Donald Trump: „Učiňme federální architekturu opět krásnou“

Nebývá časté, že bych si zprávu, která pochází z důvěryhodného zdroje, ověřoval. V pondělí 1. 9. 2025 jsem však musel učinit výjimku. V bloku ranní „Mozaiky“ na ČR 3 - Vltava v krátkých zprávách v 6.30 oznámili, že prezident USA Donald John Trump vydal nařízení o stavitelství. Všechny nové budovy federální vlády musí být pokud možno ve stylu inspirovaném řeckou a římskou architekturou, podobně jako třeba Bílý dům či sídlo Kongresu Kapitol.

Opravdu jsem myslel, že jsem se přeslechl. Že přece v r. 2025 a v USA není možné, aby prezident určoval, v jakém slohu se má ve federálním sektoru stavět. Leč tutéž zprávu jsem nalezl na seriózních stránkách „archiweb“. Byla doplněna o informaci, že Trumpův příkaz je ze čtvrtka (zřejmě 28. 8. 2025) a má název „Učiňme federální architekturu opět krásnou.“

Tak k tomu musím noticku napsat, byť nechci být grafomanem typu tři články denně. Vždyť vyprávění o bazilice v St.-Denis jsem psal 14 dní! Ale právě cestuji vlakem do Prahy a mám několik hodin času.

Opět nezbývá, než si vypomoci svojí oblíbenou historií. Stavby inspirované klasickým Řeckem a zvláště císařským Římem měli ve velké oblibě samovládci a diktátoři. Uvedu pět příkladů.

Francouzský král Ludvík XIV. (1638 - 1715). Etalon absolutismu. Král Slunce. „L'État, c'est moi“ čili „Stát jsem já“. Je tomu asi 23 dnů, co jsem se procházel versailleským areálem. Před vstupem do zámku byl plakát na výstavu „Le génie et la majesté: Louis XIV par Le Bernin“. Tj. expozice věnovaná vztahu „sluneční král ↔ mistr římského baroka Gian Lorenzo Bernini“ (1598 - 1680). Obdivovaný architekt a sochař byl pozván do Francie, neboť panovník zamýšlel rozšířit palác Louvre. Umělec zvaný Druhý Michelangelo přijíždí do Paříže v r. 1685. Vypracoval velmi zajímavé, barokně dynamické návrhy, jak by si východní křídlo rezidence představoval. Jenže nejkřesťanštější král si na Berniniho neudělal čas a tak uražený Mistr z města nad Seinou po anglicku zmizel. Ludvík si vybral projekt, který mu předložili Louis le Vau a Claude Perrault. Klasicismus římského typu. Architektura nikoli špatná, určitě však typu antického. Korintské sloupy a tympanon s reliéfem. Bernini alespoň vytesal mramorové poprsí krále. Šlo o hlavní „magnet“ výstavy (viz plakát). Údajně mělo být připevněno na kouli s nápisem „piccola base“, tj. malá základna. Alegorie je zřejmá. Planeta Země je pro krále Francie malá. Kdyby o tom Trump věděl…

Stejně tak celý versailleský komplex je antickým Římem inspirován. Stačí si prohlédnout táhlé, trochu fádní fasády zámku a zvláště sochařskou výzdobu zahrad. Dlužno podotknout, že sebestředný a marnivý monarcha umění rozuměl. To, co po sobě ve Francii, pokud jde o kumšt, zanechal, dnes obdivujeme. Byť třeba u Versailles je třeba ocenit především zámecký areál jako celek. A určitě zahrady André Le Nôtra.

