Panna Maria Vítězná na Bílé hoře. Santiniho projekt?

Kolem bělohorské Panny Marie Vítězné jsem jel autobusem nebo autem bezpočtukrát. Vždy jsem obdivoval bohatě zdobený jižní vstup a když jsem se dočetl, že jde o stavbu Jana Blažeje Santiniho-Aichela (1677 - 1723), dal jsem si závazek, že se na Bílou Horu vypravím. Leč u mne často bývá od úvah k činům daleká cesta a marné volání, a tak jsem se k panence Marii vypravil až v neděli 4. 8. 2025. Na internetu jsem zjistil, že mše v den sváteční bývá od 11 hodin a že se objekt otevírá již o  hodině 10. Pro Pražáky: Tramvaj č. 22 a dojet až na konečnou (nyní ovšem s přestupem na Vypichu na náhradní autobus X-22, neboť bělohorská část tramvajové trati je v rekonstrukci).

Čím začít? Nejprve snad patrociniem čili zasvěcením. Panna Maria Vítězná. Můj dědeček (*1894), řeklo-li se 8. 11. 1620, jen smutně pokýval hlavou. Jako vlastenec masarykovsko-jiráskovského ražení, avšak s pohledem kritickým, věděl. Bitva na Bílé hoře. Pamatuji se, jak v Lidovkách - dávno již tomu - uveřejnili ukázky z dějepisného testu, který museli absolvovat uchazeči o studium na právnické fakultě UK. Jedna z otázek byla formulována takto: „Bitva na Bílé hoře byla: a) významnou bitvou Třicetileté války, b) bitvou lokální povahy, c) šarvátkou mezi vojsky císařskými stavovskými.“ Vím, jak mě tato zmatečná a hloupá otázka vytočila.

Z pohledu strašlivé a pustošivé evropské války trvající 30 let se skutečně jednalo o menší šarvátku, avšak pro osud českého a moravského národa byly následky bělohorského potýkání osudové. Poprava 27 „odbojářů“ na Staroměstském náměstí (21. 6. 1621), emigrace značné části těch, kterým dnes říkáme „elity“, násilná rekatolizace… A last but not least Obnovené zřízení zemské, tj. nová ústava království nadirigovaná r. 1627 krvavým Ferdinandem II. Viktor Dyk si zaveršoval takto: „A zvláštním smutkem dnes má duše chora. Francouzsky: Montblanc. Česky: Bílá Hora.“

Zde sluší se dodat, že české stavovské povstání (1618 a násl.) naši páni a měšťané zbabrali. Do slova a do písmene! Následná doba temna pak měla v sobě také hodně světla, vždyť do Čech a na Moravu vtrhlo baroko. Zpočátku okázalý, pompézní sloh triumfující katolické církve a pobělohorských kořistníků, proti nimž byl devadesátkový Kožený žabař. Valdštejn, Michna z Vacínova, Lichtenštejn… Abych byl genderově spravedlivý, tak určitě i paní Magdalena Trčková z Lípy. Avšak barok přicválavší na koních vítězů se postupně měnil ve sloh ryze český a moravský. Je pouze málo vesnic, kde bychom nenašli alespoň barokní kapličku, kostelík s věží - cibulkou, svatého Jana stojícího na návsi nebo na mostě… Již historik Josef Pekař (1870 - 1937) upozornil, že většina našich „lidovek“ (dodávám: a vánočních koled) pochází právě z  doby temna a že aktéři první a druhé generace národního obrození (Dobrovský, Pelcl, Jungmann, bratři Thámové, Matěj Kopecký…) se narodili ještě v době pozdního baroka. A Mistr Jirásek? O svém (prý nejlepším) románu řekl: „Moje Temno, to není historie. To je jen román.“ Jsem z generace, kdy se občas tato bichle ještě četla. Pamatuji se, jak jsem byl jako young-adult kluk překvapený, že v románu vystupují postavy víry katolické, jimž však autor nepřiřkl roli negativní. Můj názor je, že pokud pan Jirásek něco zvládl na jedničku s několika hvězdičkami, tak to je zobrazení doby rokoka, pozdního baroku a nastupujícího romantismu (F. L. Věk, kronika U nás, povídka Na dvoře vévodském…).

Strana katolická přičítala bělohorské vítězství Panně Marii. Reálný základ zde byl. Karmelitán Dominicus à Jesu Maria (1559 - 1630), zpovědník bavorského knížete Maxmiliána I. (1573 - 1651), žehnal před bitvou katolickému vojsku poničeným obrazem „Adorace narozeného Krista“, který objevil ve zpustošené kapli zámku ve Štěnovicích u Plzně (někdy se také uvádí strakonická johanitská komenda). Legenda praví, že rodička Boží zaúřadovala a napomohla císařským k vítězství. Šimon Lomnický z Budče (1552 - 1623), poeta - vrtichvost (verši oslavil kdykoli kohokoli) splichtil toto: „A protož, králi Fridřiše, prosíme, jak možno nejvýše, vyžeň nepřátele z vlasti a nedej jim více krásti, ať volnou svobodu máme, podobojí přijímáme Tělo, Krev Pána Ježíše, způsob to, králi Fridřiše!“ Český král Fridrich Falcký (1596 - 1632) toho způsobil dost. V den bitvy debužíroval na Pražském Hradě a když se dozvěděl výsledek, poradil se s Vaňkem, čili vzal do zaječích. Prchal jak student Krhounek v takovém spěchu ba fofru, že na Hradě zapomněl Podvazkový řád zdobený brilianty a na Staroměstské radnici zanechal truhlici s korunovačními klenoty českých králů. Snad ještě tolik, že Fridrichovo heslo bylo „Diverti nescio!“. Česky „Obracet neumím!“, často se ale překládá i jako „Prchat neumím!“

Bělohorské vítězství tedy zrodilo Pannu Marii Vítěznou. V Karmelitské ulici na Malé Straně je jí zasvěcen kostel, jedna z prvních barokních staveb v Praze, a to ještě z doby předbělohorské. Chrám, původně luteránský, je pověstný voskovou soškou Pražského Jezulátka. Dávno již tomu, a to asi za rok po vzniku České republiky, jsem pana faráře u Panny Marie Vítězné navštívil pracovně. Pěkně jsme si popovídali a on přinesl veliký koš napěchovaný československými bankovkami. „Večer budu zatápět.“ Šlo o nekolkované a tedy již neplatné peníze, které lidé vhazovali do kasičky jako ofěru pro „Bambino di Praga“. Kostel Santa Maria della Vittoria najedeme rovněž v Římě. Architektem byl Carlo Maderna a právě zde byl umístěn a uctíván již zmíněný originál poničeného obrázku „Adorace narozeného Krista“. Ten bohužel vzal za své při požáru v r. 1833, takže dnes je na oltářním nástavci kopie. Římský kostel je však především známý tím, že v interiéru nachází se zřejmě nejslavnější barokní sousoší na světě. Extáze sv. Terezie, autor Giovanni Lorenzo Bernini (1598 - 1680).

Je tedy logické, že hora zvaná Bílá bez svatostánku zůstat nemohla. Již v roce 1622 zde byla z iniciativy pražského arcibiskupa Jana Lohelia vystavěna malá obdélná kaple. Tu v r. 1634 vyrabovali Švédové a později byla proměněna na kostnici. Počátkem 18. století přichází do prahy bavorský zedník Michael Hagen, který ve spolupráci s ustaveným Bělohorským bratrstvem přeměnil kostnici na výstavnější kapli svého oblíbence sv. Václava se zdobeným západním štítem. Ale to pořád nebylo nic. Kaple se postupně rozšiřovala a přeměňovala na typické poutní místo. Kostel na půdorysu kříže s jižní a severní osmibokou kaplí a s kupolí na vysokém tamburu nad křížením. K tomu obdélný ambit se čtyřmi rohovými kaplemi a s vestavěnou kaplí Božího hrobu na severní straně. Na křídle západním zbudovala se nad ambitem budova fary.

Jako autor projektu poutního místa bývá zmiňován malostranský malíř Kristián Luna (1671? - 1729). Ten bydlel na Malé Straně v ulici Úvoz 24 (č.p. 160/IV) v domě U kamenného sloupu. Jedno z malebných malostranských stavení. Na oranžové barokní fasádě je pískovcový sloup se sochou Immaculaty. Pod ním v malém výklenku nachází se jedna z několika dalších kopií bělohorského mariánského obrazu. Poznámka ohledně mariánské terminologie: Makulatura je z jedné strany popsaný, poskvrněný, potištěný papír (v práci jej běžně používám na poznámky). Čili Immaculata = Neposkvrněná.

Bělohorský poutní komplex je vynikajícím příkladem vrcholně barokní architektury, sochařství a malířství. Celá jeho koncepce i řada detailů ukazují na účast někoho většího, než byl Kristián Luna. Mojmír Horyna, náš největší santinolog, Janu Blažejovi stavbu připsal, byť s malým otazníkem. Písemný doklad (smlouva) nebo zmínka v dobových kronikách či korespondenci k dispozici zatím nejsou. Pro Santiniho autorství by mohla svědčit kaple Božího hrobu. Ta je zakomponována do severní ambitové zdi a skoro stejnou kapli Santini navrhl pro klášter Křižovníků - strážců Božího hrobu na Zderaze (neplést s Křižovníky s červenou hvězdou, jediným českým řádem založeným sv. Anežkou v 13. stol.). Kostel sv. Petra a Pavla, cenná Santiniho stavba, byl zbořen počátkem 20. stol., avšak kaple ve dvoře jednoho ze zderazských domů zůstala. A vypadá skoro stejně, jako ta bělohorská. Jiní upozorňují na podobnost s poutním areálem v Mariánské Týnici (kostel na půdorysu řeckého kříže s kupolí), kde je Santiniho autorství jisté. Nelze však vyloučit, že u bělohorské Panny Marie Vítězné mohl úřadovat Kryštof Dientzenhofer nebo jeho syn Kilián Ignác. Okázalá jižní vstupní brána do celého objektu by tomu nasvědčovala.

Mariánský komplex se každopádně budoval postupně. Čtyři nárožní ambitové kaple mají tato zasvěcení: sv. Václav (JZ), Nejsvětější Trojice (SZ), sv. Jan Nepomucký (JV) a sv. Vojtěch (SV). Patrocinium malého kostela vzniklého z původní kaple se změnilo ze sv. Václava na Pannu Marii Vítěznou.

Hlavní oltář je nádhernou ukázkou vrcholně barokního uměleckého řemesla. Dva andělé přidržují kopii zázračného obrazu „Adorace narozeného Krista“.

Velmi zajímavé jsou i dvě osmiboké kaple. Fresku na kupoli jižní kaple sv. Feliciána vymaloval slavný Václav Vavřinec Reiner (1689 - 1743) z trojhvězdí Škréta - Brandl - Reiner. Vidíme zde císařské vojsko před bitvou na Bílé hoře s modlícím se karmelitánským řeholníkem. Klenbu protilehlé severní kaple sv. Hilária okrášlil freskou s tématem bitvy bavorský malíř Johann Adam Schöpf (1702 - 1772). A konečně freska v hlavní, středové kupoli znázorňuje Triumf katolické víry v Čechách a je dílem slavného malíře z Bavor jménem Cosmas Damian Assam (1686 - 1739). Jako odměnu si tento známý freskař vyžádal odlitek lví hlavy s kruhem ze Svatováclavské kaple katedrály sv. Víta. Podle legendy se měl kovového kruhu držet kníže Václav, když jej vrazi dne 28. 9. 935 prokláli kopím.

