Článek
Před uložením jsme byli nuceni řešit menší nesrovnalosti. Nemohli jsme se porovnat. Bydlíme sice v 1+KK, ale přece jen máme terasu a dokonce tolik prostoru, že volně můžu dělat stojky uprostřed bytu. Náš tarp je sice inzerovaný pro dvě osoby, ale ty musí být buď trpaslíci nebo jen přijdou, po hlavě padnou dovnitř a okamžitě usnou. Cokoli ve stanu udělat je nadlidský výkon a jediné, co nás zachránilo od vzájemného zabití se, je moje skladnost a Jirky tolerance.
Ráno jsem vstávala po zadku. V šest jsem otevřela oči a jediné, co jsem chtěla, bylo je znovu zavřít. Poprvé nás přišla navštívit kondenzace, takže stan byl úplně mokrý a s ním i naše spacáky. Ihned navrhuji, že vstanu a udělám kávu. Jirka, který je naladěn podstatně veseleji , souhlasí. Většina lidí se balí a někteří už dokonce vyrazili. Nás čeká dnes jen třináct mil a nikam se honit nemusíme. Oba jsme se jednohlasně shodli, že první měsíc nejdeme PCT, ale trénujeme na PCT, což si připomínáme pokaždé, když nás někdo předběhne. Zatím se však nenecháváme strhnout závodem, „kdo bude v Kanadě první“.
Než jsme pobalili a já si užila ranní sprchu a umytí hlavy bez šamponu, který nemám, bylo půl deváté. Vyrazili jsme přes obchod, ve kterém si Jirka včera koupil pivo, které, dle americké legislativy nesměl pít ani vevnitř ani venku, abychom si dotočili vodu. Možná to měl brát jako znamení, protože po jeho vypití na přímém slunci to vypadalo, že stan budu stavět já. Jinými slovy, že budeme spát pod širákem. Moje schopnosti vypnutí jedné plachty na dvou trekových hůlkách dosahují bodu nula a kdyby to bylo na mě, zabalím se do plachty a hraji oblíbenou hru s názvem: „Zavřu oči a nikdo a nic mě nevidí.“ Po půl desáté jsme na trailu a vesele plánujeme, jak zítra v sedm ráno vyběhneme, což zní něco jako „dám si poslední koláček a od zítra držím dietu“.
Je dost jasné, že bude zase vedro. Neseme zbytečně moc vody, takže tu přebytečnou na sebe za chvíli vylijeme. Krajina se mění každou chvíli, Poison oak vystřídaly jiné rostliny a stromy, které neznáme. Poučen ranní slabostí Jirka za chůze svačí gumové medvídky a já oříšky. Připadá mi, že pořád jím. Po obědě, který jsme rozumně strávili ve stínu pochopím, proč je nutné jíst víc než dvakrát denně. Dojde mi to přesně ve chvíli, kdy si uvědomím, že ten krpál co jsme seskákali dolů po kamenech vylezeme i nahoru. Několikrát. Skončila legrace a třetí den se začíná ukazovat, proč se treku říká „Pacifická hřebenovka“. To akorát já blbec jsem si myslela, že když začátek je v poušti, proskotačím se v klidu na rozehřátí po rovině s občasným mírným kopečkem. Ne. Hory. Takové, které jsem neviděla ani z auta. Zlatá Sněžka…
Jirka se mi snažil po cestě vysvětlit, že dnešní převýšení je sedm set metrů, ale tak daleko moje představivost nesahá. Obvykle si umím představit zbytečně moc věcí, ale tohle prostě ne. Možná je to dobře, protože celkové převýšení trailu je sto padesát kilometrů, což je naprosto mimo moje chápání a tudíž mne tato informace ani trochu neznervózňuje. Odpoledne jsme dostoupali vzhůru a pokračovali čtyři kilometry po hřebenu, kde začala ta největší legrace. Panoramata neuvěřitelná a kopce, kam člověk dohlédl. Celé okolí prolínající se v nádherně zelené barvě s občasně vykukujícími skálami, ale také chůze po čtyřicet centimetrů široké cestičce s příkrým, několika set metrovým srázem do údolí. Soustředím se na každý krok a každé zapíchnutí hůlky, protože při pohledu dolů je mi na omdlení. Vzpomínka na můj vyšehradský pád se znovu zhmotnila, ačkoliv od ní uběhlo už pět let.
