Revoluční události 80. let: „A myslíš, že se TO u nás někdy změní?“

Mohlo to být někdy v druhé půli ledna 1977. V roce Charty 77. Tatínek, farmaceut a voják z povolání, byl již nahoře u velké armády. Maminka pracovala na Ústředním výboru Československého červeného kříže. Byvši v r. 1969 vyškrtnuta z KSČ, neměla to jednoduché. Byť oficiálně bylo vyškrtnutí nižším trestem než vyloučení, v reálu - alespoň pro mne - to bylo prašť jako uhoď. Neboť v žádostech o přijetí na střední nebo vysokou školu byla kolonka „členství otce/matky v politických stranách do roku 1969“ a „pro roce 1969“. Já měl škraloup u rodičů obou. Mamce zaměstnavatel sdělil zhruba toto: „Protože jste matka samoživitelka, tak můžete zůstat. Ale s nějakým postupem nepočítejte.“

Máti: „Měli jsme včera schůzi. Celopodnikovou. K tý Chartě. Šéfredaktorka Zdraví paní X (měsíčník Čsl. červeného kříže) se jako jediná zdržela hlasování. Že je novinářka, a tak by ráda věděla, co odsuzuje. Dneska ráno měla na stole okamžité zrušení pracovního poměru pro ztrátu důvěry.“

Výpovědní důvod „ztráta důvěry“ byl doplněný do zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb.) jako jedno z normalizačních opatření od 1. 1. 1970. Se zaměstnancem bylo možné podle § 46 odst. 1 písm. e) rozvázat pracovní poměr výpovědí, „…je-li nezpůsobilý plnit povinnosti vyplývající z jeho pracovního poměru, protože nesplňuje požadavky na tuto práci kladené, zejména narušil-li svou činností socialistický společenský řád a nemá proto důvěru potřebnou k zastávání dosavadní funkce nebo svého dosavadního pracovního místa…“ A okamžité zrušení? Podle § 53 odst. 1 písm. c) zákoníku práce bylo možno zaměstnanci zrušit pracovní poměr okamžitě, „narušil-li svou činností socialistický společenský řád tak závažným způsobem, že jeho setrvání v organizaci do uplynutí výpovědní lhůty není možné bez ohrožení řádného plnění úkolů organizace.“ Ano, tak to tehdy chodilo.

„A myslíš, že se TO u nás někdy změní?“, ptal jsem se tehdy mámy. „Změní? Jako systém? Ale to by přece muselo začít v Sojuzu. A to jako reálný nevidím. Tak za sto let. Možná.“

Text prohlášení Charty 77 nám donesla sousedka. Měla jisté rodinné kontakty na osobu velmi rozpornou jménem Kamil Pixa (1923 - 2008). Důstojník StB zmiňovaný nelichotivě různými pamětníky (o jeho matce paní Pixové píše Fučík v Reportáži). Za normalizace ředitel Krátkého filmu. Jekyll a Hyde. Škodil i pomáhal. Právě od něj Charta (resp. opis opisu opisu originálu) pocházela. „Musíš to přepsat, máte přece na ekonomce psaní na stroji.“ Začal jsem v kuchyni datlovat. Text mně připadal nevinný. „Je to skutečně ono? Vždyť tam nic tak strašnýho není.“ Máti nejistě: „No, mám to od Soni, která to má od toho Pixy. Tak snad to pravý bude… Nebo myslíš, že ne?“

Umělecká elita v Národním divadle, pátek 28. 1. 1977. „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru!“ Jiřina Švorcová: „Proto však také pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše, ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě - a také u nás se našla skupina takových odpadlíků a zrádců - odtrhnou a izolují od vlastního lidu…“

Někteří z přítomných vyššího věku měli s obdobným setkáním ve Zlaté kapličce zkušenost. Středa 24. 6. 1942. Z denního tisku: „Na shromáždění zazněly po předehře z Wagnerova Lohengrina tři projevy. Řečníci odsoudili atentát na Reinharda Heydricha a pohovořili o významu propojení české kultury s německou a výhodách společného partnerství.“ Emanuel Moravec: „Kdyby nebylo německého národa, nebylo by také národa českého, alespoň ne v té kvalitě a ryzosti genia, jaký tu od věků byl a bohdá také bude.“