Napoleon Bonaparte (1769 - 1821). Jedna z nejkontroverznějších postav světových dějin. Geniální (IQ okolo 130) státník a vojevůdce. Původce mnoha zásadních reforem. Tak třeba Code Napoleon se stal vzorem pro evropské občanské zákoníky a s řadou změn a úprav platí ve Francii dodnes. Po bitvě u Slavkova (1805) se v Evropě tvrdilo, že francouzský císař je neporazitelný. Což o to, zdálo se, že tomu tak je. Korsičanovou tragédií však bylo, že si totéž začal o sobě myslet on sám. Slavkovské vítězství oslavil zbudováním „Arc de Triomphe“ (1806 - 1836). Vzor tohoto monumentu? Vítězné oblouky císařského Říma. Umění napoleonské doby, toť empír (z francouzského „l´empire“ - císařství). Řecko a Řím, odtud se čerpalo. Nutno podotknout, že Bonapart diktátor byl. Wikipedie uvádí počet obětí za válek, které vedl, 2,5 miliónu padlých vojáků. K tomu 1 milión civilistů. Na počátek 19. století děsivé číslo. A to vše kvůli jedinému člověku stiženému slavomamem a přesvědčením o vlastní výjimečnosti a vševědoucnosti. Na větičku „Pamatuj, že jsi člověk“, kterou římským triumfátorům občas pošeptal státní otrok, Napoleon zapomněl.

Josif Vissarionovič Džugašvili - Stalin (1878 - 1953). Otec národů. Вождь (Vůdce). Generalissimus. Koryfej věd a umění. Byl odborníkem na vše. Dokonce i na lingvistiku. Architektura, kterou preferoval? Nazývána je různě. Socialistický realismus, stalinský empír, stalinská gotika… Při návštěvě Moskvy a Pitěru asi před 10 lety jsem si prohlížel desítky staveb z 30. - 50. let minulého století v tomto slohu provedených. Kdyby mně někdo tvrdil, že projektantem byl Albert Speer nebo že ideový návrh je od Hitlera, pokýval bych hlavou a řekl bych: „Koneckonců, proč ne.“ Opět mramor, sloupy s korintskými hlavicemi, kolonády, schodiště, sochy na atikách… V matičce Moskvě jsem si obešel, resp. metrem objel, všech „Sedm sester“. Což jsou stalinské „empírové“ mrakodrapy, nejznámější je Lomonosovova univerzita. Mimochodem! Traduje se tato anekdota: Když se stavělo moskevské metro (opět ve stylu stalinského klasicismu či baroka), kníratý Gruzínec si na plán tras postavil šálek s kávou. Ten vytvořil na mapě nahnědlý kruh. Přítomní si to vyložili jako nevyřčený pokyn k vybudování okružní linky. Jde zřejmě o vtip, avšak Kružnaja linija č. 5 má skutečně na informačních tabulích a mapách béžovou barvu. Zmínit je třeba i Stalinovy plány na přestavbu Moskvy. Palác Sovětů, kvůli němuž byl zbořen (a v letech 1995 - 2000) obnoven chrám Krista Spasitele, projektoval Boris Michajlovič Iofan (1891 - 1976), a to ve slohu eklektického neoklasicismu. Mělo jít o nejvyšší budovu na světě s obří Leninovou sochou (415 m) a se sálem o kapacitě 21 tisíc míst. Naštěstí válka výstavbu této obludnosti zastavila. Náš průvodce pan Zdeněk Sialini, odborník na Rusko na slovo vzatý, poznamenal: „Ale oni by to byli schopni postavit.“

Benito Mussolini (1883 - 1945). I on se vracel k Římu, a to zejména k době jeho imperiální světovlády. Slavná „Via dei Fori Imperiali“ dlouhá necelý kilometr a spojující Benátské náměstí a Koloseum je z let 1924 - 1932. Na promenádě lze spatřit bronzové sochy císařů Caesara, Augusta, Nervy a Traiana z r. 1933. Po celé délce třídy jsou na deskách z travertinu informační tabule znázorňující rozmach Římské říše v 1. a počátkem 2. stol. Zrovna tak jiné, a to zvláště veřejné, stavby jsou často imperátorským Římem inspirovány. Trump by určitě zatleskal, neboť tak se přece má stavět. Aby to bylo krásné a lidu srozumitelné. Třeba Palác italské civilizace (architekti Giovanni Guerinni, Ernesto Bruno La Padula, Mario Romano). Beton s travertinovými obklady. Šestipodlažní monstrum s 9 oblouky v kažém patře. Proč? Benito = 6 písmen, Musollini 9 písmen. K tomu sochy z kararského mramoru a vytesané úryvky z duceho projevu. Lidé budovu nazývali „hranaté koloseum“, nikdy nebyla dokončena a po válce ji raději zbořili (přilehlé budovy však stojí). Wikipedie o musillinoiovské arhitektuře říká toto: „Monumentální stavby v historizujícím duchu měly demonstrovat úspěchy fašistického režimu, hlavním materiálem byl tuf a mramor.“

