Mozart na druhou

„Mozart, to je sluníčko,“ řekl Antonín Dvořák. Měl určitě pravdu, ale… Pro skladby uvedené na koncertu „Mozart na druhou“ v pražském Rudolfinu v pondělí dne 13. 1. 2025 tento výrok neplatil. Na programu byla symfonie č. 40 v g moll a nedokončená velká mše v c moll. Už tóniny naznačují, že sluníčka bylo v obou skladbách pomálu.

Symfonie „in g“ napsal Mozart (1756 - 1791) dvě. Muzikologové je označují jako malou a velkou. První, malá, má č. 25 (K 183), je z roku 1773 (Wolfimu tehdy bylo 17 let) a až do Formanova filmu Amadeus příliš známá nebyla. Rychlý, strhující, dramatický začátek první věty zazní hned na začátku filmu. Vídeň, možná leden - únor roku 1825. Zakrváceného Salieriho převážejí v proutěném koši do nemocnice, mladý farář spěšně kráčí zahradou vídeňského blázince. V rychlosti požehná řádové sestře, kterou potkává. Jde navštívit a vyzpovídat skladatele Antonia Salieriho (1750 - 1825), který se pokusil o sebevraždu břitvou. Bohumil Karásek (1926 - 1969) tuto malou g moll symfonii ve své mozartovské monografii (1975) označuje za „ve své době pobuřující výkřik temného Mozarta“. A má pravdu, neboť do doby napudrovaných paruk, krinolín, houpavých menuetů a rokokové galantnosti čtyřvětá skladba pasuje jen na malou chvilku, a to druhým tématem první věty. To je - jak předepisuje kánon klasické sonátové formy - v Dur. Proto také v úvodu filmu zahlédneme tančící vídeňskou smetánku na masopustním plese.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu za řízení Václava Luxe ze souboru Collegium 1704 však měl v pondělí na repertoáru druhou g moll symfonii s přívlastkem velká. Ta je z léta roku 1788. Mozart tehdy v rychlém sledu, chtělo by se říci na jeden zátah, zkomponoval své tři poslední symfonie. Es dur (K 543), g moll (K 550) a C dur zvanou Jupiter (K 551). Všechny tyto tři orchestrální skladby mají standardní, klasickou stavbu. První rychlá věta je v sonátové formě, následuje druhá pomalá věta, pak menuet s triem a závěrečná věta opět v sonátové formě a v rychlém tempu. Mozart formy obvyklé pro hudební klasicismus respektoval (což ne vždy platí pro jeho kolegy Haydna a zvláště Beethovena), avšak vlastní náplň je mnohdy nadčasová, neklasická. Tak trochu haydnovská symfonie in Es (její první věta začíná pomalým úvodem, oba velcí mistři se od sebe vzájemně učili) je plná jasu a záře. Vznešená jupiterská symfonie odborníky i posluchače uchvacuje kontrapunkticky geniálně propracovanou poslední větou.

