Článek
Rok co rok přichází chvíle, kdy civilizace na okamžik zapomene na své dlouze budované základy slušnosti, ohleduplnosti a zdravého rozumu. Tím okamžikem je Silvestr. Ještě než hodiny odbijí půlnoc, většina populace si svorně řekne: „A teď se pořádně předvedeme.“ Jak? Explozemi, projevy opojení alkoholem a zaručeně nevkusnými projevy radosti, které žádným myslitelným způsobem nepřipomínají ódu na příchod nového roku. Sousedi se předhánějí, kdo odpálí tu nejhlasitější, největší a nejdražší petardu. Kamarádi soupeří, kdo dříve vrátí na světlo světa obsah žaludku. Na ulicích zůstávají hromady odpadu a spící opilci, k smrti vyděšená zvířata hledají poslední koutek, ve kterém by se schovala před nelítostnými bolestivými ranami. Je tohle skutečně vrchol naší schopnosti slavit? Nebo jde o symbol hlubšího problému – potřeby ventilovat frustraci za každou cenu, i kdyby to mělo znamenat devastaci veřejného prostoru? Je vůbec ještě dobrou obhajobou „vždyť je to jen jednou za rok“, když vidíme, kolik škody tahle jednorázová radost napáchá?
Proč zábavná pyrotechnika není zábavná?
V posledních letech se stále více obcí klaní k tomu, že ruší alespoň oficiální ohňostroje. Je to gesto symbolické, které nijak nepomůže situaci, kdy část společnosti prostě musí dát volnost projevům svého egoismu a buranství a jít si co možná nejblíže zástavbě odpálit pár barevných světýlek. Vždyť je to tradice. Každý rok to znamená desítky odpálených prstíčků a natrvalo zničených životů. Každý rok to znamená paradoxní podporu místních zverimexů, které do posledního balení vyprodají různé přípravky pro uklidnění domácích zvířat. Každý rok to znamená obrovské náklady obcí na uklízení bordelu, který titíž lidé nechají jen tak válet uprostřed chodníku. Není od věci poznamenat, že záchranáři, hasiči a policisté považují silvestr za nejméně oblíbený den pro službu vůbec. Desítky nočních výjezdů od těch relativně neškodných, kdy se někdo rozhodne zvěčnit na nejbližší budově svými tělesnými šťávami a potřebuje se prospat na záchytce, přes požáry od šikulů, kteří si koupí levnou pyrotechniku v místní večerce, až po ty smutné případy, kdy je často mladý perspektivní život v okamžiku zničen sebeamputací končetiny. Ale vždyť ono to mělo jenom udělat BUM?!
Je to svým způsobem neskutečně ironické. Kdykoli jindy v roce bychom se pohoršovali nad tím, kdyby někdo uprostřed ulice pohodil sírou zapáchající roztrhanou krabici, o pár metrů dál zařval sousedovic psovi do ucha a za prvním rohem se vyzvracel z přemíry alkoholu. V krajním případě by takový jedinec ještě schytal pár facek. Ale na Silvestra ne, to žádná elementární pravidla slušného chování neplatí. Mnozí z nás se naopak plácají po ramenou, jak jsme ten nový rok skvěle přivítali. Na Silvestra se v nás probudí vnitřní mozek, který nám naservíruje pořádnou dávku buranství a neohleduplnosti.
Zábava pro lidi, peklo pro zvířata
Silvestrovské oslavy jsou pohledem z jiné perspektivy naším sobectvím vůči těm nejzranitelnějším. S trochou nadsázky lze říci, že člověk z výše popsaných typů oslav vyroste skutečně ve chvíli, kdy si pořídí domácí zvíře – psa, kočku, papouška apod. Nikomu s alespoň trochou empatie není příjemné, když musí pozorovat, jak se nevinné zvíře poleká při nečekané ráně za oknem. To i člověk poskočí, když mu okenice zadrncají z tlakové vlny explodující petardy, kterou zrovna soused chlapácky hodil z balkonu. Zvíře v takové situaci nicméně zažívá neskutečná muka. Lidské ucho výbuch petardy zvládne, vždyť si sluch dobrovolně ničíme i běžným poslechem hudby a sluch navíc není smysl, kterým bychom jakkoli vynikali. Ale zvířecí ucho je daleko citlivější než to lidské. Má větší frekvenční rozsah, dokáže zaznamenat hluk z mnohem větší vzdálenosti. Co nám přijde ještě snesitelné je pro zvíře doslova traumatizující. Každý rok se při novoročních oslavách zaběhnou stovky psů a koček. Tisíce majitelů zvířat musí vymýšlet způsoby, jak svým zvířecím členům domácnosti alespoň trochu ulehčit. Vzpomínám si, jak naše kočky vždy při první ráně instinktivně zalezou do nejhlubší části bytu. Na chodbu, do šatny, co nejdále od oken, kde stráví v traumatizujícím třasu několik dalších hodin. Znám mnoho příbuzných a přátel, jejichž psi trpí dlouhé týdny po novoročních oslavách úzkostným chováním a přehnaně reagují na sebemenší nečekaný hluk. Připomíná to vojáky trpící posttraumatickým stresovým syndromem nebo uprchlíky, kteří přišli z aktivní válečné zóny. Žijí ve strachu, poleká je běžný hluk, je-li nečekaný. A není před tím dostatečného úniku. A co teprve volně žijící zvířata? Ještě před několika lety v našem městě nějakého aktivního chytráka napadlo, že je dobrým nápadem uspořádat ohňostroj v městském parku. Naštěstí to trvalo jen jednu sezónu, po které se ještě několik týdnů sbírala mrtvá tělíčka dezorientovaných ptáků.
Ne nadarmo se v některých moderních filozofických debatách stále častěji objevuje argument, že vyspělost společnosti nedefinuje ani tak technologický pokrok nebo ekonomické ukazatele – bohatá a technologicky rozvinutá může být ostatně i kterákoli despocie – ale to, jak se dokážeme postarat o ty nejzranitelnější. Jak se chováme ke svým seniorům či nemocným, jak dokážeme pomoci bližním prchajícím třeba před válkou a v neposlední řadě, jak se chováme ke zvířatům. Silvestrovské oslavy jsou přitom jakýmsi příslovečným lakmusovým papírkem toho, zda jsme schopni něco málo obětovat ve prospěch druhých. Zda jsme schopni využít intelektu, který nám byl nadělen, nebo zda opět vyhraje naše horší primitivní „já“.
Bohužel i letos se onen lakmusový papírek nebezpečně zabarvuje. Můžeme očekávat den, kdy opět vyhraje „jájismus“. „Já se chci opít“, „já si chci odpálit ohňostroj“ a „nikdo mi nebude nic zakazovat“. Opět se můžeme těšit na oslavu lidského buranství, neohleduplnosti a sebestřednosti. Opět můžeme očekávat ráno, kdy čety uklízečů zametou alespoň většinu zbytků od zábavní pyrotechniky a umyjí alespoň většinu tělesných tekutin z veřejných prostranství. Můžeme očekávat den, kdy čeští lékaři, hasiči, policisté a další příslušníci těch skupin, které musí zůstat v zaměstnání, opět jen pokrčí rameny nad neměnícími se statistikami zadržených podnapilých osob, uhašených požárů od zábavní pyrotechniky, utržených či zdevastovaných končetin a popálenin. Opět můžeme čekat den, kdy samozvaní strážci tradic pronesou ono posvátné „vždyť je to jen jednou v roce“ snažící se neumně dokázat úzkoprsost kritiků.
Snad se však jednoho dne dožijeme toho, že zábavní pyrotechniku plně nahradí různé videomappingy či dronové show a když si bude chtít někdo odpálit ohňostroj, učiní tak daleko od zástavby někde na poli a uklidí po sobě. Čest a uznání těm, kteří to dobrovolně dělají již nyní. Snad se dožijeme dne, kdy nebudeme vévodit alkoholovým statistikám a za normální bude považováno nepít či si rozumně přiťuknou s rodinou a přáteli, nikoli pořádat soutěže ve zvracení a přidělávat tak zbytečnou práci třeba zdravotníkům. Snad se dožijeme dne, kdy náš lakmusový papírek zůstane prázdný a kdy se dobrovolně vzdáme zbytečně otravných tradic ve prospěch ohleduplnosti vůči těm nejzranitelnějším. Musíme udělat první krok a začít každý sám u sebe a způsobu, jakým vítáme nový rok. Zda důstojně a s ohledem na druhé nebo naopak.
Popřejme si šťastný nový rok a úspěšný vstup do cílové rovinky čtvrtstoletí.
