Článek
Mnozí z nás zaregistrovali, že rok 2024 je - pokud jde o Bedřicha Smetanu - rokem výjimečným. Neboť 2. 3. 2024 uplynulo 200 let od jeho narození a dnes, v neděli 12. 5. 2024, kdy první část svého článku dopisuji, si připomínáme 140 let od Mistrova úmrtí.
V knihkupectvích se objevily dvě monografie, a to Friedrich řečený Bedřich od paní Mileny Štráfeldové (EUROMEDIA GROUP, a.s.) a Bedřich Smetana. Životopis, autor Pavel Kosatík (Universum, resp. rovněž EUROMEDIA GROUP, a.s.). Koupil jsem si a přečetl poměrně rychle obě. Zároveň jsem vyslechl na ČR rozhovor s paní Štráfeldovou, ve kterém poznamenala, že zatím žádnou recenzi na svého „Smetanu“ nečetla. A tak, i když jsem v oboru recenzním i hudebním pouhým amatérem a diletantem (ovšem v nepejorativním, původním významu těchto slov), se o zhodnocení smetanovských knih a také o přemítání o slavném českém skladateli pokusím. Zaměřím se na to, co mne v knihách zaujalo, co jsem nevěděl, nad čím jsem se zamýšlel… A co by mohlo zajímat i ty, co na platformě Seznam Médium skousnou obsáhlejší text. Původně jsem počítal, že vše vejde se do jedné várky. Nakonec jsem rozdělil svůj příspěvek do částí dvou. Bedřich Smetana si delší vyprávění určitě zaslouží.
bsm
Vedle hudby se zajímám o dějiny a o historii umění. Mojí láskou je mimo jiné starověký Egypt. V 15 letech jsem k Vánocům dostal knížku „Jejich veličenstva pyramidy“ od Vojtěcha Zamarovského. Dodnes bych ji každému zájemci o zemi pyramid, chrámů a faraónů vřele doporučil. Je zde přístupnou a velmi čtivou formou sděleno vše podstatné. A přitom nejde o čtenářsky sice přívětivé, leč faktograficky zcela bludné motanice Ericha von Dänikena a jeho následovníků. Další knížky o Egyptě, např. od našeho egyptologa prof. Miroslava Wenera, jsou jen odborným a podrobnějším výkladem toho, co sepsal pro laiky pan Zamarovský.
Stejně je tomu se smetanovskými životopisy od paní Štráfeldové a pana Kosatíka. Kdo che detailní informace o skladatelových dílech, o jeho mládí, pobytu ve Švédsku, o jeho půtkách se staročechy nebo o skladatelově nemoci a příčině jeho úmrtí, musí vyhledat odbornou muzikologickou, historickou či lékařskou literaturu. Ta bude určitě plná zajímavých informací s bohatým poznámkovým aparátem, avšak laikům bude mnohdy hůře srozumitelná a také nemusí být zcela záživně sepsaná.