Avšak 40. symfonie v g moll se sluníčkem, září a jasem mnoho společného nemá. Fenomenální pražský úspěch Dona Giovanniho z října 1787 má již Mozart za sebou, jenže ve Vídni opera oper úspěch neměla. Císař Josef II., byť se mu Juan líbil, jej označil za „příliš tuhou stravu pro zuby mých Vídeňanů“. 29. 6. 1788 zemřela půlroční Mozartova dcerka Terezie Konsatncia a na dveře skladatelovy domácnosti zaklepala nouze, neboť první prosebné dopisy zednářskému spolubratrovi Puchbergovi se žádostí o půjčku jsou právě z léta 1788. Do podrobného rozboru skladby a jejího provedení se pouštět nebudu, neboť jsem jen hudebním diletantem a amatérem, byť v nepejorativním významu těchto slov. Snad jen tolik, že ve starší literatuře se tvrdilo, že Wolfgang své tři poslední symfonie napsal „do šuplíku“, tj. že je on sám nikdy neslyšel. Je pravda, že na objednávku komponovány nebyly, avšak velkou g moll symfonii si vyslechl u svého přítele barona Gottfrieda van Swieten (1733 - 1803). To byl knihovník, diplomat a hudební mecenáš, jehož otec byl osobním lékařem Marie Terezie. Provedení prý valné nebylo, to druhé v Burghteatru v dubnu 1791 řídil Antonio Salieri. Zajímavá je instrumentace. Vlastně jde o skladbu hlavně pro smyčce, neboť zcela absentují tympány a z dechových nástrojů si Mozart zvolil dva fagoty, lesní rohy a později přidal dva klarinety. Hlavní, neklidné, tepající téma první věty v tempu molto allegro (velmi rychle) patří mezi ikonické hudební motivy a lze je občas zaslechnout jako vyzváněcí tón mobilních telefonů. Menuet by možná mohli hrát na nočním plese v pohádce Deváté srdce (Juraj Herz), neboť s oblíbeným tancem doby rokoka toho moc společného nemá. Ladné pohyby a galantní úklony jsou s temnou a v podání orchestru rychle se řítící hudbou neslučitelné. Spíš by se hodilo označit 3. větu jako scherzo (žert), jak to později ve svých symfoniích činili Beethoven, Schubert a jiní. Zkrátka a dobře velká g moll symfonie patří k tomu nejlepšímu, co kdo v této hudební formě napsal. Mozart sám údajně řekl svému příteli a hostiteli z Bertramky, klavíristovi a skladateli Františku Xaveru Duškovi (1731 - 1799), že velkou g moll symfonii zaslechl z ničeho nic v jedné sekundě celou. A pak už jen zbývalo napsat partituru.

Velká mše v c moll je spolu s Requiem nejdelší Mozartovou skladbou tohoto druhu a vedle mše za zemřelé jediná v čistě mollové tónině. Úvodní „Kyrie“ si vybral pan Forman pro scénu svatby Mozarta s Konstancií Weberovou (1762 - 1842), pro niž zvolil interiér staroměstského kostela sv. Jiljí. Je vidět, že režisér se velmi dobře seznámil s reáliemi, neboť Wolfgang tuto mši složil po svatbě ku příležitosti návštěvy v Salzburgu v říjnu r. 1783. Tehdy představil manželku otci Leopoldovi, sestře Anně zvané Nannerl a svým přátelům. Konzervativně založený tatínek a stále neprovdaná a trochu zakyslá sestra z Konstancie nadšeni nebyli. Molová tónina pro zhudebnění klasického mešního kánonu (Kyrie - Gloria - Credo - Sanctus - Benedictus - Agnus Dei) v hudebním klasicismu běžná nebývá. Mozart v partu předepisuje dva soprány (alt chybí), a to zřejmě proto, aby se při salzburském provedení mohla na kůru jeho Konstancie blýsknout. Pocházela z hudební rodiny a měla pěkný a školený hlas. V programu jsem se dočetl, že zpívala sólo v části Creda, oddíl „Et Incarnatus est“ („A vtělil se“). Mše je skutečně velká, neboť její provedení trvá skoro hodinu. A to ji ještě Mozart nikdy nedokončil, chybí značná část „Creda“ (po verši „Et Incarnatus“) a závěrečné „Agnus Dei“ („Beránku boží“). Což je škoda, neboť právě pro „Agnus“ Wolfgang skládal nádherné melodie (viz např. to sopránové z Korunovační mše C dur). Církevní obřad v salzburském kostele sv. Petra samozřejmě vyžadoval i nehotové části, které proto byly převzaty z jiných skladatelových mší. Těch Mozart složil včetně slavného Requiem 20. Řada z nich má formu „missa brevis“ (krátká mše), neboť salzburský arcibiskup a Mozartúv zaměstnavatel Hieronymus Colloredo (1732 - 1812) si přál mše nedlouhé. Velká v c moll je tedy spíše výjimkou. Pokud by byla dokončena, trvala by minimálně hodinu a čtvrt a připojila by se tak svojí délkou třeba k Bachově Velké mši h moll nebo k Missa solemnis v d moll od Beethovena. Svojí závažností, mohutnými sbory, bohatou instrumentací a nádhernými melodiemi k nim však patří nepochybně. Zvláště úvodní sborové Kyrie uchvátí temnou náladou, dramatičností a mohutností. Mozart se inspiroval Händelem a jeho oratorii, neboť již zmíněný baron van Swieten mu umožnil seznámit se s partiturami jeho oratorií.

