Bazilika Saint-Denis - místo, kde se zrodila gotika

Jedním z prvních odvětví ekonomiky, které postihla znárodňovací smršť po 25. 2. 1948, byl zahraniční obchod (ZO). Dne 28. 4. 1948 Ústavodárné NS republiky Československé přijalo zákon č. 119/1948 Sb., o státní organizaci zahraničního obchodu a mezinárodního zasilatelství. Což znamenalo, že vývoz a dovoz čehokoli bylo možné realizovat jen a pouze přes organizace zahraničního obchodu. Výjimky monopol státu jen stvrzovaly. V r. 1953 ministr ZO Richard Dvořák (1913 - 2009,) zakládá podnik ZO Artia, který se specializoval na vývoz a dovoz kulturních statků. Obchodní skupinou č. 2 bylo nakladatelství, a právě zde vznikaly kvalitní publikace. V 70. letech začaly v Artii vycházet desetisvazkové dějiny umění, edice Umění světa. Později vydal ODEON Dějiny umění s nádhernými fotoilustracemi. Autorem byl katalánský architekt a historik umění José Pijoan (1879 - 1963). V těchto kompendiích jsem se poprvé setkal s postavou opata Sugera a prohlížel si obrázky gotických katedrál. Ty jsem si okamžitě zamiloval a po pražských antikvariátech jsem sháněl fotografie. O tom, že bych nějakou opravdovou „lomenou“ katedrálu s výjimkou svatovítské v Praze mohl spatřit „in situ“, jsem neuvažoval. Leč čas trhnul oponou, přišel rok 1989 a já si jich už prohlédl několik desítek. Ve Francii, v Anglii, v Portugalsku a Španělsku,…

Na odborném zájezdu do Paříže jsme ve středu 13. 8. 2025 zavítali do předměstí, resp. města Saint-Denis. Nachází se severně od okružního bulváru Périphérique. Žije tu 109 tis. obyvatel, a to především různě barevných přistěhovalců z bývalých kolonií (západní a rovníková Afrika, Indočína), z Alžírska a z Tunisu. Což není ani dobře, ani špatně, jde jen o prosté konstatování faktu.

„Bílí“ jsou většinou turisté a rodilí Francouzi se zájmem o dějiny své země, neboť symbolem města je bazilika Saint-Denis. Ta je důležitá ze dvou důvodů. Za prvé: Zde, přímo v tomto chrámu, zrodila se ve druhé čtvrti 12. století gotika, která se ze St.-Denis začala šířit po Evropě. Za druhé: Klášterní kostel je místem, kde se pohřbívali francouzští panovníci (pravda, ne všichni), a to od Franské říše (Merovejci, Karlovci) až po Ludvíka XVIII. (+1824) z bourbonské větve Kapetovců včetně rodinných příslušníků.

Nejprve několik vět o světci jménem Denis, latinsky Dionysius, u nás Diviš. Žil ve 3. století a papež Fabián ho jmenoval pařížským biskupem s úkolem šířit v regionu křesťanskou víru. Místní jej však zajali a sťali. Nyní zázrak. K údivu obecenstva sv. Diviš vzal svou useknutou hlavu a vydal se, nesa ji v dlaních, severním směrem. Došel na místo, kde dnes stojí bazilika jemu zasvěcená, řekl, že právě tady je třeba vystavět kostel a zemřel. Podle aplikace mapy.cz musel - jsa bez hlavy - ujít cca 10 km. K Denisově dekapitaci došlo na známém kopci Montmartre, což znamená Hora mučedníků (řecky mártys = svědek, přeneseně mučedník). Pikantní je, že - byť výjimečně - bývá sv. Denis zobrazen tak, že má hlavy dvě. Jednu řádně na krku a druhou drží v rukou. Nedá mně to. V Petrozavodsku v ruské Karélii mají sochu S. M. Kirova (zavražděn 1934). Průvodce nám vyprávěl o skandálu, který se udál. Vysochaný Kirov měl jednu čepici s nehtem na hlavě a druhou držel v ruce. Závěrem již jen tolik, že spolu s Denisem popravili i dva jeho druhy, a to kněze jménem Rustikus a jáhna Eleutheria. K exekuci došlo okolo roku 250, což by odpovídalo. Neboť tehdy Římu vládl pronásledovatel křesťanů císař Decius (249 - 251). Saint-Denis je jedním z patronů Paříže i celé Francie. V gesci má bolesti hlavy, léčí psí kousnutí a vzteklinu. U nás příliš známý není, kostel sv. Dionysia najdeme v Chomuticích u Jičína a v Horní Lhotě na Zlínsku. Divišův svátek připadá na 9. října.

