Bejvávalo dobře?

Na platformě Seznam Médium se v poslední době objevilo několik příspěvků na téma „Bylo, či nebylo před rokem 1989 lépe než dnes?“ Když jsem články a diskuse k němu procházel, napadlo mě, že bych mohl přispět se svojí troškou do mlýna. Půjde o zamyšlení typu „pelmel“, o úvahu postaršího pána (*1960), který byl při tom, či spíše v tom celkem 29 let a který také mnohé přečetl.

Terminologická poznámka. Dobu před listopadem 1989 nebudu nazývat „za totáče“ nebo „za komančů.“ Tato označení jsou vtipná, ale jsa vzděláním ekonom, rád používám spojení „za centrálního řízení národního hospodářství“. Jenže to je dlouhé. Proto jsem převzal od kamaráda (s nímž trávím diskusemi o období od r. 1948 mnoho hodin a piv) výraz „ancien régime“. Což byla Francie absolutistických Ludvíků, tj. bývalý režim v zemi galského kohouta před r. 1789. Pro dílčí období 1969 - 1989 v ČSSR nabízejí se obecně užívaná spojení „reálný socialismus“ či „normalizace.“ A budu-li psát o straně, půjde o Komunistickou stranu Československa, tj. o KSČ.

Žili jsme v komunismu?

Odpovědět lze dialekticky, že ano i ne. Jako absolvent socialistických škol jsem přišel do styku s disciplínou zvanou „marxismus“. Ta se skládala ze tří součástí: 1. marxistická politická ekonomie, 2. marxistická filosofie, 3. vědecký komunismus. Pokud je mi známo, tak žádný vysokoškolák studující za ancien régime státní zkoušce z „marksáku“ neunikl. Zde bych připomněl, že měl-li student střední či vysoké školy štěstí na kvalitního a rozumného pedagoga, pak politická ekonomie kapitalismu nebo marxistická filosofie nemusely být matérie nezajímavé. Zvláště pokud vyučující či přednášející chtěli a uměli vtěsnat do výuky to, s čím tvůrci osnov až tak nepočítali. Malé odlehčení. Profesor Jaroslav Rypota, který nám na VŠE přednášel politickou ekonomii socialismu, vždy minimálně v jedné ze svých přednášek pronesl bonmot, na který studenti čekali: „Za komunismu stát odumře. Jenže až nebude stát, nebudou také děti.“

V prvním ročníku jakékoli VŠ pak každý „bažant“ musel projít kursem a absolvovat zkoušku z dějin mezinárodního dělnického hnutí (MDH). I zde platilo, co jsem napsal o ekonomii a filosofii. Dnes občas lituji, že jsem některá předepsaná díla „klasiků“ jen zběžně prolistoval (třeba Leninův spis „Stát a revoluce“), neboť jsem je považoval v mladické naivitě za bláboly. V seriálu F. L. Věk vysvětluje benediktin P. Matyáš mladinkému Františkovi, proč je v klášterní knihovně skříň se zapovězenými knihami: „Musíme znát své nepřátele.“ A já jsem stranu, její činovníky a jí hlásanou ideologii v oblibě neměl. Už proto, že naší rodině bývalý režim ublížil nikoli zanedbatelně. Prababička - násilně združstevněná kulačka označená v okresním deníku za „žábu na prameni“.“Vyakčněný“ dědeček - právník, předčasně penzionovaný druhý dědeček - prvorepublikový důstojník. Oba rodiče vyloučeni po r. 1968 z KSČ pro nesouhlas s okupací a sestra ilegálně v SRN. Taťka v lednu r. 1972 zaplatil cenou nejvyšší. Což je příběh smutný, ale o něm nyní psát nechci.

Takže zpět ke komunismu! Pro marxistickou analýzu společnosti je rozhodující vztah lidí k výrobním prostředkům. Učili jsme se o společensko-ekonomických formacích, kterými byly: 1. prvobytně pospolná společnost, 2. otrokářský řád, 3. feudalismus, 4. kapitalismus a 5. komunismus. Ten měl dvě fáze. Tou první byl socialismus, kdy stále existovaly třídy, které však již spolu nebojovaly. Dělníci, rolníci a pracující inteligence. Vytvořený produkt se měl dělit dle zásady „každý podle svých schopností, každému podle jeho práce“. Druhou fází komunistického výrobního způsobu byl komunismus v užším pojetí, kdy se předpokládalo uplatnění zásady „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. Obě tyto maximy byly vtěleny do preambule ústavy z r. 1960. Takže v první fázi komunismu jsme žili.

Jaká však byla realita? Můj názor je, že pro popis společensko-ekonomické podstaty systému centrálního řízení ekonomiky (1948-1989) se nejlépe hodí označení státně-monopolní kapitalismus ad absurdum. Stát byl hlavním zaměstnavatelem, státní plán direktivně určoval, co, kdy, komu, od koho, kam a za kolik. O účasti pracujících nařízení se sice halasně mluvilo, ale v praxi byly jejich možnosti silně omezené. Například právo na stávku v ústavě z r. 1960 vůbec zmíněno není. Takže v komunismu jsme nežili.

Státně-monopolní kapitalismus v Československu

Ekonomický model oné doby by šlo s jistým zjednodušením pospat jako gigantickou korporaci se třemi divizemi: státní sektor, družstevní sektor a sektor společenských organizací. Obdobou valné hromady akcionářů či družstevníků byl sjezd KSČ, představenstvem v širším pojetí ÚV KSČ, v užším pak předsednictvo ÚV (politbyro). I když ústava 9. května z r. 1948 (to je ta, kterou Beneš odmítl podepsat) v Článku XII deklarovala ochranu drobného a středního podnikání a v § 146 připouštěla soukromé vlastnictví výrobních prostředků, skutečnost byla taková, že prakticky veškeré výrobní prostředky byly během několika let zespolečenštěny (znárodněny, združstevněny, odkloněny, tj. většinou ukradeny) do tří hlavních sektorů (viz výše). Rozhodující část výrobních fondů byla ve státním vlastnictví (národní a státní podniky, oborové podniky, později výrobně-hospodářské jednotky…). Pokud jde o zemědělství a určitá odvětví výroby, obchodu a služeb, jednalo se o vlastnictví družstevní s nižším stupněm socializace. Nutno však zdůraznit, že se povětšinou jednalo o karikaturu kooperativního modelu, neboť i družstva se řídila státním plánem a vedoucí pozice v nich podléhaly schválení příslušných orgánů strany. Třetím sektorem byly společenské organizace, kterými se rozuměly masové celostátní spolky, jako např. ROH, SVAZARM, ČSTV, Svaz žen, ČSM resp. SSM apod.

Neziskový sektor a drobní podnikatelé

Existovaly i malé zájmové, nepolitické spolky, které však většinou měly to štěstí, že přežily z dob předúnorových. Mám na mysli např. Klub za starou Prahu, Spolek českých bibliofilů, Hlávkovu nadaci, Mozartovu obec atd. Ustavit novou neziskovku nebylo jednoduché, neboť dle spolčovacího předpisu bylo třeba získat povolení od ministerstva vnitra. Na rozdíl od doby současné, kdy např. k založení spolku stačí 3 lidé (zásada „tres faciunt collegium“), stanovy, ustavující členská schůze a podání návrhu na zápis spolku do veřejného rejstříku. Platí totiž, že totalitní a autoritářské režimy se dívají na aktivity organizované spontánně svými občany s nedůvěrou a podezřením. Četl jsem v knize o blokádě Leningradu (Anna Reid, u nás Jota 2011) o panice, která zachvátila sovětské úřady, když lidé po 22. 6. 1941 začali bez posvěcení vyšších míst zakládat domobranecké spolky.

