Článek
Karel Čapek napsal povídku Rekord (Povídky z jedné kapsy). Je o mládenci Václavovi, který ze vzteku hodí těžký kámen po statkáři Pudilovi a překoná světový rekord v hodu koulí. Na tuto povídku si vždy vzpomenu, dozvím-li se, že ten či onen/ta či ona získal/a zlatou medaili/první cenu v…/za… (doplňte si sami). Co když je kdesi ve střední Africe kluk, který tak úžasně hraje fotbal, že při řádném tréninku by překonal Ronalda, Messiho i našeho Panenku? Jenže o černém Amirovi nikdo neví, on jenom chodí do školy a rád si po vyučování s kamarády zakopá. Nebo zapadlá vesnička v Kalábrii, kde paní Francesca v neděli zpívá na kůru při mši. Nádherný mezzosoprán, starý pan farář nemá hudební sluch a tak jen pokyvuje, jak pěkně se dnes Mozartovo „Laudate Dominum“ povedlo. Přitom Francesca by si to mohla rozdat s Cecilií Bartolli. Chci tím říci, že získá-li kdo cenu v nějaké soutěži či za nějaké aktivity, nemusí být ještě tím jediným a nejlepším v městě, kraji, zemi, nota bene na světě. Když je nás 8 miliard, tak vždy mezi námi budou lidé, kteří by si zasloužili, aby se po nich jmenovaly ulice a náměstí, aby měli své heslo v encyklopediích a školy či letiště byly ozdobeny jejich jmény. Jenže potíž je v tom, že o nich nevíme a občas ani vědět nechceme.
Jednou z takových postav je Alfred (Fredy) Hirsch (11. 2. 1916 - 8. 3. 1944). Ještě před pár lety jsem toto jméno vůbec neznal. Alfred čili Fredy Hirsch byl, jak praví Wikipedie, sportovec a pedagog. Narodil se v Cáchách (Aachen) a sudičky nebo osud mu nadělily dva těžké balvany. Židovství a homosexualitu. Pro Německo třicátých let (a nejen pro ně) zlověstná kombinace. Během dospívání si svoji orientaci uvědomil a snad i proto záhy odchází z domova. Usadil se v Düsseldorfu, později pobýval ve Frankfurtu, Berlíně a v Drážďanech.
Čím byl Fredy výjimečný? Svým zájmem o sport a pedagogiku. Podobně jako našeho Foglara (*1907) jej uchvátil skauting, který měl svoji židovskou odnož Makabi Ha-ca´ir (Juda Makabejský: židovský kněz a hrdina z 2. stol. před Kr.). Jako jeden z prvních pochopil, že je třeba názorně a veřejně vyvrátit běžně tradované názory, že Žid = plochonohý chcípáček s ochablým svalstvem a velkým nosem. Že tyto mýty jsou stejně nesmyslné, jako třeba to, že lumíci mají sebevražedné sklony. Rovněž bylo třeba bránit se bitkařům, kteří od dvacátých let nalézali útočiště v Hitlerových, resp. Röhmových SA. Vzdělání Fredyho bychom dnes vřadili do škatulky „nižší střední“. Informaci, že navštěvoval berlínskou Německou vysokou školu tělesných cvičení, nelze potvrdit. Spíš byl učenlivý samouk s nadáním pro výchovu dětí a mládeže od Pánaboha. Sportovec byl fenomenální, vynikal v lehké atletice a v gymnastice. Traduje se, že měl reprezentovat Německo na berlínské olympiádě v r. 1936, ale že Hitler to kvůli jeho židovskému původu zakázal. Což je z 99 % smyšlenka. Pravdou je, že byl také obratný kreslíř a že jeho všeobecný rozhled (literatura, umění, dějiny…) byl značný.
Rok 1935 nebyl jen rokem dvou ohavných Norimberských zákonů (zákon o říšském občanství, zákon na ochranu německé krve a německé cti), ale zároveň byl zpřísněn § 175 trestního zákoníku. Ten trestal sexuální styky mezi osobami mužského pohlaví. Nacisté paragraf rozšířili tak, že dotyčnému hrozilo 5 - 10 let vězení v koncentračním táboře. Za nemravný se považoval už pouhý pohled. Heydrichova SD stejnopohlavně orientované sledovala a registrovala. Pikantní je, že § 175 byl v Německu plně zrušen až v r. 1994 a že u mnohých nacistických veličin nelze náklonnost ke stejnému pohlaví vyloučit či je potvrzena (von Schirach, Funk a samozřejmě Röhm, v Československu pak sudetský aktivista Heinz Rutha a v silném podezření je i Henlein).