Původní svatodivišská bazilika pocházela z doby okolo poloviny 6. století, byla vystavěna z podnětu sv. Jenovéfy (Ste.-Geneviève, další patronka Paříže) a král Dagobert (628 - 637) zde založil benediktýnské opatství. Kostel stal se jedním z nejvýznamnějších v celé Francii, zvláště pak pro oblast okolo Paříže zvanou Île-de-France. Začali se tu pohřbívat francouzští králové a opati ze St.-Denis zastávali důležité posty v diplomacii a správě země. Nejznámější z nich byl Suger (čti suːžer, 1081 - 1151). Do funkce byl ordinován r. 1122, a to za vlády krále Ludvíka VI. (1108 - 1137).

Suger byl vzdělaný, uměnímilovný, manažersky schopný a rozhodl se, že klášterní kostel nechá přestavět. Nikoli však do té doby běžným způsobem románským. Jeho požadavek byl prostý. Co nejvíce světla. Světlo a zase světlo. Což bylo možné jen tak, že chrám bude mít veliká okna. Skleník s minimem nezbytného kamene. A tak se v St.-Denis zrodila katedrální gotika. Její základní znaky? Vertikalita (vzhůru k nebi), lomený oblouk, žebrová klenba a opěrný systém. Toto vše již známé bylo, avšak teprve v Sugerově přestavbě se čtyři jmenované prvky spojily do jediného celku. Velká, lomená okna a lomené mezilodní arkády v křehkých stěnách hlavní lodi vyžadovaly žebrovou klenbu, aby klenební tlaky mohly být přeneseny na opěrné oblouky a jimi dále na pilíře s fiálami. K odvádění dešťové vody sloužily kamenné chrliče v podobě ďáblů, skřetů a jiných potvor, neboť zlo musí prodlévat vně chrámu. Právě pro katedrální gotiku platí, že každý kamenný prvek, každá fiála, každý krajkou zdobený oblouk, každá kružba, kytka či krab jsou mistrovskými ukázkami kamenického řemesla, avšak zároveň mají účel ryze praktický, statický. Jsou do stavby zakomponovány proto, aby se křehká nádhera velkého skleníku s armaturou z kamene nezbortila.

Suger začal západním průčelím s bohatě profilovanými ústupkovými portály zakončenými ještě románským půlkruhem s opulentní sochařskou výzdobou, se dvěma věžemi a s velkým kruhovým oknem zvaným rozeta, neboť kamenné kružby připomínají květ růže. Bazilika má lichý počet lodí (v St. Denis 3, někdy i 5). Hlavní loď výrazně převyšuje lodi boční a její stěna tak může být prostoupena velkými hrotitými okny. Do trojlodí, popř. pětilodí architekt vkládá příčnou loď (transept), čímž chrámová stavba získává půdorys kříže. Severní a jižní průčelí transeptu jsou uspořádána obdobně, jako hlavní západní průčelí (ústupkový portál, rozeta).

Nad křížením bývá vztyčena věž nebo menší štíhlá vížka - sanktusník (viz náš sv. Vít). Část za křížením se nazývá chór a je pokračováním bazilikálního trojlodí, resp. pětilodí. K chóru většinou uzavřeném několika stranami x-úhelníku se připojují kaple, přičemž ta nejvýchodnější bývá zasvěcena Panně Marii. Ve stěně hlavní lodi, nad mezilodními arkádami, nachází se průchozí galerie vinoucí se po celém vnitřním obvodu chrámu. Říká se jí triforium.

