Borůvkovo sanatorium v Legerce

Už několikrát mne pořad „Mozaika“ na ČR 3 „nakopl“ k tomu, abych na Seznam Medium napsal článek. V úterý nebo ve středu minulého týdne jsem zaslechl zprávu, že finišují práce na rekonstrukci bývalého Borůvkova sanatoria v Legerově ul. čp. 1627/61 v Praze na Novém Městě. Okamžitě se mně vybavil jeden z nejlepších televizních krimi-seriálů „Hříšní lidé města pražského“. Spisovatel a pedagog Jiří Marek (1914 - 1994) sepsal tři úsměvné cykly povídek „Panoptikum starých kriminálních příběhů“ (1968), „Panoptikum hříšných lidí“ (1971) a „Panoptikum Města pražského“ (1979). Čtenáře seznámil s panem vrchním policejním radou Vacátkem (v reálu možná Josef Vaňásek, 1877 - 1938). Toho ve filmovém zpracování „Hříšní lidé Města pražského“ geniálně zpodobnil Jaroslav Marvan. Pro mne právě z tohoto seriálu prýští první republika daleko přesvědčivěji než třeba z Četnických humoresek. Bude to zřejmě tím, že většina seriálových herců (Marvan, Filipovský, Bláha, Vinklář, Fialová, Zázvorková…) dobu před rokem 1939 prožila na vlastní kůži. Režisér Jiří Sequens nepotřeboval k natáčení mnoho dobových rekvizit. Stačilo, aby pan rada řekl „Servus, Bouše!“ a já okamžitě vidím svého dědu (*1894), jak v 70. letech zdraví ve Vysokém Mýtě na náměstí vrstevníka pana Fabiána slovy „Servus, Franc!“ Než vraťme se k sanatoriu.

V dílu Případ lichého střevíce (Markova povídka se jmenuje Náhoda) přiveze mladý muž do luxusního sanatoria dívku, která však již předtím zemřela v autě. Soudní lékař Vejvoda (Gustav Nezval) zjistí, že šlo o otravu kokainem. Pan rada: „Pro pána! Koks. To mě tak ještě chybělo! Víš, já ty koksaře nemám rád.“ Na to doktor: „Soukromé sanatorium doktora Vojkůvky, to je náramný podnik, tam se nikdo nesmí objevit bez tisícovky v kapse. Ty a nebo já - a ty naše gáže - bysme si nemohli dát u Vojkůvky uříznout ani kuří oko… Ta holka musela být, jak se říká, z horních deseti tisíc.“ Předpokládám, že spisovatel Marek a následně režisér Sequens museli mít na mysli právě Borůvkovo sanatorium, neboť při zadání „Vojkůvkovo“ mně vyhledávač na budovu v „Legerce“ odkázal.

Vlastně je to dvojdům, dvě popisná čísla. Čp. 1627/61 a 1607/63. Architektura nikterak zajímavá, dva čtyřpodlažní neorenesanční domy z druhé půle 19. století, které navrhl stejný architekt. Jeden je o šesti okenních osách s balkonem v prvním patře, druhý takřka stejný má okenních os pět a balkon chybí. Stavba byla znešvařena nástavbou pátého podlaží, zřejmě z dob reálného socialismu. Ale o kvalitu architektury až tolik nejde. Přesto si poznámku neodpustím. Tento typ domů je pro Nové Město (narodil jsem se zde v r. 1960 a žil 23 let) a navazující Vinohrady typický. Proto si kladu otázku, zda monstra typu Quadrio nebo právě dokončovaná Masaryčka do těchto částí Prahy pasují. Bez ohledu na to, že u Masaryčky asistovala paní Zaha Hadid. Obě stavby samy o sobě špatné nejsou, ale mně se, když jdu kolem, vybaví výletní loď typu Costa Concordia kotvící u vltavské náplavky.

Na vševědoucí Wikipedii píší, že v čp. 1627 si otevřel sanatorium MUDr. Jaroslav Hausmann (1871 - 1923). Chirurg, porodník, gynekolog, propagátor sportu a cyklistiky. Mého kamaráda a fotbalového fandu Jindřicha jistě potěší, že pan doktor byl druhým předsedou SK Slavia (dnes SK Slavia Praha). Vystudoval medicínu a v domě si zřídil sanatorium, ze kterého vyjížděl za svými pacienty automobilem, který byl třetím v Praze. Musel být kapacitou své doby, když k jeho pacientům patřil i Josef Lada. Zemřel na zápal plic a po jeho smrti si v objektu v Legerově ulici zřídil sanatorium MUDr. Vladimír Borůvka, kterého v Hříšných lidech překřtili na doktora Vojkůvku. Šlo o „nóbl“ podnik pro movitou klientelu a je pravděpodobné, že lékaři zde prováděli zákroky povahy andělíčkářské čili interrupční, které byly tehdy nelegální. V roce 1931 pan doktor k sanatoriu připojil sousední dům s čp. 1607.

