Článek
Po měsíci plném pracovního stresu, hádek s přítelem a neustálých notifikací jsem potřebovala vypnout. Sama, bez signálu, bez plánů. Vzala jsem si batoh, termosku s čajem, jablko a vyrazila.
Znám ty cesty od dětství. Les u chaty mých prarodičů byl vždycky moje útočiště. Místo, kam jsme s mámou chodily, když chtěla „vypnout svět“. Nosila mě na zádech, když jsem byla malá. Zpívala mi cestou písničky, které sama slyšela od své mámy. Některé si dodnes pamatuju.
„Pojď, holubičko, lesem,
nechej se vést hlasem…“
Ten den byl podzimní, vlhký, ale krásně klidný. Mech voněl, stromy šuměly, listí křupalo pod nohama. Nepřemýšlela jsem, kam přesně jdu — jen jsem šla.
A najednou jsem si uvědomila, že už dlouho jsem neviděla žádnou značku.
Zastavila jsem se, rozhlédla. Nic mi nebylo povědomé. Cesta se ztratila, mezi stromy bylo všude stejně.
Otočila jsem se a zkusila jít zpět. Ale všechno bylo jako v zrcadle – známé a přesto cizí. Mobil nefungoval. Mapy nic neukazovaly. Byl podvečer a stíny se prodlužovaly.
A pak, když jsem stála mezi dvěma vysokými smrky a poprvé pocítila paniku, jsem to uslyšela.
Zpěv.
Tichý, melodický, plynoucí prostorem, jako by se nesl samotným vzduchem.
Ta melodie… byla mi důvěrně známá.
„Pojď, holubičko, lesem…“
Zpomalila jsem dech. Zavřela oči. Srdce mi bušilo až v uších. Ta píseň… tu mi máma zpívala, když jsem jako malá brečela. Když mě bolelo břicho. Když jsem měla strach ze tmy.
Teď mě vedla.
Nevím proč, ale šla jsem za ní. Po zvuku, který se zdál blízko i daleko zároveň. Krok za krokem. Dýchala jsem tiše, skoro se bála zpěv ztratit.
Mech pod nohama tlumil kroky. Zpěv mě vedl doleva, pak mezi stromy, dolů k potoku. A pak… tam byla stezka. Úzká, ztracená v trávě, ale skutečná.
Po pár minutách jsem uviděla známou mýtinu. A za ní, mezi břízami, naši chatu.
Byla jsem zachráněná.
Když jsem to večer vyprávěla sousedce od naproti, jen tiše přikývla. „Tvoje máma ti tu písničku zpívala, i když už jsi byla větší. Byla to její. Vždycky říkala, že když se člověk ztratí, má si vzpomenout na hlas, kterému věří.“
Nepamatuju si, že by to říkala. Ale možná jsem tehdy ještě neposlouchala tak, jak je někdy potřeba.
Dnes už do toho lesa chodím zase často. S respektem, s klidem. A občas si tu píseň tiše pobrukuju. Ne kvůli tomu, že bych se bála ztratit. Ale protože vím, že mě vždycky najde.
A taky proto, že když ji zpívám nahlas, mám pocit, že nejsem úplně sama.