Adolf Hitler (1889 - 1945). Považoval se za odborníka na architekturu. Pravda, určité a nikoli malé vědomosti měl. Leč vždy šlo jen o znalosti diletujícího samouka bez odborného vzdělání. Navrhl si přestavbu Berghofu, ale vůbec mu nedošlo, že pod známým velkým oknem s výhledem na Alpy je garáž. Když bylo okno otevřené, výfukový smrad se táhl do velké haly. Měl-li kdy Führer nějakého přítele, pak jím určitě byl Albert Speer (1905 - 1981). Architekt a od roku 1942, po úmrtí Fritze Todta (letecké neštěstí), ministr zbrojního průmyslu. Zde si Vůdce vybral dobře, neboť to, co Speer jako říšský zbrojní šéf dokázal, je i dnes uváděno jako příklad efektivních manažerských technik. Jinak byl ovšem Speer člověk hodně nízkého morálního kreditu, který měl v Norimberku dostat doživotní trest a nikoli jen 20 let. A v čem si s Hitlerem notoval? Byla to opět architektura imperátorského Říma. Stačí si prohlédnout obrázky nové budovy Říšského kancléřství (1938 - 1939) a zvláště trojrozměrný model Germanie, což měl být od základů přebudovaný a přejmenovaný Berlín. Projekt s desítkami paláců, kolonád, atrií, širokou hlavní třídou a halou s obrovskou kupolí. Když model uviděl Speerův otec (rovněž architekt), komentoval to slovy „Vy jste se zbláznili.“ A měl pravdu, což - buďme objektivní - Speer ve svých pamětech přiznává. Ovšem pravdou je i to, že nad mnohými jeho návrhy a realizacemi veřejných staveb by Trump škytal blahem. „Řecko a Řím. Tak je to správné, soudruzi, tak to má byt.“

Nicolae Ceaușescu (1918 - 1989). Karpatský génius, Dunaj myšlenek a milovaný syn lidu osobně odpovědný za krutou diktaturu stalinského, resp. severokorejského typu v Rumunsku. I on rozuměl jako správný diktátor-všeználek úplně všemu. Takže i architektuře. Bukurešťský Palác lidu, dnes Palác parlamentu (Palatul Parlamentului), třetí největší stavba na světě, se stavěl v letech 1984 - 1989. Sloh je těžké určit, avšak nazavat jej „římským à la Ceaușescu“ by možné bylo. Koneckonců socialistické Rumunsko se výzkumu římské minulosti země (provincie Dacia) věnovalo se značným nasazením. Jména jako Cézar, Claudius, Livia, Marcela, Octavian, Traian atd. jsou i dnes u Rumunů poměrně častá a oblíbená.

Pokud jde o kauzu „Making Federal Architecture Beautiful Again“, zaráží mne toto: Jak je možné, že v zemi, která bývá považována za jeden z etalonů demokracie, její nejvyšší představitel nařizuje, jak se má stavět? Pravda, zatím jen ve veřejném sektoru. Ale nejde o pokusný balónek, který se časem nafoukne do daleko větších rozměrů? A proč si Donald vybral zrovna Řecko a Řím? Proč požaduje styl, který obdivovali a napodobovali autokraté a diktátoři? Argumentuje Bílým domem a Kapitolem, budiž. Jde o kvalitní realizace z přelomu 18. a 19. stol. Avšak zajímalo by mě, co by řekl třeba na slavnou funkcionalistickou vilu Savoye v Poissy nedaleko Paříže? Navrhl ji Charles-Édouard Jeanneret známý jako Le Corbusier (1887 - 1965). Před třemi týdny jsem ji viděl na vlastní oči. Je nádherná, byť i ona má své mouchy. Jednou o ní napíšu článek.