„Ale to by přece muselo začít v Sojuzu. A to jako reálný nevidím.“ A hle! Slovo stalo se tělem, či spíše skutkem. 80. léta. Nejprve nový Dietlův televizní seriál „Pohřby generálních tajemníků ÚV KSSS“. Leonid Iljič Brežněv (+10. 11. 1982, věk 76 let), Jurij Vladimirovič Andropov (+9. 2. 1984, věk necelých 70 let), Konstantin Ustinovič Černěnko (+10. 3. 1985, věk: necelých 74 let). V Rudém právu ke každému úmrtí „genseka“ bylo pod jeho velkou fotografií vždy toto: „Jméno XY, významného činitele komunistické strany a sovětského státu, houževnatého bojovníka za ideály komunismu a za mír, zůstane navždy v srdcích sovětského lidu a všeho pokrokového lidstva.“ A titulky na úvodních stranách? Brežněv: „Věrný pokračovatel Leninova díla“. Andropov: „Neúnavný bojovník za mír a komunismus“. Černěnko: „Zasvětil život straně a zájmům svého lidu“.

Ovšem v Rudém právu z úterý 12. 3. 1985 byl důležitý titulek jiný: „Mimořádné zasedání ÚV KSSS. Generálním tajemníkem ÚV KSSS zvolen soudruh Michail Gorbačov“ (věk: 54 let). Mamka: „Docela mladík. A víš, co je mi na něm sympatický? Má na čele tu skvrnu, říká se tomu oheň. A nenechává si to retušovat.“ Od té doby jsem se (nejen já) začal o dění v zemi Sovětů zajímat. Začalo to zlehka. Ale při četbě překladů Gorbačovových projevů v Rudém právu jsem si kladl otázku: „Toto se smí v Sojuzu říkat a psát?“ Mnohé naše soudružky a mnozí naši soudruzi na ÚV, v krajích i okresech začali trpět, dle svého fyziologického ustrojení, úpornou zácpou nebo vleklými průjmy. Nový tanec zvaný přestavba měl tuto choreografii: Jeden krok vpřed, dva kroky vzad. Odkopnutí na západ, úklona na východ. Přešlapování na místě. V kině Flora (již zrušeno) gruzínský film Pokání, režie Tengiz Abuladze. Srozumitelná alegorie o krutém starostovi Varlamovi, který ani po smrti nenašel v hrobě klid. Snad první sovětský film, na který se stály fronty. Před promítáním nás, diváky, hlas z amplionu poučil, jak máme film správně chápat.

Sobota 10. 12. 1988. S kamarádem Honzou na Škroupově náměstí na Žižkově. První oficiálně povolená manifestace ke Dni lidských práv. V Praze byl na státní návštěvě francouzský prezident François Mitterrand (1916 - 1996) a tak zakázat shromáždění nešlo. Pořadateli byly Charta 77, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, České děti, Hnutí za občanskou svobodu… Mluvil Havel a jiní. Do megafonu. Rudé právo, pondělí 12. 12. 1988, str. 3: „Zneužití výročí: Výročí Všeobecné deklarace lidských práv zneužili v sobotu odpoledne na Škroupově náměstí v Praze 3 stoupenci tzv. nezávislých skupin k vyslovení politických požadavků, které jsou ve své podstatě namířeny proti probíhajícím společenským přeměnám… Pro prohlášení přednesená na zmíněném srazu byl charakteristický nátlak na politiku socialistického státu, snaha destabilizovat politickou situaci v zemi, provokovat veřejnost k neklidu. Řečníci demagogicky tvrdili, že občané nevěří státu, požadovali oslabení naší obranyschopnosti, propuštění údajných politických vězňů atd.“

Neděle 15. 1. 1989. Začíná Palachův týden. Místo činu: Václavské náměstí. Já, maje stále strach (jako menšinově orientovaný jsem byl dvakráte na pohovoru v Bartolomějské) jsem jen přihlížel. Ledová voda z děla však skropila i mne. Do Rudého práva jsem napsal - poprvé a doufám, že již naposledy - krátký anonymní vzkaz, že pouhé položení květin přece nemůže být hodnoceno jako teroristický čin a že prostředky městského rozpočtu lze vynakládat efektivněji, než na nákladný zásah Veřejné bezpečnosti.

