Článek
Vstáváme v šest a já si na naše washingtonské poměry připadám jako ranní ptáče. Spaní v místě jako z pohádek z mechu a kapradí bylo opravdu kouzelné, protože mě poprvé po dlouhé době nebolí záda. Mám na nich však jiný dárek způsobený třemi měsíci s batohem. Nevím proč až teď, ale udělaly se mi odřeniny na hrbolcích křížové kosti, pěkně na každé straně jedna. Jaká je paráda si na ně nasadit batoh, asi nemusím dlouze popisovat. Při cestě pro vodu do řeky a pro jistotu si rovnou zchladím i bolavá chodidla, díky čemuž je opět začínám cítit. Před osmou vyrážíme a čekají nás dva čtyř mílové kopce a celkové převýšení skoro dvě míle s tím, že celkem chceme dnes ukrojit pětadvacet mil.
Zase „zdržuju…“ když tady to jinak nejde
Prvních několik mil po skoro rovině uteče jako voda a před námi se objeví první prudké stoupání. V noci mi někdo opět vyměnil nohy, ale tentokrát to byl kdosi hodný, protože nohy běží. Skoro samy. Já se tempo jen snažím udýchat a soustředím se, abych šla tak na osmdesát procent toho, co zvládnu. Čtyřmílový kopec zdolám ani ne za hodinu. Sedím na vrcholu kopce i blaha, že se mi konečně po měsíci nepřetržitého utrpení pěkně šlape. Ve skrytu duše se trochu bojím, že to byla nějaká náhoda a za chvíli přijde dobře známý teror a nohy z gumy. Dorazivší Jirka vůbec nesdílí mé nadšení a ptá se, zda mám teď v plánu všechny kopce vybíhat a on si má najít jiného společníka. Trochu se občerstvíme a pokračujeme.
Po poledni se ocitneme v údolí u řeky, která je posledním zdrojem vody na příštích deset mil a naprosto kouzelné místo nás k sobě přiková na mnoho desítek minut. Nádherná, průzračně čistá voda protékající mezi modrozelenými skálami, které zdobí stromy obrostlé huňatým mechem. Pohádka. Vysvětluji Jirkovi, že i když je půl třetí a my před sebou máme čtrnáct mil, je teď přesně ten pravý čas udělat si kávu, vykoupat se a kochat. Dvakrát se na můj nápad se netváří, ale pak je nadšený stejně jako já. Neodolám průzračným jezírkům a naložím se do vody. Občas si připadám jako kachna, která se nehledě na okolní teplotu vrhá do každé vody, kterou potká, ale nemůžu si pomoct. Vlastně mi už ani není zima.
Neradi míříme vstříc dalšímu kopci a světe div se, moje nohy opět běží. Neskutečně si to užívám, jako bych se vrátila do svých raných atletických let, než jsem začala své tělo skoro dvacet let ničit. Zázračná změna je pravděpodobně způsobená jednak tím, že se oteplilo, ale hlavně po dvaceti letech jím. Já mám pocit, že jím jako kůň, ale podle obecných měřítek to bude spíš konečně nějak normálně. Nemáme ovoce ani zeleninu a valnou většinu naší stravy tvoří tyčinky, vločky a sušená rýže, takže se nejedná o žádné gurmánské dostaveníčko, ale zřejmě o to málo stačí, aby se bez jakýchkoliv produktů zlepšil stav mých vlasů i nehtů. Myslím, že největší roli stejně hraje čistota prostředí, ve kterém se většinu času nacházíme a až teď si plně uvědomuji, jak špinavý vzduch běžně dýcháme.
Jeden z posledních washingtonských výhledů
Jako odměnu na nás na kopci čekají první letošní borůvky. Stavíme, trháme a já jsem vlastně ráda, že nebyly i po cestě, protože bychom byli dvě stě mil pozadu. Loučíme se s Washingtonem výhledem z posledního kopce na okolní kopečky, protože hory jsou už za námi a je nám smutno. Sever nám dal zabrat, obden nás zmáčel nebo namrzl, ale přesto byl nádherný. Po dnešku je všechno špatné zapomenuto.
Jirka hlásí, že před sebou máme poslední míli, což znamená, že budeme na místě ještě před osmou večer. Neuvěřitelné. Jdeme už dobrou půlhodinu, když Jirka znovu zkontroluje mapu a zjistí, že mapa se zřejmě spletla a zbývají ještě dvě míle. Nevadí, do tmy máme čas. Terén se značně zhorší a trailu simuluje chůze po ostrých kamenech, což je na mé polorozpadlé boty téměř bez podrážky nejhorší možný terén. Kameny mě řežou do chodidel a najednou se pohybujeme pomaleji než do kopce. Uvnitř mám tušení, že by místo, ke kterému pro dnešní nocleh míříme, mohlo být obsazené, ale nechci vytvářet zbytečné závěry, proto mlčím. Bohužel, když před devátou dorazíme na jediný volný, relativně rovný plácek bez porostu, mačkají se tam již čtyři stany a jeden kluk nocuje venku pod širákem. Sem se nevejdeme ani ve stoje.
