Článek
Pár let po třicítce, něco málo naspořeno, a s hlavou plnou předsevzetí, že „už konečně začnu investovat“. Peníze jsem do té doby měla většinou na spořicím účtu a občas jsem zaslechla, že „by měly pracovat“. Jenže já měla spíš strach, že o ně přijdu.
A tak jsem udělala to, co mi přišlo správné – obrátila jsem se na odborníka.
Finančního poradce mi doporučila kolegyně. „Tomáš je férovej, všechno vysvětlí, není to žádný nátlak.“ A opravdu, první schůzka byla příjemná. Sezení u kafe, papíry, prezentace, slova jako „diverzifikace“ a „dlouhodobý horizont“.
Vše znělo smysluplně. Uklidňující tón. Profesionální vzhled. A především – jistota.
„Z mého pohledu bych vám doporučil tyto produkty,“ řekl mi nakonec a položil přede mě složku.
Konzervativní fondy, pojištění s příměsí investice, nějaké státní dluhopisy. „Nízké riziko, stabilní výnosy. Váš profil je opatrný.“
Podepsala jsem. Přesně v duchu hesla: „Hlavně o nic nepřijít.“
O pár měsíců později se stalo něco, co jsem tehdy vnímala jako „náhodu“. Na jednom večírku jsem se dala do řeči s kamarádem, který se věnoval akciím. Ne jako makléř – jako nadšenec. Mluvil o tom s jiskrou v očích a místo slibů ukazoval grafy, výkyvy, i své chyby. Všechno naprosto transparentně.
A mě to začalo bavit. Ne proto, že bych chtěla spekulovat. Ale protože jsem poprvé cítila, že rozumím tomu, co se s mými penězi děje.
Tak jsem zkusila koupit první akcii. Malý balíček firmy, o které jsem věděla, že roste. Nebylo to nic velkého – ale byl to můj výběr. Bez zprostředkovatele.
A když o měsíc později její cena stoupla o 17 %, zažila jsem zvláštní pocit: nejen radost z výdělku, ale i pýchu, že jsem to rozhodla já.
Během dvou let jsem vytvořila vlastní investiční portfolio. Ano, bylo rizikovější. Ano, některé tituly klesly. Ale celkově jsem byla v plusu – nejen finančně, ale i mentálně. Učila jsem se, četla, sledovala trhy, mluvila s lidmi, kteří mě nikdy nepovažovali za „malého klienta“.
A tehdy mi přišel e-mail.
Můj původní finanční poradce Tomáš – ten, který mi kdysi doporučil „stabilní fondy“ – ukončil činnost. Firma se sloučila s jinou, některé produkty byly zmražené, výnosy téměř nulové. A moje „bezpečné“ investice?
Po čtyřech letech jsem byla sotva na nule. Nebýt jejich poplatků, možná i v minusu.
Nejsem žádný investiční guru. A rozhodně nedávám rady, kam dát peníze.
Ale jedno vím jistě: slovo „bezpečné“ by mělo být zakázané, pokud ho někdo používá jako marketingový argument. Protože riziko je všude – i ve stagnaci. I v tom, že slepě důvěřujeme někomu, kdo mluví přesvědčivě, ale nežije důsledky našich rozhodnutí.
Dnes mám své peníze pod kontrolou. A ne proto, že bych všemu rozuměla. Ale protože už nikdy nechci být jen pasivní příjemce „doporučení“.
Když se mě někdo zeptá, proč investuju „rizikově“, odpovím jednoduše:
Protože vím, co je opravdu nebezpečné – spoléhat se na někoho, kdo neponese odpovědnost za moje ztráty.
