli na vážnou nemoc a on teď pomáhá ostatním. Třeba opravuje domy těch, kteří si nemohou dovolit zaplatit opraváře. Vše píši jen ve zkratce, protože vyprávění bylo daleko delší a pár odstavců nezachytí sílu dotyčného příběhu, který by vydal na knihu. Z Rona a klidu, který z něj vyzařoval, mi spadla brada. Mohl by chlastat nebo se utápět v lítosti, tak jako mnoho lidí co znám, kteří nejsou spokojení se svým životem a to jim ani nemuselo být tolik naloženo, ale on si vybral jinou cestu a naprosto vyrovnaně hovoří o tom, že věci jsou tak, jak mají být. Dojatě mu děkuji, protože přesně tohle jsem dnes potřebovala slyšet. Nemám totiž vůbec žádné problémy.

Zbytek odpoledne se pro jednou věnujeme aktivnímu odpočinku, protože součástí tělocvičny je i pinpongový stůl, díky čemuž konečně můžeme vyřešit záhadu, kdo by vyhrál, protože už několikrát při dlouhých chvílích na trailu jsme narazili na tuto otázku. Zápas na pět vítězných dopadl naprosto jednoznačně ve prospěch menšího a potetovanějšího člena týmu, což mě osobně velmi potěšilo. Než dokoupíme zásoby na další etapu a vše přebalíme je půlnoc. Brzký start rovnou odpískáme a díky naší benevolentní morálce se můžeme těšit na to největší vedro, kterému se stejně nevyhneme. Shodujeme se, že místní nás natolik nabyli energií, že jsme připraveni tuto horkou a nepříliš zábavnou část trailu dorazit.

Ráno si připadám všelijak, jen ne připravená vyrazit. Je mi jasné, že se poslední dobou dost opakuji, ale mám pocit, že mi tělo dává dost jasně najevo: „Pěkně jsme se prošli, ale stačí. Co si pro změnu na chvíli sundat ten batoh, v klidu si zacvičit a pár dní nikam nejít?“ Nic mě ani Jirku extrémně nebolí, nepočítám-li chodidla a achillovky a Jirku dokonce přestalo před dvěma týdny bolet koleno, a tak jediným problémem zůstává naše zažívání. Posledních pár dní máme shodný pocit, jakoby se vrátili problémy spojené s giardií. Máme před sebou dvacet mil na ostrém slunci, které samozřejmě, jak je naším milým zvykem, jdeme přes poledne. V horku nemám ani hlad, který vlastně nemám poslední dobou vůbec, ale je nutné něco sníst. Během pauzy se objeví Kylie, se kterou jsme se několik dní neviděli a domlouváme se na večerním společném stanování. Posledních sedm mil procházíme mezi stády krav. Jsou všude a jedno mají společné s místními srnkami. Stojí a čumí. S potěšením stojí uprostřed trailu, ze kterého se nechtějí hnout. Vím, že nám nic neudělají, ale procházet mezi desítkami obrovských, černých krav je zážitek.

Kolem sedmé dojdeme k místu, kde chceme přespat. Stojí zde jeden stan a před ním slečna, která se s námi dá do řeči. „Ty jsi Mary, majitelka toho pojízdného obchodu, ve kterém jsem si v Kennedy Meadows koupila svoje trekové hole,“ vypadne ze mě spontánně. Přisvědčí a zbytek večera, ještě společně s Kylie, která se k nám připojí, sdílíme zážitky z našich cest. Sedíme venku až do půl desáté, nežerou nás komáři a konečně máme prostor koukat na nebe plné hvězd. Citelně se ochladí a já se klepu i v péřovce. Nejen počasí nám dává najevo, že zbytek cesty bude ještě legrace. Zjistíme, že v Lassen National parku, kterým budeme zítra procházet, je povinný bear canister. Ten však nemáme a máme tedy na výběr zítra našlapat osmnáct mil nebo šestatřicet. Na druhou variantu se ani jeden necítíme, a tak posuneme budík na šestou a s vědomím, že si máme zřejmě trochu odpočinout, jdeme spát.