Hlavní obsah
Příběhy

Po letech jsem jela kolem dětského domova. A najednou jsem věděla, že jsem tam žila

Nikdy jsem nebyla v tom městě.

Článek


Tedy alespoň ne vědomě.
Bylo to náhodné – pracovní cesta, objížďka kvůli nehodě.
Jela jsem sama, unavená, hladová a bez signálu. Silnice byla úzká, lemovaná stromy. A pak se otevřela. Uviděla jsem dům. Stará budova se žlutou omítkou, šedou střechou a hřištěm s oprýskanou houpačkou.

Najednou mě bodlo u srdce.

Zastav.

Byl to hlas v mé hlavě. Nebo možná něco jiného. Instinkt. Tlak v hrudi.
Zastavila jsem u krajnice.
Zírala na ten dům.
A pak to přišlo.

Obrázky. Útržky. Nejasné záblesky.
Holčička na chodbě v pruhované mikině. Učesané vlasy. Výkres s domem a sluncem.
Zvuk zvonku. Zápach leča.
A jméno.
„Eliško, jdeme spát.“

Jmenovala jsem se Eliška.
Ale tohle jsem už roky neslyšela takhle.

Začala jsem se třást.

Když jsem byla malá, říkali mi, že si mě rodiče adoptovali, když mi byly čtyři roky.
Že jsem byla z kojeneckého ústavu.
Žádná minulost. Jen začátek s nimi.
A já tomu nikdy nevěnovala pozornost. Nepotřebovala jsem.
Měla jsem domov.
Ale teď… tohle místo jsem poznávala jinak. Ne očima, ale tělem.

Vystoupila jsem.
Přes plot byl vidět dvůr. Strom, pod kterým jsme si hráli. Modrý schod, na který jsem vždy stoupala, když jsem chtěla být vidět.

Věděla jsem, že jsem tu žila.
Že tady něco zůstalo.

Zavolala jsem tam o týden později.
Nejdřív jsem jen řekla své jméno.
Pak jsem se zeptala, jestli je možné, že jsem v tom zařízení byla.

Po chvíli ticha mi paní na druhé straně řekla:
„Ano. Máme vás v záznamech. Od dvou do čtyř let. Pak jste byla adoptována.“
Chvíli mlčela, a pak dodala:
„Měla jste tu sestru. Dvojče.“

Zamrazilo mě.
Nikdo mi nikdy nic neřekl.

Vrátila jsem se tam o měsíc později.
Ukázali mi složku. Dvě holčičky, úplně stejné. Ale jedna byla slabší. Potřebovala častou péči.
A tak nás rozdělili.
Mě dali k adopci dřív. Ona zůstala déle.
Pak stopa končila.

Zbytek už byl jen o hledání.

Dnes už vím, že žije.
Našli jsme se.
Ne díky systému, ale díky tomu, že jsem jela kolem místa, které si mě nějakým způsobem zavolalo zpět.

Nevím, co tomu říkat.
Intuice? Paměť těla? Osud?

Ale vím, že někdy musíme zabloudit, abychom se našly.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz