Článek
Není tomu tak dávno, co se otevřel památník v Lošanech na Kolínsku, kde se Josef Mašín starší v r. 1896 narodil. Rod Mašínů zde žil od 18. století. Abych nepodléhal emotivním soudům, zakoupil jsem si v antikvariátu a doma přečetl knížku od doc. PhDr. Jana Němečka (historik) „Mašínové - zpráva o dvou generacích“. Je sice staršího data (1997), ale základní informace obsahuje.
Odbojovou činnost protektorátních „Tří králů“ (Mašín, Balabán, Morávek) lze popsat a hodnotit s velkým obdivem a úctou. Přemýšlel jsem, jak bych se já v oněch hrůzných dobách zachoval, byl-li bych požádán o spolupráci. Odpovědět nemohu. Ale pokud bych řekl ano, trval bych na dvou podmínkách: 1. Ampulka s cyankáli. Mučení na gestapu bych nevydržel a mluvil bych. 2. Odmítl bych účast v akcích, kde by bylo pravděpodobné, že při jejich provedení zemřou nevinní lidé. Myslím tím třeba umístění nálože na nacistickém správním úřadu nebo v protektorátním ministerstvu, kde by oběťmi mohly být uklízečky a písařky. Josef Mašín starší - jsa tělem i duší legionář a voják - sabotážní akce, kde to bude „hodně bouchat“, zbožňoval. Jeho kolega pplk. Kavena řekl: „Mašín byl bouřlivák. Nadevše ho zajímalo střelivo, zbraně a výbušniny“ (citát jsem si poznamenal, je z Němečkovy knížky).
Synové Ctirad (1930-2011) a Josef (*1932) se potatili. I oni adrenalinové akce milovali. Zabití řadového příslušníka SNB a pokladníka bránícího výplaty, zapalování stohů s obilím, krádež vozu… Zde jsem na rozpacích. Kdysi jsem poslouchal rozhovor s třetím ze skupiny, s Milanem Paumerem (1931-2010). Pán mluvil hodně, ale stále jen barvitě popisoval akce. Kdo na koho vystřelil, jaké zbraně měli, kdo, koho a jakým chvatem sejmul, podřízl, zastřelil… Možná, že pokud by po r. 1945 byl ustaven v Republice československé standardní demokratický režim, mládenci by se přihlásili do cizinecké legie či k jednotce rychlého nasazení. Soudím, že na západ bylo možné dostat se tišeji a s menším humbukem. Zrovna nedávno jsem narazil na stránkách Českého rozhlasu na vyprávění řeholníka, který v 50. letech uprchl z vězení a došel až na západ. Bez krve, bez mrtvých. Jednoduché to určitě nebylo, ale nemožné také ne.
Mládenci byli naivní a politickou situaci odhadli špatně. I když z memoárové literatury (namátkou Šimková: „Byly jsme tam také“, Hejda: „Žil jsem zbytečně“) vím, že tehdy i mnohem zkušenější harcovníci žili v mylném očekávání, že „to už brzy praskne“. Krutě a bezohledně se režim zachoval k zadrženým členům a spolupracovníkům skupiny (Novák, Janata, Švéda) a k jejich příbuzným. První tři dostali provaz. V zájmu objektivity je však nutné připomenout, že Ctibor Novák (1902-1955) byl rozpornou postavou. Jako poválečný velitel internačních táborů VITOF zřízených pro sudetské Němce nechal zastřelit dva nezletilé chlapce ve věku 14 a 16 let za údajně svévolné opuštění pracoviště. Maminku Marii Mašínovou třídní justice odsoudila na 25 let! Byť byla vážně nemocná (rakovina) a o činnosti svých synů nevěděla nic. Režim se jen zbaběle mstil, neb útěk bratrů a Paumera - Svobodná Evropa s gustem referovala - skousnout nemohl.