Jestliže v 50., popř. v první půli 60. let bylo možné zvláště na venkově na soukromníka narazit (např. holič), v 70. a 80. letech i poslední chlupodravec v pošumavské vísce musel holit a stříhat např. pod firmou HYGIE, což bylo - nemýlím-li se - družstvo nebo komunální (tj. městský) socialistický podnik. Soukromý podnikatel byl stejně vzácný, jako dnes hlaváček jarní nebo užovka stromová. Bylo jedno, „vypůjčil-li si“ někdo, dejme tomu, motorku od národního podniku, JZD nebo SSM. Vždy se jednalo o trestný čin proti majetku v socialistickém společenském vlastnictví a sazby bývaly citelné. Trestnými skutky byly např. neoprávněné podnikání, neplnění úkolů při provozu soukromého hospodářství, narušování řízení, plánování a kontroly národního hospodářství, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, neoprávněné užívání věci z majetku v socialistickém vlastnictví. A také hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele. Zde poznámka: Jugoslávie byla socialistický stát. Zvláště v počátcích existence jihoslovanské federace maršál Tito prosazoval první fázi komunistického výrobního způsobu s velkým nasazením. Přesto jej na přelomu 40. a 50. let československý tisk i vládnoucí politici hanobili a nazývali renegátem, krvavým psem, běžně se psalo o Titově bandě atd.

Československo, pokud jde o etatizaci výrobních prostředků, bylo bohužel papežštější než papež. Neboť drobné soukromé podnikání (za účasti rodinných příslušníků podnikatele) bylo možné v NDR, Polsku (zde byl k nelibosti Moskvy silný sektor soukromých zemědělců) nebo v Maďarsku. Dokonce i v SSSR v dobách vrcholného stalinismu (30. léta min. století) nebyly soukromé aktivity zcela zakázané. Existovali např. krejčí a švadleny, avšak zákazník si musel opatřit látku a teprve z doneseného materiálu mu krejčí směl ušít oblek (viz Sheila Fitzpatrick: Každodenní stalinismus, Academia 2018). V zemi Sovětů existovaly rovněž trhy (zvláště se zemědělskými produkty). Ovšem pokud babička vystála mnohahodinovou frontu v Moskvě na ručníky nebo na pekáče a zakoupené zboží následně prodala v místě svého bydliště za cenu jen o pár kopějek vyšší, dopouštěla se trestného činu spekulace a mohla skončit v některém z táborů souostroví GULAG. Naši posedlost postátněním přiznal i Miloš Jakeš ve slavném červenohrádeckém projevu ze 17. 7. 1989: „Tu jsme to v minulosti trochu přešvihli, abych to tak řekl, s tou socializací.“

Kádrové předpoklady nutné

Budeme-li si prohlížet inzertní část novin z období normalizačního, občas nalezneme v rubrice „zaměstnání“ nabídku s poznámkou „kádrové předpoklady nutné“. Což znamenalo, že inzerovaná pozice byla podmíněna členstvím v KSČ. Je pravdou, že někdy se jednalo o úlitbu a že bezpartijní uchazeč místo získal s vysvětlením „u nás se to tak nebere, to jsme tam dali tak nějak automaticky.“ Dnes zase mnozí z PR agentur automaticky požadují výpis z trestního rejstříku, byť jde o pozici typu údržbář nebo úklidový pracovník. Zároveň nelze opomenout jev zvaný nomenklatura. V ústavě z roku 1960 byla v čl. 4. zakotvena vedoucí úloha strany takto: „Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence.“ Praxe? O každé řídící funkci (mohlo jít o ředitele malého divadla nebo o vedoucí školní jídelny) rozhodoval příslušný stranický orgán. Obsazení zásadních postů (např. generální ředitelé velkých VHJ nebo organizací zahraničního obchodu včetně TUZEXU) pak schvalovaly předsednictvo nebo sekretariát ÚV KSČ. Ostatně kdo chce vidět a slyšet, jak to tehdy chodilo, může shlédnout některý z dílů „Okresu na severu“ (Dietl). Laskavý a empatický soudruh okresní tajemník Josef Pláteník (J. Moučka) měl pod palcem vše. Nevěru manželky jistého funkcionáře, odvoz odpadků, velký chemický závod, zemědělská družstva na okrese, okresní národní výbor, okresní útvar SNB, okresní organizaci SSM, vydávání vlastivědných knížek, stavbu divadla, lesní hospodářství…

