Článek
Pacifická hřebenovka. Poprvé jsem tento název zaslechla před patnácti lety při svém pracovním létě v USA, při kterém jsem nejprve dva poněkud divoké týdny strávila v L.A. a potom zcela neplánovaně odjela na Sever, kde jsem uprostřed národního parku prožila následujících několik měsíců.
K trailům a hikerům jsem se dostala pouze oklikou, a to z doslechu od mého tehdejšího přítele, který tuto kratochvíli považoval za naprosto nepochopitelnou. Kovbojovi, který jezdil na koni a choval krávy, připadala procházka s batohem v přírodě naprosto nesmyslná. Mně také. Pracovala jsem za barem a ve volných chvílích, kterých nebylo mnoho, jsem se věnovala projížďkám po okolí, staráním se o krávy a popíjením whisky. To, že jednou nasadím batoh na záda i já, by mě ani ve snu nenapadlo.
O dva roky později jsem viděla dnes už známý film „Divočina,“ ve kterém hlavní hrdinka v podání Reese Whiterspoon na pouti čítající tisíc mil americkou divočinou odložila většinu svých démonů. Komu by se to nelíbilo? Na chvíli odejít do lesa a vrátit se jako nový člověk. Léta zbytečných mejdanů, poněkud neperspektivních vztahů a práce, který sice byla oceňovaná okolím, ale já cítila, že nejsem ani v nejmenším na svém místě, pokračovala a najednou jsem viděla možnost výletu s batohem v jiném světle. „Ta svoboda,“ běželo mi hlavou při pomyšlení na procházku divokou přírodou. Ta možnost být sama se sebou. Ve chvílích největšího zmaru jsem si tento film a jemu podobné pustila ještě mnohokrát a v duchu jsem věděla, že „jednou“ půjdu.
Je to paradox. V Čechách jsem nikdy s batohem nešla, nepočítám-li cesty do školy, při kterých však obsah nákladu čítal namísto spacáku a devíti litrů vody spíše pár učebnic a svačinu od včera. Pod stanem jsem spala naposledy ve druhé třídě na letním táboře, kde jsem místo pocitu svobody chytla mononukleózu a mou nejvíce outdoorovou výbavu tvořily kecky a džíny s dírou na koleni, ve kterých jsem dokonce dvakrát došla na Sněžku, tedy mnou nejvyšší dosažený vrchol. Čundrovat po okolí, pravděpodobně mou naivní představou o českém trampingu, mě ani v nejmenším nelákalo. Maskáčové oblečení, ešus a pivo. Fuj. Co na tom, že mé fifinkovské názory se zakládaly pouze na mých představách. Přírodu miluji od dětství, ale nějak jsem nechápala, proč bych v ní měla spát, když můžu jít večer domů a dát si sprchu.
Uběhlo pár dalších let práce, studia v zahraničí a životních eskapád, až jsem v tu chvíli nečekaném ukončení jedné spolupráce cítila: „Je čas. Teď nebo nikdy.“ Svému partnerovi, se kterým jsme o trailu mnohokrát hovořili a výhledově plánovali měsíční výlet s batohem, jsem předložila svůj návrh.
„Ty to fakt chceš jít celý?“ zeptal se. „Vždyť jsi nikdy nechtěla jít ani pod širák. Všude chodíš v džínách a sprchuješ se třikrát denně.“
„To jsou detaily. Příští rok vyrazím. Kdy jindy?“ odpověděla jsem pevně a jeho zmatený výraz se pokusila změkčit slovy: „ale pochopím, když nepůjdeš se mnou. Nebudu se zlobit.“
Myslím, že dobře věděl, že jsem schopná jít sama a s mým báječným orientačním smyslem skončit v Ugandě. Po relativně krátkém zvažování dal po devíti letech výpověď v práci a…začali jsme se těšit spolu.
Já možná o kousek víc, protože jsem si absolutně neuvědomovala, do čeho jdu. Půjdu se na půl roku projít do přírody. Sice délka trasy čítá 4250 km, ale já přece ráda chodím. Do lesa. Že jsem nikdy neměla batoh na zádech? Nevadí. Poušť bude rovina, tam se pěkně rozejdu a natrénuju na další úseky, co by se mohlo nepovést? Sladká to nevědomost… Hikery, jak se lidem chodící dlouhé tratě říká, jsem sice nikdy neviděla, ale jako dítě byla členkou klubu českých turistů. To je skoro to samé, uklidňovala jsem se v duchu. Lezci a vyznavači outdooru mě vždycky trochu děsili, ačkoliv, mám-li být upřímná, spíš jsem z nich měla legraci. Kostkované kalhoty s kytičkou, výraz Mirka Dušína a ty interní vtipy, které mi nepřišly vtipné ani trochu, možná jen proto, že jsem jim vlastně nerozuměla. Mládí jsem prožila na baru s pravidelnými výlety na tenisový kurt a můj rádoby břitký, sarkastický humor ještě umocněný bývalým povoláním, můžu dnes označit za přinejmenším nesnesitelný. Dnes už pěkných pár let nepiju a své mladší já mohu láskyplně označit za poněkud pitomé.
Spolehnu se na štěstí začátečníka, vezmu batoh na záda a půjdu. Je to jen chůze, proboha, co na tom může být tak těžkého? Volno, příroda a pohyb, který mám tolik ráda. Pohoda. Kdyby tehdy tušila, že mě v létě budou tři týdny v kuse žrát komáři v Oregonu, že první medvěd mi na míli dvě stě sní oběd a že půjdu několik set mil s Giardií, než zjistíme, proč je nám tak zle, možná bych raději vyrazila za osvícením do Peru. Teď jsem však viděla jediné. Půl roku volna, batoh, absolutní svobodu a možnost nechat všechny své problémy v lese. Všechno bylo před námi a já… Ve skrytu duše doufala, že chůze je lékem na všechno.
