Článek
Měla jsem dlouholetou praxi, zkušenosti z vedení týmu, dvě vysoké školy a víc odpracovaných krizí než průměrný manažer zvládne za celý život. Ale když jsem přišla na pohovor, muž v obleku na druhé straně stolu se díval jen na datum narození v mém životopise.
A pak řekl tu větu, kterou si pamatuju dodnes:
„Hledáme někoho… dynamičtějšího. Mladšího. Perspektivnějšího.“
Nebyla to první taková odpověď. Ale tahle bolela nejvíc.
Ne proto, že bych se cítila stará. Ale protože jsem přesně věděla, co ta firma potřebuje – a že bych to zvládla.
Jenže pro něj jsem byla už „za zenitem“. Něco jako morálně ojeté SUV. Spolehlivé, ale nikoho nezajímá.
Pár týdnů nato jsem dostala jiný kontakt.
Menší firma, podobné zaměření. Mladý CEO, o pár let mladší než moje dcera. Zavolala jsem si s ním. Byl přímý:
„Vaše zkušenosti jsou přesně to, co tu chybí. Přijďte se podívat, jak to tu vypadá.“
Přišla jsem. Ukázal mi prostor, plán i svůj tým. A pak řekl:
„My potřebujeme někoho, kdo už pár bouřek přežil. Ne dalšího surfaře, co vypadá dobře, dokud nepřijde první vlna.“
Dnes tam pracuju už druhým rokem.
Mám svou roli, respekt i svobodu. Nezastírám, že někdy je to náročné – hlavně sladit jiný styl práce s mladším kolektivem. Ale všichni víme, proč jsme tam. A že každý má co nabídnout.
A ten muž z prvního pohovoru?
Nedávno jsem ho potkala na konferenci. Jeho firma prochází restrukturalizací, fluktuace stoupla, výsledky klesly. Přišel ke mně, usmál se, podal ruku. Řekl, že mě sleduje a že „to u nás vypadá dobře“.
Jen jsem odpověděla:
„Ano. Dali mi šanci být užitečná. A ne jen mladá.“
Naučila jsem se jednu věc:
Věk není hendikep. Je to výbava.
A pokud vám někdo zavře dveře kvůli tomu, kolik je vám let, možná vás vlastně chrání – před prací, kde by si vás stejně nevážili.