V druhé půli 80. let jsem pracoval v  odboru informační soustavy (tj. v účtárně) Výzkumného ústavu matematických strojů (VÚMS). Každý měsíc jsme předávali výkazy generálnímu ředitelství, Stání bance československé a last but not least, tuším že obvodnímu výboru KSČ. Vzpomínám na telefon, který jsem vyřizoval, šlo o počátek dubna 1987 (pražská návštěva M. S. Gorbačova). Zvedl jsem sluchátko a volající, který se nepředstavil, se autoritativně dožadoval soudruha ekonomického náměstka. Když jsem odvětil, že není přítomen, anonym mně sdělil přibližně toto: „Jistě víš, soudruhu, jakou návštěvu očekáváme. Obvodní výbor strany přidělil vašemu ústavu heslo „Nově myslet, nově jednat!“ Osobně mně ručíš za to, že toto heslo bude vyvěšeno na budově vašeho ústavu.“ (vysvětlení: ředitelství VÚMS bylo na Loretánském náměstí, což je 5 minut chůze od Pražského hradu). Ano, i takto vypadala vedoucí úloha strany v praxi. A vzal-li by ono heslo někdo vážně, tj. chtěl-li by myslet a jednat po novu, mohl by se dostat do problémů. Ještě jeden příklad si nedopustím. Nedaleko Hlavního nádraží, v Opletalově ul., byla budova patřící Československým státním drahám. Relativně dlouho byl na oprýskané fasádě táhlý transparent s nápisem vpravdě kafkovským či haškovským: „Pod praporem marxismu-leninismu zda další rozvoj socialistické železnice!“

Třídní boj a konec dějin

Učili jsme se, a to s odkazem na Komunistický manifest, že „Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů.“ Jenomže zároveň se tvrdilo, že po r. 1948 došlo k zespolečenštění výrobních prostředků, že třídy díky dělbě práce sice nadále existují (dělníci, rolníci, inteligence), ale poprvé v dějinách proti sobě nebojují. Z čehož, aplikujeme-li prostou logiku, vyplývá, že ustavením komunistického výrobního způsobu končí dějiny. Za anicen régime také vycházely pěkné knížky. A to i pokud jde o historii. Zbožňoval jsem Zamarovského, vyšly vcelku kvalitní práce o heydrichiádě (Ivanov, Andrejs, Hamšík…) nebo o Himmlerovi (Hamšík). O starších dějinách nemluvě. Ovšem období po r. 1948? Když boj a antagonismus mezi třídami po uchopení moci dělnickou třídou vyhasly? Pak dějepiscům nezbývalo, než nezáživnými frázemi popisovat dobu „od sjezdu ke sjezdu“ a text doplnit tabulkou či grafem o tunách oceli a hektolitrech kyseliny sírové. Navíc do vod a hájů období let 50. se i prorežimní historikové typu Václava Krále (1926 - 1983) neodvažovali. Maximálně užili eufemismy „porušování socialistické zákonnosti“, „užívání výslechových metod, které zákony socialistického státu přísně zakazují.“ Pokud jde o normalizaci, dokument „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti“ nám sice na střední škole (1975 - 1979) rozdali, avšak distribucí vše skončilo. Silně pochybuji, že jej kdokoli ze studentů (a vyučujících) otevřel resp. pročetl.

Když jsem byl v r. 2015 na poznávacím zájezdu v Moskvě a jejím okolí, bydleli jsme v hotelu Kosmos nedaleko VDNCh (resp. BдHX - zkratka pro „Výstavu úspěchů národního hospodářství“). Což je dnes park s pozoruhodným objekty ve slohu stalinského empíru. Každé odvětví průmyslu a služeb mělo svůj pavilon. Při vstupu do areálu byla (a myslím, že stále je) socha V. I. Lenina. Nerealizovaný, leč plánovaný ideový záměr byl, že na konci parku se bude tyčit majestátní socha soudruha Stalina. Zamýšlený jinotaj? Leninem vše začalo a Stalinem vše končí. Dále již jíti nelze.