V r. 1937 uspořádali nacisté v Mnichově výstavu „Entartete Kunst“. Zvrhlé, degenerované umění. Vystavili zde díla (zvl. obrazy), která označili za neněmecká, židobolševická. Do škatulky „zvrhlý“ patřili mimo jiné malíři Max Ernst, Vasilij Kandinskij, Paul Klee, Oskar Kokoschka, Piet Mondrian, Emil Nolde, Pablo Picasso, Vincent van Gogh…

V r. 2019 jsem byl v Písku v Prácheňské galerii na výstavě obrazů Václava Špály. V doprovodném textu byla noticka, že jeho obrazy byly rovněž do „entartete“ kategorie zařazeny.

V archivu ČR 3 si lze dohledat nedávný seriál „Kapitoly z dějin zakázané hudby“. Nacisté brojili i proti „zvrhlé hudbě.“ Což byl třeba jazz a swing. Nevěděl jsem však, že v r. 1938 byla v Düsseldorfu výstava „Entartete Musik“.

Nemohu se ubránit dojmu, byť důkazy mám jen nepřímé, že Donald Trump by se bez rozpaků podepsal pod Hitlerovo mudrování o moderním umění. Vůdcovy výroky mně dohledala umělá inteligence: „Když tito diletanti vystupují s tvrzením, že jejich vidění je nové, musím říci: to není nic nového, to je jen choroba.“ Nebo: „Někteří takzvaní umělci si myslí, že když namalují nějaký nesmysl, je to umění. Ale já říkám: Ne! Je to urážka německého cítění!“ A do třetice: „Umění patří lidu. Jeho kořeny musí vyrůstat z jeho života a musí být srozumitelné každému!“

Kdysi jsem si ze studijních důvodů v antikvariátu koupil tlustou knihu (709 číslovaných stran) „Historický materialismus“ od profesora sovětské akademie věd F. V. Konstantinova (1901 - 1991, sovětský marx-leninský filosof). V r. 1952 ji v překladu vydalo Nakladatelství Svoboda. Jedna ze subkapitol nese název „Umění“. Budu citovat ze str. 721: „Tak jako v dnešní buržoazní filosofii plně vládne nejbanálnější idealismus, rafinovaná popovština a mystika, tak také v buržoazním umění vládne formalismus v nejrůznějších odrůdách (impresionismus, surrealismus, kubismus, symbolismus atd.). Další myšlenka, tentokráte ze str. 723: „Sovětské uměni je lidové proto, že je proniknuto velikými ideami socialismu, komunismu, ideami, jež vyjadřují základní zájmy lidu. Je lidové proto, že je lidu blízké a srozumitelné, že je jeho majetkem, slouží mu, vychovává jej v duchu velkých zásad komunistické morálky.“ Abych zachoval symetrii, našel jsem si výrok stranického ideologa Andreje Ždanova (1896 - 1948): „Pravdivost a historická konkrétnost uměleckého zobrazení se musí pojit s úkolem ideového přetvoření a výchovy pracujících lidí v duchu socialismu.“

Pokud čtenáři mého článku mají pocit, že 6 uvedených myšlenek o umění prezentovaných nacistickými a komunistickými představiteli a ideology mají k sobě blízko, nebudou prvními, kteří to objevili. Jugoslávský komunistický politik Milovan Đilas (výslovnost dʑîlaːs, 1911 - 1995) a pozdější disident v r. 1957 vydal knihu „Nová třída“. V ní na řadě konkrétních příkladů dokazuje, že v SSSR namísto beztřídní společnosti vznikla „nová třída.“ Nomenklaturní kádři zastávající mocenské pozice v novém systému a využívající kolektivizovaný majetek. Pamatuji se, že autor mimo jiné cituje z projevů hnědých a rudých elit o umění a vychází mu, že je to prašť jako uhoď.

Nedivil bych se, kdyby po Trumpově architektonickém befélu následovaly další podobné. Proto nelze vůbec vyloučit, že jednoho dne ve zprávách ranní Mozaiky na ČR 3 moderátoři Naděžda Hávová nebo František Šedivý oznámí, že prezident USA Donald John Trump ve washingtonské National Gallery of Art Washingtonu slavnostně zahájil výstavy „Degenerated Arts“ a „Perverted Music“.

Zdroje