Smetana a Nejedlý
Na přelomu 80. a 90. let jsem se seznámil s panem M. Kuchařem, pomáhal mně s rozesíláním prvního LGBT časopisu Lambda. Byl znalec a milovník klasické hudby, znal se s naší smetanoložkou paní PhDr. Věrou Šustíkovou a pocházel (stejně jako Smetana) z východních Čech. Vždy s úsměvem říkal: „Nejedlý, ten nikdy nic pořádně nedokončil. Začal psát o Smetanovi a to jsou, pane Štyrský, dějiny pivovarnictví v Čechách!“ Čímž chtěl ukázat, že velký propagátor Smetany (a odmítač Dvořáka) začal, stejně jako Štráfeldová a Kosatík, skladatelovým narozením do rodiny nájemce valdštejnského pivovaru v Litomyšli. Zde malý úkrok! To, že Nejedlý byl velmi spornou postavou naší poválečné politiky, ještě neznamená, že celé jeho dílo je ve stylu komických rozhlasových projevů rudého dědka z let 50. Ve své knihovně mám Nejedlého monografii „Litomyšl: Tisíc let života českého města“. A ta vůbec není špatná. Perlička k obveselení. Můj kamarád (narozený ve 40. letech) tvrdil, že na jednu ze svých žvatlavých rozhlasových produkcí se děd nedostavil včas (vysílalo se údajně naživo). A tak si posluchači mohli v neplánované pauze vyslechnout úryvek z Dalibora: „Kde meškáš, Zdeňku? Zjev se, příteli!“
Fricek - maturitu složil s odřenýma ušima
Oba spisovatelé postupují ve svých knihách chronologicky. Od Smetanova raného dětství v Litomyšli, následují jeho pobyty v Jindřichově Hradci, dále na zámku v Růžkově Lhotici, Smetanu doprovázejí na studiích v Jihlavě, v Německém Brodě, Praze a v Plzni…
Budiž připomenuto, že malý a mladý Fricínek resp. Friedrich (ano, tak byl pokřtěn a tak mu i říkali) byl žákem a studentem prachšpatným. Maturitní zkoušky složil v Plzni v srpnu r. 1843 s odřenýma ušima. Proč tomu tak bylo? Jednak jsme v době ponapoleonské či předbřeznové. V době, kdy skutečným vládcem podunajské monarchie byl kníže a státní kancléř Metternich. Ten se ze všeho nejvíce obával revoluce. Na gymnáziích a na vysokých školách byli profesoři nuceni předčítat nezáživné texty ze státem cenzurovaných učebnic a studenti text museli memorovali. „Držme se starého“, říkal ultrakonzervativní císař František I. Takže reálný socialismus let 70., ale habsbursko-lotrinského ražení. To vše mladému Smetanovi vadilo. A pak jeho nadání pro hudbu s absolutním sluchem lze přirovnat k nadání Mozartovu. Což znamená, že tito Pánembohem či přírodou obdaření jedinci mívají ubráno jinde.
Smetana a čeština
To, co jsem věděl, ale jen povrchně, se zvláště paní Štráfeldová nerozpakuje podat natvrdo. Pan Kosatík je decentnější. Bedřich Smetana, tvůrce a zakladatel české národní hudby, byl na tom s češtinou na štíru a potřeboval-li se zvláště v psaném slově a často i v rozhovoru o důležitých záležitostech rodinných či uměleckých vyjádřit s požadovanou přesností, uchyloval se k němčině. Doma se mluvilo česky. Ale se zákazníky, s hosty ze zámku atd. Smetanův tatínek mluvil převážně německy. Ostatně Mistr nebyl ve své době výjimkou. S češtinou na tom byl špatně i otec národa Palacký (1. díl „Dějin“ sepsal v němčině) a zakladatelé Sokola Tyrš a Fügner si psali stylem „Mit sokolischen Grüße Nazdar! Dein Tirsch.“ Budiž ovšem zdůrazněno, že Smetana si byl svých mezer v psaném projevu vědom, a postupně se zlepšoval. Rozdíl mezi prvním českým dopisem a texty ze závěru jeho života je značný (v knihách jsou některé jeho dopisy jako fotopříloha).
V této souvislosti mne překvapilo, že pedagog, spisovatel a vlastenec Josef Wenzig (1807 - 1876) sepsal libreta k operám Dalibor a Libuše v němčině a Smetana si je musel nechat do češtiny přeložit! Pokud by toto věděli paťhavý Joseph Goebbels nebo árijský dloholebec Reinhard Heydrich (ovšem s velkým zadkem, jinak velmi dobrý houslista), měli by docela slušnou munici k prohlášení Smetany za německého skladatele, který jen čirou náhodou, a především z důvodů konjunkturních napsal několik českých oper. Avšak po wagnerovsku!