Zde si neodpustím poznámku. Ve většině mozartovských monografií bývá arcibiskup a kníže Colloredo zpodobňován jako absolutistický zeměpán. Vztah Mozart - Colloredo lze popsat úslovím „narazila kosa na kámen“ nebo „žhnoucí oheň“ a „chladná voda“. Velmi inteligentní a reformám nakloněný osvícený arcibiskup jako hlava knížectví (malý stát v rámci habsburských držav) si kapelu a zpěváky vydržoval. Patřilo to ke zvyklostem doby a církevní obřady se bez muziky neobešly. Nepotřeboval však génia, ale spolehlivého a příkazy plnícího muzikuse, který mu zkomponuje „táflmuzik“ k politickým jednáním nebo serenádu či divertimento, když se Jeho Eminence chtěla docela obyčejně a světsky bavit. Hudba k církevním obřadům měla být krátká proto, že věřící se nemají rozptylovat dlouhými a na poslech náročnými produkcemi. Což je vlastně pravda. Kvalita hudby byla u arcibiskupa až na druhém místě. Mladý Mozart - díky svému nadání od Pánaboha - nebyl člověkem tuctovým. Chyběl mu Haydnův úsměvný nadhled (knížepán mě slušně platí a já mu proto sloužím, na tom přece nic špatného není), byl vznětlivý a občas si svévolně prodloužil dovolenou, kterou mu Colloredo poskytl. V neposlední řadě byl Salzburg krásným, avšak přece jen provinčním městem. Nejlepší hudba se ve druhé půli 18. století pěstovala mimo Itálii ve Vídni, popřípadě v Manheimu a v Paříži. Takže když arcibiskupův sekretář hrabě Arco vykopl, a to doslovně, Mozarta ze schodů Deutschordenshausu ve Vídni, šlo jen o logické vyústění půtek mezi dvěma muži rozdílných povah. Mozart byl prvním velkým skladatelem, který se rozhodl žít jako hudební umělec na volné noze.

Úryvky ze skladeb, tj. z malé symfonie g moll (na programu pondělního koncertu nebyla) a z velké mše c moll, jak již poznamenávám, si vybral Miloš Forman do svého skvělého velkofilmu. Sluší se proto zmínit také vztah Mozart - Salieri. Antonio Salieri byl nadaný a poctivý muzikant. Rodák z italského Legnnana u Verony, plodný skladatel oper, mší, baletů, kantát, nástrojových koncertů i komorní hudby, který to ve Vídni dotáhl až na císařského dvorního kapelníka. Byl výborný pedagog, mezi jeho žáky patřili mladý Beethoven, Franz Schubert, Carl Czerny, Giacomo Meyerbeer a také Mozartův syn, skladatel a pianista Franz Xaver Wolfgang Mozart (1791 - 1844). Čili v žádném případě nešlo o druhořadého, průměrného skladatele s omezeným talentem. V r. 1831 napsal A. S. Puškin drobné divadelní drama „Mozart a Salieri“, kde italský komponista jako archetyp průměru svého geniálního konkurenta zavraždí. Nechápe, jak je možné, že Bůh obdařil neskutečným nadáním neukázněného, vulgárně se vyjadřujícího fracka. U této skromné divadelní hříčky je tedy třeba hledat počátek. Nikolaj Rimskij-Korsakov složil stejnojmennou operu (1898), Peter Shaffer napsal divadelní hru Amadeus a Forman natočil film. Je pravdou, že Salieri se ke konci svého života z Mozartovy smrti obviňoval a po Vídni jisté pověsti o otravě kolovaly. Ale to vše bylo z agentury jedna paní povídala a starého pána na konci života postihla Alzheimerova choroba nebo klinická deprese. V reálu byl vztah obou mužů korektní. Případné spory a intriky byly běžné povahy, se kterými se lze v umělecké branži setkat i dnes. Mozart určitě nepokládal Salieriho za podřadného skladatele a kdyby někdo hledal výborného učitele hudby, Wolfgang by pravděpodobně řekl: „Já sám čas nemám, ale jděte k Salierimu.“ Pan dvorní skladatel si Mozarta vážil a jeho skladby jako dirigent rád uváděl. Když v r. 1792 zemřel císař Josef II., italský maestro ztratil svého stěžejního příznivce a žáka. Josefovi nástupci Leopold II. a František již hudbě velkou pozornost nevěnovali a klasicistní hudba se postupně mění v romantickou (Beethoven, Schubert, Rossini). Salieri, jehož hudební invence postupně slábla, se věnuje učitelství a dirigování. Určitě tedy nebyl talentem průměrným, Mozarta ze žárlivosti nezavraždil a dnes se jeho skladby opět, byť ne tak často, hrají. Je ovšem pravdou, že na Mozartovu genialitu neměl. Té však dosáhli či se jí přiblížili v době, která byla na špičkové hudebníky přebohatá, snad jen Beethoven, Haydn a Schubert.

