Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Washingtonský masakr

Ráno se budím před půl šestou v celkem ucházející kondici s přihlédnutím k pozdní večerce. Jak ráda opakuji: „čas utíká rychle, když se člověk dobře baví,“ a o všech pauzách, kochacích přestávkách, ráno a večer letí jako splašený. Bohužel čas se příliš nekamarádí s našlapanými mílemi, které naopak neutíkají vůbec. Vcelku rychle se sbalíme a pár minut po šesté vyrážíme do nezvyklé vlhkosti a vzduchu, který by se dal krájet.

Čeká nás několik mil do velmi příkrého kopce, které prokládáme častými zastávkami na focení, protože Cloudy Pass, kde se mlha valí přes kopce do údolí nám svou krásou nedovolí ho jen tak proběhnout. Kolem deváté stavíme na svačinu a po chvíli, která se pocitově zdá být minutou, jdeme dál. Vlhké počasí není můj šálek kávy a obávám se nejhoršího. Na dnešek a zítřek jsou hlášené deště a bouřky a já si opravdu nechci zopakovat cestu, která vedla do Stehekinu. „Pršet nebude,“ uklidňuje mě Jirka, zatímco s pochybnostmi sleduji zataženou oblohu.

Kráčíme pohádkovým lesem, který by u nás byl vyhlášen prvním ochranným pásmem a nikdo by do něj nesměl. Okolní příroda nám bere dech svou divokostí a určitou syrovostí, kterou jsem nikde ve střední Evropě nezažila. V půl druhé stavíme u řeky na oběd a já se do sebe snažím nasoukat studené vločky od rána. Než dojíme, začne krápat. „To bude jen pár kapek,“ konstatuje optimisticky Jirka. Já tentokrát na nic nečekám a převlékám se do nepromokavých kalhot a bundy. Během několika minut leje jako z konve a do nejbližšího místa na stan zbývají tři míle. Naštěstí alespoň není tak hrozná zima, i když teplo vypadá jinak. Nevím, co se stalo s mou bundou, ale přestala být nepromokavá. První déšť v poušti mě zachránila, ale od té doby se asi rozhodla odejít do důchodu a já jsem úplně durch. V situaci, kdy z nebe někdo lije kýble vody, je vybavení to jediné, co může pomoci. To naše momentálně nepomáhá vůbec.

O hodinu a půl později se snažím zahřát ve stanu zabalená ve spacáku a zároveň odehnat chmurné představy, co budeme dělat, když i zítřejší předpověď vyjde a bude pršet. Do Stevens Passu zbývají ještě tři dny cesty a ani tam není kde se usušit, jen tam na nás na recepci čeká balík. Venku je navíc tak vlhko, že i kdyby pršet přestalo, nemáme šanci cokoliv usušit. Z dekadentních přání „jídlo, káva, teplo“ zůstalo jediné – SUCHO. Nachozené kilometry i ve vysokých dávkách jsou opravdu momentálně ten nejmenší problém. Klidně bych chodila od rána do večera bez přestávky, jen kdybych byla alespoň trochu suchá. Ve stanu vznikne během chvíle obrovská kondenzace. Nejlepším řešením pro situace, kdy je všechno špatně, je zavřít oči, což se slovy „ráno je moudřejší večera,“ také uděláme.

Ráno mělo k jakékoliv moudrosti daleko. Probudila jsem se v půl šesté do lezavého, studeného vlhka a raději jsem ještě zavřela oči. Než se mi podařilo otevřít je znovu, uběhla téměř hodina. Počasí nejpřesněji vystihuje termín „ani psa by nevyhnal.“ Hustá bílá mlha zakrývá vše okolo, a ačkoliv neprší, není to vidět, protože absolutní vlhkost spolehlivě simuluje déšť. Díky kondenzaci voda ve stanu vytrvale kape na již mokré spacáky a naše morálka je pod bodem mrazu. Mohu si opakovat, že naštěstí nesněží a nemrzne, ale nejraději bych zůstala ležet v mokrém spacáku a probudila se v lepších časech. U ohně se marně snažíme vysušit alespoň bundu a triko, což přinese jediný výsledek: mokré oblečení smrdí tak, že spolehlivě odpudí cokoliv živého.

Z posledních sil se sesbíráme a po osmé vyrážíme. Táhnu své tělo pocitově připomínající pytel na vyhození a za rytmického čvachtání v botách se snažím pokračovat směrem vpřed. Poučená včerejší cestou v místní džungli, což neznamená nic jiného než prodírání se rákosím a trávou, kterou mám obvykle až po hlavu, mám na sobě jen kraťasy a triko a po chvíli vypadám, že jsem právě vylezla ze sprchy. Je mi jasné, že tyto řádky mohou vyznít jako jedna stížnost za druhou, ale dneska je špatně úplně všechno. Vítej, realito, se všemi svými vzestupy a pády. Pod slupkou zoufalství zůstávám v klidu, protože dobře vím, že všechno zase přejde, nicméně v hlavě mi nepřestává znít, že tento způsob léta, zdá se mi být poněkud nešťastným.

