Tutanchaton = Tutanchamon

Když mně bylo 15 let, dostal jsem k Vánocům knížku od Vojtěcha Zamarovského (1919 - 2006) Jejich Veličenstva pyramidy. Soudím, že se jedná o naši zatím stále nejčtivější a přitom odborně zpracovanou historii starověkého Egypta. Další autoři, třeba egyptologové Miroslav Werner, Miroslav Bárta (a jiní ze zahraničí), napsali o zemi faraónů publikace pro laiky rovněž. Leč zdaleka již ne tak poutavě jako pan Zamarovský. Z valné části jde o zpřesnění, rozšíření a zpodrobnění toho, co pro diletující zájemce sepsal rodák ze slovenských Zamarovců.

V Egyptě jsem byl třikrát a z důležitých památek jsem neviděl pouze Achnatonovu Amarnu, resp. zbytky jeho sídelního města Achetaton a některé pyramidy se Střední říše. Nyní se těším na otevření nového Velkého egyptského muzea v Káhiře.

Říkáme-li „již staří Řekové či Římané“, není to zcela přesné. Správný úvod je „již staří Egypťané.“ Pro Řeky a Římany obyvatelé země kolem Nilu nikdy nebyli barbaři. Pokládali je za moudré a učené lidi, jimž však bylo obtížné porozumět. Egyptský stát je nejdéle trvajícím organizovaným společenstvím lidí na světě. Od cca 3000 let před Kristem až do doby současné jde o úzký pás obdělané země okolo řeky Nil a o říční deltu. Jinde, s výjimkou oáz, je poušť. Právě proto, že Egypt byl izolovanou zemí (moře na severu, poušť na západě a východě, nilské katarakty čili peřeje na jihu), museli Egypťané vymyslet vše sami, bez cizí pomoci. Z jejich vědomostí pak Řekové a Římané vycházeli. Egypťané byli pragmatici, vzoreček pro výpočet plochy pole potřebovali, aby přežili. Kněží v nočních hodinách pozorovali oblohu. Museli odhadnout, kdy začnou blahodárné nilské záplavy. Ty do země přinášely úrodné bahno, které umožňovalo dvojí, někdy i trojitou sklizeň. Nezbytným předpokladem však byly zavlažovací kanály, které musel někdo navrhnout a vykopat. Záplavy nebývaly každý rok ideální, někdy byly nedostatečné, jindy se staly ničivou povodní. Proto bylo třeba se proti výpadkům v úrodě zajistit. Obilí a další plodiny se uskladňovaly a někdo musel spočítat, kolik je třeba vyčlenit na osivo, kolik lze prodat, kolik se musí uchovat jako rezerva. Bylo nutné vědět, kde, co a kolik je uloženo. A jsme u matematiky, geometrie, astronomie, stavitelství, účetnictví, písma…

Egyptské praktické poznatky a vědomosti Řekové a další velcí mužové středomořského helénského starověku dokázali utřídit a vytvořit z nich systém. Položili tak základy k řadě vědních oborů. Toť je onen „řecký zázrak“. Avšak jeho prapočátek musíme hledat především v Egyptě. Je to holmesovky prosté a je to i pádná odpověď záhadologům a pyramidiotům, kteří spřádají pomatené teorie „pyramidy - elektrárny starověku, výtvory mimozemských civilizací, zakódované tajné vědomosti“ atp. Stačí se podívat na mapu a na izolovanost Egypta a pochopíme, proč je tato fascinující civilizace tak originální a nepodobná jiným. Egyptskou pyramidu, sochu, malbu, chrám, sarkofág či hieroglyfický nápis pozná i ten, který je v dějinách a kunsthistorii neználkem. Egyptský rok měl tři období: Období záplav, období setby a období sklizně. Když se Nil rozvodnil, běžný obyvatel toho moc na práci neměl. Všude samá voda. Takže mohl budovat pyramidy, chrámy, paláce a hrobky, tesat obelisky a sochy. Zemědělské přebytky, kterých bylo v úrodných letech opravdu hodně, umožnily existenci specialistů: Stavitelé, malíři, kovotepci a šperkaři, úředníci, samozřejmě vojáci a kněžstvo, dále lékaři, soudci, písaři… Viděl jsem ukázky inventurních soupisů obětin z abúsírských papyrových archivů a mé srdce auditora a účetního zaplesalo. Neboť tytéž soupisy vyhotovujeme ve skladech dodnes a mýma rukama jich prošly stovky. Jen vyhlášku ministerstva financí o inventarizaci Egypťané neměli, ale dám hlavu na špalek za to, že pokyny vydané egyptským úředníkem či knězem, kdy, kde, co a jak spočítat a odsouhlasit s již existujícími záznamy, mají egyptologové k dispozici. Pro vedení nadnárodní korporace či státního podniku by klidně byly s mírnými úpravami použitelné.