Dělnická třída čili proletariát

Zde soudruzi udělali chybu. V původním významu je proletář ten, kdo nevlastní nic jiného, než svůj mozek a své svaly. Jenže on i špatně placený a skutečně vykořisťovaný britský dělník za kapitalismu volné soutěže v 19. století nějaký - byť ubohý - majeteček měl. A hlavně toužil vlastnit víc. Chtěl, aby se jeho děti měly lépe. Proto dal svého nadaného synka za osobního odříkání „na študie“, aby jednou mohl být pánem a nemusel dřít u pece či s lopatou. Rovněž byli dělníci (a nebylo jich málo), kterým se zle nevedlo. V teorii dělnického hnutí byli pejorativně nazýváni dělnickou aristokracií, v reálu se jednalo o specializované odborníky, kteří díky své kvalifikaci a dovednostem pobírali slušnou mzdu. V přednáškách z MDH a v dějepisu mám pak zatajovali, že již v 19. století byli kapitalisté (fabrikanti), kteří za své zaměstnance cítili zodpovědnost, stavěli pro ně dělnické kolonie, školky, zajišťovali jim lékařskou péči a podporu v době úrazu a nemoci. Hezky to popsal ve svých vzpomínkách lja Grigorjevič Erenburg (1891-1967, autor pověstného románu „Tání“). Budu citovat přibližně, ale za smysl ručím. Erenburg byl na návštěvě v USA, tuším v Detroitu. Dělníkům v automobilce vyprávěl, jak jsou vykořisťováni, že dravým kapitalistům jde jen o zisk, atd., atd. Dělníci reagovali takto: „To nám nemusíte říkat. To my přece dobře víme! Jenomže my se zde ve Státech máme za našich kapitalistů lépe, než dělníci bez kapitalistů u vás.“ Nikdy jsem nerozuměl tomu, proč se Marx a jeho následovníci upínali jen na dělnictvo. Vykořisťováni kapitalistou přece byli zrovna tak vrátný ve fabrice, účetní, vedoucí velké dílny nebo stenotypistka a kantýnská. Ostatně i soudruh Jakeš na Červeném Hrádku o dělníkovi mudroval: „Obrousí se a jde třeba na technickou funkci a už dělník není“.

Pikantní a těžko vysvětlitelné byly dva paradoxy. V 50. letech byli nepřátelé lidové demokracie (čili budování socialismu) trestáni (samozřejmě z rozhodnutí strany) tak, že museli jít pracovat k pásu do fabriky, fárat do dolů, třídit uranovou rudu atd. Čili sankcí, trestem bylo stát se příslušníkem třídy proletariátu, která měla vládnout a diktovat ostatním (diktatura proletariátu). Druhým paradoxem bylo, že pokud se dělníci ozvali (např. u nás při měnové reformě na jaře roku 1953), tj. pokud se snažili uplatnit své privilegované postavení, které jim lektoři na politických školeních vtloukali do hlavy, skončili ve vyšetřovací vazbě a často i v některém z nápravných táborů. Náš lektor MDH nám v r. 1981, když jsme se jej dotázali na Polsko, odvětil, že Marx měl pravdu, neboť události v Gdaňsku jsou názorným příkladem manifestace vedoucí úlohy dělnické třídy. To ještě nevěděl, že tyto protesty pracujících skončí z rozhodnutí Polské sjednocené dělnické strany vyhlášením výjimečného stavu a že civilní stav výjimečný vyhlásí generální tajemník této strany Wojciech Jaruzelski.

Zločinný a zavrženíhodný režim

Zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu říká v § 2 že „…byl režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný.“ Nemyslím si, že by to nebyla pravda, jen bych možná ještě doplnil adjektivum absurdní. Na druhou stranu však nejsem příznivcem deklaratorních zákonů typu „ten či onen politik se zasloužil o stát/ten či onen režim byl…“ To bych pak na našem parlamentu mohl požadovat, aby se schválil zákon, že Ing. Daniel Stirský se narodil v Praze nebo že královna Alžběta II. byla oblíbená a dožila se vysokého věku. I za režimu bývalého jsme se v základech práva učili, že právní norma musí mít hypotézu, dispozici a sankci. Např. z diskusí k článkům, na které reaguji, vyplývá, že mnozí moji spoluobčané o zločinnosti, nelegitimnosti a zavrženíhodnosti bývalého režimu pochybuji a že období před rokem 1989 považují za lepší, než dobu dnešní. Avšak žádná sankce pro ně nenásleduje.