Za nacistické okupace, a to od r. 1942, bylo sanatorium přeměněno na kliniku pro německé děti žijící v Protektorátu. Dětem z Říše se zorganizoval několikatýdenní pobyt v místech, kde byl relativní klid a kde nehrozilo bombardování. A jedním z takových míst byl Protektorát v něm třeba Praha.

Po skončení války bylo sanatorium opět soukromé, avšak v roce 1948 je znárodnili. Špičkové zařízení fungující nyní pod hlavičkou Státní sanatorium užívali komunističtí funkcionáři řídící se prasečí maximou z knihy George Orwella, resp. Erica Arthura Blaira, že „Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější.“

Chtěl-li bych tímto svým článkem získat co nejvíce „lajků“, nazval bych jej třeba „Sanatorium smrti“, „Tajemství Prahy 2“ nebo „Krvavá léta - Borůvkovo sanatorium.“ Právě takové odkazy lze najít na internetu, a to třeba na serveru You Tube. Proč tyto expresivní titulky?

V roce 1952, a to dne 25. 2., tedy v den oslavy „vítězství pracujícího lidu“, zde v nočních hodinách zemřel na následky týrání na pokoji 312 čihošťský farář Josef Toufar (1902 - 1950). O tzv. čihošťském zázraku je informací dost. Čihošť je malá obec nedaleko Ledče nad Sázavou. V kostele Nanebevzetí Panny Marie se při mši dne 11. 12. 1949 začal pohybovat dřevěný kříž na hlavním oltáři, snad západním směrem. Pan farář neviděl nic, jeho farníci ano. Mluvilo se o zázraku a ve zdivočelé době a zemi to nemohlo dopadnout jinak, než že patera Toufara 28. 1. 1950 zadržela StB. Odvezli ho do věznice ve Valdicích u Jičína. O případ se zajímali nejvyšší straničtí představitelé. Klement Gottwald vydal příkaz „Rychle vyšetřit, proces a přísně potrestat.“ Chystalo se církevní přelíčení a farář Toufar měl být jedním z obžalovaných. Agent Vatikánu, ohlupování prostých věřících, špionáž, sex s nezletilými atd. Úkol byl jasný. Vymlátit z oblíbeného velebníčka pěkně po stalinsku doznání. Neboť jak říkal prokurátor Andrej Vyšinskij, přiznání je korunním důkazem.

Hlavním vymlacovačem byl vyšetřovatel a sadista Ladislav Mácha (1923 - 2018). Metody, které používal, by mohly být klidně součástí scénáře kontroverzního filmu Caligula (1979, režie Tinto Bras) nebo by je mohli popisovat ti, kteří přežili zostřený výslech na GESTAPU. Toufara Mácha mlátil dle dochovaných svědectví tři hodiny nepřetržitě. Zmučenému farářovi (dopravili jej k natáčení filmu do Čihiště) praskl žaludeční vřed, a tak byl urychleně dopraven k odbornému ošetření. Soudruzi vybrali Státní sanatorium v Legerově ulici. Zde byl pod jménem Zouhar za přítomnosti několika příslušníků StB operován, ovšem zachránit ho již nebylo možné. Pokud byly v Praze v roce 2020 plakáty s fotografií Milady Horákové a s nápisem „Zavražděna komunisty“, bylo možné o adekvátnosti slovesa „zavražděna“ kultivovaně diskutovat (osobně s ním souhlasím, ale diskusi neodmítám). Neboť s obžalovanou proběhl proces (byť zinscenovaný) a při vyšetřování fyzicky týrána nebyla. U Josefa Toufara „zavražděn komunisty“ platí bez výhrad. Relativizování a rozmělňování „ci-devant“ (tj. bývalých) s poukazem na dobové souvislosti a mccarthismus je nechutné. Přemysl Freiman (1921 - 1984) zrežíroval krátkometrážní film „Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení“. Freiman, režisér, novinář a dramaturg je autorem řady prorežimních děl (např. řídil natáčení procesu s Rudolfem Slánským). V roce 1968 však nesouhlasil se vstupem vojsk a aktivně se podílel na vysílání Československé televize. Strana se mu odměnila tím, že skončil jako noční hlídač ve Smetanově muzeu na Novotného lávce. Mácha byl v r. 1998 odsouzen, ovšem dva roky odnětí svobody je trest vpravdě výsměšný. Ostatky patera Josefa Toufara byly převezeny v r. 2014 z Ďáblického hřbitova do čihošťského kostela, kde jsou nyní uloženy. Byť beatifikační proces není záležitostí dvou, tří let, je vidět, že byrokracie není pro římskou církev neznámý pojem. Ač nepraktikující, říkám si, kdo jiný, než on a to co možná nejrychleji.