Bazilika St.-Denis je tedy trojlodní se dvěma věžemi v průčelí, s příčnou lodí a s chórem uzavřeným stranami mnohoúhelníku s věncem chórových kaplí. Věž nebo věžička nad křížením chybí. Mezilodní arkády, galerie triforia, okna chóru i hlavní lodi jsou lomené, okna s bohatými kružbami zdobí barevné vitráže. Světlo, světlo a opět světlo. Opat Suger nevěděl, že svými požadavky stvořil nový sloh. On jen chtěl oslavit Boha (a sebe) něčím novým, krásným, elegantním a dosud nevídaným. Vysvěcení bazilikálního chóru bylo slavností, přítomen byl i král. Hlavně však biskupové z Île de France. Když viděli záplavu světla, výšku klenby chóru a skleníkovou křehkost, řekli si: „To musím mít ve své diecézi také.“ A tak se, lepší výraz nenalézám, katedrální gotika ze Saint-Denis rozprskla nejprve do pařížského okolí, poté do Francie a nakonec do dalších evropských zemí. K nám, do Čech a na Moravu přichází lomený styl - tak občas gotiku ve Francii nazývají (l´art ogival) - zhruba o sto let později, na sklonku vlády Přemysla Otakara I. (+1230). Postupně si každá země stvořila svoji národní odnož. Mluvíme o gotice francouzské, španělské, anglické, německé, české, polské… V Itálii se tento sloh uchytil jen maličkým drápkem. Antická tradice zde byla silná, za nejgotičtější kunsthistorici považují milánský dóm - katedrálu Narození Panny Marie. Renesanční umělci, zvláště ti italští, nemohli lomenému stylu přijít na jméno. Připadal jim pochmurný, neuměřený, zmatečný, pocházející prý ze země barbarských Gótů. Proto jej nazvali pejorativně gotikou. Ovšem sloh to byl trvanlivý. Např. ve střední Evropě stojí kostely, u nichž, ač pocházejí z počátku 17. století, stále nacházíme gotické prvky. Stačí si v Praze prohlédnout kostel sv. Rocha v areálu strahovského kláštera. Je až z doby rudolfínské. Později se objevuje barokní gotika, tj. zvláště v církevních stavbách architekti využívají lomených oblouků, žeber (ovšem bez nosné funkce), opěrných pilířů a gotického dekoru. V Čechách a na Moravě barokní gotiku dovedl ke geniální dokonalosti Jan Blažej Santini-Aichel. Rovněž v 19. století se stavebníci i stavitelé k lomenému stylu vracejí. A to hlavně z důvodů romantických, viz např. zámky Hluboká v Čechách a Lednice na Moravě. Dokonce se občas setkáme s termínem stalinská gotika (moskevské věžáky a mrakodrapy). Určitě však platí, že gotičtí umělci - byť i oni navazují na tradici řeckou, římskou a na styl románský - stvořili natolik originální tvarosloví (lomený oblouk, žebra, fiály) a dekor, že gotickou stavbu snadno pozná i umělecký analfabet.

Pro informaci uvedu roky založení a délku hlavní lodi známých gotických katedrál v Île-de-France (údaje jsou převzaty od umělé inteligence, každá stavba má samostatné heslo na Wikipedii): Amiens (1220, 145 m), Beauvais (1226, nedostavěna), Bourges (1195, 118 m), Chartres (1194, 130 m), Paříž (1163, 130 m), Laon (1160, 110 m), Noyon (cca 1150, 102 m), Remeš (1211, 120 m), Senlis (1153, 75 m), Sens (1135, 122 m), Soissons (1177, 130 m). Všechny tyto kamenné velechrámy-skleníky jsou navrženy a zbudovány podle saint-deniského mustru, byť každá katedrála se od ostatních v té či oné jednotlivosti liší (počet lodí, věží, uzavření chóru, členění stěny hlavní lodi, okenní kružby, uspořádání žeber v klenebních polích, opěrný systém…).