Rovněž zmínky o tom, že Mozart zemřel v bídě a v zapomnění, jsou pravdivé jen z části. V beletristicky zpracovaných monografiích (zvláště našich a z dob před r. 1989, např. pan Karásek) bývají často. Geniální, nepochopený a feudály vykořisťovaný umělec. Realita však byla poněkud jiná. I v roce svého úmrtí (1791) měl Mozart nadprůměrné příjmy. Dobrý matematik Wolfi byl v otázkách financí typický bohém a Konstancie mezi pečlivé hospodyně myslící na zadní kolečka nepatřila. Je pravda, že skladatele pochovali v pytli do společného chudinského hrobu na hřbitově sv. Marka, byť jako dvořan (byl dvorní skladatel) měl na slušný pohřeb nárok. Pohřbívání do pytlů nařídil osvícenec ad absurdum Josef II. z úsporných důvodů a tak byl funus „à la Mozart“ ve velmi neklidné době (revoluce ve Francii) běžný. Navíc přízeň Habsburků si Mozart nikdy nezískal. Fascinuje mne, co napsala Marie Terezie svému synovi Ferdinandovi do Milána: „Vyprošujete si, můžete-li do svých služeb přijmout mladého Salzburčana. Nevěřím, že je Vám třeba skladatele nebo neužitečných lidí. Přirozeně, bude-li Vám to přesto dělat potěšení, nechci Vám klást překážky. Radím Vám jen, abyste se nezatěžoval neužitečnými lidmi a nepopřával jim titulů svých služebníků. Uvádí to služby v opovržení, když takoví lidé jako žebráci jezdí světem - ostatně má velkou rodinu.“

Těžko bychom hledali lepší příklad k úryvku z Kristova horského kázání: „Proč tedy hledíš na třísku v oku svého bratra, ale trámu ve svém oku si nevšímáš?“ Leopold Mozart měl manželku a dvě děti. Marie Terezie - zvaná zcela po právu tchyně Evropy - porodila dětí 16. Ona by ovšem určitě řekla „Ale u mě je to přece něco úplně jiného!“ Stejně jako mnozí politici, kteří káží vodu a pijí víno, před ní i po ní.

A Mozartovy partitury bez škrtů? Nejde o žádný zázrak. Pro komponování měl nadání fenomenální (viz symfonie g moll údajně zaslechnutá v jedné sekundě), avšak své skladby si většinou dobře promýšlel předem. Přitom mohl vést nezávaznou konverzaci, hrát kulečník nebo taroky. Teprve pak v mysli již hotovou skladbu „hodil“ bez velkého škrtání na notový papír. Takto postupoval třeba u slavné předehry k Donu Giovannimu. Mimochodem! Dočetl jsem se, že obdobně tvořil i Bedřich Smetana. Své melodie si promýšlel při procházkách po vltavském nábřeží nebo v jabkenických lesích.

Protože v našem světě pozemském je vše relativní, relativní je i Dvořákovo hodnocení „Mozart, to je sluníčko“. Že neplatí bezvýhradně, bylo možné se přesvědčit v pondělí 13. 1. 2025 v Rudolfinu. Zajímavý a kvalitní koncert přenášela rozhlasová stanice Vltava, ovšem záznam již bohužel k dispozici na stránkách ČR není. Ale na YouTube je kvalitních nahrávek obou symfonií i velké mše bezpočet.

Ještě by se slušelo uvést účinkující v koncertu Mozart na druhou: Symfonický orchestr Českého rozhlasu, dirigent Václav Lux, Simona Šaturová a Sofie Harmsen (soprány), Václav Čížek (tenor), Roman Hoza (bas), Collegium Vocale 1704 (sbor).

Zdroje