V roce 1953 bylo ve čtvrtém patře sanatoria otevřeno Oddělení pro léčbu popálenin Kliniky plastické chirurgie jako součást FN Královské Vinohrady. Útvar vedl zakladatel české plastické chirurgie MUDr. František Burian (1881 - 1965). A právě sem byl ve čtvrtek 16. 1. 1969 převezen student Jan Palach (*1948). Zde také o tři dny později, tj. dne 19. 1. 1969, zemřel. Můj tatínek tehdy pracoval v Ústřední vojenské nemocnici, jejímž náčelníkem byl generálporučík MUDr. František Engel (1909 - 1972). Ten nechal pro zaměstnance přistavit autobus, aby se mohli ze Střešovic na Janův pohřeb dopravit. Alespoň tak mně to rodiče vyprávěli.

Přiznám se, že s Janem Palachem to u mne nikdy jednoduché nebylo. Kladl jsem si otázku, jak se vypořádat s tím, že pokud bych v lednu 1969 věděl, k čemu se chystá, s velkou pravděpodobností bych informoval rodinu a třeba i bezpečnost. A to jen proto, abych jeho mladý život zachránil. Určitě bych jej od sebeupálení všemi možnými argumenty zrazoval. Když jsem přemýšlel, jak z toho ven, vzpomněl jsem si na mytického Faethóna. Ten si od svého otce a slunečního boha Helia vypůjčil sluneční vůz tažený divokými koňmi. Spřežení při cestě od východu na západ nezvládl, a protože hrozilo, že shoří celá Země i nebesa, Zeus odvážného, ale také nerozvážného mládence srazil bleskem. Jeho sežehnuté tělo našly nymfy, pohřbily je a na náhrobek nechaly vytesat, jak praví Ovidius v Proměnách, „Padl, ale při velikém a odvážném činu.“

Následně v budově sanatoria sídlil Farmakologický ústav Akademie věd a v době 1978 - 2001 také Ústav experimentální medicíny AV ČR společně s nakladatelstvím Academia. Objekt začal postupně chátrat, ve druhé polovině druhého desetiletí našeho století byl pohled na obě vybydlené budovy tristní. Na přízemí fasády kdosi nastříkal portréty Toufara a Palacha s daty jejich úmrtí. Po různých peripetiích, slibech a změnách majitelů dnes vlastní dvojdům, jak je uvedeno v katastru, UNITED CORPORATION a.s. Jejím jediným akcionářem je Generali Investments CEE, investiční společnost, a.s. Ta započala s rekonstrukcí a měly by se zde objevit byty pro krátkodobé a střednědobé ubytování. Na ČR 3 zmínili i kavárnu se stálou expozicí, která bude zanedlouho otevřena. Na fasádě budou pamětní desky a reliéfy Toufara a Palacha.

Závěrem tolik, že Legerova ulice je od r. 1980 rušnou jednosměrnou součástí ohavné Severojižní magistrály. Její pojmenování, toť názvoslovný otisk událostí druhé půle 19. a celého 20. století. 1885 - 1919 Táborská. 1919 - 1940 Legerova. 1940 - 1945 Havlíčkova. 1945 - 1978 Legerova. 1978 - 1990 Lidových milicí. 1990 - dosud Legerova. Připomíná mi to anekdotu o zakarpatském Ukrajinci, kterého svatý Petr odmítl vzít do nebe, neboť byl světoběžníkem. „Ale vždyť já jsem z toho Mukačeva po celý život nevytáhl paty“, bědoval uchazeč o nebeské království.

Pan Louis Léger (1843 - 1923) byl francouzský spisovatel a slavista, spřízněnec Ernesta Denise (1849 - 1921), velmi dobře mluvil česky. Takže si v Paze ulici určitě zaslouží. Ostudou je, že Denisovu ulici v Praze nemáme, resp. jednu menší jsem nalezl v Úvalech. Pokud jde o Legerovu, správně bychom měli vyslovovat pěkně po francouzsku místo „G“ „Ž“, tedy Ležérova. Jenže pro Pražáky a pro mě to vždy byla, je a snad i dlouho bude „Legerka“.

Při psaní článku jsem vedle vlastních vědomostí využil tyto zdroje včetně umělé inteligence ChatGPT k vytvoření jednoho obrázku: