Ale u mě je to přece něco úplně jiného

V r. 1971, když jsem se na druhém stupni základní devítileté školy v pražské Resslově ul. č. 10 poprvé setkal s dějepisem, paní učitelka Součková napsala při první hodině bílou křídou na černou tabuli (pro mladé: flip charty, které milují frikulínští manažeři a lektoři, nebyly) citát „Historia magistra vitae.“ Okřídlený výrok, který se stal floskulí a jehož autorem je Marcus Tullius Cicero (106 - 43 před Kristem). Jenomže poučka velkého řečníka pravdivá je a znovu jsem si ji připomněl, když jsem četl o kauze volebních bilboardů SPD, resp. Tomia Okamury. Neboť tato autoritářská strana a její předseda jedno, a to samé jsou. Hodně se psalo o plakátu, na němž bylo lze spatřit muže tmavé pleti v bílém lékařském plášti a se zkrvaveným nožem v pravé ruce. Vše doplněno textem „Nedostatky ve zdravotnictví nevyřeší chirurgové z dovozu“.

Rakouská arcivévodkyně, královna česká a uherská, obecně zvaná císařovna Marie Terezie (1717 - 1780) dirigovala své děti, když už byly dospělé, na dálku dopisy. Její syn Ferdinand Karel (1754 - 1806), který se stal místodržícím v Lombardii a později modenským princem, se jí dotázal, zda má přijmout do svých služeb mladinkého Mozarta (1756 - 1791). Vídeňská máti odpověděla - úryvek z dopisu bývá citován v mozartovských monografiích - že mu do toho mluvit nechce, ale že otec Leopold (1719 - 1787) vandruje se svou familií po světě jako žebrota. Své císařské moudro zakončila dovětkem, zde cituji přesně: „Ostatně, má velkou rodinu.“ Tuto noticku napsala bez uzardění matka 16 dětí na adresu loajálního obyvatele své rozlehlé říše, který spolu se svojí manželkou Annou vychovával dvě děti: dceru Marii Annu zvanou Nännerl (1751 - 1829) a syna Wolfganga Amadea (1756 - 1791).

Nyní přijdou na řadu klasikové marxismu-leninismu, o kterých jsme se učili, že jsou představiteli mezinárodního dělnického hnutí. Karel Marx (1818 - 1883). Inteligentní, vzdělaný filozof a novinář. Můj levicově zaměřený kamarád oceňuje zvláště jeho „Ekonomicko-filosofické rukopisy“ z r. 1844. Pokud jde o „Kapitál“, troufám si tvrdit, že na naší planetě je jen málo těch, kteří by jej přečetli skutečně od A do Z. Každopádně tento pán nedělnického původu, jsa podporován přítelem Engelsem a jinými sympatizanty, se nikdy neživil fyzickou prací svých rukou. Tj. nikdy nedržel v ruce lopatu nebo krumpáč, nerubal uhlí a neobsluhoval tkalcovský stav či nestál u vysoké pece.

Bedřich Engels (1820 - 1895) byl majitelem fabriky a opět bez proletářského původu. Byť fyzicky zdatný, tak ani on prací svých svalů prostředky k žití nezískával. Subvence Marxovi posílal jako řádný a nefalšovaný kapitalista ze zpeněžené nadhodnoty, kterou vytvořili dělníci jeho továrny a kterou si přesně dle pouček svého přítele přivlastnil. Podotýkám, že Engelse si vážil i Tomáš Garigue Masaryk. Jenom tím dělnickým krumpáčem a lopatou si na chléb nevydělával a neměl jediný důvod, proč by měl setřásat své okovy.

Vladimír Iljič Uljanov čili Lenin (1870 - 1924). Vůdce světového proletariátu. Špičatou bradu a placatou čepici jsme v 70. a 80. letech vídali zvláště během Měsíce československo-sovětského přátelství za výlohami stovek Havlových zelinářů. Což o to, i Lenin byl inteligentní a sečtělý, vystudoval práva. Jenže s dělnickým nářadím mohl pracovat maximálně na zahradě nebo v sibiřském vyhnanství. Až do roku 1917 byl bez stálého zaměstnání a nebylo mu vůbec za těžko přijímat peníze od své matky Marie Alexandrovny Uljanovy rozené Blank (1935 - 1916). Leninův tatínek Ilja Nikolajevič Uljanov (1831 - 1886) byl pedagogem, školním inspektorem a dokonce byl jmenován šlechticem. I mladý Lenin se v různých suplikách podepisoval jako „šlechtic Uljanov.“ Přemýšlím, co by asi s věčným Leninem učinili českoslovenští soudruzi, byl-li by Iljič o pár desítek let mladší a žil-li by v Československu v 50. letech. Tipnul bych si, že by byl vřazen do „Protistátního spikleneckého centra Rudolfa Slánského.“ Pokud by vyšetřovatelé a prokurátor Urválek měli k dispozici dopis s podpisem „Vladimír Iljič Uljanov - šlechtic“, museli by škytat blahem.

Josif Vissarionovič Džugašvili zvaný Stalin (1878 - 1953) byl sice proletář po otci, neboť jeho tatík Vissarion byl vyučeným obuvníkem a pracoval ve fabrice. Zároveň však byl těžký alkoholik a domácí tyran. Syn Josif, s výjimkou krátkého zaměstnání v tbiliské meteorologické observatoři (zde zaznamenával srážky a atmosférický tlak), absolovoval pravoslavný seminář, námezdně pracujícím (s drobnou „meteo“ výjimkou) nikdy nebyl, a proto nemohl na vlastní kůži prožít, jaké to je být jiným člověkem vykořisťován.

Nyní se vydejme do Německa, léta 1933 - 1945. Pro nacionální socialisty byl rovněž zásadní původ. Nikoli třídní, ale rasový. Ideálem byl vysoký, modrooký, dlouholebý blondýn a obdobně stavěná statná germánská žena s copem a s kopou dětí. Kdo chtěl sloužit v SS, musel doložit svůj árijský rodokmen až do 18. století.

Adolf Hitler (1889 - 1945): středně vysoký, černovlasý muž typu dinárského narozený v Rakousku, který by jen velmi těžko dokládal, kdo vlastně byli jeho předkové. V jeho rodině se vyskytovali jedinci s oslabeným intelektem a on sám žádné děti neměl.

Šéfem propagandy, který nacionálně-socialistickou ideologii hlásal, byl vzdělaný, tmavovlasý, pajdavý skřet s koňskou nohou Josef Goebbels (1897 - 1945). Pravda, dětí zplodil hodně. Celkem 6. Jejich křestní jména z úcty k Hitlerovi začínala na H. Avšak z pohledu rasového byl „pán myšlenek Třetí říše“ (kontroverzní David Irving zvolil název biografie dobře) velmi nedokonalou ba zpotvořenou podobou árijského nadčlověka.

Druhým mužem Třetí říše a říšským vedoucím SS, který osobně zkoumal rodokmeny a vzhled svých podřízených, byl nesportovní a krátkozraký chcípáček, který byl prototypu „čistý árijec, nordický typ“ vzdálen dále, než Aš od Košic. Heinrich Himmler (1900 - 1945) získal říšský sportovní odznak jen tak tak a za notného přihmuřování očí těch, kteří prováděli hodnocení. Dcery měl tři (dvě nemanželské s Hedwigou Potthast), nejznámější Gudrun Burwitz (1929 - 2018) zůstala svému otci vždy věrná, neboť se řídila heslem „Meine Ehre heißt Treue.“

Hermann Göring (1893 - 1946) nebyl sice typem vysloveně nesportovním, ale jeho nevelká výška a silná obezita byly terčem řady vtipů. Zmohl se na zplození jediné dcery jménem Edda. A to ještě průměrný říšský občan nevěděl, že tlusťoch ověšený metály je narkoman, jehož kmotrem a zároveň milencem jeho matky byl Žid dr. Hermann Epennstein. Říšský maršál, jsa mimo jiné ministrem letectví, vybral si za nejbližšího spolupracovníka polovičního Žida Erharda Milcha (1892 - 1972), státního tajemníka a generálního inspektora Luftwafe. Je však pravdou, že tlusťoch razil poučku „O tom, kdo je Žid, rozhoduji já.“

A nyní se vydejme do českých luhů a hájů. O tradiční rodině káže a normální svět požaduje dvakráte rozvedený politik Václav Klaus mladší (*1969), jenž nyní žije v konkubinátu se ženou třetí. V jednom rozhovoru s ním, který jsem před několika lety vyslechl, se jej na tento rozpor moderátor zeptal. Tehdejší předseda hnutí „Trikolóra - spojená pravice“ odvětil, že s tím, kdo takovéto řeči šíří, by si to vyřídil ručně (použil expresivnější výraz).

Jiný a snad nejdéle sloužící český politik Marek Benda (*1968) zase, dávno již tomu, držel řeč na téma „Stát tu není od toho, aby někoho držel za ručičku.“ Přitom od r. 1990 je stát dnes zvaný Česká republika jeho hlavním zaměstnavatelem.

A nyní tu máme poslance a předsedu hnutí „Svoboda a přímá demokracie (SPD)“ Tomia Okamuru. Japonsky 岡村 富夫. Narozený v r. 1972 v Tokiu. Matka Češka, otec podle Wikipedie původu japonsko-korejského. Lidé tíhnoucí k páně Okamurovým názorům a vyřvávající „Čechy Čechům“ nebo „Bílé Čechy“ své bližní pleti snědší, kteří přicházejí z krajin dálně orientálních, označují za čmoudy z východu. Jejich hlavní šéf a idol nechává instalovat plakáty, na nichž děsí občany chirurgy z dovozu. Zřejmě si myslí, že on sám z dovozu není.

Dovolím si osobní poznámku. Je mně 64 let a za svůj život jsem vystřídal 7 zaměstnavatelů (bez brigád). Státních i soukromých, tuzemských i těch s kapitálem zahraničním. Když jsem svého času zastával post „pracovník správce daně“, dával jsem si pozor na to, abych se při obvyklém nadávání na politiky nevztekal slovy „A toto se platí z mých daní!“ Protože má mzda byla součástí výdajové položky rozpočtu organizační složky státu „Generální finanční ředitelství“, tj. já sám jsem žil z daní svých spoluobčanů.

Z vlastní zkušenosti vím, že pokud bych kohokoli z výšeuvedených jedinců upozornil na závažné rozpory mezi jimi hlásanými názory, výroky, poučkami a pravdami na straně jedné a jejich žitou realitou na straně druhé, odsekli by „Ale u mě je to přece něco úplně jiného.“