Výlet Pětipsy - Poláky - Vikletice

Můj oblíbený rozhlasový seriál jsou Toulky českou minulostí. Ve svých článcích z nich často čerpám. Rozhlasové, televizní nebo filmové zpracování ne vždy bývá lepší, než psaný originál. U „Toulek“ tomu tak, při vší úctě ke knihám Petra Hory-Hořejše, dle mého soudu je. Trefné a výstižné jsou již názvy jednotlivých dílů. Třeba 590. schůzka „Šest tisíc výnosů majitele pravdy“. Lepší titulek pro reformní činnost Josefa II. by se našel stěží. Nebo „Chorá hlava chorého státu“. Schůzka 342, jeden z několika dílů věnovaných vládě Rudolfa II. A určitě díl č. 586: „Čas se zastavil“. O posledních letech vlády Marie Terezie.

Předposlední srpnový týden, a to v sobotu 23. 8., naší převážně strejcovské partě připravil kamarád Zdeněk vandrovní výlet na Podbořansko. Naše trasa? Pětipsy - Poláky - Vikletice. Malé obce, kde se postupně a za velkého úsilí opravují dva menší zámky. První z nich by - nebýt listopadu 1989 - již pravděpodobně existoval jen v záznamech tehdejšího Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO). Byl jsem v tomto regionu již několikrát a vždy jsem si spolu s panem Veselým (režisér Toulek) řekl: „Čas se zastavil“. Jinak své dojmy z tohoto tak trochu Bohem opomenutého kraje nazvat neumím. Určitě jde o zjednodušení, vždyť i zde lidé mají lidé kalendáře a diáře na rok 2025 a nikoli pro rok 1987 a nakupují v hypermarketech. Ale když jsme procházeli kolem domů s otlučenými fasádami, zbořenišť, vrakovišť aut a zemědělských strojů, rumišť, ploch zarostlých bodláčím a kdovíjakým plevelem, okamžitě jsem se ocitl v dobách reálně socialistických. Krajinu na obzoru, za Nechranickou nádrží, „zdobily“ chladicí věže tušimické hnědouhelné elektrárny (dokončena v r. 1974).

Než však začnu psát o zámcích Pětipsy a Poláky, dovolím si úvahu. Před rokem 1989 jsem ve volných dnech (víkendy, dovolená) pracoval jako průvodce Prahou u Pražské informační služby (PIS). Dnes „frikulínsky“ Prague City Tourism, a.s. Převažujícími skupinami turistů byli Češi, Moravané a Slováci. Zájezd zorganizovaný v JZD Sklaniňa. Nebo byl pořadatel závodní výbor ROH cukrovaru v Cerekvici nad Loučnou. V sobotu Kotva, Máj a Bílá Labuť, v neděli Pražský Hrad a Malá Strana. Občas - byť jen výjimečně - grupa z Francie. Sraz v 9.00 před Staroměstskou radnicí. A já se styděl. Náměstí vymetené, míst k občerstvení pomálu, suvenýry skoro žádné. I zde se tehdy zastavil čas! Při procházce po Starém Městě galští turisté spatřili domy s otlučenými fasádami, asfaltem záplatované díry v mozaikové dlažbě chodníků, dřevěná lešení a nápisy „pozor, padá omítka“. V přízemích činžáků stažené rezavé rolety a nápisy ŘEMPO, DRUTĚVA, OPBH, inventůra (sic!), z technických důvodů zavřeno… K tomu občas oprýskaný poutač s nápisem „Sláva KSČ“. Pamatuji se, že na hodně ošuntělé budově v novoměstské části Prahy 1 - objekt patřil Československým státním drahám - byl připevněn transparent s nápisem „Pod praporem marxismu-leninismu za další rozvoj socialistické železnice.“ Ano, takto v 70. a 80. letech vypadala městská památková rezervace pražská. Dnes zapsaná do seznamu památek UNESCO.