Zde je užitečné připomenout Smetanovu maminku. Byla jí Barbora rozená Lynková (1791 -1864). Pocházela z českého rodu Linků a jejím příbuzným byl i Jiří Ignác Linek (1725 - 1791). Český kantor, výborný muzikant a skladatel à la kmotr Havránek z Jiráskova F. L. Věka. Jeho korunovační intrády (zvláště jedna je velmi známá), některé mše (složil jich 41) a vánoční pastorely se hrají dodnes.
Hudební talent a paměť jako u Mozarta
Oba autoři zmiňují Smetanovo zázračné hudební nadání. Paní Štráfeldová popisuje těžko uvěřitelnou příhodu ze Smetanova studentského pobytu v Praze. Študáci se, stejně jako dnes, o muziku zajímali. Musíme si ale uvědomit, že jsme ve století 19. a tehdy byli virtuosové jako Paganini nebo Liszt přijímáni se stejným nadšením, jako dnes Madona nebo svého času Rolling Stones. Bylo nikoli výjimečné, že dáma v biedermaiersky nabíraném šatu a navíc stísněná korzetem při poslechu Lisztovy improvizace omdlela. Nebo byla v podobném transu, jako je tomu u některých dívek na koncertech jejich mužských popových idolů dnes.
Studenti zakládali amatérská hudební tělesa (dnes mají kapely) zvláště k provozování komorní hudby. Nejinak tomu bylo u Smetany a jeho spolužáků. Jenže tištěné party byly drahé a tak se mládenci složili na vstupenku a vyslali Fricka na koncert. Neboť on byl schopen vyslechnuté převést do not. Podobně jako když ve Vatikánu mladý Mozart zapsal tajné „Miserere“ od Georgia Allegriho. Je to určitě trochu nadsazené, stejně jako u Mozarta, ale Bedřichova hudební paměť byla skutečně fenomenální.
„Hudba je jazykem citu“ (Smetana)
Při četbě životopisů jsem si uvědomil, že je nutné porozumět rozdílu mezi hudbou absolutní a programní, byť dnes již jde o pojmy důležité především pro muzikology. V absolutní hudbě skladatel sděluje své pocity či nálady posluchačům v předepsaných hudebních formách (sonáta a sonátová forma, symfonie, fuga, svita…). U programní hudby se skladatel formou spoutat nenechává. Snaží se vyjádřit určitý jev, děj, náladu, rozpoložení atd. hudebními prostředky bez ohledu na obvyklou formu. Dnes nám to již přijde zbytečné, ale je třeba mít na paměti, že v první půli 19. století byli lidé zvyklí na hudbu absolutní. Šli na operu a očekávali srozumitelný děj, jasně oddělené recitativy, árie, dueta a sbory. Tak je tomu ještě ve slavné Figarově svatbě nebo v Donu Giovannim.
A tu se objevil Richard Wagner (1813 - 1883), který posluchačům naservíroval nekončící tok operní hudby. Ten se posluchačům zpočátku zdál být chaotickým, bez systému a řádu, na který byli zvyklí. Smetana byl velký ctitel Wagnerův i Lisztův (1811 - 1886), s uherským klavírním virtuózem jej dokonce pojilo přátelství (občas se setkali a vyměňovali si dopisy). Smetana chtěl psát po novu, tj. podobně, jako Wagner. Avšak jeho metodu pojal způsobem ryze českým, i když od té doby, co začal komponovat opery a další závažnější skladby, mu bylo wagneriánství jeho odpůrci vytýkáno.