Několik vět. Petici ze čtvrtka 29. 6. 1989 mně nabídl k podpisu kamarád Petr. „Až se tobě třásti bude ruka…“ Ano, ruka se mi třásla, ale podepsal jsem. Mamka: „To může napadnout jen tebe. Víš, jak to máme pohnojený. Co když tě budou večer na Hlasu číst? Kdybysme byli Novákovi, ale Stirský? Jediný v pražským seznamu?“ Příští den: „Tak jsem podepsala taky, ať v tom nejseš sám. Bydlím přece kousek od Havla. Hodila jsem mu do schránky (domy se tehdy nezamykaly) lístek, že s peticí souhlasím a podepsala to.“ Reakce Rudého Práva? V pátek 30. 6. 1989 na straně 2 nepodepsaný článek „Kdo seje vítr.“ Že by sehrané duo Jaroslav Kojzar a Marie Boudová? Nápodoba ikonického chartovního vzoru „Ztroskotanci a samozvanci“. Cituji: „Každý soudný člověk ví, že tady nejde jen o několik vět. Jde o to, aby síly působící ve službách našeho nepřítele strhly část společnosti, aby vedle svých podpisů autoři výzvy získali jako vějičku i některé populární umělce a další občany. Na jedné listině se tak ocitli známí „chartisté“ Vondra, Devátý, J. Dienstbier, Hradílek, Benda, Malý, Šilhán, Uhl, L. Vaculík, J. Čarnogurský, Šabata a s nimi - jak uvádí americká vysílačka - J. Bartoška, V. Merta, D. Kolářová, B. Polívka, M. Kocáb, H, Zagorová, J. Kemr. J. Suchý.“ … Ne, tento záměr nevyjde. Trpělivost má své meze. Existuje poučné přísloví „Kdo seje vítr, sklidí bouři.“ Je na čase, aby si každý, kdo se pokouší hrát tuto hru s ohněm, tuto pravdu uvědomil.“

Úterý 11. 7. 1989, Rudé Právo, str. 2: „Vědomě klamou. Ze stanoviska CV KSČ dolu Nosek k aktivizaci nezákonných skupin. Podepsán Miroslav Hladík, předseda CV KSČ, Důl Nosek Tuchlovice. Soudruh Hladík mě vytočil. Napsal jsem mu odpověď. Na rozdíl od ledna již „pleno titulo“, čili se jménem, adresou a podpisem. Dnes by mne čtenář mé repliky označil za levicového aktivistu a za ctitele starých pořádků. Samozřejmě, že jsem začal oslovením „Vážení soudruzi“ a že jsem tvrdil, že nejsem protisocialistický živel. Avšak různých „ale“ bylo v mém dopisu hodně. Odpověď jsem nedostal, bylo-li mé psaní předáno soudruhovi z dolu či někam jinam, nevím. Je však pěkným příkladem, jak obsah dokumentů je třeba posuzovat vždy s přihlédnutím k době, ze které pocházejí.

Pondělí 17. 7. 1989. Milouš Jakeš (1922 - 2020), generální tajemník ÚV KSČ, mluví na Červeném Hrádku u Plzně. Při poslechu bůhvíkolikáté kopie nahrávky jsme se v kanceláři mlátili smíchy. Protože jsem byl zaměstnancem Výzkumného ústavu matematických strojů (VÚMS), zajímala nás tato pasáž: „Pokud jde o výzkumný ústavy, stále víc bude platit chozraščot, a né že stát to bude platit, musí si na sebe ten výzkumák vydělat, … ale jinak, jo můžete existovat, prosím, zkoumejte, když to od vás někdo koupí a když vám to zaplatí. … A mnohý ty výzkumný ústavy bohužel, mají výsledky, že by zaplakal, prostě, výsledky takový, že na jednu korunu výdajů dávaj i 20 halířů ehm, tedy, odpočtu z toho. Korunu dáme, 20 halířů se vrátí. No to takovej výzkum by žádnej, nikdo na světě neplatil. To jenom my jsme to platili dosud. A to platit nebudem.“

Ovšem soudruh generální se ukázal být lepším prognostikem, než Miloš Zeman. „A za druhý, pokud jde o Havla, my si myslíme že spíš je třeba víc mlčet v té otázce. Poněvadž Havla oni si vybrali jako toho praporečníka. Čím víc my ho budeme mlít, a čím víc my ho budeme pronásledovat, tak tím větším hrdinou on bude. Západ z Havla by chtěl udělat polskýho Walesu. To je jejich cíl. To je jejich cíl, prostě tohleto. A taky oni mezi sebou, když mluví, tak mezi nimi jsou řeči, no Havel rovně na Hrad. No, takhle jsou ti lidé bohorovni, abych tak řekl.“

Neděle, 12. 11. 1989. Ve vatikánské bazilice sv. Petra Jan Pavel II. kanonizoval českou princeznu, dceru Přemysla I. Otakara Anežku Přemyslovnu (1211 - 1282). Tomáš Pešina z Čechorodu (1629 - 1680), děkan Metropolitní kapituly, jinak barokní historik a sběratel ostatků, prorokoval, že „Až se naleznou ostatky Anežky České, zavládne v českých zemích mír, pokoj a blahobyt.“ Později se toto proroctví upravilo do podoby, že „Až bude Anežka česká svatořečena…“

Pátek, 17. 11. 1989. O povoleném shromáždění na Albertově jsem jako věrný posluchač Hlasu Ameriky samozřejmě věděl. Byl jsem při tom s kamarádem a bývalým spolužákem Vláďou. Pamatuji se na „Gaudeamus“, na jakýsi oficiální projev, na transparenty „Jakeše do koše“, „Konec vlády jedné strany“, „Svobodné volby“ atp. Pak pochod na Vyšehrad. Dál, do města už jsem nešel. Jednak jsem měl hlad a pak jsem si říkal: „To budou zase vodní děla, to už znám.“ Protože jsem v té době bydlel v Břevnově, vydal jsem se po večeři na zastávku tramvaje č. 22 u Národního divadla. U budovy nakladatelství Albatros kordón příslušníků v helmách a se štíty bránící davu postupovat dále. Byl jsem zvědavý, avšak jeden z opřilbovanců na mne cosi zařval a napřáhl obušek. Z davu vylétl fotoaparát, který se roztříštil na dlažbě. Odjel jsem domů metrem, abych stihl vysílání Hlasu Ameriky v 21.00.

Rudé Právo, pondělí, 20. 11. „V posledních dnech se různé skupiny osob snaží za aktivní podpory některých západních sdělovacích prostředků, zejména rozhlasových a televizních stanic vyvolat konfrontaci se státní mocí, destabilizovat politickou situaci, navodit ovzduší společenského neklidu v naší zemi. Záminkou se stala nepravdivá zpráva o údajné smrti jednoho a nebo podle francouzské agentury AFP dokonce čtyř účastníků páteční večerní manifestace pražských studentů, která byla zneužita k protistátní demonstraci v ulicích hlavního města… Pietní akce však byla zneužita ke zcela jiným cílům. Početná účast zvláštních zpravodajů západních sdělovacích prostředků a fakt, že někteří z nich už předem ohlašovali, že se počítá s krveprolitím, dost jasně naznačuje, že šlo o předem připravený pokus k vyvolání záměrné provokace.“

Protektorát Böhmen und Mähren, vyhláška z pátku 17. 11. 1939. „Ačkoliv bylo opětovně vážně varováno, pokouší se od nějaké doby skupina českých intelektuálů ve spolupráci s emigrantskými kruhy v cizině, menšími nebo většími akcemi odporu rušiti klid a pořádek v Protektorátu Böhmen und Mähren. Při tom bylo zjištěno, že původci těchto aktů odporu jsou zvláště také na českých vysokých školách. Ježto tyto živly daly se ve dnech 28. října a 15. listopadu strhnouti k násilným činům, proti jednotlivým Němcům, byly české vysoké školy na dobu tří roků uzavřeny, devět pachatelů bylo zastřeleno a větší počet účastníků vzat do vazby.“

Od pondělí 20. 11. den co den na Václavském náměstí. Havel, Kubišová, Gott, Kryl, Dubček… Dozvídáme se o založení Občanského fóra. Šlo se vždy průvodem k mostu 1. Máje (dnes Most Legií). Kamarád upozornil na Stellu Zázvorkovou, která mávala z okna jednoho domu na Národní třídě. Snad ve středu jsem se zastavil u novorenesančních věžiček mostu, kde se kdysi vybíralo mýtné. Vedle mne paní středního věku. Pozorovali jsme valící se a skandující dav a podívali se na sebe. „Ale tohle už není sranda.“, řekli jsme skoro současně. Jako bychom dopředu odhadli, že nyní už o kosmetické úpravy à la „socialismus s lidskou tváří“ nepůjde. Vždyť reálný socialismus 70. a 80. let mnozí mí spoluobčané hodnotili (a dnes stále hodnotí) pěkně po švejkovsku. „Máte tady hezký teploučko… Mně se tady u vás moc líbí… Bylo to ještě ucházející, pane vachmajstr, mělo bejt jen trochu víc toho zelí. Ale jakáž pomoc, já vím, že nebyli na to připravený. Uzený maso bylo dobře vyuděný, muselo to bejt domácí uzený maso z domácího prasete. Čaj s rumem mně udělal taky dobře.“

Úterý 21. 11. 2019: Inicioval jsem v našem účetním odboru podpis „Prohlášení pracovníků Výzkumného ústavu matematických strojů za pracoviště Žižkov - odborový úsek č. 71.“ „Jsme otřeseni brutálním zásahem ozbrojených sil proti bezbranným studentům…“.

Pátek 24. 11. Na Václavském náměstí se dozvídám, že odstupuje předsednictvo ÚV KSČ. Novým generálním tajemníkem byl zvolen Karel Urbánek.

Sobota 25. 11. S kamarádem Honzou na Letné. Odstoupil Štěpán. „Otčenáš“ Václava Malého, vypískání Adamce. Propuštění političtí vězni (dav skanduje, „Co jste měli?“) nás informují o vězeňském menu. Zpěv Masarykovy lidovky „Ach synku, synku“. Josef Kemr: „Je-li s námi Bůh, kdo proti nám.“

A pak již to šlo skoro jako na drátkách. Neděle 26. 11. V obecním domě se setkávají zástupci občanského fóra v čele s Václavem Havlem s premiérem Ladislavem Adamcem. Pondělí 27.11. Generální stávka, shromáždění na Václavském náměstí. Náš ředitel VÚMS M. P., komunista, ani ryba, ani rak, nepomáhal, neškodil, malý vzrůstem i myšlením, stál v průjezdu na Loretánském náměstí: „Tak kde jste všichni. Jdeme, jdeme.“ V tento den jsem poprvé slyšel mluvit Václava Klause. Středa 29. 11. Federální shromáždění zrušilo článek IV. Hlavy první Ústavy Československé socialistické republiky ve znění: „Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence.“ Neděle 10. 12. Prezident Husák jmenuje federální Vládu národního porozumění v čele s předsedou Mariánem Čalfou. Středa 20. 12. Začíná mimořádný sjezd KSČ. Pátek 22. 12. Stříhání drátů na československo-rakouské hranicí. Čtvrtek 28. 12. Rudé právo vychází po prvé v záhlaví bez řádu Klementa Gottwalda, řádu Republiky a řádu Vítězného února.

Pátek 29. 12. 1989. V práci na oddělení práce a mezd si připíjíme šampaňským. Federální shromáždění zvolilo Václava Havla prezidentem.

Zdroje: