Proč Evropské unii nerozumíme?

Již jsme si zvykli na to, že v rámci jakékoli české veřejné debaty o Evropské unii jsme v posledních letech svědky velmi silné kritiky vůči jejímu fungování a zejména vůči její budoucnosti. Různí samozvaní internetoví odborníci, jejichž společným znakem je, že nevěří mainstreamovým médiím, komentují údajné ničení evropského průmyslu Green Dealem, kritizují připevněná plastová víčka, fotí se se zahnutými banány, tuzemákem a pomazánkovým „máslem“, zatímco předpovídají brzký rozpad Evropské unie. Všechny tyto debaty jsou stejné. Ostatně stačí navštívit komentářovou sekci libovolného článku na platformě Médium, který se zabývá Evropskou unií a získáme zmenšeninu takové veřejné debaty. Skuteční odborníci a lidé znalí a vzdělaní v problematice EU – kam se řadí i autor článku – zpravidla jen pozvednou obočí nad kreacemi, teoriemi a hypotézami, které jsou někteří diskutující schopni vytvořit. Lidé z řad laiků v lepším případě odhalí konfrontační tón takových příspěvků a debatu opustí se znechucením či s nezájmem. V horším případě se dostanou do podivné směsice rozumných argumentů a otázek, naředěných pořádnou dávkou neoprávněné kritiky a také trochou těch konspirací. Mohou přitom nabýt mylného dojmu, že s Evropskou unií už je vlastně konec a už už bychom se měli chystat na slíbený ráj mimo Unii. A on konec přitom nepřichází. Nepřichází už takových 50 let, což je doba, po kterou se tyto predikce po celé Evropě objevují prakticky po každé významnější přijaté smlouvě, která nějakým způsobem upravuje fungování evropských institucí.

Na pozadí těchto debat přitom můžeme pozorovat vzorce, které nám v celé nahotě ukazují, proč jako Češi Evropské unii vlastně nerozumíme a proč se přikláníme často k mylné kritice a doufáme v nápravu, která z pochopitelných důvodů nepřichází. Pojďme se na několik takových vzorců podívat.

Česká republika nastoupila až do jedoucího vlaku EU a symbolikou vstupu bylo zakotvení v západních strukturách (společně se vstupem do NATO). Je to součást identity zemí bývalého sovětského bloku. Zakládající členové EU (používejme pro zjednodušení výraz EU i pro dřívější Evropská společenství) a další země, které se připojily záhy, nicméně vnímají EU odlišně, jako záruku evropského míru, stability a prosperity. Původním smyslem evropských institucí bylo svázání historických nepřátel ve struktuře, která je donutí řešit problémy nenásilnou cestou. K tomu se záhy přidaly i ekonomické a později politické vazby, které jako celek zajistily Evropě nejdelší období míru v novodobé historii. Nelze se proto divit, že občany západních zemí příliš nevzrušují mnohokráte kritizovaná připevněná plastová víčka nebo některá jiná nařízení, která mají harmonizovat pravidla na jednotném trhu EU, byť mohou být pro jednotlivce otravná. Vyšší princip míru a prosperity vždy převáží.

Největším problémem Čechů při posuzování fungování EU je jejich neznalost institucí a mechanismů rozhodování. Když se zeptáte prostých Čechů na ulici, jak se přijímají opatření na úrovni EU, správně vám odpoví pár lidí ze sta. Možná ani to ne. Od ostatních získáte příslovečnou bramboračku obsahující nevolené bruselské úředníky, zlovolnou Evropskou komisi a pár neviditelných „hrdinů“ v Evropském parlamentu. Lidé si přitom málo uvědomují, že ona zlovolná Komise je jen výkonným orgánem, jejímž úkolem a povinností v souladu se smlouvami, je prosazování zájmů celé Unie, nikoli jednotlivých členských států. Jejím úkolem je také navrhování nové legislativy, vykonávání politik, dozor nad dodržováním smluv a obecně podpora integrace. Vše, co je na Evropské komisi běžně kritizováno, je její povinností danou základními smlouvami. Její rozhodování přitom není zcela autonomní, protože politický směr a vedení dává celému mechanismu Evropská rada, složená z nejvyšších národních představitelů. Ta určuje, jakou cestou se EU vydá a ve většině otázek platí i potřeba jednomyslného rozhodování. Velmi důležitou roli zastává i Rada EU neboli Rada ministrů, kde se reálně děje hlavní koordinace politik jednotlivých zemí a kde ministři jednotlivých zemí (nikoli mýtičtí nevolení úředníci) společně s diplomaty a experty jednotlivých zemí přijímají rozhodnutí, v klíčových otázkách opět jednomyslně, v otázkách jiných kvalifikovanou většinou, ovšem s možností vytvoření tzv. blokační menšiny. Klíčovou roli dnes zastává také občany volený Evropský parlament, který kontroluje Evropskou komisi, může jí vyslovit nedůvěru, může interpelovat eurokomisaře, musí schvalovat rozpočet a naprostou většinu legislativních předpisů, společně s Radou EU.

Jak vidno, je to mechanismus sice složitý – jedná se přeci jen o výsledek mnoha různých kompromisů a proměn v průběhu historie – pokud je však vůle EU proměnit nebo zastavit třeba nenáviděný Green Deal, je mnoho míst, kde tak mohou představitelé jednotlivých zemí učinit. To, že se to neděje, je jen důkazem, že kritici EU jsou stále ve výrazné menšině a na společné evropské půdě nemají tak pevnou zem pod nohama jako v domácím prostředí.

V rámci mechanismů rozhodování je také vhodné zmínit tzv. princip subsidiarity. Je to pravidlo klíčové a velmi prosté, které stanoví, že EU jedná pouze v oblastech, kde její zásah může být efektivnější než zásah na národní, regionální nebo místní úrovni. Tento princip má zajistit, aby rozhodování probíhalo co nejblíže občanům a aby EU nepřebírala kompetence, které lépe zvládnou členské státy. Pokud se tedy jedná o problémy regionálního charakteru jedné země, je poměrně logické, že k jeho řešení nebudou povolány evropské instituce. Pokud se však jedná o problematiku celoevropského charakteru (otázky klimatu a životního prostředí, jednotný trh EU, migrační otázky atd.) evropská půda je to pravé místo, kde je nutné přijímat opatření. Je zjevné, že v praxi tomuto pravidlu příliš nerozumíme. Požadujeme zásah EU tam, kde zasáhnout nemůže – např. nemůže harmonizovat vzdělávací plány napříč Evropou, nemůže řešit místní silnice apod. Naopak nechceme zásahy EU tam, kde je její výsostné právo zasáhnout (např. otázky společného trhu EU).

Je očividné, že mnohá kritika je neoprávněná a spadá pouze do kategorie nepochopení mechanismů rozhodování EU. Je to obrovský informační dluh EU vůči občanům. Ironií osudu je, že tento demokratický a informační deficit není nic nového, ale je nedílnou součástí fungování evropských institucí od jejich počátku. Zatímco se však demokratický a informační deficit pomalu snižuje – během vývoje EU se instituce výrazně přiblížily občanům a nikdy nebylo tolik možností, jak mohou občané EU ovlivnit rozhodování – nedůvěra v instituce se spíše zvyšuje. Je paradoxní, že mnozí kritici chtějí návrat do doby, kdy občané v EU neměli tak silné slovo a i když máme hromadu možností, jak se může jednotlivec zapojit, nevyužíváme toho.

Je už do značné míry českým specifikem, že si stěžujeme na neochotu EU přistoupit na údajné české zájmy a požadavky, které se objevují v rámci popisované kritické veřejné debaty. Pravda je přitom prostá. Zatímco jiné země pochopily, že musí do evropských institucí posílat skutečné odborníky, špičku ve svých oborech, zkušené diplomaty schopné vyjednávat atd., Česko posílá do evropských institucí často vysloužilé politiky a kverulanty, jejichž jediným společným znakem bývá, že mají silný názor na všechno. Ve chvíli, kdy ostatní partneři v evropských institucích očekávají, že čeští kritici předloží robustní analýzy problému s návrhem na alternativní řešení, získají pouze prázdné fráze a naučené bonmoty, které možná fungují v české politice, ale v Evropě je jejich výsledek pouze nezájem. Ostatně, zkusme si vzpomenout, jaké opatření kdy prosadil Ivan David nebo Kateřina Konečná za více jak 10 let svého působení v Evropském parlamentu? A co teprve vycházející hvězda českých sociálních sítí Filip Turek, který je známý svou nevybíravou kritikou čehokoli evropského, a který ostentativně přijel do Bruselu svým Rolls-Roycem a obšťastňuje nás videi, jak snídá humry v bruselských restauracích. Ještě se v Evropě ani neohřál a už si jako příslovečný zpráskaný pes připravuje půdu pro návrat do národní politiky. V Evropě jeho prázdná slova totiž nikoho nezajímají, zatímco česká politika je v tomto bezpečným přístavem.

Je prokletím české politiky, že nejsme schopni prosadit své zájmy, i když k tomu máme mnoho příležitostí. Zatímco takoví Poláci to již pochopili a utlumili třeba snahy v rámci Visegrádské čtyřky (její snahou bylo postupovat v Evropě společně), my se stále spoléháme spíše na tradici kverulantství.

V rámci akademické a odborné debaty o tom není pochyb, byť v širší veřejné debatě je tento fakt nepopulární. Ačkoli třeba takové sociální sítě měly původně sloužit k rozproudění veřejných debat bez hranic a omezení a měly být oslavou demokracie, opak je pravdou. Sociální sítě s důrazem na reklamní zisk skrze své algoritmy šíří konspirační teorie, mýty a dezinformace obecně. Čím kontroverznější názor, tím lepší pro čtenost a reklamu. Jak řekl Neil de Grasse Tyson, americký astrofyzik a popularizátor vědy v jedné ze svých přednášek, sociální sítě jsou přímo ztělesněním toho, čemu říkáme konfirmační zkreslení (lidé spíše vyhledávají a přijímají informace, které podporují jejich existující názor, než aby brali v úvahu i informace, které jejich názoru odporují). I když máme doslova nepřeberné množství jiných relevantních informačních zdrojů – Evropská unie udržuje své informační stránky, každý evropský dokument je přeložen také do češtiny apod. – sociální sítě mnozí z nás používají přímo k podpoře svých argumentů a odmítají přitom vyjádření odborníků. Je úsměvné pozorovat podobné debaty plné euromýtů, o kterých se v průběhu času napsalo několik velice tlustých svazků, zatímco se debata o budoucnosti Evropy točí okolo dvou amatérských videí z YouTube a jednoho rozhořčeného příspěvku na Facebooku psaného špatnou češtinou. Není to však jev spojený jenom s Evropskou unií, ale s celkovým uvažováním dnešní společnosti. Výsledkem pak bohužel je třeba naše očekávání rozpadu EU, které stále nepřichází. Posiluje to v nás frustraci a vede k bludnému kruhu, kdy zbytečně očekáváme, že někdo uslyší naše roztomilé, ale neškodné, štěkání.

Jak jsem mnohokrát zdůraznil v jiných svých článcích, Evropská unie není dokonalá – nic, co zahrnuje zájmy 27 zemí nemůže být. Kritika je také naprosto v pořádku, je-li oprávněná. Je totiž motorem potřebných změn, kterých bylo v průběhu historie požehnaně. Nepochopení fungování EU, neochota zapojit se do evropských procesů a šíření dezinformací nás však oslabují nejen na mezinárodní scéně, ale podrývají i naše vlastní národní zájmy. Pokud se chceme stát respektovaným partnerem a dosáhnout skutečných změn, nestačí si stěžovat – musíme začít jednat, vzdělávat se a prosazovat řešení s odvahou a odborností. Evropa je naším domovem. Místo abychom neustále hledali viníky a trávili čas kritikou, pojďme přispět k její budoucnosti tak, aby byla lepším místem nejen pro nás, ale i pro další generace. Je čas přestat být věčnými kverulanty a stát se tvůrci.

Fiala, P. & Pitrová, M. 2018. Evropská unie, 3. akt. vydání. CDK.

Informační stránky Evropské unie. https://european-union.europa.eu/index_cs

Euromýty. https://czechia.representation.ec.europa.eu/novinky-udalosti/na-pravou-miru_cs