Každý mrak má stříbrný okraj

Je nesprávné tvrdit, že mezi léty 1948-89 se nevykonalo nic dobrého. Že vše bylo jen a pouze špatné. Na přelomu 40. a 50. let se přijaly jak právní normy svojí povahou zločinné (např. zákon č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky nebo zákon č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce), tak i zákony prospěšné (např. zákon č. 99/1948 Sb., o národním pojištění - platí, byť s mnoha změnami, dodnes). Pozitivní diskriminace v podobě „umožníme dětem dělníků studovat“ vycházela sice z nebezpečného a zlého učení o třídách, třídním boji a diktatuře proletariátu, avšak důsledkem bylo, že střední a vysoké školy absolvovali i ti, kteří by v demokratických poměrech první republiky studovat z finančních důvodů nemohli. Započalo se s odstraňováním neoprávněných rozdílů mezi postavením mužů a žen. Vždyť v  obecném zákoníku občanském bylo ještě v r. 1948 ustanovení, že „Manželka obdrží jméno mužovo a požívá práv jeho stavu. Jest povinna následovati muže do jeho bydliště, pomáhati, seč jest, v domácnosti a ve výdělku a, pokud toho vyžaduje domácí pořádek, sama plniti i dáti plniti opatření mužem učiněná.“ Jako stejnopohlavně orientovaný musím ocenit dekriminalizaci (byť neúplnou) homosexuality z roku 1961. Při hodnocení let 50. a 60. nesmíme také zapomenout na to, že v pracovním procesu bylo stále mnoho těch, kteří zažili prvorepublikovou nezaměstnanost a těžké podmínky za hospodářské krize z přelomu 20. a 30. let. To, že měli zajištěné právo na práci a stabilní zaměstnání, brali jako velké pozitivum.

Spolu s pány Suchým a Šlitrem však nutno ještě podotknouti, že mnou zmíněné pozitivní právní normy a kroky by s velkou pravděpodobností dříve či později přijal a učinil i zákonodárný sbor skutečně demokratického československého státu.

Bejvávalo dobře?

Mohl bych psát o paní Miladě Horákové zavražděné komunisty, o mučených, vězněných a popravených, o akci „Kláštery“, o násilně rozkulačených sedlácích, o sovětských tancích a střelbě před Muzeem, o zastřelených lidech na zadrátovaných hranicích, které neměly být žádným korzem… Dnes je však v oblibě, pokud jde o dějezpyt, každodennost. Rozhodl jsem se proto uvést několik osobních prožitků a příkladů, které - byť lidovku „Bejvávalo, bývávalo, bejvávalo dobře“ mám rád - názorně ukazují, že až tak dobře nebývalo. A že dnes určitě lépe je. Jen si ne vždy uvědomujeme, že mnohé z toho, co právě teď považujeme za naprostou samozřejmost, za ancien régime zcela samozřejmé nebylo.

Banány, pomeranče, mandarinky I. O této komoditě se diskutuje často. Pamětnici snad nezapomněli, jak vypadaly předlistopadové obchody národního podniku Ovoce - Zelenina. Chlad a kamenná podlaha špinavá od hlíny. Bedny a přepravky s kořenovou zeleninou a s povadlým zelím. Pomeranče, ovšem hlavně ty kubánské, které byly dobré na šťávu, leč ke konzumaci již méně. Cibule či česnek byly, ale také zrovna být nemusely. Brambory! Ne, že by je neměli. Ale často zákazník zakoupivší tři kila minimálně půl kila shnilých okamžitě vyhodil. Účtárna VÚMS byla na Koněvově (dnes Hartigově) ulici. Jana P., která měla stůl u okna, vzkřikla: „Holky, Božce dovezli banány!“ Blesková evakuace mých 14 kolegyň by mohla sloužit lektorům civilní obrany za vzor. Mne banány nechaly v klidu, neb je moc rád nemám. „Pro sebe to samozřejmě nechci“, řekla mně šéfová. „Ale když Vašík(syn) je má moc rád. Jo, a dávali každému maximálně kilo.“

