O jedné nikoli malé české ostudě

Tento týden jsem na odborném zájezdu v Paříži. Zámky v okolí hlavního města, André Le Nôtre (zahrady), La Défance, urbanismus (Cergy-Pontoise), Le Corbusier (vila Savoye), muzea, galerie…

Protože náš hotel je nedaleko od hřbitova Batignolles, odpojil jsem se včera (tj. ve středu 13. 7. ) od naší grupy u baziliky v St. Denis a vydal jsem se pátrat. Hledal jsem hrob č. 31 v oddělení 2. Nalezl jsem jej brzy, bez většího bloudění. Marii Čermínovou - Toyen (1902 - 1980) znají i ti, kteří jsou v umění doby meziválečné a let pozdějších orientováni jen velmi zběžně. Já mám doma monografii od paní Andrey Sedláčkové „TOYEN - první dáma surrealismu“ a doufám, že tento rok se do ní pustím.

Důvod mého zvýšeného zájmu o Toyen je zčásti velmi prozaický. Mám velmi neobvyklé příjmení. Jako „Stirský“ jsem jediný v republice. O malých či větších kalváriích, které zažíváme - má sestra Zuzana své rodné příjmení „Stirská“ jako zpěvačka používá - bychom mohli psát kroniky. Stírský, Štyrský, Štírský, Stocký, Stinský, Syrský… Přitom se Štýrskem v Rakousku nemáme společného nic. Ani se Sýrií či se štíry a rovněž nic nestíráme. Taťka tvrdil, že dávno, dávno již tomu náš rod měl jakési techtle s Polskem: Stierski. Ale minimálně od 2. půle 17. století žijeme v Čechách.

Když jsem se táty ptal, zda malíř a fotograf Jindřich Štyrský (1899 - 1942) je z přízně, odmítl to. Jenže! Na internetu jsem kdysi dohledal studii, jejíž autor se zabýval Štýrského původem. Vyzkoumal, že kořeny rodu lze hledat na Skutečsku, kde toto příjmení v různých obměnách (jak to pan farář do matriky zapsal) bylo relativně časté. Můj prapradědeček František Stirský (1812 - 1883) byl ve Skutči řídícím učitelem. A jeho rodiče, prarodiče? Samá Skuteč a zase Skuteč. Takže mohu důvodně předpokládat, že Jindřich Štyrský, má sestra a já bychom jednoho společného prapředka někdy v 17. či 18. století dohledali. Kdybychom byli Novákovi nebo Procházkovi, bylo by to samozřejmě jiné.

A řekne-li se Štyrský, tak je třeba jedním dechem říci Toyen. Řekne-li se Toyen, musí se doplnit Štyrský. Dokonce na střední škole v dobách reálného socialismu druhé půle 70. let minulého století nám paní profesorka Fajfrová při hodinách české literatury tato jména nadiktovala a o přestávce se mě ptala, zda s Jindřichem nemám něco společného.

Hrob Toyen na Batignolském hřbitově je velká ostuda, tj. je neudržovaný. Přitom malířku - první dámu surrealismu připomínají i na informační tabuli při vstupu spolu s André Bretonem, Paulem Verlainem a dalšími slavnými, kteří zde mají svůj hrob. A na Wikipedii v příslušném hesle píší: „Patří (Toyen) mezi nejvýznamnější a nejsvobodnější tvůrčí osobnosti umělecké avantgardy první poloviny 20. století.“ Stav hrobu tomuto zhodnocení malířky neodpovídá ani v nejmenším. Je ale názorným stvrzením výroku „Co stát řídí, špatně řídí“ (většinou).

Napíšu na naši pařížskou ambasádu, vždyť pár „éček“ na pravidelnou péči o hrob a na malou informační tabulku s českou vlaječkou by v rozpočtu organizační složky státu Ministerstvo zahraničních věcí (rozpočet pro rok 2025: 9,9 mld. Kč) jistě k nalezení bylo. Je také pravděpodobné, že i ve sladké Francii existuje cosi jako adopce hrobů. Bude-li to nutné, rád přispěji, vždyť nejde o „majlant“.

Pro poutníky: Metro, linka 14, zastávka Porte de Clichy. Hřbitov je od stanice 5 - 10 minut klidné chůze, hrob jsem označil červenou skvrnkou.

Článek je mým vlastním textem. Toyen viz např. https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Toyen