Článek
V noci jsem se dvakrát probudila zimou a snažila se zaspat nutkání jít na malou. Výjimečně nikoliv ze strachu, ale z přání neumrznout. Teplota notně poklesla po bod mrazu a já si opět uvědomila, že moje nastavení „Beach girl“ se tak úplně neslučuje s polární expedicí. Ráno v půl šesté jsem nekompromisně vstala a rovnou začala vařit kávu s tím, že teplý nápoj a kofein jsou má poslední záchrana. Povedlo se mi totiž otřít celým spacákem o kondenzací totálně mokrý stan, což Jirka okomentoval jen zdviženým obočím. Nevím, jak je to možné, ale jakmile jsem v mokrém stanu, zdesetinásobím svou velikost a je pro mě nadlidským úkolem neotřít se o všechny mokré stěny.
Kvůli zimě jsme nezvykle rychlí a vycházíme deset minut před sedmou, tedy pro nás v rekordním čase, ale zároveň stále v době, kdy většina hikerů už dávno šlape. Dnešní plán je jasný: co jsme včera v potu tváře vylezli, musíme dnes sestoupat. Díky předpovědi počasí, která hlásí mlhu a déšť vynecháváme vrchol Mount Jacinto, přes který oficiální trasa PCT stejně nevede, ale je díky svým výhledům oblíbenou odbočkou. Ještě před pár lety by mi něco takového nesmělo uniknout, i kdyby trakaře padali, jen abych si mohla zapsat do deníčku, že jsem zdolala horu, ale naštěstí s přibývajícím věkem dostávám občas záchvěvy zdravého rozumu. Velkou část cesty zvládáme jen v botách, ale nakonec přece jen nasazujeme nesmeky, aby nám ty půlkilové krámy, které táhneme v batohu, aspoň k něčemu byly. Zvládnout by se to s trochou štěstí možná dalo i bez nich, ale ve výsledku jsme rádi, že je máme.
Pouštní sníh
Poté, co jsme úspěšně přehopsali po několika kamenech potok, se proti nám objevil postarší pár. Pán byl určitě sedmdesátník, změřil si nás přísným pohledem a bez zaváhání se zanořil do potoka středem. Paní si smutně prohlédla naše nohy a s nadějí v hlase na něj volala:
„Ale oni mají suché boty!“
Pán nehnul ani brvou, vytrvale pokračoval na druhý břeh a paní se smutných povzdechem odevzdaně následovala. Tuším, že v Sieře nás brodění nemine, ale prostě mám ráda suché nohy, a proto se dnes ke slovu dostaly i voděodolné ponožky. Nevěřila jsem, že něco takového může fungovat, ale zatím vypadají slibně.
Těšila jsem na sestup, ale nejdříve nás čekali ještě tři kopce připomínající včerejšek. Šlo se nám však podstatně lépe, asi i proto, že jsme věděli, že jsou pro dnešek poslední. Odpoledne jsme u dalšího potoka vysušili stan a spacáky a s heslem „Jsme přece na dovolené“ si dopřáli druhou kávu. Pauza se nám trochu protáhla a najednou se před námi objevil Jack. Němci jsou prý vzadu, protože Gerda se ztratila. Helmut byl ještě večer skálopevně přesvědčený, že na vrchol Mt. Jacinta půjdou za každého počasí, což naštěstí po prvním sněhu vzdali, protože nemají nesmeky.
V půl páté nám zbývá pohodových sedm mil. Vyšli jsme z lesa a rozprostřel se před námi nádherný výhled, který malinko kazili jen větrné elektrárny. Kopec se zdál být nekonečný a mně se začaly ozývat vnitřní strany chodidel těsně pod kotníkem. To, že mám zbytečně měkké boty, na které nejsem zvyklá, vím od začátku. Také si trochu vyčítám, že jsem neposlechla svou intuici a nešla v barefootech, ve kterých chodím posledních pár let. Bolest se postupem času stává stále hůře snesitelnou. Trochu se bojím, že mi padá klenba, protože kosti se nemůžu ani dotknout. Navíc se mi boty u malíčku pářou a z vnitřní strany je díra. Po dvou týdnech nošení bych si za sto dvacet dolarů představovala větší parádu. Možná vyzkouším avizovanou přátelskost REI zákaznického servisu a pokusím se boty reklamovat. Ať se mi to povede, nebo ne, pokud nebudu chtít jít bosa, budu si muset v blízké době koupit nové. Jirkovi se vrátily puchýře, a tak vstupujeme do třetího týdne naší cesty s plnou polní.
Nekonečný výhled
První místo na spaní je plné, a proto nás čekají další dvě míle. Máme oba dost, já si začínám prozpěvovat „Na Okoř je cesta“ a vzpomínám při tom na babičku, které jsem jako malá tuto písničku zpívala i s tanečním doprovodem. Tance dnes raději vynechám, přece jen je trail dosti úzký a sráz strmý. Jsem na tom už tak špatně, že s díky přijímám Jirky bonbony, nad kterými normálně ohrnuji nos. Cestou nabíráme z potůčku připomínající žabí hlen vodu a pokračujeme ještě kus dál a doufáme, že co nejdříve najdeme místo, kam nacpeme náš stan. Další místo je plné lidí, které jsme již několikrát potkali, včetně slečny, se kterou jsme se potkali hned první den a která ještě nemyla sebe ani oblečení, na což je patřičně hrdá, když s námi tuto informaci nadšeně sdílí. Ráda bych si popovídala s osazenstvem našeho noclehu, ale v půl osmé si všichni čistili zuby a chystali se na „hikers midnight“, která je v osm večer. To nemůžeme nikdy stihnout, když jsme ještě nejedli a já večer píšu blog. Najdeme naštěstí místo asi o dvacet metrů níž, kde nikdo není a já svým „nočním“ klepáním do klávesnice nebudu nikoho rušit. Pravověrný hiker ze mě asi nikdy nebude.
Povečeříme zbytek brambor s rýží a oba jsme tak vyřízení, že nám chutnají. Zítra jedeme do města nakoupit jídlo, a možná i nové boty. Bohužel tu není opět signál jako předcházející tři dni, a tak detaily typu, kam pojedeme a jak se tam dostaneme, musíme vyřešit až zítra. To je také důvod, proč není někdy blog každý den. Poctivě ho každý večer píši, ale většinou jsme na místě bez signálu. Dole nad městem lítají blesky, pár kapek již padá na stan a já doufám v klidnou noc.
