Článek
K článku „Bedřich Smetana: Jednou budu v technice Lisztem, v kompozici Mozartem!“ publikovaném dne 14. 5. 2024 jsem slíbil pokračování. Zde tedy je.
Göteborg
Severské angažmá Bedřichovi dohodil pražský klavírista Alexander Dreyschock. V Göteborgu Smetana pobýval po pět sezón, a to v letech 1856 - 1861. Oba autoři ve svých životopisných monografiích vysvětlují, že v přístavním městě bylo dost bohatých a hudbymilovných lidí, avšak naprostá většina z nich skončila u Mozarta a už i Beethoven jim připadal těžko srozumitelný. Ostatně v Čechách to tehdy o moc lepší nebylo. Smetana usiloval o změnu a jako klavírní virtuos i kapelník (v oblibě měl Beethovenův 3. klavírní koncert v c moll) začal uvádět i díla předních romantiků. Čili začal göteborgské obecenstvo vychovávat. A kupodivu byl úspěšný. Stal se uznávanou a oblíbenou městskou celebritou, dámy u něj braly hodiny klavíru a honoráře za výuku byly zajímavé.
Zmínit je třeba přátelství s paní Fröjdou (Fedou) Benecke (1836 - 1923). U Smetany začínala jako žačka a okouzlila jej. Věnoval jí jednu ze svých klavírních skladeb, do které zakomponoval její jméno (podobně jako Bach v Umění fugy to své) v notách: „f-e-d-a“. Jak v životopisech autoři poznamenávají, do jaké míry byl jejich vztah důvěrný, nevíme. Smetana ve svých denících používal šifry, některé pasáže jsou v němčině či pro jistá období chybí. Když ztratil sluch (1874), požádal svoji švédskou přítelkyni, aby pro něj zorganizovala sbírku. A Fröjda neváhala. Byla velmi úspěšná, Smetanu měli Švédové opravdu rádi. Vybralo se asi 1 200 zlatých a Bedřich je použil k úhradě nákladů spojených s návštěvou ušních specialistů v zahraničí.
Co jsem nevěděl? Že Smetana se švédštině nikdy nenaučil (komunikačním jazykem byla němčina) a pan Kosatík připomíná, že jednou hrál v Královském divadle ve Stockholmu před švédským králem Karlem XV.
Osobní život
Smetana určitě nebyl žádný pohledný krasavec. Výškou i na tehdejší dobu dost pod míru (necelých 160 cm), silná krátkozrakost, nepříliš čistá pleť, mastné vlasy. Žít s ním, ostatně jako s většinou velkých umělců, nebylo jednoduché. Ženatý byl dvakrát. Jeho první manželkou (od r. 1849) byla dětská kamarádka Kateřina Kolářová (1827 - 1859). Byla velmi dobrou klavíristkou, pomáhala skladateli vést jeho hudební školu a manželství zdálo se být zpočátku šťastné. Dokud Smetanovým nezačaly umírat děti. Porodila mu 4 dcerky, z nichž přežila jen Žofie. Kateřinu navíc postihla tuberkulóza. Již jako vážně nemocná odjela za manželem na jeho naléhání do Götteborgu. Umírá v Drážďanech při návratu do Prahy dne 19. 4. 1859.
Zde odbočím. Je tomu několik dní, co internetem proběhla zpráva, že na hřbitově v německém Wallhausenu manželé instalovali 1,5 m vysokou oranžovou sochu svého zemřelého syna. Soud rozhodl, že plastika narušuje pietu místa (aby ne). Manželé ji musí odstranit. Socha jim prý pomáhá vyrovnat se se ztrátou dítěte. Přemýšlel jsem, zda naše západní civilizace není opravdu zjemnělá až příliš. Smetana během 10 let ztratil 3 dcery, první manželku a oba rodiče. Psychologové nebyli a psychiatrie byla v plenkách. I když se i tehdy jednalo o tragédii, nebyla výjimečná. Smrt byla běžnou součástí lidských životů, dětská úmrtnost byla vysoká a lidé si povětšinou řekli „Pánbůh dal, Pánbůh vzal.“ Zrekapitulujme si: Dcerky Gabriela +1854, Bedřiška +1855, Kateřina +1856. Tatínek +1857, manželka Kateřina +1859 a + maminka +1864. Zůstala jen dcera Žofie (1853 - 1902), která se provdala za lesmistra Josefa Schwarze (1845 - 1939).