Opomenout nelze západní vstupní průčelí kostela, jehož základem je původní svatováclavská kaple. Štítový reliéf zobrazuje bělohorskou bitvu, ve středu vidíme vytesaný mariánský obraz, kterým karmelitán Dominik (viz výše) žehnal katolickému vojsku. Reliéf je orámován dobře čitelným nápisem „Reddite! Que sunt Caesaris. Caesari; et que sunt Dei, Deo“. Ježíšův výrok velmi oblíbený mezi mocnými a majetnými tohoto světa víry římské: „Dejte císařovi, co je císařovo, a Bohu, co je Boží.“ Marek 12.17.

Fresky na stěnách čtyř křídel ambitů znázorňují výjevy ze života Krista a Panny Marie, na malých kupolích jednotlivých ambitových polí (mělo by jích být 47) nalezneme milostné mariánské obrazy a sochy z Evropy (např. P. Maria z Čenstochové, z Mariacell nebo Panna Maria Svatohorská). Tyto malby jsou původní jen z části, obnovovaly se již ve století 19. a nyní se postupně restaurují. Na klenbě jižního spojovacího křídla mezi ambitem a kostelem můžeme spatřit bělohorský poutní areál, k němuž přichází procesí.

Inteligentní, osvícený despota a zeměpán „já vím nejlépe, co je pro mé podané dobré“ Josef II. (1741 - 1790) neměl pouti v oblibě. Neboť čas, který vyžadovaly, bylo užitečnější obětovat pro blaho státu. Vše, co nebylo přísně racionální, chápal jen velmi obtížně. Proto pořádání poutí jako aktivitu neužitečnou zrušil. Což znamenalo, že do portfolia Náboženského fondu vplynula i bělohorská Panna Maria Vítězná, a to sakum-pikum. V roce 1811 odkoupil celý komplex Josef Čapek (1762 - 1828, v areálu má hrob), který byl kanovníkem u kostela Všech svatých na Pražském Hradě a kaplanem u sv. Mikuláše na Malé Straně. Byl to on, kde se zasloužil o nákladné opravy. Od r. 1827 bylo poutní místo ve vlastnictví břevnovských benediktinů.

Po roce 1948, resp. pro jaru roku 1950, kdy komunisté pověřili Státní bezpečnost akcí „K“ (likvidace mužských a o něco později i ženských klášterů a řeholních domů, viz Bílá voda paní Tučkové) byl objekt většinou uzavřený. Byl sice evidován jako významná kulturní památka, ale krom několika havarijních oprav Panna Maria Vítězná pustla. Pro roce 1989 bylo poutní místo vráceno klášteru benediktinů v Břevnově. Začalo se s opravami a dnes se o památku starají mnichovské řádové sestřičky z opatství Venio. Bydlí v objetu fary. Vše je již z větší části krásně zrenovované, na obnovu ještě čekají některé poničené ambitové fresky. V relativním tichu se na nádvoří s lavičkami a s malým památníkem padlým v bělohorské bitvě lze oddávat i meditacím. Adjektivum „relativní“ je na místě, neboť usebraný klid občas naruší hluk motorů letadel. Vždyť na ruzyňské letiště V. Havla je to pěšky jen necelých 8 km.

U Panny Marie Vítězné na Bílé hoře jsem byl v neděli 3. 8. 2025. V tento den také končil LGBT+ festival Prague Pride. V jihovýchodní ambitové kapli sv. Jana Nepomuckého je kniha, do které návštěvníci píší svá přání, své modlitby a vzkazy. Předpokládám, že paní Marie měla zmíněné „podujatie“ na mysli, neboť v pátek 1. 8. 2025 napsala do knihy toto: „Pane, prosím o velkorysou lásku a toleranci pro lidi, kteří se cítí ohrožení nebo zaskočení jinakostí druhých.“

Zdroje