Článek
Prostě běžný večer, kdy jsem si prohlížela stará rodinná alba u rodičů. Máma si vzpomněla, že má nahoře na skříni krabici s fotkami, co zbyly po babičce. Zaprášené, bez dat, občas popsané kostrbatým rukopisem tužkou na zadní straně. Jedna z těch klasických směsí: lidi, co už nikdo nepozná, svatby, hřbitovy, děti ve štrikovaných svetrech.
A pak jsem ji uviděla.
Starou fotku zřejmě z nějakého výletu – babička s košíkem, děda s čepicí, dva malí kluci, zřejmě nějací příbuzní. A za nimi, jakoby mimo záběr, trochu rozmazaný, ale přesto jasně rozpoznatelný – muž, kterého teď miluju. Stál u dřevěného plotu, díval se jinam než ostatní, jako by tam vlastně ani nepatřil. A přesto to byl on.
Nejdřív jsem tomu nevěřila. Možná podoba, říkala jsem si. Náhoda. Mozek si rád domýšlí, co chce vidět. Jenže čím déle jsem se na tu fotku dívala, tím víc jsem si byla jistá.
Ten úsměv, oči, postoj, dokonce i to, jak měl vyhrnuté rukávy.
Ukázala jsem to mámě.
„To je nějakej strejda František, ne?“ řekla. „A nebo… počkej… to je z výletu v roce osmdesát devět, myslím, že jsme tehdy jeli s partou od dědy ze zahrádkářů. Tamhle vpravo je pan Václav. A tohle nevím. To asi někdo z nich přivedl.“
„Neznáš toho chlapa vzadu?“ zeptala jsem se co nejvíc nenápadně.
„Ne. Asi nějakej známý někoho. Vždyť víš, tehdy se na výlety jezdilo půlku autobusu bez pozvánky. Toho si nepamatuju. Proč?“
„Jen tak. Je povědomej,“ zalhala jsem.
A byla jsem otřesená.
Jmenuje se David. Poznali jsme se před dvěma lety na jazykovém kurzu pro dospělé. Angličtina pro mírně pokročilé, páteční večery, čaj s citronem a učitelka, co si pletla slovíčka víc než my. Zůstali jsme po lekci na pivu, pak ještě jednou, pak šli do kina. A zbytek je ta známá historka, která se vypráví přátelům: „No a pak jsme spolu prostě zůstali.“
Nikdy jsme neřešili minulost nějak do hloubky. Věděla jsem, že vyrostl v jiném městě. Jeho rodiče byli rozvedení, prarodiče prý moc neznal. Víceméně obyčejný příběh. Ale teď jsem držela v ruce fotku z doby, kdy mi byly asi čtyři. A on vypadal úplně stejně jako dnes.
Ne o dvacet let mladší. Stejně.
Pár dní jsem to dusila v sobě. Přemýšlela jsem, jestli mu to ukázat. Co říct? „Hele, tady jsi v roce 1989 na výletě s mojí babičkou. Jenže jsme se potkali až před dvěma lety, takže… ehm?“ To zní jako začátek konspiračního podcastu, ne jako zdravá konverzace mezi partnery.
Nakonec jsem to udělala. Jednoho večera, když jsme seděli na gauči a on si prohlížel starý komiks, jsem mu fotku podala.
Chvíli se na ni díval.
A pak řekl: „To je zvláštní.“
„Co?“
„To jsem já.“
Mlčeli jsme oba.
„Ale to je focený někdy dávno… Podívej se na to. Tady je moje babička, bylo mi tak čtyři. A ty… tam v pozadí… vypadáš přesně jako dnes. Ne mladší.“
Zvedl oči. „A tobě to nepřijde divný?“
„Totálně.“
Nadechl se. „Víš, že mám úplně stejnou fotku doma? Ale vybledlou. Vždycky jsem si říkal, kdo jsou ti lidi vpředu. Měl jsem za to, že to jsou nějací cizí. Můj děda byl podivín, sbíral staré fotky z blešáků. Myslel jsem, že je to nějaká anonymní rodina. Ale…“
Ukázal na moji babičku. „Tuhle paní si pamatuju. Ale myslel jsem, že jsem si to vymyslel.“
Seděli jsme dlouho do noci a prohlíželi další fotky. Nenašli jsme žádné jiné, kde bychom byli spolu. Jen tu jednu. Jak jsme tam – každý ve své části obrazu – o desítky let dřív, než jsme se potkali.
Někdy si říkám, že ten obraz neměl nikdy vzniknout. Že vesmír udělal chybu, posunul stín, ukázal něco, co mělo zůstat skryté. Anebo naopak – že nám něco chtěl říct.
Možná jsme se měli potkat dávno.
Možná jsme se už potkali. Jen jsme na to zapomněli.
A možná… některé lásky se nehledají. Některé se prostě vrací.