Zážitek školní. Mohlo to být v 6. nebo 7. třídě základní školy. Měli jsme češtinu. Zaklepání a ředitelka s nějakým pánem. Něco si s češtinářskou špitali, pak nám rozdali list papíru a my měli odpovědět na otázku „Proč nevěříš v boha?“ Maruška D., která byla ve víře vychovávána, se potichu učitelky na cosi zeptala. Dodnes slyším naštvaně vzteklou odpověď „soušky“: „Jestli věříš, tak tam napiš, že věříš!“ Já napsal „V boha nevěřím, protože jsem ho nikdy neviděl.“

Jaroslav Foglar. Jeho knížky jsem zbožňoval. V družině jsme si hráli na Losnu a Mažňáka. Někdy počátkem 70. let z polic dětského oddělení Městské knihovny jeho knížky zmizely. Když jsem to řekl doma, rodiče zvážněli a mamka mně vysvětlila: „To víš, nejsou tam pionýři, ale skauti. A navíc kdosi v novinách Foglara zkritizoval, že je to nezdravá romantika.“ Dodnes se ptám, komu mohl vadit postarší, apolitický, nekonfliktní pán s brýlemi píšící pro děcka ve věku „young adult“ napínavé příběhy o Stínadlech, Vontech a peřejích na Bobří řece?

Pyramidy. V polovině let 70. dostal jsem k Vánocům knížku „Jejich Veličenstva pyramidy“ od V. Zamarovského. Zhltl jsem ji za pár dní a prohlížel si několik drobných barevných fotografií. Bral jsem jako neměnný fakt, že do Egypta se nikdy nepodívám. Na předražené zájezdy z katalogu ČEDOK jsem neměl a pak, stejně by mě tam nepustili („oni“). Od roku 1989 jsem byl v Egyptě již třikrát a navštívil jsem i památky, které většina turistů opomíjí.

Zážitek středoškolní. V r. 1975-1979 jsem studoval Střední ekonomickou školu v Resslově ul. č. 8 (dnes ČAO dr. Edvarda Beneše). Na jaře, asi ve 3. ročníku, třídní profesor N. mého spolužáka Pepu a mě požádal o pomoc. „Máte psaní na stroji, tak to určitě zvládnete.“ Šlo o přepis výsledků přijímacího řízení nových uchazečů o studium do formulářů. Do políček se zapisovalo jméno a dosažený počet bodů. A já jen zíral, kolik plusových bodůbylo za dělnický původ rodičů, za jejich členství v KSČ po r. 1968 a za jejich funkce v masových společenských organizacích. Ano, hodnotil se i výsledek písemných přijímacích zkoušek, ale…

Banány, pomeranče, mandarinky II. Jako študák VŠ jsem byl o sobotách brigádníkem - „fickou“ (úklid stolů a táců, později výčep piva a prodej chlebíčků) v bufetu Lucerna. Vedle automatu Koruna druhé ikonické zařízení „na stojáka s tácem“ v Praze (zpřesňující poznámka: výklopná sedátka u stolů v Lucerně byla). Dopoledne si zašla na sekanou zelinářka z Vodičkovy ul. „Mám na krámě zrovna mandarinky, nechcete?“ Koupil jsem si půl kila. Večer jsem jel metrem domů. Mladí manželé zahlédli moji tašku a v ní mandarinky. „Kde jste je, prosím Vás, sehnal? Víte, on bude Mikuláš, a my máme dvě malé děti.“ Už nevím, zda jsem jim mandarinky prodal nebo se nějak vymluvil. Avšak dle teorie, kterou nám tehdy na VŠE přednášeli, byl socialismus (ovšem sovětského typu) už sám ze své podstaty, tj. přirozeně pokrokovější a efektivnější než výrobní způsob kapitalistický. Základním ekonomickým zákonem socialismu bylo, nemýlím-li se, „Stále kvalitnější a dokonalejší uspokojování trvale rostoucích potřeb pracujícího lidu při klesajících nákladech.“

Bartolomějská. Jako stejnopohlavně orientovaný jsem byl dvakráte na výslechu v Bartolomějské. Jak se o mě dozvěděli? Buď mé jméno uvedl jiný k výslechu rovněž pozvaný, nebo - tradovalo se - šatnář T. v jednom GL baru občas proslídil bundy a kabáty a opsal si jména z tramvajenek či z občanek. Jednání vcelku slušné, leč bylo mně naznačeno, že bych měl uvést, kdo jsou mí kamarádi a s kým se stýkám. Když jsem se pokusil o švejkovskou odpověď ve stylu „se svou posluhovačkou“, dozvěděl jsem se, že jsem podezřelý z vraždy mně zcela neznámého seniora a že bych tedy měl mluvit. Následoval odchod do suterénu, kde jsem byl policejně fotografován. Takže růžové seznamy skutečně existovaly. Po první návštěvě své sestry v SRN (léto r. 1984) jsem byl opět na pohovoru. Kde, s kým, o čem jsme mluvili, jak se sestra živí, s kým žije atd. Pozvali si i naši babičku (*1909).

Charta 77. Moje maminka, vzděláním sociálně-zdravotní pracovnice, pracovala na ÚV Československého červeného kříže. V únoru 1977 shromáždění zaměstnanců. Téma: Odsouzení Charty 77. Šéfredaktorka časopisu Zdraví (tiskový orgán ČSČK) se jako jediná zdržela hlasování. „Jsem novinářka a chtěla bych vědět, co odsuzuji“. Den po schůzi následovalo okamžité zrušení pracovního poměru pro ztrátu důvěry.

Jugoslávie. Přes protekci se mamce podařilo získat devizový příslib k cestě do Jugoslávie. Pas jí byl ovšem pro tuto cestu platný stejně, jako mrtvému zimník. Neboť bylo třeba požádat o vydání výjezdní doložky. Neuniformovaný příslušník obvodní správy pasů a víz, houpaje se na židli, na mamku vybafl: „Tak vám manžel zemřel! No jo, jak ale dokážete, že toho syna (já), co ho máte zapsanýho v pasu, jste měla s tím manželem, co vám jako zemřel? Máti se tehdy rozplakala.

Socialistický humanismus. V r. 1983 chtěla mamka navštívit svoji dceru a mou sestru v SRN. O valuty nešlo, neboť měla notářsky ověřené pozvání. Nutná však byla (jak již uvádím výše) výjezdní doložka. 7. 6. 1983 jí bylo Obvodní správou sboru národní bezpečnosti sděleno, že její cesta do ciziny není v souladu se státními zájmy ČSSR, neboť zaměstnavatelem, u něhož byla v pracovním poměru (Červený kříž, řadová sociální pracovnice - agenda dobrovolné pečovatelky, bezpříspěvkové dárcovství krve, domovy důchodců…), s její cestou nedal souhlas. Jinak řečeno: Žili jsme v rozvinutém socialistickém státě, jehož představitelé nás v projevech ubezpečovali, že na prvním místě všeho snažení musí být pracující člověk. Přesto tento stát, který se honosil socialistickým humanismem, bránil rodičům, aby se mohli setkat se svými dětmi.

Co napsat závěrem? Snad tolik, že doba současná - a zvláště ta, kterou zažíváme nyní - určitě není pouze idylická. Když čtu některá nařízení či směrnice z Bruselu, vybaví se mně občas výrok státního kancléře Metternicha o rakouském soustátí: „Jaká bude budoucnost této nádherné středoevropské země? Přirozený běh věcí předpokládá její rozpad.“ Pamatuji se, že v jednom z mnoha polistopadových rozhovorů Václav Havel řekl o době bývalé přibližně toto: „Bylo to to jako když někdo během několika sekund rozšlape velmi vzácný čajový servis z čínského porcelánu. A pak jej restaurátoři po mnoho let pracně restaurují a slepují dohromady.“ A můj oblíbený dobrý voják Švejk? „Jako jsem znal jednoho uhlíře, kerej byl se mnou zavřenej na začátku války na policejním ředitelství v Praze, nějakej František Škvor, pro velezrádu, a později snad taky vodpravenej kvůli nějakej pragmatickej sankci. Ten člověk, když se ho u vejslechu ptali, jestli má nějaký námitky proti protokolu, řek: Ať si bylo, jak si bylo, přece jaksi bylo, ještě nikdy nebylo, aby jaksi nebylo.“

Zdroj: vlastní úvaha + některé myšlenky převzaty a rozvedeny z knihy „Československo v období socialismu“ (prof. PhDr. Jan Rychlík, DrSc. dr. h.c., Vyšehrad, Praha 2020).