Článek
Ráno v šest otevírám oči a pro jistotu hned vstávám. Nesnesitelně mě bolí celá pánev i kyčle od ležení na tvrdé podložce. Já, starý odpůrce drahých, šustivých nakukovaček, bych své rozhodnutí nést svou pěnovou karimatku pravděpodobně přehodnotila. Bylo mi zatěžko zaplatit pět tisíc za podložku, která šustí a na které nebudu moct cvičit. Ve finále cvičím stejně na tyveku, protože je všude plno prachu a jako bonus mám otlačenou pánev, které poslední hřebíček do rakve zasadím nasazením batohu. Ušetřené peníze jsem dávno utratila jinde, takže ani tady hřejivý pocit nepřichází. Uklidňuji se myšlenkou, že pračlověk spal v klidu na zemi a taky přežil a já jsem vlastně jen rozmazlená.
Celé dopoledne procházíme lesy zasaženými požárem, na které je smutný pohled. Místy kvetoucí fialové květiny jsou krásné, ale dusí mě tak, že si musím natáhnout šátek přes obličej. Polední oběd na zelené louce u vody je natolik idylický, že moje morálka vyskotačit vstříc dalším dvaceti mílím dosti pokulhává. Jirka nekompromisně nasadí batoh na záda a mně nezbývá nic jiného, než ho napodobit.
Spálený les a květinové pole
Odpoledne nás šetří a servíruje nám mírnější kopce, které zalévá příjemným sluncem. Terén je mírný a na světě je opět krásně. Najednou se Jirka zastaví, a vypadne z něj nám už tak dobře známé: „ty vole medvěd.“ Odhadem dvacet metrů od nás si po trailu vykračuje velký hnědý medvěd a jakmile nás spatří, namíří si to přímo k nám. Jirka hledá po kapsách foťák, abychom alespoň jednou měli dokumentaci, ale medvěd se nezadržitelně blíží. Bušíme holemi o sebe, což medvěda nijak neznepokojuje. Jirka se konečně vykašle na focení a křičí se mnou. Medvěd se na chvíli zastaví a prohlíží si nás. Nevím, zda se mám smát nebo brečet. Vím, že mě nesežere a o tyčinky, kterých mám tentokrát dost se s ním ráda podělím, ale stále je takto přímé setkání mimo mou komfortní zónu. V situacích, jako je tato mi přijde hodně vtipné, že kluk, se kterým se potkáváme od začátku trailu, se zrovna předevčírem ohromně divil, proč věšíme jídlo. Medvěda nikdy neviděl, vždyť tu přece žádní nejsou. Tenhle fešák je náš čtvrtý exemplář. Asi jsem opravdu magnet na medvědy, jak mi tu ostatní přezdívají.
Za chvíli nás překvapí medvěd, kterého, kupodivu, opět vyfoceného nemáme
Poté, co si skoro vykřičím plíce zvuky, které i mne samotnou překvapily a nemusel by se za ně stydět ani Pepa Vojtek po desáté kořalce, se medvěd líně otočí, odhopká kamsi vzhůru a my jen můžeme doufat, že neběžel říct zbytku rodiny, ať se okamžitě běží podívat na ty dva blbce, co bezdůvodně řvou jako na lesy.
Za hodinu jsem schopná se celé historce opět zasmát a věřím, že příště mě setkání s medvědem nepřekvapí. Večeříme jako správní bezdomovci na parkovišti u silnice, kterou PCT křižuje a kde jsou suché záchody, které pro nás představují nevídaný luxus.
Večerní koupání komárům navzdory
Poslední tří míle jsou za odměnu. Široký trail uzpůsobený výletníkům nás zavede k jednomu z jezer, kde jedinou vadou na kráse jsou všudypřítomní komáři. Tentokrát se nenecháme otrávit, koupeme se a já si konečně zacvičím. Jirka se rozhodl, že mé protahování má místo televize a než docvičím, stihne druhou i třetí večeři. Dle jeho slov já cvičím za oba a on doplňuje energii. Jsem ráda, že nám povinnosti tak spravedlivě rozdělil.