Před pěti lety jsem nešťastnou náhodou spadla z vyšehradské skály. Seděla jsem před zídkou, tedy tam, kde jsem neměla a při odchodu s mi smekla noha. Tak jednoduché to bylo. Během vteřiny, než jsem ztratila vědomí mi proběhla hlavou jediná věta:
„Tak to je v p…“
Probudila jsem se o dvacet pět minut později v sanitce. Jako zázrakem jsem utrpěla jen několik zlomenin a mnoho pohmožděnin. V rámci svého tehdejšího nastavení jsem druhý den podepsala reverz a o tři dny později jela autem i se zlomenou nohou do práce, kam jsem vešla s berlemi a tvářila se, že se nic nestalo. To, že jsem dalšího půl roku každý večer doma se sklenicí vína brečela a litovala, že jsem se probudila, jsem nebyla schopná přiznat ani sama sobě. Až mě nesnesitelnost bytí donutila začít se sebou něco dělat. Následujících několik let strávených střídavě v zahraničí mě dovedlo až sem… Na kopec, kde se mé dobře ukryté strachy opět zhmotňují.
Kouzelné je, že člověk se chvílemi cítí dobře, jakoby chytil vítr do plachet a on se mohl s jeho pomocí rozletět až do Kanady. Nadšení přechází po dalším kopci a každý kilometr se stává nekonečným. Je důležité říct, že veškeré mé pocity vychází pouze z mého úhlu pohledu a jsou a i musí být subjektivní. Jsou borci, kteří běží od první míle a jako vítr doletí za čtyři měsíce až do Kanady. Je jich pomálu, ale existují. Můj úhel pohledu je z úhlu člověka s dálkovým chozením nepolíbeného, který je na tom fyzicky sice více než dobře, ale v životě nikam nešel s batohem. Ve stanu spal maximálně na zahradě a o půlnoci byl samozřejmě doma, protože se bál.
V předvečer jsme dorazili k místu na stanování, kde se tísnilo asi deset lidí a celé bylo utopené v dolíku u vody, což znamenalo, že když první nadšenec začne ve 4:30 ráno vyfukovat svou podložku, balit stan a zakopávat o stany ostatních, všechny probudí. V hlavě nám problesknou nechtěné přepálené starty a po chvíli a dalších pár set metrech se nám podaří najít ve křoví schovaný plácek, kde nikdo není. Daní za soukromí je spaní poněkud z kopce, ale když si lehneme hlavou vzhůru, určitě na nás tato poloha nezanechá žádné následky. Dnešní večeře á la carte se skládá z aperitivu, kterým byl sušený zelený nápoj, díky kterému, jak si namlouvám, se nám půjde lépe. První chod byla bramborová polévka z pytlíku, do které jsem pro pocit výživnosti přidala quinou, kterou však pravděpodobně rozežralo těch dvacet éček z obsahu kaše. „Nevadí, stejně je to jen o hlavě,“ přesvědčuji sama sebe. Druhým chodem bylo několik pozdravů slunci a pár pozic okořeněných všudypřítomným prachem. Z nápojového lístku stojí za zmínku čerstvě přefiltrovaná voda z potoka použitá jako néti, tedy výplach nosu a následné zjištění, že neosolenou, ledovou vodou si nos opravdu nepropláchnete. Jako dezert se podávala druhá várka bramborové polévky, tentokrát s bezlepkovými vločkami, které se krásně navařili, a tak ani Jirka bezprostředně po jejich dojedení necítil hlad.
V půl desáté jsme uložení a já jsem moc zvědavá na ranní vstávání. Je docela zima, oba máme alergii na všechno kvetoucí kolem a zítra nás, dle mapy, čekají jenom kopce.