Suger umírá v r. 1151 a benediktinská bazilika dokončená není. Chybí trojlodí a příčná loď. Vystavět, resp. dostavět gotický velechrám byl často úkol na několik století. Např. náš sv. Vít založený v r. 1344 se dokončil až v r. 1929. Šéfem stavby v St.-Denis v příštím, tj. 13. věku stává se Pierre de Montreuil (1200 - 1267). Byl to on, kdo dotáhl Sugerovu myšlenku skleníku do konce a bazilice, jak píší na Wikipedii a jak mohu místopřísežně potvrdit, vtiskl neopakovatelné kouzlo světla. Pierre pracoval i pro krále Ludvíka IX. (1226 - 1270) a pravděpodobně jej lze pokládat za projektanta a stavitele přeslavné dvoupodlažní palácové Sainte Chapelle na pařížském Île-de-la Cité. Mimochodem! Zřejmě dle vzoru Sainte Chapelle vystavěl Petr Parléř pro Karla IV. palácovou kapli Všech svatých na Pražském Hradě. Bohužel byla poničena velkým požárem v r. 1541 a její dnešní podoba je kombinací pozdní gotiky, renesance a barokního mobiliáře. Škoda, přeškoda. Určitě byla skvostným prostorem plným světla a důstojnou sestrou své pařížské předchůdkyně.

Bazilika Saint-Denis byla definitivně dostavěna v průběhu 13. století. Zde poznámka. V církevním pojetí je katedrála jakýkoli biskupský či arcibiskupský kostel bez ohledu na sloh, velikost a architektonické uspořádání. Architekt označí za katedrálu velký gotický kostel vybudovaný dle určitých pravidel (bazilikální typ, lichý počet lodí, západní průčelí s věžemi, příčná loď, chór s kaplemi, žebrové klenby, propracovaný opěrný systém…). St.-Denis je tedy z architektonického pohledu katedrálou. Stala se však i katedrálou církevní, neboť od r. 1966 funguje jako kostel biskupa ze St.-Denis. V Česku je jedinou pravou katedrálou (církevní i stavitelskou) sv. Vít, Václav a Vojtěch na Pražském hradě. Architektonické katedrální prvky vykazují sv. Barbora v Kutné Hoře, sv. Bartoloměj v Kolíně a cisterciácká bazilika Nanebevzetí Panny Marie v Sedleci u Kutné Hory.

Francouzská revoluce (1789 - 1799) přinesla Deklaraci práv člověka a občana (1789), přičemž už první dva její články stále v řadě zemí platí jen na papíře, pokud vůbec. I. článek - Lidé se rodí a zůstávají svobodní a rovnoprávní. Sociální rozlišení může se zakládat pouze na společenské užitečnosti. II. článek - Cílem každého politického sdružení musí být zachování přirozených a nepromlčitelných lidských práv, jimiž jsou svoboda, vlastnictví, osobní bezpečnost a právo na odpor proti útlaku.

Ovšem revoluce se zároveň radikalizuje, k moci se dostávají Jakobíni vedení neúprosným fanatikem Robespierem. Gilotina zvaná též národní žiletka je denně v krvavé permanenci. Křesťanství se nahrazuje neurčitým státním kultem Nejvyšší bytosti, kněží jsou nuceni skládat občanskou přísahu věrnosti republice (srovnejme se slibem věrnosti, který v ČS(S)R museli skládat kněží od r. 1950). Jako již mnohokráte před tím i potom, slaví orgie dav, zfanatizovaná lůza bez vzdělání a úcty k dějinám. Ovšem za tichého a často i hlasitého souhlasu nejvyšších míst. Rabují se kláštery, ničí se sochařská výzdoba chrámů a katedrál. Rozbíjejí se zvláště sochy králů - údajných tyranů - a svatých. Takže nejen Čechy a husité či komunisté. Barbarské řádění postihlo i Saint Denis. Klášter byl vyplundrován a zbořen, nádherná kamenická výzdoba portálů poškozena. Chátra, zcela jistě zpitá vínem, vnikla do starobylého chrámu a vrhla se na hroby panovníků. Sarkofágy byly rozbíjeny a kosti vyhazovány. Některá těla byla stále v hnilobném stavu (Ludvík XV.) a protože o bakteriích se nevědělo nic, mnozí lupiči mrtvol onemocněli infekcemi. Kosti a zetlelé zbytky těl se rozházely po okolí nebo skončily v jamách. Za opileckého hulákání „Ah, ça ira, ça ira, ça ira! Les aristocrates à la lanterne! Ah, ça ira, ça ira, ça ira! Les aristocrates, on les pendra!“ („Půjde, půjde to! Aristokraty pověsíme na lucerny! Půjde, půjde to!“). Nebo za zpěvu la Carmagnole: „Madame Veto avait promis, Madame Veto avait promis. De faire égorger tout Paris, de faire égorger tout Paris.“ („Paní Veto slíbila podříznout celou Paříž“). Tou „Madame Veto“ byla míněna Marie Antoinetta (mimo jiné i česká princezna, neboť její maminka nám po 40 let kralovala).

