Kalvárie - Ostré a zážitek nechtěného

V sobotu 3. 5. 2025 jsem byl s partou kamarádů na výletě, a to na pomezí Českého středohoří a Máchova kraje. Trasa Blíževedly → zbytky hrádku Hřídelík → ves Skalka → ruiny hradu Helfenburg → ves Ostré → vrch Kalvárie - Ostré u Úštěku → opět ves Ostré. Předpovídané přívalové deště se nedostavily, jen odpoledne asi hodinu a půl docela obyčejně pršelo.

Poutní místo Kalvárie zvané také Kostelíčky je viditelné zdaleka. Při cestě lokálkou z Litoměřic do České Lípy dvě věže severní a jižní kaple znovu a znovu, pod různými úhly, rotují za okny vlaku. Učebnicový příklad, jak barokní projektanti mistrovsky ovládali umění zasadit stavbu do krajiny. Architektem Kalvárie byl s velkou pravděpodobností litoměřický, resp. severočeský Octavio Broggio (1670 - 1742). Milovníci baroka jej znají coby stavitele několika kostelů a domů s červenobílou fasádou v Litoměřicích a zejména jako hlavního architekta lukulsky okázalé barokní přestavby cisterciáckého kláštera s opatskou bazilikou Nanebevzetí Panny Marie v Oseku.

Kalvárie na stejnojmenném vrchu nad vsí Ostré u Úštěku byla zbudována v prvním desetiletí 18. věku. Iniciátorem stavby byli Václav František Růžička, hejtman v Úštěku a jezuité z rezidence v Liběšicích, menší obce mezi Litoměřicemi a Úštěkem. Přístup ku Kalvárii z Ostré lemují klasicistní výklenkové kapličky se zastaveními Křížové cesty. Následuje mohutná vyhlídková terasa na západním svahu kopce, odkud lze spatřit panoramata Českého středohoří, Litoměřicka a Roudnicka. „Vy, jenž dalekosáhlým během svým, co ramenem tajemným zemi objímáte…“

Plošina je nápodobou Getsemanské zahrady, kde se Kristus s neustále usínajícími apoštoly Petrem, Jakubem a Janem v noci modlil. Dochovala se několikerá torza barokních soch. Kamenné monumentální schodiště dovede poutníka na horní terasu, kam Broggio umístil tři kaple: Povýšení sv. Kříže (sever), Božího hrobu (střed) a Nalezení sv. Kříže (jih). První a třetí zcela shodné jsou na obdélném půdorysu se zaoblenými rohy. Mají stanovou střechu s malou lucernou zakončenou cibulkou. Prostřední, neomítaná a přízemní kaple Božího hrobu je sestavená z pískovcových bloků.

Návštěvník má přístup do severní kaple Povýšení sv. Kříže, ve které je na několika panelech výstavka věnovaná zničeným kostelům v severních Čechách v 70. - 80. letech za vlády jedné strany. Vybral jsem 5 staveb z okresu Děčín. 1. Kerhartice - kostel sv. Maří Magdalény: 70. léta 18. stol., nacisté zrekvírovali zvony, původní rokokový mobiliář zničen během 80. let. Plánované demolici naštěstí zabránily události r. 1989, v 90. letech byl kostel obnoven. 2. Markvartice - kostel sv. Martina: Počátek 18. stol., ještě v 60. letech sloužil věřícím, poté však bohaté vnitřní zařízení rozvezeno bůhví kam a zbytek zničen. Místní komunisté bažili po demolici, ale k té díky listopadu 1989 nedošlo. Znovuvysvěcení v r. 2017. Valkeřice - kostel sv. Barbory: První půle 18. století, odstřelen v r. 1975. Verneřice - poutní kostel Nejsvětější Trojice: 30. léta 18. stol., po odsunu a vyhnání zpustnul, odstřel v r. 1975. Rychnov - kostel sv. Bartoloměje: Barokní, zbořen v r. 1973. Brtníky - kostel sv. Martina: První pol. 18. století, v r. 1975 demolován.

Jak to probíhalo? Jednoduše. Kostel se uzavřel, neopravoval, propadla se střecha a okresní národní výbor požádal Ministerstvo kultury o sejmutí památkové ochrany s pokryteckým odůvodněním, že stavba hyzdí obec a že pro občany je bezpečnostním rizikem. Cituji doslova z žádosti o sejmutí památkové ochrany ze dne 10. 4. 1973, fotokopie umístěna na jednom z panelů: „Tyto objekty by po případném Vašem souhlasu byly postupně demilozovány (sic!)z důvodů estetických i bezpečnostních.“ Ono latinské „sic!“, čili „tak!“ je upozornění pro čtenáře, že jde o přesnou citaci z textu, nikoli o moji chybu. Soudruh vedoucí odboru kultury Miloš Šácha chtěl zřejmě napsat „demolizovány“.