Ale existuje i druhý pohled. Vždyť toto byla Praha Franze Kafky, právě zde mohla být nepojmenovaná místa z jeho románů Proces a Zámek. Nebo tajemná Stínadla Jaroslava Foglara. V upravených dvorech domů s načinčanými fasádami, reklamami a nápisy v angličtině, s prodejnami trdelníků a kýčovitých suvenýrů by se zasedání Vontské rady konat nemohlo. Široko by po setmění neprovokoval kovovým hlavolamem v ulici, kde najdeme několik směnáren s  pochybnými kursy EUR a USD, muzeum mučících nástrojů, pizzerii nabízející předraženou pizzu Margarita a kaplickou cmundu. Ve dvoře plném harampádí, přístaveb, garáží a kůlen s uschlým stromem uprostřed, s vraky několika aut a troskami vyhozeného nábytku bychom však Rychlé šípy pátrající po Tleskačově deníku potkat mohli. Pro mladší čtenáře: Ještě počátkem 90. let byla většina domů v Praze volně přístupná. Hlavní vchod se přes den nezamykal. Proč také, když skoro vše bylo státní a byt v osobním vlastnictví byl vzácnou výjimkou.

Jako zaměstnanec VÚMS chodíval jsem ve 2. půli 80. let vždy dopoledne z budovy ředitelství na Loretánském náměstí přes Malou Stranu k Mánesovu mostu na autobus u Rudolfina, abych donesl do účtárny na „Koněvce“ podepsané účetní výkazy. V Nerudově ulici před některým z barokních domů stály dvě - tři babky a sdělovaly si, co budou vařit k obědu a kde sehnaly (nebo nesehnaly) bůček na pečení a kližku na guláš. Kamarád byl vedoucím v malém obchodě „Potraviny“, tuším že na Jánském vršku. Prodejna „sám si vařím, sám si peru…“. Dámy ze západoněmecké ambasády si u něj kupovaly smetanové jogurty s marmeládou. Obsah ve skleničce se musel zamíchat lžičkou, protože výborná zavařenina byla u dna. Že prý něco tak dobrého v Německu nemají. Rovněž měly v oblibě krájené máslo. Kupovalo se na váhu a bylo o něco levnější, než balená kostka. I droždí pan „sám sobě vedoucí“ vážil: 5 dkg za 0,50 haléřů. Do sáčku napočítal 10 vajíček à 1,40 Kč za kus. Když chtěl někdo půlku chleba, tak bochník překrojil, naslinil si prst, aby mohl vzít pergamenový papír a připlácnout jej na střídu. A že stejnou rukou bez PE rukavice lámal kvasnice, odpočítával do sáčků vajíčka, housky a koblihy a bral od zákazníků peníze? Tehdy to opravdu vadilo jen málokomu.

Pětipsy. Obec asi 3 km na jih od břehu Nechranické nádrže, 24 km jižně od Chomutova a 12 km na jihovýchod od Kadaně. Spadla do sudetského záboru a na mapách z doby válečné bychom ji našli pod názvem Fünfhunden. Když skončilo druhoválečné běsnění a potýkání, nastalo i na Podbořansku „Vyhnání a odsun Grety Schnirch“. A právě druhou půli let 40. lze označit jako počátek doby, kdy se zvláště v českém pohraničí začal pomalu leč jistě zastavovat čas. Můj názor? Prezident Beneš, který studoval sociologii, mohl a měl předvídat, k čemu dojde v příhraničním území, když se stát vysídlením zbaví přibližně 2,2 mil. obyvatel a nahradí je náplavou kdoví odkud. Zmizí obyvatelé, jejichž předkové zde žili nepřetržitě od 12. stol. Za logické a správné bych pokládal potrestání těch, kteří se skutečně provinili. Ostatní lidé německé národnosti mohli být v oné „době běsů“ sankcionováni jinak. Např. odebráním volebního práva a omezeními, pokud jde o zastávání veřejných funkcí. Samotné členství v legální Sudetoněmecké straně nebo narukování do Wehrmacht za trestné pokládat nelze. Přihlédnout bylo třeba i k tomu, že se do puntíku splnily obavy, jichž se před připojením k Říši sudetští Němci obávali. Ve správě anektovaného území hráli druhé či dokonce třetí housle, „echt“ říšští Árijci se na své nové soukmenovce dívali skrz prsty a muži z pohraničí stali se potravou pro Wehrmacht artilérii. Oznámení „Padl za Vůdce a vlast“ předávali od zahájení kampaně „Barbarossa“ straničtí funkcionáři panímámám ze Sudet stále častěji.

V Pětipsech nás zajímal zámek. Původně tvrz, kterou později přestavěli na pohodlnější zámecké sídlo. Majitelé se střídali jak apoštolové na orloji: Pětipeští z Chýš a Egerberga → Hasištejnští z Lobkovic → Fictumové → Šlikové → Hrobčičtí z Hrobčic → Thun - Hohenstienové (1630 - 1923). Byli to Hrobčičtí, kteří v 16. století učinili z tvrze renesanční zámek. Určitě žádný architektonický skvost, jde o nevýrazné dvoupodlažní, čtyřkřídlé stavení. Objekt je však pozoruhodný svojí bohatou stavební historií. Našli bychom zde jak zdivo ze století 13. (tvrz), tak konstrukce renesanční, klasicistní a pozdější. Za Thunů se zámek využíval hlavně k hospodářským účelům.

V dějinách snad každého regionu v Čechách a na Moravě najdeme postavy, které jej svým významem přesahují, o kterých se vydávají monografie, mají svá hesla na Wikipedii nebo se jim věnují alespoň místní muzea a vlastivědné spolky. V Pětipsech k takovým jedincům zcela jistě patří pan Gustav Hodek (1832 - 1917). Rodák z Jihlavy, chemik, cukrovarník, hospodář a český vlastenec. Vystudoval pražskou reálku, pražskou německou polytechniku a poté začal praktikovat v cukrovarech v Postoloprtech, na Zbraslavi a v Židlochovicích. Od r. 1853 řídil lobkovický cukrovar v Dolních Beřkovicích na Mělnicku. Zde instaloval centrifugy pro jímání cukrové šťávy a beřkovická rafinerie se stala nejvýkonnější v celé podunajské monarchii. U lidí typu Hodek bývá obvyklé, že se časem rozhodnou „udělat se sami pro sebe“. V roce bitvy u Sadové, tj. v r. 1866, si pronajímá od Thunů v Pětipsech pozemky a zámek. Ve vsi zbudoval cukrovar, který zpracovával řepu pěstovanou v okolí. Byl jedním ze zakládajících členů Spolku pro průmysl cukrovarnický v Čechách, jehož byl poté po 30 let předsedou. Ustavující schůze spolku se konala v Praze na Staroměstské radnici 15. 5. 1876. Na internetu je k dohledání publikace „Dvacetpět let (1876 - 1901) Spolku pro průmysl cukrovarnický v Čechách“ sepsaná Gustavem rytířem Hodkem ze Želevic. Do rytířského stavu autora povýšil roku 1897 císař František Josef I. Avšak zjistilo se, že rodinu Hodků ze Želevic si genealog vymyslel a novopečený pan rytíř byl v r. 1905 titulu zbaven.

Gustav Hodek umírá na pětipeském zámku 20. dubna 1917. Za první republiky jeho syn Zdeněk zámek i přilehlý dvůr od Thunů odkoupil. Únor 1948 znamenal počátek zkázy. Podniky patřící Hodkům byly znárodněny a jak se uvádí na www. stránkách zámku, docházelo k postupnému rozkladu, který vyústil až ve stav katastrofální. Státní statek a místní národní výbor žádaly o sejmutí památkové ochrany, což ovšem památkáři zamítli. Důvodem byla historie objektu od tvrze ve 13. století až po sídlo zemědělských podnikatelů v druhé půli 19. a počátkem 20. století.

Mezi občany Česka jsou stále tací, kterým, slyší-li „neziskovka“, otevírá se pomyslná kudla v kapse. Většinou nevědí, co tento pojem znamená a nejraději by veškeré nevýdělečné organizace šmahem zakázali. Nejběžnějším typem soukromoprávní nonprofitní korporace je spolek. Kdysi občanské sdružení. Dne 1. 1. 2014 byl zapsán do spolkového rejstříku spolek Via Levamente, z.s. Česky „Cesta je snadná“. Nevím, proč si zakladatelé tento název vybrali, neboť rekonstrukce zámku Pětipsy určitě snadná nebyla a není. Z fotografií je vidět, že zachovány zůstaly pouze obvodové zdi. Dnešní stav je utěšenější. Byl zpracován projekt „Revitalizace zámku Pětipsy“, finance poskytly Fondy EHP a Norska. Kdo se potřebuje dozvědět víc, může si prohlédnout si spolkové www. stránky. Dvě křídla zámku jsou zastřešena a místnosti byly znovu zaklenuty. Návštěvník se dočte především o historii sídla, o rodině Hodků, době zkázy po r. 1948 a o postupné obnově objektu. V jedné místnosti jsou panely věnované Vlastimilu Harapesovi (1946 - 2024), který se narodil v nedalekých Droužkovicích. Rovněž lze shlédnout menší expozici věnovanou bitvě u Wogastisburgu (r. 631 nebo 632). Slovanské kmeny pod vedením kupce Sáma versus vojska franckého krále Dagoberta. Kde se pevnost zmíněná ve Fredegardově kronice „Historia Frankorum“ nacházela, nevíme. Míst, o kterých se uvažovalo a uvažuje, jsou desítky. Jednou z wogastiburgských možností je hradiště Rubín u Podbořan, asi 12 km na severozápad od Pětipes.

Poláky, německy Pohlig. Ves leží u Nechranické nádrže, z Pětipes je to pouhé 2 km na sever. Asi 150 stálých obyvatel. Protože mám rád baroko, byl jsem zvědavý, jak vypadá zdejší zámek označovaný za malý barokní klenot. Je určitě výstavnější, než jeho pětipeský kolega. Území kolem vsi původně vlastnili cisterciáčtí mniši z kláštera ve Waldsassen v Bavorsku. Nedaleko Poláků nachází se Mašťov a právě zde byl koncem 12. století založen filiální klášter (dnes bychom řekli pobočka, dceřiná společnost). Fundace však kvůli sporům se šlechtickým zakladatelem kláštera úspěšná nebyla a mniši proto odešli okolo roku 1207 do Oseku u Duchcova.

I v Polákách se vlastníci měnili. V polovině 16. století zde Mašťovští z Kolovrat vystavěli renesanční zámek. Dále např. Hasištejnští z Lobkovic, Štampachové ze Štampachu, Strojetičtí ze Strojetic, Questenberkové… V letech 1745 - 1815 hrabata z Pergenu. A byl to Jan Antonín, který zřejmě nechal na místě tvrze přestavěné na zámek zbudovat ve druhé půli 18. století pozdně barokní zámek. Jméno Pergen mně bylo povědomé, vybavila se mně police. Pověřil jsem proto AI, aby vyhledala podrobnosti. A nemýlil jsem se. Johann Anton Graf von Pergen (1725 - 1814) byl za císařů Josefa II. a Františka I. policejním ministrem. Osvícenec, který policii reformoval. Ovšem zároveň zavedl její neuniformovanou složku ku sledování státně nepohodlných a podezřelých individuí. K nim tehdy patřili zvláště svobodní zednáři a obdivovatelé revoluční a později raně napoleonské Francie. Takže pan hrabě z Pergenů byl funkčním prapředkem Václava Noska, Ladislava Kopřivy, Karola Bacílka, Rudolfa Baráka, Lubomíra Štrougala, Jaromíra Obziny a Vratislava Vajnara.

V 19. století přišli do Poláků Windischgrätzové a Lobkovicové z Dolních Beřkovic. Po prvorepublikové pozemkové reformě, která byla z právního pohledu poněkud problematická, zbytkový statek i se zámkem koupili manželé Rudolf a Anna Hrbáčkovi Hradčovští. Ti zámek nechali koncem 20. let přestavět v novobarokním stylu dle projektu Antonína Rimpla. K poláckému panství patřilo 705 ha půdy, z toho 450 ha polí a 255 ha lesů se 4 statky. Pro roce 1948 - jak jinak - znárodnění a v zámku měl sídlo státní statek. Paní průvodkyně vyprávěla, že vnější i vnitřní výzdoba a inventář (kachlová kana, štukové stropy, lustry, nábytek atd.) zůstaly za doby „veškerá moc patří pracujícímu lidu“ kupodivu zachovány. Plundrování propuklo až po r. 1989, kdy byly nemovitosti navráceny Hrbáčkovým potomkům. Majitelé se rychle měnili a mezi nimi objevili se i různí šibalové a zlatokopové. Zámek skončil v havarijním stavu. Vše, co nebylo pevně spojené se zemí, zmizelo. Takže nejen za husitů a za komunistů… Avšak je třeba mít na paměti, že nebýt poúnorové znárodňovací smršti, nebylo by ani polistopadových šibalů a zlatokopů.

