Článek
Že stačí mlčet, dělat svou práci, přikyvovat a nevyčnívat. Já jsem takhle fungovala skoro čtyři roky. A pak přišel den, kdy jsem se podívala pravdě do očí – a rozhodla se ji říct nahlas.
Náš šéf – říkejme mu pan F. – byl typický příklad „manažera z horních pater“. Vždy upravený, s úsměvem, který neznamenal nic dobrého. Uměl krásně mluvit o hodnotách firmy, o týmové spolupráci a otevřené komunikaci – ale jen pokud šlo o PR článek nebo výroční zprávu. V reálu to byl autokrat s egem na úrovni operního tenora.
Byli jsme softwarová firma. Rychle rostoucí, plná mladých lidí, startupová energie – jenže uvnitř to začalo hnít. Šetřilo se na všem. Vývojové týmy měly zastaralý hardware, zákazníci byli taháni za nos a pan F. si mezitím fakturoval „poradenské konzultace“ přes tři různé externí firmy – které si založil pod jiným jménem.
Věděla jsem to. Všichni jsme to věděli. Ale nikdo nechtěl být ten první, kdo něco řekne.
Až do dne, kdy nás svolal do zasedačky a oznámil, že „kvůli špatné efektivitě budeme propouštět 20 % týmu“. Včetně mého kolegy Ondřeje, který tam pracoval sedm let a vedl nejvýkonnější projekt. V tu chvíli mi praskla cévka.
Po poradě jsem zůstala sedět. On už chtěl odejít, ale otočila jsem se na něj a řekla to. V klidu, bez emocí, ale přímo:
„Firmu neohrožují vývojáři. Ale fakt, že si účtujete miliony za služby, které si poskytujete sám sobě, a že se ztrácí peníze, kde by měly být výsledky.“
Zamrkal. Zasmál se. „Máte pocit, že víte, o čem mluvíte?“
Přikývla jsem. A vytáhla flashku.
Na ní byly výpisy z rejstříků, propojení IČO, veřejné zakázky, faktury, jména, adresy. Nelegální převody, daňové úniky, střet zájmů – všechno s logy a časovými značkami. Dala jsem mu ji na stůl.
„Tady jsou fakta. Můžete je popřít, ale jen do chvíle, než je pošlu dál.“
Do týdne byl pryč. Výpověď „ze zdravotních důvodů“. Navenek to bylo tiché. Uvnitř firmy – zemětřesení. Ředitelka holdingu si mě zavolala. Ne do zasedačky. Do kanceláře s výhledem na město. Nabídla mi pozici vedoucí projektové kontroly. Vyšší plat, větší odpovědnost. A dodala:
„Někdy potřebujeme lidi, kteří se nebojí říct, že císař je nahý.“
Dnes mám vlastní tým. Ondřej se vrátil – a vede oddělení kvality. Vyměnili jsme nejen šéfa, ale i mentalitu. A ano, vím, že to byl risk. Mohla jsem skončit. Mohli mě zašlapat. Ale taky jsem věděla, že mlčet znamená být součástí problému.
Tak jsem to řekla. A když se šéf smál, myslela jsem si, že to skončilo. Ale ono to teprve začínalo.
Poučení?
Někdy stačí jedna věta, jeden flash disk a pár let tiché pozornosti. A padne i ten, kdo si myslel, že je nedotknutelný.
A ty, co ho „jen tiše poslouchali“? Ty můžeš jednoho dne vést.