Nedá se nic dělat, musíme pokračovat. Bez vody přinejhorším do rána vydržíme, ale někde bychom se potřebovali uložit. Obklopila nás černočerná tma, nasazujeme čelovky a já se raději nedívám jinam než před sebe, protože svítivě zelené oči ve tmě jsou teď to poslední, co chci vidět. Jediná zelená, kterou toužím v záři účelovky spatřit, je barva našeho postaveného stanu. Cesta je čím dál horší a já si říkám, proč nemůže být alespoň jeden den bez nějaké jobovky. V půl desáté dorážíme k rozcestí, kde se nám s trochou fantazie podaří postavit příbytek. Určitě by bylo jednodušší se na stavění vykašlat a nocovat po širákem, ale představa, že se se mnou v noci přijde rozloučit poslední washingtonský medvěd, mě ani trochu neláká. Nohy mám díky kamenům od kotníků dolů v jednom ohni a jen doufám, že mi od nich přes noc nechytne i spacák.
V půl šesté ráno otevřu oči, nechám Jirku spát a přinutím se dopsat blog. Nohy jsou snad v ještě horším stavu než večer, a to jsem se na ně ještě nepostavila. Do Cascade Locks, městečka na hranici Washingtonu a Oregonu, nám zbývá šest mil z kopce s občasným protikopečkem a já mé jediné přání je, aby včerejší cesta kamenolomem nemísto trailu zůstala minulostí. Mé přání zůstane nevyslyšeno a my pokračujeme včerejším terénem. Údajné protikopečky jsou stále washingtonské kopce, které z několika mil učinily očistec. Díky mé schopnosti vše špatné rychle zapomínat mohu s jistotou potvrdit, že WASHington byl nádherný, a ačkoliv dostál svému jménu a téměř denně nás zdatně zmáčel, nad jižní Kalifornií zvítězil na celé čáře.
Při průchodu po slavném „Bridge of the Gods“ se kupodivu nic život měnícího nepřihodilo
Čím více se blížíme městu, potkáváme další a další lidi, kteří nás povzbuzují slovy: „Už se to blíží“ nebo „je to za rohem,“ jak kdybychom za chvíli měli protnout cílovou pásku přespolního běhu. Před polednem stojíme před známým „Bridge of the Gods“ a…jako ve filmu to nebylo. Na mostě není místo pro pěší a člověk se proplétá mezi jedoucími automobily. Výhled z mostu byl však nepřekonatelný, a to dokonce i spodem, protože silnici nahradila jen železná konstrukce. Jak už jsem možná zmiňovala, o trailu jsem se dozvěděla před deseti lety, když jsem ve Státech v létě pracovala. O svém výjimečně volném dni jsem shlédla film Wild a při závěrečné scéně, ve které hlavní hrdinka kráčí právě po Mostě bohů jsem si představovala, že tudy jednou půjdu i já. Nikdy by mě nenapadlo, že nepůjdu sama.
Bridge of the Gods a jeho železná konstrukce mi připomněly, že z výšek, kde vidím pod sebe, je mi stále nevolno
Městečko Cascades Locks se rozkládá okolo jedné ulice a po Stehekinu je naší další oblíbenou zastávkou na trailu. Je malé, klidné a leží v údolí mezi malebnými horami. Uprostřed proudí Columbia River směrem do Portlandu a následně do Pacifického oceánu. Pošta, kde na mě čekají nové boty, má dnes zavřeno a naše první kroky vedou do Locks and Dogs na vegetariánský hotdog. Nepříliš povedenou směs servírovaných fazolí a veganského párku dalece převažuje milá obsluha. Na závěr se rozmazlíme oslavnou kávou v nové kavárně a zamíříme do kempu Port of Cascades. Kemp leží hned vedle řeky a za pět dolarů na osobu si můžeme postavit stan a vysprchovat se, čehož okamžitě využívám dekadentně dlouhou koupelí. Než zvládneme vše přebalit a vyprat je večer. Dnes jsou to přesně tři měsíce, co jsme vyráželi od mexických hranic. Přijde mi jen těžko uvěřitelné, že čas tak utíká a my jsme stále tady.
Notně uondaný jiker a veganský hotdog. Mám-li být upřímná chutnal stejně, jako vypadal. Příště zůstanu u své kávy navíc, kterou nic nezkazím
Ráno se v šest vzbudím a mám problém se postavit. Nohy jsou v pořádku, ale spodní břicho vysílá takové křeče, že odplazit se do sto metrů vzdálené koupelny se zdá být nadlidský výkon. Polykám brufen a modlím se, aby zabral. Naštěstí prášek za půl hodiny začne účinkovat, já přestanu mít zimnici a můžu vstát. Zdá se, že hikování dámským dnům příliš neprospívá nebo minimálně z těch mých činí peklo na zemi.
Jsem úplně nepoužitelná a mé normální provozní tempo se někam ztratilo. Snažím se objednat si boty na další zastávku, tentokrát o pár mil dřív, protože risk chození na boso kvůli odpadlým podrážkách nechci opakovat. Podaří se nám zařídit vše potřebné, včetně objednání jídla na další dvě zastávky, bot, letenek a dalších nezbytností. Na trail vyrážíme až ve čtyři odpoledne a budeme rádi, když dnes vyjdeme desetimílový kopec vedoucí z Cascade Locks, které leží jen třicet sedm metrů na mořem.
Obrázek odpovídá mé dnešní formě
Kopec je stoupáním, které vymyslel hodně poťouchlý člověk. Trail je vyšperkován kameny, černým prachem a po většinu cesty i komáry, na jejichž existenci jsem za posledních pár dní dočista zapomněla. Kempujeme téměř na vrcholu kopce v lese, kde nám poslední západ slunce ty krvelačné bestie zkazí tak, že se raději běžíme schovat do stanu. Plánovaná večerka v devět překvapivě nevyšla, a když v půl jedenácté dopisuji tyto řádky, předem tuším, jak se budu tvářit na budíček v pět.