Nyní zážitek nechtěného. Na cesty si beru knihu ke četní ve vlaku nebo v autobusu. Tentokráte Alexander Hohenstein: Warthegau: Deník z let 1941 - 42. Nakladatelství Revolver Revue, 2007. Warthegau čili Povartí byla župa (Gau) připojená přímo k území Říše po skončení polského tažení v říjnu 1939. Jméno autora deníku je smyšlené, avšak jde o doslovný přepis jeho těsnopisných poznámek z doby, kdy byl ustaven správním komisařem (starostou) pro malé městečko, jež nazval Poniatowec. Čili jména a některé místopisné údaje pisatel pozměnil, popisované a zažívané události však nikoli. Hohenstein je členem nacistické strany z donucení a na východ je poslán spíše z trestu. Obyvatelům městečka a přilehlých vsí chce dokázat a názorně předvést, že německá kultura, úroveň správy, podnikání a zemědělského hospodaření jsou na daleko vyšší úrovni než ty dosavadní zaostalé polské a židovské. Avšak zásadně odmítá jakékoli násilí. S Poláky a s Židy jedná jako se sobě rovnými, neboť je věřící luterán. Své zhnusení z toho, k čemu je nadřízenými stranickými a policejními orgány nucen, svěřuje deníku formou stenografických zápisků a úvah. Pokud by si je pánové od GESTAPA přečetli, pan starosta by skončil v koncentračním táboře. Nebo by jej rovnou popravili.

A bylo to ráno 3. 5. 2025 ve vlaku do Lovosic, ještě před výstupem na Kalvárii, kdy jsem v knize se žlutým přebalem četl: „1. září 1941/pondělí: Včera svolával dunivý hlas zvonů krásného městského kostela věřící naposled k bohoslužbě. Umlčel je vládní rozkaz. Ode dneška zůstávají všechny polské kostely ve Warthegau zavřené! Nic horšího už si snad člověk nedovede představit---! … Ani mezi námi protestanty se snad nenajde nikdo, kdo by s tímto strašlivým nařízením jen lhostejně pokrčil rameny… Děsím se následků této nešťastné, nenávistné politiky.“ Když Hohenstein popisuje jednání s landráty a gauleiterem, nebo když cituje z příkazů a úředních nařízení, je to velmi blízké tomu, jak v Československu konali a nařizovali okresní a krajští tajemníci KSČ. „20. ledna 1942 úterý: (jednání s landrátem Hofmüllerem): „Jak se můžete opovážit chodit s rodinou do kostela?… Uvědomujete si, že se váš postoj může vykládat jako otevřená demonstrace proti stranické linii? Svou návštěvou kostela jste dal Němcům vašeho města špatný příklad.“ Stačí „Němcům“ vyměnit za „občanům“ a stejný rozhovor s předsedou národního výboru klidně mohl proběhnout na okresním výboru KSČ v Děčíně v r. 1952 nebo 1974. „3. února 1942/úterý: Radní a obecní radní se pak volí výlučně z řad německé menšiny. Dá-li se o volbách vůbec mluvit. Ty jsou dnes fraškou i ve staré říši. Strana si určuje své lidi.“ Volby do České národní rady, 23. - 24. 5. 1986: Pro kandidáty Národní foronty na poslance České národní rady hlasovalo 99,94 % z celkového počtu platných odevzdaných hlasů.

Když jsem vyšel z kaple Povýšení sv. Kříže na čerstvý vzduch, řekl jsem hodně nahlas: „A tuhletu p…ž chce pořád hodně lidí volit. Že jako byly ty jistoty a stavěly se byty!“

Poznámka: Pokud by někdo namítal, že i dnes vlastník nechá stavbu záměrně zchátrat, aby poté zažádal o sejmutí památkové ochrany a zbořil ji, odpověděl bych mu, že má pravdu. Avšak důvod je nikoli ideologický, ale docela obyčejně ziskuchtivý. Takových případů pak jistě není tolik, jako v období 1948 - 1989. Vždy se totiž najde nějaký aktivní občan, který pozve novináře, reportéry, sepíše se článek, natočí se dokument, založí se spolek na záchranu kostela v obci X… Např. o areál Ostré se příkladně stará Spolek pro obnovu památek Úštěcka. Na jednom z panelů bylo uvedeno, že pan farář - správce kostela ve Verneřicích (určen k odstřelu) - nabídl, že za částku, kterou demolice bude stát, je schopen zajistit a provést opravu. Obdržel odpověď, že možné to není, neboť prostředky na opravu památky nelze čerpat z demoličního fondu. Cituji z textu: „Ani snaha konkrétního duchovního nemohla tedy zastavit zničující mašinérii režimu.“

Zdroje: