Článek
V trestním zákonu č. 140/1961 Sb. byl § 109: 1) Kdo bez povolení opustí území republiky, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo nápravným opatřením nebo propadnutím majetku. 2) Stejně bude potrestán československý občan, který bez povolení zůstane v cizině. 3) Kdo čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 zorganizuje nebo kdo přes hranice převede skupinu osob nebo opětovně převádí osoby, které bez povolení opouštějí území republiky, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let nebo propadnutím majetku.
Pan Fremr možná soudil a odsoudil i moji sestru, která v r. 1981 odešla ilegálně do SRN. Dostala dva roky „na tvrdo“, majetek neměla žádný, ergo majetková množina k propadnutí byla naštěstí prázdná. Doufám, že Fremr svoji kandidaturu skutečně stáhne, bylo by to optimální řešení. Já však přemýšlím o něčem jiném.
Byl-li bych tehdy na jeho místě, jak bych se zachoval? Zřejmě bych, byť s výčitkami, rovněž odsuzoval. A zdůvodňoval bych si to tak, že mnou odsouzení jsou stejně mimo území ČSSR, že já jen respektuji zákon, který napsali a schválili jiní, a že když to neučiním, emigranty stejně potrestá soudce-kolega a možná i s vyšší sazbou.
Svěřil-li bych se se svými pochybnostmi mamce (táta již nežil), asi by říkala: „Nemá cenu být hrdinou za každou cenu. Tím nic nedosáhneš. Naše rodina to má pohnojený už tak víc než dost. Jednou ses dal na vojnu…“
Nebo by snad řekla, ať skončím a odejdu? Nevím.
Po r. 1968 si při „spolehlivostních“ pohovorech („souhlasíte se vstupem vojsk?“) „zařídila“ vyškrtnutí z KSČ (mírnější forma zbavení členství oproti vyloučení, v reálu stejný škraloup táhnoucí se s naší rodinou až do listopadu r. 1989). A to právě proto, aby později nemusela na schůzích základní organizace spolurozhodovat o tom, kdo z jejích kolegů na ÚV Čsl. červeného kříže smí zůstat a kdo již ne. Způsob č. 1 (tj. akomodaci) zvolilo mnoho našich lidí, kteří se narodili mezi dvěma válkami a později.
Podle mě JE TO KOLEKTIVNÍ DŮSLEDEK MNICHOVA. Rozhodnutí nebojovat - jak píše Pavel Tigrid - zlomilo páteř našim národům, zvláště pak tomu českému. A šlo o „frakturu columnae vertebralis“ mnohočetnou. Přikrčit se, nevyčnívat, neupozorňovat na sebe, nejít hlavou proti zdi (jak často jsem to doma slýchával), dělat, co je soudruhy poručeno (odvolit, ukázat se na manifestaci…) a myslet si své.
A vůbec: v pátek jedeme na chatu, kde slavíme narozeniny sousedky. Je smutné, že do různých důležitých státních funkcí stále navrhujeme jedince tak či onak spjaté s dobou předlistopadovou. Vždyť právníkovi, který promoval dejme tomu v r. 1995, je již dnes cca 53 let! Takže zdroje tu jsou! :-)
Vzpomněl jsem si rovněž na Oskara Gröninga. (1921 - 2018). Ve věku 94 let jej odsoudili na 4 roky. Byl u Waffen SS a sloužil v Auschwitz. Nikdy nikoho nezabil a nikoho osobně neposlal do plynu. Jen počítal a třídil valuty zabavené lidem z transportů. Svoji vinu přiznal, trest si samozřejmě - kvůli vysokému věku a špatnému zdraví - odpykal spíše symbolicky.
Poučení? Snažit se uspořádat si věci společné a veřejné tak, aby stát nestavěl své občany před Sophiiny volby. Aby je nenutil k činům morálně pochybným a odsouzeníhodným s tím, že moc státní bude předpokládat, že dotčený občan se v 98 % případů přikrčí a učiní, co mu vrchnost přikáže. Jen aby měl klid a neohrozil sebe či své blízké. Drahá, užvaněná, zašmodrchaná, vůči korupci a neschopným jedincům neodolná demokracie západního typu vedoucí tak často k různým plichtám a nedokonalým řešením, je stále tím nejméně špatným způsobem ze všech, které jsme si jako lidstvo vyzkoušeli.