Druhou Bedřichovou manželkou byla Barbora Marie resp. Betty Smetanová, rozená Ferdinandová (1840 - 1908). Smetana ji do sňatku (1860) doslova uhnal, byť ona mu několikráte dala najevo, že jej nemiluje. Být manželkou slavného muzikanta jí sice proti srsti nebylo, avšak hudbě svého manžela nerozuměla a na premiérách jeho posledních oper nebyla. Takže manželství s Betty šťastné nebylo, ale Smetana si za to z velké míry mohl sám. Myslel si, že nechuť Betty k němu se změní, ale ona se nezměnila. Hádky mezi manželi byly bouřlivé (náznaky o tom jsou ve skladatelových denících), avšak navenek oba zachovávali dekórum. Jsme ve druhé půli 19. století a větička „co by tomu řekli lidi“ platí i dnes.
Měli spolu dvě dcery, a to Zdeňku (1861 - 1936) a Boženu (1863 - 1941). Smetana nám připadá vzdálený, narodil se před dvěma sty lety. A přitom např. jeho druhá (resp. šestá) dcera provdaná Graf zažila První republiku, anschluss Rakouska a začátek Druhé světové války. Snad ještě tolik, že Bettina byla nikoli špatnou malířkou a pokoušela se i o básně. V první části svého vyprávění jsem zmínil Bettinu polku, která se ale dedikantce nepozdávala. I když je „in C“, tak dobře ji zahrát není jednoduché. Paní Štráfeldová rovněž zmiňuje, že Betty se jako macecha hezky chovala k Žofince, k jediné přiživší dceři ze Smetanova prvního manželství.
Středa 21. 10. 1874 „Neslyším“
Nemyslím si, že by nebylo důležité vědět, jaká byla příčina Mistrova ohluchnutí a smrti. Pokud ovšem nebudeme jen bažit po senzaci. Málo platné, zkoumáme-li životy slavných lidí, zajímají nás i prodělané nemoci, jejich zdravotní stav a příčina úmrtí. Není tedy důvod chodit kolem Smetany po špičkách. V první půli roku 1874 se u něj objevily sluchové halucinace, a to třeba při hraní na klavír (zdál se mu rozladěný). V létě pak při procházce lesem spolu se svým zetěm (Schwarz) slyšel lahodnou hru na flétnu. Zmínit je třeba i vyrážky a nežity, o kterých se skladatel zmiňuje i ve svých denících.
Ve zdravovědě vzdělán nejsem, leč již pan Kuchař, kterého zmiňuji v úvodu (viz první část) a který věděl o Smetanovi hodně, o syfilidě nepochyboval. Ta se v 19. léčit nedala a člověk k ní mohl přijít snadno. Byl to psycholog, psychoanalytik a spisovatel Bohuslav Brouk (1912 - 1978), který v souvislosti s Máchovými deníky utrousil, že „Mácha neměl pohlaví obrostlé mechem.“ Totéž platí pro Smetanu. Když Betty po narození druhé dcery (1863) další intimní sblížení odmítla, řešení Bedřich mohl nalézat v kontaktech náhodných. Koneckonců v divadelním prostředí bývají avantýry běžné. Muž druhé půle 19. století, nebyl-li zrovna asexuál, v podobné situaci navázal styky, kterým říkáme románek. A nebo navštívil zařízení s červenou lucernou. Zvláště o tom se v tehdejší prudérní společnosti nemluvilo a pánové tyto zážitky nesvěřovali ani svým deníkům. A pokud ano, použili k intimním sdělením šifru nebo tajné písmo (Mácha).
Lella Ricci
Když jsem byl v r. 2022 na zájezdu v Miláně, neopomenul jsem navštívit městský hřbitov. Jednak proto, že některé náhrobky jsou pozoruhodnými uměleckými díly a pak proto, že jsem chtěl najít hrob Terezy Stolzové (1834 - 1902). Přeslavná česká sopranistka narozená v Kostelci nad Labem. Pojilo ji důvěrné přátelství s Verdim, který pro ni psal party ženských postav svých vokálních děl (Aida, Síla osudu, Requiem). Její sestra Ludmila (1926 - 1910) se provdala za italského skladatele Luigi Ricciho (1805 - 1859). Narodila se jim (1850) dcera Lella, obdařená rovněž pěveckým talentem. V r. 1871 Smetana, tehdy kapelník Prozatímního divadla, připravoval premiéru Ricciho komické opery „Crispino e la comare“ a Lellu pozval k hostování. Ta jako sopranistka v Praze slavila úspěch a ihned dostala nabídky na další vystupování. Zpěvačka otěhotněla, ale aby si udržela kariéru, rozhodla se pro potrat. Po zpackaném zákroku zemřela 7. 10. 1871 na vnitřní krvácení. Je pohřbena na Olšanských hřbitovech spolu se svým otcem, který skonal také v Praze, a to v ústavu choromyslných na syfilitické šílenství. Dovozuje se tedy, že tatínek Luigi na dceru infekci mohl přenést (vrozená syfilis) a že Smetana, se kterým se Lella spřátelila mimo jiné i skrz škubánky, se od ní mohl nakazit.
Proč škubánky? Bylo to Mistrovo oblíbené jídlo. Pan Kosatík vtipně svoji knihu škubánkovým receptem začíná. Když se Smetana o tomto bramborovém pokrmu před Ricciovou zmínil, odvětila, že škubánky má také ráda. Vždyť její maminka (Češka) je rovněž vařívala.
MUDr. Jiří Ramba (1940 - 2023, čelistní chirurg a stomatolog) ve své knize „Osudná hra Bedřicha Smetany“ tvrdí, že když měl možnost zkoumat skladatelovu lebku, všiml si asymetrických anomálií pravé strany. V dětství, při pobytu v Jindřichově Hradci (černínský pivovar), malý Bedřich utrpěl zranění obličeje při klukovské hře u rybníka Vajgar. Snad v r. 1834 - 1835. S kamarády na čerstvě pohnojeném poli naplnili kovovou trubku střelným prachem a Smetana byl přímo u výbuchu. Bál se tatínkova trestu, ránu mu kluci vymyli nečistou rybniční vodou (zlatý stafylokok) a rozvinul se zánět kostní dřeně. Protože antibiotika nebyla, osteomyelitida stala se chronickou. Ne, že by to nebylo možné, ale stále se nemohu zbavit dojmu, že pan doktor sleduje linii vytyčenou Nejedlým a jinými. Největší český skladatel a venerická choroba? Nepřípustné! V povídce „Jak chutná moc“ Ladislav Mňačko popisuje, jak bylo třeba falšovat pitevní protokol, neboť komunistický státník nemohl zemřít na uremii (lidově: moč v krvi). V Rusku se zatlouká, že Čajkovskij byl stejnopohlavně orientován a někteří hudební vědci odmítají přiznat a publikovat Mozartovy vulgární pasáže z jeho korespondence. Je to pokrytecké a směšné. Koneckonců pohlavní choroby jsou staré jako lidstvo samo a to, že jimi někdo onemocní, ještě samo o sobě nic neříká o morálních, tím méně uměleckých kvalitách postiženého jedince. Nelze také vyloučit, že k chronickému zánětu kostní dřeně se delikátní nemoc jednoduše přidala.
Hrob otce a dcery Ricciových na pražských Olšanech
Těžko lze však pochopit, že svá velká a zásadní díla Smetana napsal, aniž z nich fyzicky uslyšel jediný tón. Má vlast, Hubička, Tajemství, Čertova stěna, smyčcový kvartet Z mého života… Skládal ještě počátkem úmrtního roku 1884, kdy pracoval na opeře Viola. Sám několikráte podotkl, že hluchota má i své pozitivní stránky. Není vyrušován jinými záležitostmi (řízení orchestru, sboru, zkoušky…) a může se proto soustředit jen a jen na komponování. Jak mnozí víme, poslední roky života Smetana strávil v myslivně svého zetě Josefa v Jabkenicích. Pan Kosatík zmínil i Mistrovy kreslířské a malířské počiny. To, že maloval přírodu jej obklopující, lze pochopit bez problémů. Byť jsem to nevěděl. Ale co mají znamenat kresby fantastických měst, které doplňoval a rozšiřoval na přilepených papírech? Bůh ví. V Kosatíkově knize je jedna z těchto kreseb publikována a mně se vybavila ztracená města Howarda Phillipse Lovecrafta.
Mnozí vědí, že skladatele bylo nutné v dubnu 1884 z Jabkenic převézt na psychiatrickou kliniku v ulici Ke Karlovu 460/11. Ta je na stejném místě dodnes, byť v době Smetany šlo o Ústav choromyslných. Nedaleko pobýval v r. 1911 - 12 Albert Einstein a podle pana Kosatíka prý pronesl větu: „Tam chodí ten druh bláznů, kterým nestraší v hlavě kvantová teorie“. V prvním patře, na chodbě lůžkového oddělení, je pamětní deska s tímto nápisem: „Zde vydechl svou velikou duši 12. května 1884 mistr Bedřich Smetana.“ Kamarád, který se tam kdysi léčil s depresí, mně to potvrdil.
Smetana a naše rodina Stirských
Mí předkové měli k hudbě pozitivní vztah. Prapradědeček František Stirský (často psané „Štirský“ není správně, 1812 - 1883) byl řídícím učitelem ve Skutči a vedl místní chrámový kůr. Na internetu jsem dohledal bakalářskou diplomku Moniky Turynové „Základní školství ve Skutči do roku 1949“, kde je na str. 21 - 22 tato poznámka: „Důkaz kladený v době Štirského na výuku hudební výchovy dovedl několik žáků k vojenské hudbě (například Robert Šlemr a Josef Zástěra).“ Dědeček Stanislav Stirský (1898 - 1958) byl vynikající pianista a vysokomýtským občanům postávajícím pod otevřeným oknem jeho bytu přehrával Smetanovu Mou vlast v klavírní úpravě.
Taťka Radovan (1928 - 1972) muzice rozuměl, hrál na klavír i na kytaru a moji sestru a mne k hudbě vedl. Já zůstal amatérem, zajímá mne hlavně hudba klasická. Sestra Zuzana (*1954) se hudbě věnuje profesionálně. Když se rozhodovala, nemá-li zkusit operu, docházel do našeho pražského bytu na Karlově náměstí sólista Národního divadla pan René Tuček (1936 - 2017) na korepetice. Dodnes slyším Zuzku, jak zkouší árii Blaženky z Tajemství („Což ta voda z výše strání…“) a „Kdybych se co takového“ z Prodanky. Sestra však nakonec skončila u hudby neklasické. Vystudovala obor hudební věda na univerzitě v Göttingenu a mimo jiné vystupovala (a občas stále vystupuje) s panem Suchým v divadle SEMAFOR. Především však založila a řídí sbor Gospel Time. A aby toho nebylo málo: Výborným amatérským muzikantem byl i bavorský tatínek manžela mé sestry Max Hädler. Dcera a má neteř Roxana vystudovala na pražské konzervatoři obor harfa, hraje mimo jiné s Českou filharmonií a úvodní akordy k Vyšehradu zvládne bez problemnů.
Záměrně jsem vynechal našeho pradědečka Emanuela Stirského (1854 - 1945), neboť si vyžaduje podrobnější informaci. Byl notářským úředníkem v Litomyšli a svůj volný čas věnoval hudbě, a to hlavně zpěvu. Byl také aktivním členem spolku „Hnízdo kosů litomyšlských“ (dle stanov „nevázaný kruh domácích šprýmantů usedlých i neposedů“). Po dobu jednoho roku (1887 - 1888) sbormistroval Zpěvácký spolek Vlastimil(založen v r. 1862), který existuje dodnes. Se Smetanou se osobně znal. Dle rodinné tradice před ním zpíval v ochotnickém provedení Prodané nevěsty (snad roli Jeníka). Setkat se mohli např. v r. 1880, kdy skladatel své rodné město navštívil. O pradědečkovi Emanuelovi se zmiňuje Zdeněk Nejedlý ve své nikoli špatné monografii „Litomyšl: tisíc let života českého města“ (vydáno r. 1934) takto: „A i nové síly získány, jako Emanuel Stirský. To byl tichý kancelářský úředník, ale člen Vlastimila vždy zvláště horlivý, a nyní i oblíbený sólista, tenorista. Ten také na tu dobu i potom vždy vzpomínal a i dnes vzpomíná, více než 80-letý, jako na svou nejšťastnější…“.
Pradědeček Emanuesl Stirský
Dobrá věc se podařila
Obě monografie lze jen a jen doporučit. Ta od paní Štráfeldové je více beletristická, pan Kosatík sepsal životopis bližší literatuře faktu včetně jmenného rejstříku a mnoha obrazových příloh. Oba autoři museli prostudovat těžko uvěřitelný objem archivních materiálů, soudobých novin a vzpomínek současníků. Při četbě obou knih jsem si uvědomil, že Bedřich Smetana byl skutečně geniální a že mu patří rovnocenné místo vedle Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka. Bohužel, v různých anketách a postech na You Tube typu „The most popular composers“ nalezneme především Dvořáka a jeho „Novosvětskou“ či „Americký kvartet“. Nebo „Pochod gladiátorů“ od Julia Fučíka. Je to jistě v pořádku, avšak v pořádku není, že Smetana často chybí. Snad proto, že s výjimkou Švédska a několika nevydařených koncertních cest zůstával v Čechách. Nenapsal žádný nástrojový koncert, z klasických hudebních forem lze uvést trio g moll (viola, housle, klavír, oba autoři na ně upozorňují), dva smyčcové kvartety a Triumfální symfonii. Za vše dva úryvky, první z monografie pana Kosatíka, druhý z knihy paní Štráfeldové.
Bedřich Smetana. Životopis, str. 234: „V roce 1855 se v Pešti zúčastnil uvedení jeho (tj. Lisztova) oratoria Svatá Alžběta, při té příležitosti strávil s autorem několik dní a sblížil se víc také s přítomným Hansem von Büllow, se kterým se, také díky Lisztovi, seznámil ve Výmaru před 6 lety. Liszt při té příležitosti Smetanu během hlavní zkoušky před orchestrem i obecenstvem veřejně vyznamenal: jakmile si ho mezi diváky všiml, přerušil zkoušku, seběhl k němu a přede všemi ho objal a políbil.“
Friedrich, řečený Bedřich, str. 293: Vzpomínka Zikmunda Wintera: „Jako student Karlo-Ferdinandovy univerzity chodil do Klementina na přednášky profesora Ambrose. Tento znalec hudební historie rozhodně nepatřil mezi Smetanovy příznivce. Po premiéře Dalibora však přišel mezi své studenty a dlouho zasmušile mlčel. Pak konečně řekl, samozřejmě německy: „Včera v českém divadle uváděli operu Dalibor.“ Pauza… „Každá nota v ní je perla!“ Zase ticho. „Tenhle Smetana je jako velryba v rybníce.“
Zdroje:
· Pavel Kosatík: Bedřich Smetana. Životopis
· Milena Štráfeldová: Friedrich řečený Bedřich (Příběh českého skladatele)
· rodinná kronika
· Zdeněk Nejedlý: Litomyšl. Tisíc let života českého města