Ráno mě probudí hlasité staccato dešťových kapek, hrajících na našem stanu svou oblíbenou melodii. Než si stihnu odskočit jsem úplně mokrá a jdu tento šok raději znovu zaspat. V sedm na chvíli přestane pršet, než však stihneme zabalit, rozprší se znova. Do White passu, kde na nás čeká další balík s jídlem, zbývá necelých dvacet šest mil, což bychom do zavírací doby možná stihli, ale určitě bychom nestihli v místní pračce vyprat a sebe umýt ve sprše. Především na sprchu se už dva dni těším. Původně jsme chtěli ujít dvacet dva mil dnes a zbytek doběhnout zítra ráno, abychom tam na osmou ranní byli a mohli pokračovat ještě dál. Výlet do města jsme tradičně chtěli vynechat. Co teď?
Rozprší se ještě víc a je jasné, že pokud vyrazíme, do hodiny jsme úplně durch. Rozhodneme se tedy zůstat ve stanu, zašít boty a roztrhané věci a počkat. Když si ve dvanáct dáváme ve stanu i oběd a déšť opět sílí, společně s tekoucí vodou odplouvají poslední zbytky naděje. Je pravda, že při běhání po kopcích jsem mnohokrát snila o dni v lese, kdy budu jen ležet, ale mé sny neobsahovaly déšť, ani mokro a už vůbec ne zimu jako v morně. Proč nemáme okamžiky jako jen tento zdokumentované? Jednoduše proto, že ani jeden z nás nemá náladu fotit a tak se může zdát, že si podobné historky vymýšlím. Bohužel, nevymýšlím.
Ve dvě odpoledne to psychicky nevydržíme a při krátké dešťové odmlce vylezeme ven ze stanu. Než stihneme sbalit stan opět leje, ale počasí navzdory vyrážíme. Je mlha, vlhko a prší víc a víc. Odvážně jdu v kraťasech, které za dvě hodiny převlékám za legíny na spaní, protože mám úplně zmrzlé nohy. Před devátou kempujeme na čtrnácté míli, a to jsme po cestě stihli i hodinovou pauzu na vaření večeře. Do White passu bychom s trochou štěstí měli dorazit zítra dopoledne.
Jirkův výraz v krátké pauze bez deště hovoří za vše
Jirka dnes u věšení jídla znovu viděl oči ve tmě. Tentokrát patřili psovi, na kterého volal jeho pán ze tmy z druhé strany mostu, u kterého nocujeme. Je pravda, že se můj komfort pobytu ve tmě zlepšuje a výjimečně se skoro nebojím, ale přesto se potmě v lese necítím zcela komfortně. Vedle mě usínající Jirka hlásí, že si připadá, jako bychom měli za sebou opět pětadvacet mil. Všechno je relativní.
Ráno vstaneme v rozumném čase a než se stihneme rozsedět, vyrazíme vstříc do White passu zbývajícím dvanácti mílím. Poslední úsek před civilizací je vždy nejzrádnější, protože člověk ví, že zbývá jen kousek a každá míle pocitově vydá za tři. Je příjemně teplo, což probudilo našeho zdejšího největšího nepřítele, proti kterému je i medvěd vítaný společník. Komáry. Mysleli jsme si, že jejich útoky jsme už zažili. Inu, vůbec jsme neměli ponětí, čeho jsou schopní. Naivně jsme si asi po dvou hodinách chůze mysleli, že si uděláme krátkou přestávku na tyčinku. Zastavili jsme, sundali batohy a během půlminuty nás ty krvelačné bestie doslova obsypaly. Bezostyšně prokousnou i tři vrstvy oblečení, jejich bodnutí bolí a co je úplně nejhorší, hrozně svědí. Bohužel jsou takřka nesmrtelní, takže i po plácnutí mnohdy odletí jen lehce pochroumaní pryč. Z repelentu je špatně pouze nám a na ně, zdá se, vůbec nepůsobí.
Obrázek s povinným úsměvem stál každého dvacet kousanců
Dochází mi trpělivost a říkám Jirkovi, že jdu napřed. Měl totiž víc odvahy než já a rozhodl se jít si vykopat jamku. Já mám v plánu vydržet potřebu další dvě hodiny do White passu, protože se nechci nechat sežrat. Že to bylo dobré rozhodnutí mi potvrdí pokousaný Jirka, když mě doběhne. Komáři nás okusují i nadále za chůze a obávám se, že budeme muset začít běhat. Začínám chápat pojem „Oregonská výzva“, tedy přeběhnutí Oregonu za dva týdny. Oč méně kopců se tam nachází, o to více komárů celou cestu provází a nezadržitelně ženou člověka kupředu.
Do White passu přicházíme lehce po poledni. Na benzínce sedí několik hikerů a všichni mají vybalené věci z batohů na zemi, nad čímž se místní ani nepozastaví. Možná doma zkusím vybalit batoh na Rudné a budu pozorovat, co se stane. Abychom netrhali partu, vyklopíme rozkládáme na zem vlhké spacáky, ale zbytek našeho majetku rychle neseme do pračky, protože se pomalu stává toxickým. Zaplatím u obsluhy pět dolarů, což mi zajistí půl hodinové okno, během kterého si mohu zajít do nedaleké sprchy. Z původní výhodné nabídky se vyklube závod s časem, protože sprcha se nachází na kopci vzdáleném deset minut chůze. Přesto celí natěšení vyrážíme ze sebe udělat opět lidi. Před budovou zjistím, že má skromná kosmetická taštička čítající žiletku a pinzetu zůstala v batohu na parkovišti. Pokorně se otáčím a běžím zpět. Asi se potřebuju ještě trochu proběhnout, aby mi ve sprše nezatuhly nohy, utěšuji se. Když se vrátím, jsou puštěné obě sprchy mezi nimiž přebíhá Jirka v trenkách se zoufalým výrazem.
White pass
„Neteče teplá,“ informuje mě a z tónu v jeho hlase lze vyčíst čiré zoufalství.
„Hm, to je blbý,“ odpovím zcela nezúčastněně.
„Co budeš dělat???“ vyzvídá.
„Nevím, asi se umyju ve studený,“ odvětím suše šahaje pod jednu ze sprch, abych zjistila, že „studená“ je poněkud velkorysé označení naprosto ledové vody.
„To myslíš vážně?“ vypadne z šokovaného Jirky, který zřejmě očekával mou emotivní reakci a pár jadrných slov.
Překvapuji sama sebe tím, že mě tato nepříjemná situace nechává naprosto v klidu. Zatímco se Jirka jde pro jistotu zeptat zpět na benzínku, kde mu paní mile odvětí, že sprcha je rozbitá a opravář jí nebere telefon, já si pod ledovou sprchou zvládnu dokonce i umýt hlavu šamponem a kondicionérem, který zde někdo gentlemansky nechal. Dřív by pro mě takový výkon byl nepředstavitelný, ale tři měsíce v lese na mě očividně zanechaly nesmazatelné stopy. Jirka je mým nečekaným klidem konsternován po zbytek odpoledne a já jsem ráda, že i po letech soužití jsem schopná ho stále někdy překvapit.
Vykoupaní a probraní do morku kostí jdeme vstříc nejméně oblíbené časti programu, kterou je úřadování na signálu. White pass se jídlem moc nevytáhl, a na mě zbyl k obědu banán, kávu a tyčinku, která přišla v našem balíku s jídlem. Místo v plánované čtyři odpoledne vyrážíme v šest večer, kdy už všichni přítomní staví stany za benzínkou. Před námi je pět mil do kopce a my z nich chceme ukrojit alespoň část. Když po osmé stavíme stan téměř na vrcholu, mile překvapíme sami sebe. Zítra má pršet a jsem zvědavá, co si pro nás Washington připravil za další překvapení.
