Článek
Mluvila jsem k němu pět minut. Popsala jsem všechno: divné píchání za očima, motání hlavy, podivné záškuby svalů, mravenčení v prstech. Cítila jsem se divně. Ne nemocně – jinak.
„Lidi si dneska moc čtou,“ dodal ještě.
„A pak si přijdou pro diagnózu, kterou si vygenerovali na Googlu.“
Smála jsem se. Tak trochu. Ale nebylo mi do smíchu.
Měla jsem pocit, že něco není v pořádku
Ne hysterický. Ne hypochondrický.
Jen ten tichý, podprahový vnitřní radar, který vám říká: Tělo vysílá signály. Poslouchej.
Začala jsem hledat. Ne z paniky, ale protože jsem se nechtěla smířit s odpovědí „To nic nebude.“
A ano – byla jsem ta žena, co si googlí příznaky.
Tušíš, co našla? Dvě možnosti: roztroušená skleróza nebo totální vyhoření. Žádná hitparáda.
Ale hlavně – narazila jsem na popis poruchy, která přesně seděla
Vzácnější autoimunitní onemocnění. Nic katastrofického, ale rozhodně něco.
Napsala jsem si poznámky. Udělala seznam symptomů. Připravila otázky. Objednala se ke specialistovi – soukromě, za své, protože „čekací doby jsou, víte, strašné“.
Neurolog mě vyslechl 30 minut.
Položil doplňující otázky. Udělal jednoduché testy. Poslal mě na krev, MR, lumbální punkci. Choval se ke mně jako k člověku. Ne jako k hysterické ženě, co čte moc blogů.
Výsledek?
„Vaše podezření bylo oprávněné. Máte rané stádium autoimunitního syndromu. Včas zachycené. Dobrá práce.“
Dobrá práce. Ale čí?
Mám se plácnout po rameni já?
Internet?
Nebo Google, který mě přesměroval na fórum, kde někdo popsal téměř stejný příběh jako já?
Každopádně ne pan doktor „To nic nebude“, který mi mezi dveřmi předepsal magnesium a doporučil meditaci.
A pak přišla perlička
Když jsem se k němu vrátila s výsledky od specialisty, usmál se a řekl:
„To víte, tohle se těžko poznává. Ty autoimunity jsou dneska moderní.“
Moderní.
Jako by to byla móda. Jako bych si v čekárně mohla říct:
„Hmm, dám si dneska Hashimota nebo radši něco s nervy?“
Co jsem se naučila?
- Intuice není blábol.
Pokud máte pocit, že se s vámi něco děje, nejste povinni se spokojit s frází „to přejde“. - Internet není lékař, ale může být kompas.
Ne každé fórum je zlo. A někdy vám lidé na druhém konci wifi linky zachrání víc než odborník v bílém plášti. - Arogance není kvalifikace.
Tituly neznamenají, že dotyčný poslouchá. A ten, kdo vás odbude, nemusí být špatný doktor – ale je to špatný člověk ve špatné roli.
Dnes?
Beru léky. Jsem pod dohledem. Můj život se nezhroutil – naopak, získal zpět strukturu. Vím, co se děje. Mám název. Vysvětlení. Plán.
A kdykoli mi někdo řekne „Jé, ty si to našla sama?“, odpovím:
„Ne sama. Jen jsem věřila, že vím, co cítím. A že je v pořádku chtít víc, než ‚to bude dobrý‘.“
Závěr?
Není špatně být pacient, který klade otázky.
Špatně je systém, který se tváří, že ví všechno – a zároveň neposlouchá nic.
