Článek
Zbytek včerejšího dne byl poznamenán nevolností, která z neznámých důvodů náš tým přepadla, a proto jsme večer trávili v blízkosti koupelny, čemuž odpovídá i naše ranní rozpoložení. Jack se rozhodl zůstat v Idyllwild a my se s Helmutem a jeho ženou vypravili sehnat nějakou hodnou duši, která by nás odvezla patnáct mil zpět na trail na místo, kde jsme v pondělí trail opustili.
Loučení s medvědem
Zastaví nám hned první auto jedoucí kolem a v něm sedí sympatická paní, která sice chtěla jet úplně jinam, ale je ochotná nás na trail svézt. Tentokrát jsem cestu na předním sedadle vyfasovala já a dozvěděla se, že Leslie pracuje jako právní asistentka a než jsme zvládly probrat problematiku amerického řešení pojistných událostí, což lze ve zkratce shrnout jako „všude chleba o dvou kůrkách,“ byli jsme na místě. Ani přes opakované prosby si od nás Leslie nevzala ani dolar a obratem nabrala suverénně nejšpinavější hochy z trailu, se kterými se pravidelně potkáváme, aby je bez mrknutí oka svezla do Idyllwild. Leslie je prostě anděl.
Další anděl na cestě
Naštěstí jsme projeli deštěm i hustou mlhou a na kopci svítí slunce. Již po několika krocích je jasné, že dneska ani míle nebude zadarmo. Chodidla mě sice nebolí, ale tlak se posunul do kotníků, které se najednou zdají být úplně gumové. Navíc se o slovo hlásí rameno a krk a já jako bych měla dejá vu o dva týdny zpět. Cesta připomíná skákání po kamenech nahoru a dolů a já si přijdu jako poněkud nestabilní koza s patnáctikilovým batohem na zádech navrch. Buď můžu přejít na pránu a jídlo nechat medvědům nebo se zocelit. Ani jedna varianta se mi momentálně příliš nepozdává.
Dnes jdou míle proti mně
Po dvou hodinách chůze obědváme a shodujeme se na tom, že quinoa s pečenými rajčaty a špenátem, kterou jsem večer vykouzlila, se povedla. Po jídle se mi nikam nechce, ale program na dnešní odpoledne je jasný. Kopce, kopce, kopce a převýšení tisíc metrů. Je mi jasné, že z řádků zním jako fňukal obecný, ale dala jsem si za cíl být autentická za každé situace. Jsem šťastná a vděčná, že tu mohu být, jen fyzicky mi dnešek jaksi nesedí. Připadám si jako před lety v Indii na svém jógovém výcviku. Jeden den má člověk pocit, že je mu dobře a něco se posunulo, aby se další den vrátil o tři kroky dozadu. „Pokora přece,“ připomínám si a nasazuji si sluchátko s mluveným slovem, s jehož pomocí se projdu až k páté odpolední.
Podvečerní výhled
Příští voda se nachází míli mimo trail a Jirka se gentlemansky nabízí, že tam dojde a já můžu počkat u batohů. Jsou nabídky, které se neodmítají a toto je jedna z nich. Skoro třičtvrtě hodiny odpočívám a přestávka mi dodá druhý dech. Máme na trailu nového nepřítele. Poison oaku jsme se na chvíli zbavili, aby jeho místo nahradila nová květinka jmenující se „Poodle dog bush.“ Tato nenápadná rostlina má obdobně strašidelné účinky jako její jedovatý kolega. Stačí se jí dotknout a o zábavu je na dva až tři týdny postaráno. Kličkujeme jako zajíci v poli, kteří netuší, kam dřív skočit, protože je prostě všude. Kempujeme pod skálou na skrytém místě s výhledem na Palm springs. Jakmile se setmí, město vypadá přímo kouzelně, možná i proto, že se něj díváme z bezpečí přírody. Před večeří si dopřeji ásanovou dvacetiminutovku a je ze mě nový člověk. Je něco po deváté, já sotva držím oči a doufám, že ráno bude do růžova.
