Článek
První den v nové práci. Čistý diář, nový e-mail, přihlašovací údaje, káva v plastovém kelímku – a já. Plná nadějí, ale taky nervozity.
Byla jsem mladá. A především – žena mezi muži.
Ne že by to tehdy bylo něco výjimečného, ale atmosféra v týmu?
Připomínala spíš chlapecký klub než kolektiv.
Zprvu jsem mlčela.
Nechala je, ať si povídají svoje vtípky, ať mě přehlížejí na poradách, ať mi trpělivě „vysvětlují“ věci, které jsem dávno znala.
Někdo jednou utrousil: „Ta je tu asi na okrasu.“
Smáli se. Já ne. Ale taky jsem to nekomentovala.
Nechtěla jsem křičet.
Chtěla jsem dokázat.
Zůstávala jsem po práci.
Připravovala analýzy, tabulky, prezentace. Často jsem podepisovala práci, kterou pak prezentoval někdo jiný.
Ale věděla jsem: Jednou si mě všimnou. Ne kvůli tomu, co říkám. Ale kvůli tomu, co dělám.
Když jsme řešili krizový projekt a všichni byli v koncích, byla jsem to já, kdo přišel s řešením.
Nebylo to o štěstí. Bylo to o tom, že jsem poslouchala, pozorovala, a přemýšlela.
A když přišlo první povýšení – začali být nervózní.
Ne všichni.
Někteří byli fér. Jiní se snažili. A pár z nich… no, ti se nikdy nesmířili s tím, že ta „tichá holka z marketingu“ bude jednou jejich šéfka.
Ale stalo se to.
Dnes vedu tým, ve kterém jsem začínala.
A ano – někteří z těch, kdo mi tehdy vysvětlovali, co je to SWOT analýza, mi dnes posílají prezentace ke schválení.
Neříkám to ze zloby.
Naopak.
Myslím, že je důležité se nevzdávat.
Není nutné být nejhlasitější v místnosti.
Stačí být nejvytrvalejší.
Někdy si vzpomenu na ten jejich pohled. Ten soucitný úsměv, kterým mě kdysi častovali.
Dnes mám jiný úsměv. Takový, který říká:
Díky, že jste mě podcenili. Byla to moje největší výhoda.