Po rozpadu západořímské říše starověký, faraónský Egypt tisíce bohů definitivně upadá pod tíhou své tehdy již tří a půl tisícileté historie v zapomnění. Města, pyramidy, chrámy a paláce mizí pod návějemi saharského písku nebo slouží jako zdroj stavebního materiálu novým pánům. Těmi byli východní Římané (Byzanc), poté Arabové a následně Turci. Občas nějaký Evropan do této bohem zapomenuté a pro návštěvníky nebezpečné země vkročil. Z Čechů jmenujme Martina Kabátníka z Litomyšle (1428 - 1503), pana Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic (1564 - 1621), františkána Václava Remedia Prutkého (1713 - 1770) a jeho řeholního kolegu Jakuba Římaře (1682 - 1755).

Často slýcháme, že za mnohými vynálezy, které nám zpříjemňují život, je třeba hledat armádu. Obdobné je to s egyptologií. Korsičan a generál revoluce Napoleon Bonaparte při svém egyptském tažení (1798 - 1801) angažoval velkou skupinu vědců (zeměpisci, historikové, agronomové, matematici, geologové, astronomové…), aby bájnou nilskou zemi prozkoumali. Malíři, jako třeba Vivant Denon (1747 - 1825), pak exotickou krajinu a památky v ní zachytili s neuvěřitelnou přesností svými tužkami a štětci. Po vojenské stránce Korsičanovo tažení skončilo debaklem, avšak přínos vědecký byl přebohatý. Egyptologové dodnes studují monumentální (toto adjektivum, byť dnes zprofanované, je zcela na místě) mnohasvazkové dílo „Description de l´Egypte“ („Popis Egypta“, 1809 - 1828). U nás je k mání, nemýlím-li se, v knihovně Strahovského kláštera a na chotkovském zámku Kačina. A je-li pravda, že Napoleon v bitvě u pyramid dne 21 7. 1798 zvolal „Vojáci, čtyřicet století hledí na vás!“, byl to poměrně přesný údaj (Chufu - Cheops umírá okolo roku 2 490 př. n. l.), byť o periodizaci a datech egyptských dějin se tehdy nevědělo zhola nic.

Jazykovědec a historik Jen-François Champollion(1790 - 1832) byl ten, jemuž patří hlavní (nikoli však jediná) zásluha na rozluštění egyptských hieroglyfů (1822). Důležitou pomůckou mu byla slavná Rosettská deska (la piere de Rosette), kterou nalezl 15. 9. 1799 Napoleonův dělostřelecký důstojník Pierre-François-Xavier Bouchard (1771 - 1822). Na ní je vytesán text v hieroglyfech, démotickém písmu a v řecké alfabetě.

Německý archeolog Karl Richard Lepsius (1810 - 1884) zavedl periodizaci staroegyptských dějin, která v základní kostře platí dodnes. Byl to on, kdo minimálně tři tisíce let trvající existenci faraónského egyptského státu rozdělil na Starou říši (2700 - 2180 př. n. l., doba stavitelů pyramid), Střední říši (2000 - 1790 př. n. l., doba velkých zavlažovacích projektů) a Novou říši (1550 - 1080 př. n. l., doba mocných dynastií a stavitelů královských hrobek). Potíž je v tom, že pro Egypťany začal čas běžet vždy znovu od roku 1, a to jakmile na trůn nastoupil nový král. Víme tedy přesně, co se událo konkrétní den x-tého roku vlády Ramesse II., ale kdy přesně vládl, můžeme určit jen přibližně. Proto také v různých publikacích nalezneme pro archaickou dobu, tři říše a pro tři přechodná a jedno pozdní období různá časová vymezení, která se však neustále zpřesňují. Letopočtem, na kterém se shodnou všichni dějepisci, je až rok 529 před Kr. Tehdy si perský král Kambýses II. zemi faraónů podmanil a staroegyptský stát se postupně proměňuje ve stát egyptsko-řecký (Ptolemaiovci), později pak v římskou a východořímskou provincii. Poslední zatím známý hieroglyfický nápis je z roku 394 n. l., z doby, kdy Římskému impériu vládne císař Theodosius Veliký (+395).

Výstavu Tutanchamon v pražských Letňanech pokládám za zdařilou, byť jsem se trochu obával kýče, který bude pořadatelům sloužit k naplnění kasy. Objev nevyloupené hrobky tohoto dlouho opomíjeného krále z 18. dynastie v r. 1924 (hrobka KV 62) byl nejskvostnějším archeologickým nálezem 20. století. Neodpustím si však poznámku, že mnozí egyptologové by byli ještě spokojenější, kdyby nádherná pohřební výbava byla doplněna třeba o věrohodný, necenzurovaný soupis egyptských vládců počínaje archaickým obdobím.

Nebcheperure Tutanchamon (asi 1339 - 1330 před Kr., oficiální titulatura egyptských vládců byla složitá, avšak délky velkého titulu rakouských císařů nikdy nedosáhla) byl s velikou pravděpodobností synem kacířského krále Achnatona (asi 1359 - 1342 př. Kr.). Ten nastoupil na trůn jako Amenhotep IV. a později, odvrátiv se od tradičního egyptského polyteismu a od boha Amona (zvláště pak od jeho mocného, mocichtivého a zkorumpovaného kněžstva), zavedl poprvé v lidských dějinách monoteismus. Tj. nařídil uctívat jediného nepersonifikovaného boha Slunce Atona. Toho umělci zobrazovali jako sluneční kotouč s paprsky zakončenými lidskými dlaněmi. Sám sebe král přejmenoval na Achnatona. Na levém břehu Nilu založil nové sídlení město Achetaton s nádhernými paláci a chrámy. Jeho první manželkou byla známá kráska Nefertiti, kterou později zapudil. Tutanchamona zplodil (zřejmě) s novou manželkou Kijou. Achnaton byl zcela jistě panovník výjimečný, pozoruhodný, excentrický, avšak v zemi překotnou náboženskou reformou vyvolal chaos. Chceme-li modernější příklad, může jím být osvícený reformátor a pan „já to vím nejlépe“ Josef II. (1742 - 1790). I jeho reformy byly dobře myšlené, leč ukvapené, často necitlivé a bez respektu k mnohasetleté tradici. Achnaton se navíc nestaral o politiku, zvláště pak o zahraniční záležitosti. Zkrátka a dobře vše v zemi uvedl ve zmatek a zemřel. Jeho vezír, Tutanchamonův vychovatel a pozdější král Aje, by mohl komentovat Achnatonovo úmrtí stejně jako Václav Antonín Kounic reagoval na smrt Josefa II.: „On umřel? To udělal dobře, moc dobře.“

Po Achnatonově smrti a krátkém dozvuku vlády jeho příbuzného, spoluvládce a snad i milence/manžela Smenchkarea je na trůn usazen mladinký Tutanchaton (miláček Atonův), který učinil drobnou, ale zásadní změnu. Třetí „t“ ve svém jménu nahradil „m“ a stal se tak Tutanchamonem. Čili vrátil se, jistě z návodu svých rádců, k starým egyptským bohům. Amonovu kněžstvu ve Vésetu (Thébách) a jinde vrátil zabavené majetky. Král „Tut“ nevládl dlouho, ostatně vzhledem k jeho věku jeho jménem museli zemi spravovat jiní, třeba vezír Aje a vojevůdce Haremheb. Oba také po Tutanchamonově smrti dosedli na egyptský trůn. Za manželku Tutanchamonovi určili jeho polorodou sestru Anchesenamon (incestní sňatky nebyly v Egyptě výjimečné). Manželství mladého páru bylo šťastné, avšak bez potomků, resp. dvě dcerušky zemřely ihned po narození.

Dnes víme, a to podle výsledků magnetické rezonance mumie, že Tutanchamon nebyl zavražděn, jak se tvrdilo. Zranil se na noze, a to zřejmě při pádu z dvoukolého vozu taženého koňmi. Což o to, fraktury pro egyptské lékaře problém nepředstavovaly, avšak s infekcemi si poradit nedovedli. A tak mladičký král ve věku asi 18 let umírá. Po něm krátce panoval jeho rádce a vychovatel starý Aje (asi 1330 - 1326 př. Kr.) a po jeho odchodu do Usírovy říše si bílou korunu Horního Egypta a červenou Dolního Egypta posadil na hlavu rázný a drsný vojevůdce Haremheb (+ asi 1292 př. Kr.). Za jeho vlády došlo k tomu, co latiníci označují výrazem „damnatio memoriae“ (zatracení, zahlazení paměti). Veškeré upomínky na krále - heretika Achnatona musely být zničeny. A tak se zahlazovaly kartuše s jeho jménem, rozbíjely a přetesávaly se sochy, dláty se osekávaly reliéfy a seškrabány byly malby s královými podobiznami. Je to stále stejné! Mně rodiče vyprávěli, jak za Protektorátu vytrhávali listy z učebnic a na přelomu let 40. a 50. museli v jedné knížce přeškrtnout spojení „zdivočelá lůza“ a nahradit je slovy „vykořisťovaná dělnická třída.“ Zkrátka a dobře král Amenhotep IV. - Achnaton z Haremhebova rozkazu zmizel z egyptských dějin. Jeho jméno se v pozdějších seznamech panovníků vůbec neuvádělo.

Tutanchamon již sice kacířem nebyl, ale byl Achnatonovým vlastním synem a koneckonců vládl jen pár let. Je tedy docela dobře možné, že se „svezl“ spolu se svým kacířským taťkou. Vypadá to, že za nějakých 100 let po jeho smrti už o něm v Egyptě nikdo nevěděl. Právě to je zřejmě důvod, proč se zapomnělo i na Tutanchamonovu nevelkou hrobku. Lupiči ji sice navštívili, avšak nedlouho po pohřbu. Byli vyrušeni a odnesli jen pár tretek. Kněží hrobku KV 62 znovu zapečetili a za pár desítek let se na ni zapomnělo. Takže díky Tutanchamonově bezvýznamnosti, krátkému období jeho vlády a Haremhebem nařízenému vykopání jámy pamětnice hrob mladinkého krále zůstal prakticky nedotčený. S nádhernou, přebohatou pohřební výbavou čítající stovky a stovky předmětů. Pohřben byl přece panovník a ten jako bůh musel mít na onom světě vše, čím byl obklopen ve svém paláci za života. Velká část předmětů z funerální výbavy stále čeká na odborný popis a zpracování. Použité materiály? Zlato, stříbro, alabastr, polodrahokamy (např. lapis lazuli), vzácné druhy dřev, jemně tkané látky… Dojemný byl svazeček obyčejných květin, který zřejmě na sarkofág položila králova manželka Anchesenamon.

Objevitelem hrobky byl Angličan Howard Carter (1874 - 1939). Archeologii a egyptologii nestudoval, ale praktické zkušenosti (zaměstnal jej slavný archeolog Flinders Petrie) měl veliké a jeho metody byly s přihlédnutím k době správné a šetrné. Byl člověkem, který se řídil radou, kterou já v oblibě nemám. „Nepodařilo se ti to? Zkoušej to znovu a znovu!“ Byl přesvědčen, že hrobka zapomenutého krále v Údolí králů někde být musí. Že se nemohla vypařit. Doporučení svedlo Cartera dohromady s  lordem Carnarvonem (George Edward Stanhope Molyneux Herbert, 5. hrabě z Carnarvonu, 1866 - 1923), který byl mimo jiné i amatérským archeologem, měl koncesi, peníze a pro výkopy potřeboval někoho s odbornými znalostmi a zkušenostmi. Vztah obou pánů lze popsat Catulovým veršem „Odi et amo!“ („Nenávidím a miluji!“), protože se občas pohádali, Carter byl samorostlý paličák, lord byl zase tak trochu snob a nevěřil, že Tutanchamonův hrob bude nalezen. Zajímaly jej hlavně efektní předměty, kterými by obohatil svoji sbírku egyptských památek na Highclere Castle v hrabství Hampshire. Leč stejně jako v Prodance, „dobrá věc se podařila“, Carter, resp. egyptský klučina roznášející kopáčům vodu Hussein Abd el-Rassul (1910 - 1997) objevil v neděli 9. 11. 1924 první schod vedoucí do hrobky. Lordovi byl poslán do Anglie telegram a bylo to ve středu dne 26. 11. 1924, kdy Howard Carter zvolal „Vidím úžasné věci!“

Kopie předmětů vystavených v Letňanech jsou pro laika od originálů ke nerozeznání. Panovníkův pohřeb, toť ruská panenka druhé půle 14. stol. před Kr. V obinadlech zafačovaná mumie krále se zlatou maskou na obličeji → zlatá rakev ­→ dvě pozlacené rakve → alabastrový sarkofág → čtyři do sebe zapadající silně pozlacené skříně → pohřební komora. Mne nejvíce zaujal slavný Tutanchamonův trůn, na kterém je zachycen spolu se svou manželkou Anchesenamon. Snad úmyslně, snad náhodu je opěradlo s reliéfem manželů v překrásném amarnském stylu včetně „atonovského“ slunečního kotouče.

Výstavu, která je otevřena až do 30. 6. 2025, lze doporučit. Již jsem psal, že v Egyptě jsem byl třikrát. Nemyslím si, že vlastenectví je nutné projevovat vyřváváním „Kdo neskáče, není Čech!“ Ale když jsem v káhirských a luxorských obchodech s odbornou lieraturou viděl publikace od českých egyptologů (většinou v angličtině), když mně jeden místní mládenec vypravoval, že znal pana Wernera, když čtu o našich objevech v lokalitě Abúsír (pyramidové pole ze Staré říše), jsem pyšný. Každý, kdo dnes v egyptologii něco znamená, určitě zná Český egyptologický ústav a jména (akademické tituly vynechám) jako František Lexa (1876 - 1960), Zbyněk Žába(1917 - 1971), Jaroslav Černý (1898 - 1970), Miroslav Werner(1941), Ladislav Bareš (1952), Miroslav Bárta (1969) a Renata Landráfová (1976). Těm, které jsem zapomněl uvést, se omlouvám. Zkrátka a dobře česká egyptologie je ve světě pojem!

Závěrem jedna veselá historka z natáčení: Když jsem listoval knížkou Zapomenutý faraon od Philippa Wanderberga (1941), pobavilo mě toto: „Jakmile se svět dozvěděl o senzačním objevu, propukla tutmánie. Jeden slavný britský odborník na staroegyptské nápisy v Timesech mudroval o skvostných skříňkách, ve kterých určitě budou nějaké zbytky papyrů s informacemi o králově vládě nebo že půjde o důležité texty náboženské. Když byla jedna ze skříněk konečně otevřena, Carter v ní objevil královy spoďáry a bederní roušku.“

Zdroje

· vlastní vědomosti

· Vojtěch Zamarovský: Jejich Veličenstva pyramidy (Perfekt, 2006)

· Philipp Wanderberg: Zapomenutý faraon (Knižní klub 2009)

· Miroslav Bárta: Tutanchamon (JOTA 2022, z publikace jsem převzal „staroegyptská“ data)

https://en.wikipedia.org/wiki/File:Hussein_Abdel-Rassoul_par_Harry_Burton_vers_1925,_vall%C3%A9e_des_rois.jpg