Článek
Brala jsem je jako výplod přetížené mysli, něco, co mozek vytvoří ze zbytků dne. Ale ten sen byl jiný. Byl tak živý, tak detailní, že jsem se z něj probudila s bušícím srdcem a pocitem, že něco není v pořádku. A když jsem vstala z postele a přišla do kuchyně, stál tam. Předmět ze snu. Na mém stole.
Sen, který měl jinou atmosféru
Zdál se mi starožitný stříbrný klíč. Ležel na kamenném stole uprostřed temné místnosti. Kolem byly vysoké knihovny plné svazků s názvy v jazyce, který jsem neznala.
Ale ten klíč jsem si zapamatovala. Měl zvláštní znak – půlměsíc proťatý šípem. Ve snu jsem ho vzala do ruky a ozval se podivný zvuk – jako tikání hodin pozpátku. A pak jsem se probudila.
Byl to jen sen. Ale podivně silný. Zapsala jsem si ho, jak jsem občas dělávala. Jenže ten den se stal nečekaný zlom.
Ráno v kuchyni – a klíč na stole
Byla sobota. Měla jsem volno. Vstala jsem kolem deváté, uvařila si čaj a šla si sednout ke stolu, kde obvykle snídám.
A tam leželo něco, co tam večer rozhodně nebylo. Stříbrný klíč. Starožitný. A na jeho hlavě byl půlměsíc a šíp. Přesně jako ve snu.
Nejdřív jsem si myslela, že jsem ho musela někde mít a jen si ho nespojila. Ale nebylo odkud. Ten klíč jsem nikdy předtím neviděla. A rozhodně jsem si ho nikam nepoložila.
Byla jsem doma sama. Dveře zamčené. Okna zavřená. A přesto tam byl.
Hledání vysvětlení
Prohledala jsem celý byt, jestli jsem něco podobného nenašla dřív. Nic.
Volala jsem matce, jestli mi někdy něco takového patřilo. Ne.
Ukázala jsem fotku kamarádce – podle ní to vypadalo jako klíč od nějaké staré skříně nebo truhly. Ale kde bych ho vzala?
Začala jsem se ptát sama sebe: Mohla jsem ten klíč přinést ve spánku? Jako náměsíčný člověk? Ale nikdy jsem tím netrpěla. A ani dřív se mi nestalo, že bych si přinesla něco zvenku.
Pak jsem si vzpomněla, že ten sen měl ještě jednu zvláštní část – na zemi v místnosti byly rozházené fotky lidí. Někteří mi byli povědomí. Jeden z nich byl můj dědeček, kterého jsem nikdy nepoznala.
Cesta do minulosti
Zaujalo mě to natolik, že jsem šla k matce domů a začala se vyptávat na dědečka.
„Byl zvláštní,“ řekla. „Rád sbíral staré věci. Měl takovou železnou skříň, co jsme nikdy neotevřeli. Měla zvláštní zámek. Tehdy nám řekli, že se klíč ztratil. Po jeho smrti jsme ji dali na půdu.“
Vydali jsme se tam. A tam stála. Skříň z černého železa. A v zámku značka půlměsíce a šípu.
Vsunula jsem klíč. Pasoval.
Uvnitř byly svazky deníků, staré fotografie, dopisy psané nažloutlém papíře – a příběh muže, který celý život skrýval tajemství.
Závěr
Nikdy jsem nenašla racionální vysvětlení. Jestli ten klíč nějak zabloudil do mého bytu, nebo jestli…
Ale od toho dne si sny zapisuju pravidelně.
Protože občas, když zavřu oči, vracím se do té místnosti s knihovnami.
A pokaždé je tam něco nového.