Fredymu nezbylo nic jiného, než emigrovat, a to právě do Československa. Zde se zapojil jako cvičitel a instruktor v Makkabi. Pobýval v Praze, Brně a v Moravské Ostravě. Psal články do zpravodaje Hamakabi a jeho velkým úspěchem bylo zorganizování letního „makabejského“ tábora na Slovensku a Makabejských her v Žilině v r. 1937. O Hirschově orientaci se vědělo, sám ji, došlo-li na lámání chleba (kde má Fredy děvce?), nepopíral. Protože jeho chování k svěřeným chlapcům nepřekračovalo přípustnou mez, bylo vše spíše námětem šuškandy, avšak děti Fredyho zbožňovaly.
Jaký Fredy v této době byl? Šťastný a spokojený. Žil v demokratické zemi, měl práci, která ho bavila, „makabejští“ pro něj byli náhradní rodinou, snad měl také intimního přítele. Žil skromně v židovských ubytovnách. Vždy dbal na svůj zevnějšek, byl „jako ze škatulky“, což bylo v souvislosti s jeho gay zaměřením a vysportovanou postavou předmětem obdivu i uštěpačných narážek. Vyznával sionismus a učarovala mu myšlena kibuců, což se v praxi projevovalo tak, že si „vypůjčil“ sako nebo svetr svého spolubydlícího (vše přece má být společné).
Nemám rád floskule bez rozmyslu přebírané z anglického stylu vyjadřování, ale 15. březen 1939 byl pro Fredyho výzvou. Heslem „co tě nezabije, to tě posílí“, se skutečně řídil. V létě roku 1939 zorganizoval „makabi“ tábor v Bezpráví u Brandýsa nad Orlicí. Ten náhodně navštívili vojáci od Wehrmacht a uznale pokyvovali hlavami, neboť si mysleli, že jde o soustředění odnože HJ. Zde nutno podotknout, že Fredy nebyl nadán jazykově a česky se nikdy pořádně nenaučil.
Na začátku okupace Hirsch dříve než jiní pochopil jedno. Rodiče, a to zvláště ti židovští, měli svých starostí nad hlavu. Pečujeme-li o babičku s Alzheimerem, tak některé neziskovky nabízejí odlehčovací pobyty. Blízkého člověka lze svěřit třeba sestřičkám boromejkám do Domova sv. Karla v Řepích, abychom si na pár týdnů odpočali a rozmysleli si, jak a co zařídit dál. Něco podobného zorganizoval Fredy v Praze. V místech nedaleko stanice metra Želivského zvaném Hagibor (hagibor = hrdina) zřídil pro židovská děcka sportoviště, resp. místo, kde se kluci i holky mohli přes den bavit, hrát si a sportovat. Pro rodiče to byla obrovská úleva a děti alespoň na chvíli zapomněly na desítky příkazů a zákazů, kterými se jejich život najednou řídil, kterým nerozuměly a hlavně nechápaly, proč. Zde je třeba připomenout, že jedním z omezení, která pro Židy platila, byl zákaz shromažďovat se na veřejných prostranstvích. Dnes na Hagiboru pražská židovská obec provozuje Domov sociální péče (před válkou zde byl židovský chorobinec).