Přesto si myslím, že oba Mašínové viděli svět hodně černobíle. Že nikdy neuměli nebo nechtěli porozumět i argumentům druhé strany, že takto bojovat proti totalitnímu režimu bylo sice statečné a velmi přitažlivé pro milovníky akčních stříleček, leč zbrklé a ne vždy domyšlené. Pokud jsem vyslechl či shlédl nějaký pořad, kde bratři figurovali, tak vždy především popisovali „akci“. A odvážil-li se někdo z diskutujících pochybovat, byl jimi okamžitě označen za člověka, který nic nepochopil. Kamarád - znalec moderní historie - mně několikrát vyprávěl, že zůstal „paf“, když jeden z bratrů v jakémsi rozhovoru dokonce prohlásil, že bylo chybou, když nepodřízli, ale jen svázali a omámili, řidiče sanitky, kterou poté ukradli. Byť onen člověk proti nim později nevypovídal a nijak jim neublížil. Přemýšlím také, čeho útěkem na západ dosáhli? A co činili dále? Jiní pašovali literaturu, zakládali exilová nakladatelství, pomáhali emigrantům, pracovali v redakcích Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy…
Dokonce se nemohu zbavit dojmu, že to, co Mašínové v první půli 50. let učinili, mohlo být pro vládnoucí stranu nejen ponížením, ale i manou seslanou z nebe. Vodou na jejich mlýn. Ostatně některé z dílů „Majora Zemana“ to dokládají (např. epizoda „Strach“). Když jsem četl kvalitní monografii prof. PhDr. Jana Rychlíka „Československo v období socialismu“, narazil jsem při popisu akcí třetího odboje na počátku 50. let také na větičku (str. 122) „Některé skupiny se dopouštěly i teroristických činů, které žádný režim nemůže tolerovat.“ Předpokládám, že pan Rychlík měl na mysli mimo jiné i Mašíny a jejich společníky. Rovněž si vybavuji, jak ve druhé půli 80. let - byl jsem zaměstnán ve Výzkumném ústavu matematických strojů (slavný VÚMS, kde pracovali mimo jiné pánové Václav Benda st. a Jan Sokol) - mě jednou paní pokladní pozvala před výplatami do svého hájemství s otázkou „Danieli, už jste někdy viděl milion?“ A ukázala na otevřený kufr plný bankovek. Pro mladší připomínám, že mzdy se tehdy vyplácely převážně v hotovosti (já se svým „sporožirem“ jsem patřil k „bezhotovostní“ menšině), že průměrná měsíční mzda byla okolo 3 tisíc Kč a že milion byl tolik, jako dnes cca 15 - 20 mil. Kč. „To víte, že máme pistoli, když jedeme z banky s penězi autem“, usmívala se paní B. Tolik jen k zabitému pokladníkovi Josefu Rošickému, neb účetnictvím se živím již skoro čtyřicet let a proto vím, jak je práce s hotovostí nevděčná a riziková.
Takže za mě vyznamenání ne. Ani ne tak kvůli tomu, co bratři Mašínové učinili (velkou odvahu jim zcela jistě upřít nelze), jako spíš proto, jak se ke svým činům postavili pro roce 1989. Na internetu jsem našel tento výrok Josefa Mašína ml. (https://www.novinky.cz/clanek/historie-bratri-masinove-odbojari-nebo-vrazi-40298105): „Že jsme chtěli jenom zbraně a nikomu nic neudělat, je hloupost. Říkali jsme si, že to jsou všechno darebáci. A na co potřebujeme zbraně? Zbraně jsou na to, aby se s nimi stříleli lidi - tak můžeme rovnou začít se zabíjením těch, kterým ty zbraně vezmeme.“
Měl bych však jiný návrh. V Praze máme stále Náměstí bratří Synků. Synkové byli radikální komunisté. Nacisté je sice popravili, avšak nestálo by za to změnit název na Náměstí Tří králů? Nebo na náměstí generála Josefa Mašína? V nedaleké ulici Pod Terebkou Mašín st. v květnu 1941 naposledy vysílal do Londýna (vysílačka Sparta II) a byl zatčen gestapem. Ulice krátce nesla jeho jméno.