U Smetany programní hudba převažuje, stačí si prohlédnout seznam jeho děl, z nichž mnohá mají i konkrétní a jím určené názvy (vedle Mé vlasti třeba „Lístek do památníku“, „Na břehu mořském“, „Vzpomínka na Výmar“ atd.). Ač sám vynikající klavírista (dlouho o dráze klavírního virtuosa uvažoval), napsal pouze jedinou „absolutní“ klavírní sonátu v g moll s obvyklým rozčleněním do 4 vět (rok 1846) a jednu nefalšovanou symfonii E Dur zvanou Triumfální (1853 - 4, dar ku sňatku Františka Josefa I. s Alžbětou Bavorskou zvanou Sisi). Z té však přežívá (snad právem) především pozoruhodné Scherzo. Dva smyčcové kvartety „Z mého života“ v e moll (1876, skladatel zde „účtuje“ se svým životem) a druhý v d moll (1882 - 3) sice ctí klasickou čtyřvětou formu a střídání temp, avšak jde o skladby svou náplní ryze programní. Mimochodem! „Z mého života“ je jednou z nejvýznamnějších skladeb světové kvartetní kompozice bez ohledu na to, že různé seznamy typu „the best of“ uvádějí Dvořákův „Americký kvartet“ in F.
Smetana byl, tuším, prvním českým skladatelem, který se začal věnovat formě typické pro programní hudbu. Mám na mysli symfonickou báseň. Cyklus „Má vlast“ je bezesporu nejznámější, ale zapomenout bychom neměli na Richarda III., Vladštýnův tábor nebo „švédskou“ Hakon Jarl. Když už jsem zmínil Mou vlast! Žil-li bych ve Smetanově době, navrhl bych mu, aby svůj cyklus doplnil o jednu báseň věnovanou Moravě. Když jsem si na internetu dohledával, zda skladatel na Moravě pobýval, našel jsem odkaz na Týn nad Bečvou (1852), chvilku studoval v Jihlavě (považujeme-li Jihlavu za moravské město) a v r. 1873 koncertoval v brněnském Besedním domě… Toť asi vše. Inspiraci pro moravskou symfonickou báseň by mohl najít třeba v Rukopisu královédvorském, a to konkrétně v básni „Jaroslav“ (Jaroslav ze Šternberka a jeho boj s Tatary).
Skladatel již v dětství?
Smetana skládal od dětských let. Avšak teprve autoři obou životopisů mě upozornili, že svoji první operu Braniboři v Čechách složil až v letech 1862 - 63, tj. ve svých 38 - 39 letech! Mou vlast začal komponovat v době, kdy začal ztrácet sluch (Vyšehrad) a ostatní básně složil, až když úplně ohluchl (1874 - 1879). Pozoruhodné je i to, že - byť vážně nemocný fyzicky i psychicky - schopnost tvořit si udržel skoro do posledních dnů svého života. Na orchestrální skladbě „Pražský karneval“ pracoval v r. 1883 a na nedokončené opeře Viola ještě počátkem úmrtního roku 1884.
Mistr nad mistry v oboru polka
Myslím, že je to paní Štráfeldová, která vysvětluje, že název tohoto českého tance nemá s Polskem nic společného. Název „půlka“ (dle polovičního, dvoučtvrťového taktu) se postupně změnil na polka. Smetana byl náruživý a dobrý tanečník a polku miloval. Většina z nás jistě zná slavnou Luisinu polku. Je v Es Dur, Smetana ji věnoval své vzdálené sestřenici Luise, do které se zamiloval, a složil ji v r. 1840, tedy ve svých 16 letech! Okamžitě se stala hitem biedermeierských plesů a zábav. Ze stejného roku je i Jiřinková polka in D. V České Skalici se pořádaly květinové výstavy jiřin a na ně navazovaly jiřinkové bály (zmiňuje s o nich např. Jirásek ve své kronice „U nás“). Bettina polka pro jeho druhou manželku je z r. 1859, ale Barboře (Betty) se nikdy příliš nelíbila. Polky však vedle samostatných skladeb pro klavír Smetana zařazoval i do svých oper (Prodaná nevěsta, Dvě vdovy) a najdeme ji i ve Vltavě („pak tok Vltavy v hájích a po lučinách, krajinami, kde zrovna slaví veselé hody“).