Naštěstí našli se i lidé soudní. Jedním z nich byl archeolog a kunsthistorik Alexandre Lenoir (1761 - 1839), který, i když riskoval gilotinu, proti barbarskému ničení hrobů (a památek) vystoupil a podařilo se mu některé, byť velmi skrovné kosterní pozůstatky zachránit. Náhrobky prohlásil za umělecká díla a deponoval je v Muzeu francouzských památek, které založil. Za vlády Ludvíka XVIII. (1755 - 1824, bratr popraveného Ludvíka XVI., švagr Marie Antoinetty) se podařilo pozůstatky popravených královských manželů dohledat. Jejich společný náhrobek je jedním z magnetů svatodivišské baziliky. Ostatní kostry - musely jich být stovky, králů a rodinných příslušníků - byly nalezeny v masových hrobech. Určit, komu přesně patřily, již nešlo. Proto jsou nyní uloženy v kryptě kostela v kostnici.

O navrácení náhrobků z muzea zpět do baziliky se zasloužil Eugène Emmanuel Viollet-le-Duc (1814 - 1879), architekt, historik umění a restaurátor. Tento pán zaevidoval, popsal, zachránil, zrestauroval a uvedl do původního stavu řadu francouzských památek středověku. Některé jeho zásahy byly problematické, podmíněné dobovým přístupem a romantismem. Kritici Duca již tehdy nazývali „le restaurateur de vandalisme“ („vandalský restaurátor“). Avšak to, že mnohé cenné stavby a předměty uchránil od zboření a hlavně, že památky pečlivě zkatalogizoval, mu upřít nelze. Jeho busta na fasádu pařížské radnice patří právem. V Čechách je obdobnou kontroverzní postavou o generaci mladší Josef Mocker (1835 - 1899). Le-Duc baziliku St.-Denis opravil, protože kolem poloviny 19. stol. se nacházela ve zuboženém stavu. Sochařská výzdoba byla poničená, bylo třeba zrestaurovat a zpevnit klenby a opěrný systém. Severní (levá) věž západního průčelí se zřítila (požár, úder blesku). Prý se uvažuje o dostavbě, což může ale také nemusí dopadnout dobře.

Mluví-li se o Saint-Denis, je třeba zmínit spor opat Suger kontra Bernard z Clairveaux (1090 - 1153). Ten druhý patří mezi zakladatele cisterciáckého řádu a po své smrti byl kanonizován. Podstata konfliktu byla jednoduchá.

Suger tvrdil totéž, co tvrdí mnozí katolíci dnes, kritizuje-li se okázalost církevních obřadů, nádhera bohoslužebných rouch a nadměrná zdobnost chrámové výzdoby. „Omnia ad maiorem Dei gloriam. Vše k větší slávě Boží.“ Říkal to trochu jinak, ale, jsa vyzbrojen přesně tímto argumentem, hájil nádheru, se kterou byla klášterní bazilika vystavěna.

Bernard byl přísný asketa, vyžadoval prostotu a odříkání. Tvrdil, že jakékoli krása a luxus odpoutávají věřící od skutečné víry, od usebrání se, rozjímání, a tedy od Boha. Právě proto musely být cisterciácké kostely jednoduché, prosté, strohé, bez věží a bez bohaté vnější i vnitřní výzdoby.