Pro ještě lepší utužení materiálu je na programu kopec. Oprava. Neskutečný krpál, a to ještě netuším, že proti tomu, co nás čeká, se jedná jen lehkou rozcvičku. Zima, místy ležící sníh a mlha s námi hrají na honěnou. Cestu činí zajímavější padlé stromy, přes které co chvíli šplháme a všudypřítomná tekoucí voda. Dopolední utkání my versus kopec prohráváme na celé čáře.

Kolem jedenácté se z vyškrábeme na vrchol a na chvíli se na nás usměje štěstí. Mraky a mlha se zázračně roztrhají a my okamžitě chytáme sluneční paprsky do rozložených spacáků a stanu. Míle počkají, prioritou je alespoň trochu vysušit věci na spaní. Jako správní bezdomovci rozložíme obsah našich batohů do stráně, sedneme si na zadek a vaříme polévku. Jsme vzdáleni více než padesát mil od jakékoliv silnice doufáme, že dneska pršet nebude. Po hodině jsou spacáky a stan jakž takž suché, vše opět zabalíme a pokračujeme. Dnešní převýšení dva kilometry si naštěstí opět neumím představit. O washingtonském úseku se říká, že je nejtěžší, a ačkoliv jsem viděla profil trasy na mapě, díky svému orientačnímu nesmyslu žiji ve sladké nevědomosti.

Čeká nás pět mil z kopce, během kterých na protější hoře jasně vidíme, že ještě větší kopec musíme vzápětí opět vystoupat. Cesta je šílená. Prudký sráz dolů, trail porostlý trávou a kapradím, ve kterém se člověk snadno ztratí. Raději se nedívám dolů. Větší či menší kameny, kterými je cesta pokrytá, nejsou přes hustý porost vidět a už ani nepočítám, kolikrát jsem zakopla. Nemluvíme, protože nemáme sílu ani náladu. Včerejší déšť nás zcela vyčerpal a oba máme všeho plné kecky. Znovu si uvědomuji, že chodit za suchého počasí třicet mil denně je ten nejmenší problém. Z myšlenek mě vytrhne Jirka, který za hlasitého výkřiku najednou zmizí v kapradí. Přehlédl velký kámen a vzal ho kolenem. Přesně tím, na kterém nosí od Kennedy Meadows ortézu. Koleno je odřené, ale na nohu se může postavit. Optimistický dodává, že koleno ho dokonce přestalo bolet a teď bolí ho odřenina. Že by léčba šokem?

Obě hory jsou spojené mostem přes protékající řeku, na kterém si chceme dát pauzu. Sedí zde již několik hikerů a všichni suší obsahy svých batohů. Tato skutečnost dělá posezení dosti náročným pro čichové buňky, ale kromě krátkého přemostění není kam jinam si sednout. Vařím si kafe a začíná mi docházet, proč se cítím tak mizerně. Denní výškový profil stoupání ze šesti set metrů do dvou a půl tisíc metrů a zase zpátky mění můj nízký tlak v jízdu na horské dráze. Pauza nám vlije trochu energie do žil a do dalšího stoupání vkročíme s trochu lepším náladou. Po třech a půl mílích má být nádherné jezero a já si už v duchu maluji, jak se v něm vykoupu, a v potoce vymáchám zakouřené tričko.

Cesta vzhůru je nekonečná. Naštěstí zmizelo kapradí a nahradil ho les, ve kterém je trail dokonce vidět. Z ničeho nic se prudce ochladí a během deseti minut teplota klesne snad o patnáct stupňů. Objeví se sníh a mně začíná být jasné, že dnes se asi nevykoupu. U zamrzlého jezera místo svlékání nasazuji kulicha a bundu s tím, že zbylé dvě míle zvládnu dojít v kraťasech.

Teplota kolem šesti stupňů a studený vítr je mé nejméně oblíbené počasí. Cesta do strmého kopce místy připomíná horolezení proložené sněhovými traverzy, při kterých se člověk zpotí, aby ho okamžitě zchladil ledový vítr. Mlha se přelévá rychleji než my jdeme, a tak si výhled na vedlejší ledovec moc neužijeme.

Na vrcholu tolik nefouká a rozhodneme se pro večerní pauzu. Je lepší nevařit v místě spaní a dnes to na brzkou večerku příliš nevypadá. Poslední dvě míle z kopce jsou za odměnu a já mám pocit, že bych v pohodě urazila dalších deset. No…možná pět. Dole u potoka stojí už tři stany a jsme rádi, že dnes nebudeme nocovat sami. Slečna z vedlejšího stanu se diví, proč věšíme jídlo, když ona s ním spí ve stanu. Tady přece medvědi nejsou. Na mou pobavenou poznámku, že posledního medvěda jsme potkali před dvěma dny zalapá po dechu, ale se slovy, že stejně nemá provaz, zaleze s jídlem zabaleným v pytlíku zpátky do stanu. Je vidět, že každý z nás jde úplně jiný trail.

I v zimě a vlhku musím začít cvičit, protože místní počasí učinilo bolest mých zad a krku nesnesitelnou. Kéž by dny měli alespoň čtyřicet osm hodin a já mohla všechno trochu lépe stíhat. Nebo možná právě proto nemám? Když ještě po desáté klapu vedle odfukujícího Jirky do klávesnice, vidím, že brzká večerka se mi opět moc nepovedla.