Článek
Tichý, uhlazený muž s krátce střiženými vlasy a zvláštním pohledem, který vás jakoby propichoval skrz.
Představil se jako Adam. Nic zvláštního.
Jenže když jsem mu podala ruku, díval se na mě o vteřinu déle, než je běžné. Usmál se a řekl:
„Jsem rád, že vás konečně vidím. Díky vám tu jsem.“
Zasmála jsem se, nejistě. Brala jsem to jako zdvořilost nebo trapný pokus o vtip. Jenže ten pohled… nebyl vtipný. Byl vážný.
Další dny se choval normálně. Pracoval, odpovídal krátce, občas si s někým dal kafe. Ale když jsme zůstali ve výtahu sami, otočil se ke mně a tiše řekl:
„Bylo mi čtrnáct. Bylo léto. Tramvajová zastávka u řeky. Měla jste modré šaty a tašku se slunečnicemi.“
Přesně to jsem kdysi měla.
Ztuhla jsem.
„Cože?“
Podíval se na mě klidně.
„Stála jste tam, když jsem chtěl skočit. Myslel jsem, že mě nikdo nevidí. Ale vy jste se otočila. A řekla: ‚Hele, nenech ten život jen tak spadnout.‘ A usmála jste se. Šel jsem domů. A všechno začalo jinak.“
Nepamatovala jsem si to. Ani trochu. Bylo mi šestnáct? Možná. Byla jsem někdy na té zastávce? Asi ano. Ale nevybavovala jsem si jeho obličej. Ani slova.
A přesto mluvil tak, jako by si pamatoval každý detail.
Začala jsem přemýšlet.
O všech těch chvílích, které pro nás nejsou důležité – ale pro někoho jiného můžou být všechno.
Možná jsem opravdu něco řekla. Možná jsem ani nevěděla, že mluvím nahlas. Možná jsem se jen pousmála na cizího kluka, který tam stál příliš dlouho u zábradlí. A on si to uložil jako kotvu.
„Proč jsi mi to řekl až teď?“ zeptala jsem se jednou odpoledne. Seděli jsme na schodech, popíjeli kávu z automatu.
„Protože jsem měl strach, že mě nepoznáte. A měl jsem taky strach, že to vůbec nebyla pravda. Že jsem si to celé vymyslel.“
Podíval se na mě.
„Ale nebyla to lež. Váš hlas, ten tón… to bylo ono.“
Od té doby se náš vztah změnil. Nezblížili jsme se nijak zvlášť. Nechodíme na pivo, nevoláme si večer. Ale když se míjíme na chodbě, kývneme na sebe s úsměvem, který známe jen my dva.
Ne proto, že bychom byli přátelé.
Ale protože v jednom okamžiku, v cizím životě, došlo k setkání, které jednoho z nás vrátilo zpátky.
Někdy totiž zachráníte život, aniž byste si toho všimli.
A někdy vám to ten život připomene. Ve výtahu. Po letech.
S poděkováním.