Suger: „Mně by se osobně nejvíc líbilo, kdyby všechny cennější a tím spíš nejcennější věci sloužily výhradně službě nejsvětější svátosti. Jestliže k zachycení krve kozlů, telat či rusé jalovice sloužily na boží nebo prorokův příkaz zlaté mísy, zlaté poháry i pánvičky, tím spíš by měly Kristovu krev pojmout nádoby ze zlata, drahokamů, a všechno, co je mezi stvořenými věcmi nejcennější, by se mělo přinést oddané, ustavičné a pokorné službě. … Proti tomu vystupují ti, kteří to snižují a tvrdí, že k bohoslužbě postačí svatost, čistota a upřímnost. S tím já naprosto, bez výhrad a hluboce souhlasím. Ano, záleží především na svatosti, čistotě a upřímnosti. Zároveň si ale myslím, že se vnější nádhera posvátných nádob nehodí k ničemu víc než právě ke svaté oběti, kterou musíme konat uvnitř čistí a navenek vznešení. Jsme povinováni sloužit našemu Vykupiteli vším, ve všem a pro všechny, protože on neodmítl přijmout za nás všechny bez výjimky ve všem zodpovědnost, podivuhodně sloučil ve své osobě svoji podstatu s podstatou naší, posadil nás po své pravici a slíbil nám své království, náš Pán, který žije a kraluje na věky věků.“

Bernard: „Ponechám stranou závratné výšky kostelů, délky bez míry, šířky bez obsahu, nákladné ozdoby a podivné malby, které na sebe strhávají pozornost věřících, překážejí jim v usebrání a které mi v něčem připomínají staré židovské obřady. Jako mnich se proto ptám mnichů stejnými slovy, jakými pohan káral pohany: Řekněte mi, kněží, nač je v chrámu zlato? Když to trochu změním: Řekněte mi, chudí mniši - nejde mi totiž o metrum, ale o smysl, tedy: Řekněte mi, chudí mniši, jste-li skutečně chudí, nač je v chrámu zlato? … Nicméně my, kteří jsme se lidu již vzdálili a pro Krista jsme opustili všechny cennosti a krásy světa, vše, co krásně září, hezky zní, příjemně voní, dobře chutná a je hebké na omak, to všechno jako tělesné slasti považujeme za smetí, ptám se, čí zbožnost těmi věcmi chceme my, prosím vás, podněcovat? Jaký výsledek si od toho jenom slibujeme? Obdiv hlupáků nebo příspěvek od prostomyslných lidí? Nebo jsme tak pomíšeni s pohany, že jsme se začali chovat jako oni a uctíváme jejich modly?“

Pravdu měli oba. V nádherném barokním chrámu nebo v mohutné gotické katedrále člověk zatají dech a pochybuje, že dnes, se vší sofistikovanou technologií včetně umělé inteligence, bychom uměli podobný „Gesamtkunstverk“ zbudovat. Pak přijde do prostého, zšeřelého interiéru cisterciácké baziliky a porozumí tabulce, kterou jsem v jednom francouzském kostele zahlédl. Byl na ní nápis „N´ayez-pas peur de silence.“ „Nebojte se ticha.“

Závěrem dovolím si veselejší úvahu, která mne při každé návštěvě Francie znovu a znovu nedá spát. Představuji si, že jsem tuctový Francouz žijící v Paříži v činžovním domě na ostrově sv. Ludvíka. Nikdy jsem se nestěhoval. Stále ten stejný činžák. Narodil jsem se v r. 1780 a maje dobrý kořínek, na druhý břeh jsem vstoupil až v r. 1872. Za 92 let jsem zažil toto: Absolutní monarchie → konstituční monarchie → první republika → direktoriát → konzulát a doživotní konzulát → první císařství → první restaurace → druhé císařství → druhá restaurace → království Francouzů → třetí republika → třetí císařství → Pařížská komuna → třetí republika. 14 změn státních forem! Když při výslechu v nebi popisuju svůj život, svatý Petr odsekne: „Takové světoběžníky tady u nás nebereme!“ „Líběj vodpustit, svatej Petře, ale dyk já se po celej svůj život z toho svýho pařížskýho činžáku na Quai d´Orleans 20b nehnul.“

Zdroje