Br-Pr-Da-Li-Dvě-Hu-Ta-Če
Opery! Jejich bez nedokončené Violy 8. Pamatovat si je lze podle známé mnemotechnické pomůcky uvedené v nadpisu. Některé, jako např. Braniboři, Dalibor nebo Čertova stěna, jsou skutečně sepsány „po wagnerovsku“ (zdánlivě nekončící proud hudby, s malým počtem árií). České obecenstvo to zpočátku ne zcela chápalo, neboť mozartovská tradice v Praze přežívala hluboko do 19. století. Z wagnerovštiny Smetanu nespravedlivě obviňovali jeho nepřátelé, k nimž patřili zejména politik F. L. Rieger a hudební kritik František Pivoda (1824 - 1898). Mistr totiž při jedné diskusi o české národní opeře nediplomaticky Riegrovi naznačil, že muzice nerozumí (měl pravdu) a to mu pan doktor nikdy nezapomněl. Velmi zjednodušeně lze říci, že Smetanovi kritici byli mezi staročechy, kdežto svobodomyslní mladočeši patřili k jeho obdivovatelům (např. Jan Neruda, Vítězslav Hálek).
Ještě k Daliborovi. Opera se líbila, což o to, ale ti, co při vyslovení jména Smetana, viděli rudě, Mistra obviňovali nejen z wagneriánství, ale také z toho, že v opeře zobrazil „sodomské smilstvo“. Jde o vztah mezi Daliborem a jeho přítelem Zdeňkem. Vždyť árii „Když Zdeněk můj…“ znají i ti, kteří klasické hudbě neholdují. Je to samozřejmě nesmysl, ale jako menšinově orientovaný mohu potvrdit, že Dalibor je mezi gay hudbymilovnou menšinou oblíbený. „Když Zdeněk můj v svatém nadšení zvuk rajský loudil v mysl rozhádanou, rozplýval jsem se v sladkém toužení, povznesen tam, kde hvězdy jasné planou.“
Zaujalo mne a zdůrazňuje to zvláště pan Kosatík, že Prodanou nevěstu a Hubičku Smetana za to, co dnes označujeme jako „highlight“, rozhodně nepovažoval. Jenže já tvrdím, že Prodanka, kterou jsem viděl a slyšel již několikrát, geniální je. Právě svojí zdánlivou jednoduchostí, stylem „tak to bych napsal taky.“ Zkusme se někdy pozorně zaposlouchat do „dukátového“ duetu Jeníka a Kecela. Nebo do tříminutového sextetu „Rozmysli si, Mařenko, rozmysli.“ Jak že to říká Salieri v Amadeovi? „Ne, to není dílo cvičené opice.“ A předehra? Toť důstojný pendant k Mozartově předehře k Figarově svatbě.
V obou monografiích se autoři věnují přátelství a spolupráci Smetany a Elišky Krásnohorské (1847 - 1926). Rozuměli si. Možná i proto, že autorka Svéhlavičky trpěla těžkým a bolestivým kloubovým revmatismem a Smetana zase neslyšel. Krásnohorská je autorkou libret k Hubičce, Tajemství, Čertově stěně a k nedokončené Viole. Poměrně známá je historka, kdy Smetana - již neslyšel - občas ve společnosti (ta byla prudérnější, než dnes) pronesl nahlas větu že „Krásnohorská mi už tu hubičku dala“, z čehož byli nezasvěcení paf. Opera slavila fenomenální úspěch již při premiéře v Prozatímním divadle v listopadu r. 1876. Mojí oblíbenou árií je ta skřivánčí (služka Barče) „Hlásej, ptáčku, hlásej, dobrý den.“ Nádherně ji zakomponoval do filmu Božská Ema (1979) režisér Jiří Krejčík (na You Tube je scéna ku shlédnutí, zpívá G. Beňačková, Destinovou hraje B. Turzonovová).
(pokračování bude následovat)
Zdroje:
· Pavel Kosatík: Bedřich Smetana. Životopis
· Milena Štráfeldová: Friedrich řečený Bedřich (Příběh českého skladatele)
· https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_skladeb_Bed%C5%99icha_Smetany