Nynějším majitelem zámku je pan Miloš Dempír (*1980). Do roku 2024 byl kastelánem čili ředitelem zámku Svojanov. Zámek začal postupně obnovovat a interiéry zpřístupnil veřejnosti. Z pohledu architektů a kunsthistoriků je objekt zajímavou ukázkou toho, jak někteří majetní lidé rozhodli se navázat na historii a vybrali si dobu tereziánskou. Takže to, co nyní vidíme, je barok 20. let 20. století. Dnes by zřejmě takovou úpravu památkáři neschválili, ale já ji pokládám za zdařilou. Zámek je na půdorysu písmene „L“ s oválným rizalitem v místě, kde se dvě křídla spojují. Krásná byla terasa přiléhající k severní části kratšího východního křídla, která je dnes zatím nepřístupnou ruinou. Dá-li však Pánbůh a příslušné fondy, bude i ona obnovena do původního stavu. V interiérech stojí za pozornost vstupní hala, schodiště a salon s oválně vypouklou stěnou s okny v prvním patře. Pozoruhodné jsou štukové pseudorokokové stropy s lustry, bohužel zatím povětšinou ve stavu dosti tristním.

Ve vsi Vikletice mě při cestě na autobus do Prahy překvapila barokní kaple sv. Anny. Je na půdorysu oktogonu se vstupní částí na západě a s presbytářem na východě. Postavena byla v letech 1744 - 1745. Zajímavá jsou okna, kterým se říká kasulová. Svým tvarem totiž připomínají kněžský ornát (latinsky „casula“). Tento okenní typ často navrhoval u svých chrámových realizací mistr nad mistry Kilián Ignác Dientzenhofer (1689 - 1751). Wikipedie i AI uvádějí shodně, že stavitelem kaple byl Zuberds. Další informace jsem o tomto pánovi nezjistil. Leč překvapilo mě, že slavným dánským architektem 18. století byl Christian Joseph Zuber (1736 - 1802). V zemi královny Dagmar navrhl a vystavěl několik zámků, z nichž Glorup byl zařazen mezi 12 staveb dánského kulturního kánonu. Zuberds versus Zuber. Můj křestní jmenovec Brown má námět pro další román.

Když jsem listoval zdigitalizovanou výroční knihou pana Gustava Hodka „Dvacetpět let (1876 - 1901) Spolku pro průmysl cukrovarnický v Čechách“, našel jsem v závěru na straně 205 text, který zdá se mně být příhodným i pro dobu dnešní. „Očekávají nás opět i těžcí dnové, snad nejtěžší, neboť obzor zatažen jest ze všech stran těžkými zlověstnými mraky, a heslo ´Všichni na palubu!´ může zazníti již v nejbližších dnech. Kéž by tyto zlé časy - a tímto apelem obracím se ke všem - kéž by nás shledaly silnými a sjednocenými!“ Nevím, co pana Hodka k neveselému závěru v r. 1901 vedlo, vždyť Sarajevo bylo ještě daleko a rok 1901 byl vcelku pohodový. Nedobrá situace na cukerním trhu? Nebo byl nadán věšteckým duchem?

Čtenáři mých příspěvků - vím, nejsou vždy krátké - vědí, ku kterému názorovému spektru ve správě věcí veřejných Česka mám nejblíže. Avšak, jsa názoru, že skoro vše je k nalezení v Haškově Švejkovi, doplnil bych páně cukrovarníkovo neveselé přemítání z roku 1901 Švejkovým „Ať si bylo, jak si bylo, přece jaksi bylo. Ještě nikdy nebylo, aby jaksi nebylo.“

Zdroje