Článek
Ani se na mě nepodíval. Jako bych nebyl člověk, jen nějaký soubor čísel ve sloupci Excelu, který prostě nesedí.
Odešel jsem domů s krabicí v náručí, do které jsem narychlo naházel tužky, hrníček s logem firmy a jednu zapomenutou knihu o leadershipu. Hořká ironie. Do tramvaje jsem nastoupil s očima upřenýma do země. Všechno ve mně křičelo: „Vždyť jsem pro něj dřel. I o víkendech. Co jsem udělal tak špatně?“
Bylo mi tehdy devětadvacet. Marketingová agentura, kde jsem pracoval, byla malá, ale ambiciózní. Martin, náš šéf, byl ten typ člověka, který umí okouzlit klienty i novináře, ale na lidi pod sebou kouká jako na šroubky v hodinovém strojku. Když přestanou tikat správně, vymění je. Já byl jedním z nich.
Odchod beze slov
Můj vyhazov byl rychlý a chladný. Předtím žádné varování, žádný formální pohovor. Jen pár úsečných poznámek o tom, že výsledky nejsou podle očekávání. Co tím myslel, nikdy neřekl. Ať jsem se ptal jakkoliv, vyhýbal se konkrétnostem. Měl jsem podezření, že potřeboval uvolnit místo pro někoho levnějšího – mladšího, dravějšího. Možná někoho, kdo mu nebude připomínat, že už dávno nemá nápady jako dřív.
Pamatuju si, že jsem první týden po vyhazovu jen seděl doma. Odpovídal jsem na pár zpráv, napsal pár mailů, ale většinou jsem jen koukal do stropu. Přítelkyně mi vařila čaj a říkala, že to přejde. Ale ve mně zůstával pocit zklamání. Ne ze sebe – ale z něj.
Dostal jsem se z toho. Sám
Po měsíci jsem začal dělat na volné noze. Někdo z bývalých klientů se mi ozval s menší zakázkou. Udělal jsem to rychle, čistě. Doporučil mě dál. Pak další projekt. A pak ještě jeden.
Postupně jsem si kolem sebe vybudoval kruh lidí, kteří věděli, že na mě je spoleh. Nedával jsem si přehnané ceny, ale doručoval jsem kvalitu. Věnoval jsem se jen tomu, co mě bavilo – digitálním kampaním a strategii značky. Na rozdíl od dob ve firmě jsem měl konečně možnost tvořit bez toho, aby mi za zády stál někdo, kdo měl potřebu všechno „vylepšovat“ a „korigovat“.
Po roce jsem už nemusel brát každou zakázku. A když mi jednoho dne zazvonil telefon a na displeji bylo Martinovo jméno, chvíli jsem jen nevěřícně zíral.
Hovor, který jsem nečekal
„Ahoj, Davide. Promiň, že volám takhle zčistajasna. Máš chvíli?“ řekl jeho hlas do sluchátka.
Měl jsem. Ne že bych chtěl. Ale byl jsem zvědavý. A taky trochu zlomyslně potěšený.
„Hele… My jsme teď ve firmě v dost blbý situaci,“ začal opatrně. „Ztratili jsme dva velký klienty. Ten novej tým nezvládá, co jsem si myslel, že zvládne. A já… no… dost vážně přemýšlím, jestli to vůbec má cenu dál táhnout.“
Ztichl jsem. Nechtěl jsem mu ulehčit. Čekal jsem, co řekne dál.
„Hele, Davide, ty tomu rozumíš. Viděl jsi to zevnitř, znáš naše procesy. Nechtěl bys se mnou probrat možnosti? Co s tím, kam to vést, jestli to má smysl zachraňovat, nebo radši jít do konkurzu.“
Tak přece. Z propouštěného „nekvalitního zaměstnance“ se najednou stal někdo, kdo má poradit, jak zachránit firmu.
Pomstít se? Ne. Pomoci? Možná
Položil jsem telefon a šel na dlouhou procházku. V hlavě mi běžely různé možnosti. Mohl jsem ho nechat být. Mohl jsem ho i nasměrovat špatně – pomstít se za všechno, co mi tehdy udělal. Ale neudělal jsem to.
Ne snad, že bych byl nějaký svatý. Ale poznal jsem něco, co on očividně nikdy nepochopil: že v byznysu nejsou nejcennější čísla ani excelovské tabulky, ale vztahy. A i když ten náš vztah z jeho strany shořel na prach, pořád jsem to mohl být já, kdo ho vezme za ruku a řekne: „Tudy ne, ale tudy možná ano.“
Konzultace
Sešli jsme se o pár dní později v kavárně. Přišel pozdě a nervózně si mnul dlaně. Už to nebyl ten sebejistý šéf z minulosti. Byl to unavený muž v krizi. Položil přede mě složku s čísly a reporty a čekal, co na to řeknu.
Prohlížel jsem si to tiše. Bylo to horší, než jsem čekal. Firma měla velké provozní náklady, nerealistické kampaně a ztrátu důvěry u dlouholetých klientů. Některé věci se daly zachránit, ale znamenalo by to úplný restart. Osekání týmu. Uzavření drahé kanceláře. A především – on sám by musel úplně změnit přístup.
„Tak co si o tom myslíš?“ zeptal se, když jsem dočetl.
Podíval jsem se mu do očí. „Upřímně? Pokud se nezměníš ty, nic se nezmění. Můžeš restrukturalizovat, najít investora, snížit náklady. Ale pokud budeš dál vést lidi jako šroubky v hodinách, čas se ti vždycky zastaví.“
Nečekané rozuzlení
Na chvíli se na mě jen díval. A pak řekl větu, kterou bych od něj nikdy nečekal: „Máš pravdu.“
V následujících týdnech jsme spolu několikrát mluvili. Nepracoval jsem pro něj – konzultoval jsem jen jednorázově. Dostal jsem zaplaceno a necítil jsem zášť. Vlastně jsem si uvědomil, že mi v tomhle podivném obráceném světě jeho slabost dává zvláštní druh uznání. Nepřiznal tehdy, že mě propustil z jiných důvodů. Ale tím, že si mě teď zavolal, to uznal beze slov.
Závěr? Karma nebo jen život?
Dnes mám vlastní malý tým a dělám práci, která mě naplňuje. S Martinem se vídáme občas – obvykle v nějaké profesní rovině. Nejsme přátelé. Ale nejsme ani nepřátelé. Myslím, že jsme každý museli projít svou cestu.
A když se mě někdo zeptá, co bych dělal jinak, řeknu: „Nic.“ Protože i ten vyhazov byl začátek. Někdy musíte být vyhozeni dveřmi, abyste našli jinou budovu.
A když vám ten, kdo vás kdysi ponížil, nakonec řekne „potřebuju tě“ – není to pomsta. Je to jen život. A možná i malé vítězství.