Přečteme-li či vyslechneme-li si vzpomínky těch, co přežili Terezín, tak jméno Fredy Hirsch tam skoro nikdy nechybí. Dorazil do Terezína v prosinci 1941 jako jeden z Aufbaukommanda II. Jeho úkolem bylo, jak jinak, starat se o děti a mládež. I zde ihned věděl, co je potřeba. Ghetto bylo brzy přeplněné a Hirsch se snažil, aby děcka nemusela být přes den na ubikacích. Neboť tam na jedné posteli ležela umírající babička a na posteli jiné se dva oddávali postelovým tělocvikům. Prostředí naprosto nevhodné. A tak dětem zajistil denní program. Na půdách josefínských kasárenských baráků probíhala školní výuka. Ta byla přísně zapovězená, ale kluci i holky už věděli, že pokud se objeví někdo od SS, musí zpívat německé písničky, což povolené bylo. Fredy také pochopil, že hodně lidí na relativně malém prostoru znamená riziko infekce. Proto děti přísně vedl k hygieně, čistotě a pořádku. Sport a otužování byly v Terezíně velmi prospěšné a Hirschovi se podařilo vybudovat cvičiště. Svým šestým smyslem tedy přesně odhadl, co je pro děti nejdůležitější. Zajistit jim takovou náplň dne, aby pokud možno zapomněly, kde se nacházejí a aby se staly co nejvíce fyzicky i psychicky odolné a soběstačné.
Němčina byla jeho mateřštinou a protože se k esesmanům nechoval podlézavě, ale žádosti předkládal rázně a po vojensku, získal si u mnohých černooděnců respekt. Nelze vyloučit, že s některými měl i jisté avantýry, avšak bylo-li tomu tak, pak především proto, aby pro „své“ děti opět něco zcela konkrétního získal. Občas uspěl - právě díky sebejistému vystupování - ve vyreklamování někoho z dospělých z transportu.
Vzpomínka pana Jiřího Kotouče (*1928): „Hráli jsme s klukama na dvoře kasáren fotbal. To byla naše jediná zábava, ven z kasáren jsme tehdy ještě nesměli. Najednou za námi stál esesák a sebral nám míč. Nikdo si nedokáže představit, co to pro nás bylo za úlek a za ránu. Fredy šel náhodou kolem. Když zjistil, co se stalo, okamžitě běžel za tím esesákem. Postavil se před ním do pozoru, po vojensku sklapl paty a něco mu říkal. A esesák se otočil a hodil nám ten míč zpátky. Nevím o nikom jiném, kdo by se v té situaci zachoval jako Fredy.
Dne 6. září Fredy odjel s 5 tisíci vězni do Osvětimi. Zde, tj. v Birkenau, SS zřídily zvláštní rodinný tábor (sekce BIIb). Tento „podtábor“ je stále tak trochu záhadou. Vězňové se totiž těšili různým privilegiím, i když zde by byly vhodné tučné uvozovky. Rodiny mohly zůstat spolu, vězňové nebyli oholeni a pro děti byl vyhrazen denní blok č. 31. Důvod této relativní shovívavosti? Snad to, že v Terezíně se chystali na inspekci Mezinárodního červeného kříže (červen 1944) a tak bylo třeba prokázat, že odtransportovaným se také vede dobře? Bůhví, do myslí „nazi“ mocipánů pomatených rasovou pavědou nahlédnout nelze.
I v „Aušvicu“ Fredy využil svého němectví a řízným vystupováním na SS dozorce zapůsobil. Úspěšně použil pražskou i terezínskou taktiku. Prostředí děsivé, co se v táboře odehrává, všichni věděli. Šlo tedy o to dětem pobyt co možná nejvíce zpříjemnit, lze-li vůbec toto sloveso použít. Znamenalo to pevný denní řád, přísný důraz na hygienu a osobní čistotu, učení a hry. I v rodinném táboře byly výukové aktivity zakázány, avšak zástěrka „zpěv německých písní, recitace německých básní“ opět zafungovala. Starší děti a některé z vězňů Fredy angažoval za vychovatele a učitele. Velkou místnost v bloku 31 vyzdobili malbami Sněhurky, trpaslíků a jiných pohádkových postav. V Osvětimi bylo lze sehnat skoro vše (transporty přijížděly nepřetržitě), a tak byly k mání i pečlivě ukrývané knihy a učebnice. Do bloku docházeli SS dozorci a strážní. Důvod byl zřejmě ten, že právě zde, mezi dětmi, se mohli uvolnit a vytěsnit alespoň na chvíli z mysli hrůzy, jichž byli dnes a denně svědky. Ač se nám to těžko přiznává, u řady „černých“ zbytky svědomí ostaly a většina z nich sadisty v medicínském pojetí nebyla. Chtěli se vyhnout nasazení na frontě, báli se odmítnout a místa v KZL byla dobře honorována. Že Židé jsou naše neštěstí a že jsou choroboplodnými zárodky, jež je třeba zničit, slyšeli a četli dnes a denně minimálně od r. 1933. A mnozí tomu věřili. Doložena je návštěva Mengelleho, který nadšeně tleskal při představení Sněhurky a chtěl, aby mu děti říkaly „strýčku“. Nechápajícím doporučuji novelu „Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda“ od R. L. Stevensona.
