Článek
Měla jsem jednu už roky – otrhanou, ale praktickou. Jednou večer jsem si ji vyklízela. Znáš to – účtenky, lístky z parkování, zbytečné věrnostní karty.
A pak jsem ji našla.
Bílá vizitka, skoro nová.
Jméno: MUDr. Viktor Tomeš, psychiatrie, specialista na trauma a disociace.
Adresa soukromé kliniky, telefonní číslo, e-mail.
Vzadu rukou připsáno:
„St – 14:00. Nezapomeň.“
Jenže já jsem si nic neobjednávala.
A toho lékaře jsem v životě neviděla.
Nejdřív jsem si myslela, že je to omyl.
Možná ji tam někdo zastrčil, možná jsem si ji vzala omylem, když jsem pomáhala sestře s jejími věcmi.
Jenže ten vzkaz na zadní straně – byl napsaný mým rukopisem.
Ztuhla jsem.
To nebyl omyl.
To jsem napsala já.
Volat nebo nevolat? Několik dní jsem váhala. Nakonec jsem si řekla, že se prostě zeptám – třeba zjistím, že je to celé nedorozumění.
Zvedla to recepční.
„MUDr. Tomeš, dobrý den.“
„Dobrý den, já… našla jsem vizitku pana doktora u sebe. Myslím, že jde o omyl, ale ráda bych věděla, jestli mě náhodou někdy nenavštívil. Nebo já jeho.“
Chvíle ticha.
„Můžete mi říct jméno?“
Řekla jsem ho.
Další ticho.
Pak:
„Vy jste u nás byla. Několikrát.“
Srdce mi začalo bušit.
„Promiňte, ale to není možné. Já si to nepamatuju.“
„Chápu. Někdy se to stává. Byla jste u nás kvůli epizodám disociace. Pan doktor vám pomáhal zpracovat určité vzpomínky.“
Vzpomínky? Jaké vzpomínky?
Cítila jsem, jak se mi začíná točit hlava.
„Mohu se zeptat – kdy jsem u vás byla naposledy?“
„Před dvěma měsíci. Poté jste přerušila terapii. Říkala jste, že si potřebujete něco ujasnit.“
Začala jsem hledat doma cokoli, co by to potvrdilo. Deník, poznámky, e-maily.
A pak jsem našla složku v zamčené zásuvce.
Uvnitř pár papírů z kliniky, termíny sezení, a dopis – od mé vlastní ruky.
Byl adresovaný „budoucí mně“.
Psala jsem si ho, abych nezapomněla, že se něco děje.
Že jsem po jednom sezení začala mít podivné výpadky.
Že mi terapeut řekl, že některé zážitky z dětství jsem potlačila tak hluboko, až se „rozdělily“.
A že se možná budu bránit.
Že možná zapomenu. Zase.
Dopis končil větou:
„Až najdeš vizitku, zavolej. Zase tě to stáhne zpátky.“
Nevolala jsem znovu. Ještě ne.
Ale vizitku teď nosím záměrně. Ne náhodou.
A každé středeční odpoledne cítím v hlavě lehké napětí, jako kdyby se něco snažilo dostat na povrch.
Možná tam opravdu něco je.
Možná se bojím, co všechno bych mohla zjistit.
Ale zároveň tuším, že pravda už někde čeká.
Možná právě na tu další středu. Ve dvě.
Pokud chceš, můžu článek upravit víc do stylu true crime, nebo naopak realistického psychologického příběhu s pointou. Zde je návrh titulku pro Seznam Médium:
„Našla jsem v peněžence vizitku psychiatra. Psala jsem si tam schůzku – ale vůbec si to nepamatuju“