Židé jsou naše neštěstí (plátek Der Stürmer vydávaný J. Streicherem)
Fredy dbal, aby se v dětském osvětimském společenství jednalo podle mušketýrské maximy „Jeden za všechny, všichni na jednoho!“ Když komukoli došel balíček s potravinami, pak obsah zásilky patřil všem. A tak, i když děti hladem trpěly, žádné na následky podvýživy nezemřelo. Byly také částečně uchráněny před terorem esesáků. Ranní a večerní apely probíhaly uvnitř baráku, což byla úleva, jejíž nedozírný význam pochopí jen ti, co koncentrákem prošli. Po příjezdu dalších prosincových transportů z Terezína (byla zde i mladinká Z. Růžičková) bylo v bloku asi 500 dětí a Hirschovi se podařilo získat další barák. Paní Růžičková: „Dětský blok mi zachránil život a zachránil mi i zdravý rozum.“
V Osvětimi fungovaly i struktury podzemní. Příslušníci táborového hnutí odporu zjistili, že u kartotéčních lístků vězňů z rodinného tábora je poznámka „6SB“. Což znamenalo „Sonderbehandlung“ (zvláštní zacházení), tj. likvidaci po půl roce. Uvažovalo se o vzpouře a Fredy požívající velké autority měl být jedním z vůdců povstání. On však věděl, že naděje na úspěch je blízká nule, snad by se podařilo zabít pár esesáků a několik vězňů by uprchlo, ale co dál? A svým dětem by jen podepsal neodvratitelný rozsudek smrti. Ještě 8. 3. 1944 probíral pro a proti s Rudolfem Vrbou (1924 - 2006, Slovák, vzpomínky „Utekl jsem z Osvětimi“). Údajně si vyžádal hodinu na rozmyšlenou a když se Vrba vrátil, našel Fredyho v bezvědomí. Předávkoval se (možná úmyslně, jiní spekulují o vraždě) sedativy a zemřel. K likvidaci prvního transportu o počtu 3 792 lidí z rodinného tábora došlo v noci z 8. na 9. březen 1944. Vězňům se sdělila germánsky lstivá lež o přemístění do pracovního lágru Heydebreck, avšak byli v náklaďácích odvezeni k plynovým komorám. Jsou svědectví, že před smrtí zpívali „Kde domov můj“, židovskou hymnu ha-Tikva (Naděje) a Internacionálu. V onu noc spálili také tělo Fredyho Hirsche. Likvidace z března 1944 a následně z 10. - 12. 7. 1944 (prosincový transport) je největší vraždou československých občanů za II. světové války.
O Fredym Hisrchovi je nyní informací víc než dost, v článku uvádím jen ty základní. Stačí zadat jeho jméno do GOOGLE. Academia vydala překlad monografie novináře Dirka Kämpera (*1963) „Fredy Hisrsch a děti Holokaustu.“ O Fredym se obsáhle zmiňuje světoznámá cembalistka Zuzana Růžičková v knize „Sto zázraků“ (dle vyprávění sepsala novelistka Wendy Holdend). Avšak oficiálního uznání se Fredy, až na malé výjimky, nedočkal. Žádná z pražských nebo terezínských ulic či institucí nenese jeho jméno. Nejsem příznivcem ukvapeného přejmenovávání, ale zarazilo mě, že v Terezíně jsou ulice Prokopa Holého, 28. října, Havlíčkova, Husova, B. Němcové, Fučíkova (!), Dukelských hrdinů… Hlavní náměstí je Náměstí ČSA. Chybí již jen Gottwaldova, Budovatelů, Zdeňka Nejedlého a bude to dokonalé.
Fredy Hirsch by byl bezpochyby adeptem na titul „Spravedlivý mezi národy.“ Jenže u některých Židů (a nejen u nich) je těžko stravitelná jeho stejnopohlavní orientace. Ti jej proto také ve svých textech zmiňují jen v nezbytně nutné míře. Po válce, když se přeživší vězni začali domáhat odškodnění, tak těm s růžovým trojúhelníkem říkali: „Ale vy jste přece byli vězněni oprávněně. Tak jaké odškodění?“ V sobotu 26. 10. jsem si do Terezína zajel. Navštívil jsem muzeum, které provozuje Památník Terezín, příspěvková organizace zřízená Ministerstvem kultury (ředitel PhDr. Jan Roubínek). V obsáhlé expozici věnované ghettu jsem našel o Hirschovi jen drobnou a velmi nepřesnou zmínku u panelu věnovanému rodinnému táboru v Osvětimi. V knihkupectví jsem knihu pana Kämpera nenašel. Ale nemohu vyloučit, že, jsa po operaci šedého zákalu, jsem třeba něco přehlédl. V Parku terezínských dětí je na zadní stěně budovy malá pamětní deska, o jejíž umístění se zasloužila mimo jiné i Zuzana Růžičková.
Jen velmi drobná zmínka o Fredym v muzeu Památníku Terezín
Dnes, kdy tento článek dokončuji, tj. 28. 10., bude prezident republiky udělovat řády a vyznamenání. Prostudoval jsem si zákon č. 157/1994 Sb., o státních vyznamenáních. Rozhodl jsem se, že panu prezidentovi zašlu kopii tohoto příspěvku a jeden výtisk knihy pana Kämpera. Nebo budu kontaktovat svého poslance či senátora. Byl-li Siru Nicolasi Wintonovi propůjčen Řád Bílého lva, není důvod, proč by obdobné ocenění nemělo nenáležet post mortem Fredymu Hirschovi.
Jako auditor vím, že při ověřování účetní závěrky hypermarketu je spolehlivým testem k ověření výnosů toto: Od rodiny nebo klidně i z koše získám několik účtenek z nákupů a přesvědčím se, že takto zcela náhodně vybrané případy naleznu v sestavě tržeb z daného dne. Článek jsem několik dní sepisoval v kavárně COSTA na Budějovické na Praze 4. O patro výš je prodejna knihkupectví LUXOR. V regálu s historickou literaturou jsem si vybral knížku Odložený život od Dity Krausové. Autorku jsem vůbec neznal, knihu jsem nečetl. Z přebalu bylo patrné, že jde o vzpomínky jedné z těch, co prošly Terezínem i Osvětimí. Listoval jsem a na str. 106 jsem nalezl toto: „Fredy, jak jsme se mu obdivovaly! Všechny děti chtěly být jako on. Nejenom v Osvětimi, ale i v Praze na Hagiboru a v Terezíně, kde měl na starost oddělení péče o mládež. Byl vynikající sportovec, dobře vypadal, byl přímý a čestný. Dokonce i esesáci ho do jisté míry respektovali.“
Sto zázraků - paní Růžičková. „Přišlo to jako nějaké zjevení. Do našeho baráku vkročil ten krásný mladík, který se předtím ptal, jestli nejsem nemocná, a všechno se rázem rozjasnilo. Jmenoval se Alfred „Fredy“ Hirsch. … Jakmile dorazil transport, hned přiběhl a hleděl, kde by mohl pomoci… Za to, že jsem přežila, vděčím jemu.“
Do třetice: V knize Fredy Hirsch a děti holokaustu (viz výše) se píše v závěru přibližně toto: „Pokud jste se někoho z těch, kteří přežili Terezín či rodinný tábor v Birkenau a kteří v oné době byli dětmi, zeptali, jak se jim to podařilo, opovědí: Fredy Hirsch.“
Park Terezínských dětí
Zdroje
· Dirk Kämper: Fredy Hirsch a děti Holokaustu (Academia, 2022)
· Zuzana Růžičková, resp. Wendy Holeden: Sto zázraků. Z koncentračních táborů na mezinárodní pódia (EUROMEDIA GROUP, 2019)
· Dita Krausová: Odložený život (Ikar, resp. EUROMEDIA GROUP, 2018)
· návštěva Terezína 26. 10. 2024
· https://www.pamatnik-terezin.cz/vyhledavani?q=Fredy+Hirsch
