Byl atentát na Heydricha zbytečný?

Když jsem 28. 5. na platformě Seznam Medium uveřejnil článek „Dne 27. května 1942 asi v 10 hodin, 32 minut byl v Praze spáchán atentát…“, pan J. B. v komentáři poznamenal: „Atentát byl úplně zbytečný. Odnesli to nevinní civilové a byly vypáleny dvě obce, Ležáky a Lidice včetně žen a dětí.“

Ani dnes není názor tohoto typu ojedinělý. O smysluplnosti atentátu s upozorněním na reakci okupantů, která bude krvavá, se diskutovalo již v době, kdy čeští ubytovatelé a zásobovači parašutistů vytušili, v čem Gabčíkův a Kubišův úkol spočívá. Dovolím si představit na akci Anthropoid (ὁ ἄνθρωπος = člověk) svůj pohled. Ten však bude nutně poznamenán tím, že jsem dobu po 27. květnu 1942 osobně neprožil a pokud jde o historii, jsem amatér a diletant. Byť v nepejorativním významu těchto slov.

O atentát jsem se zajímal již v dětství. Bydleli jsme na Karlově náměstí a má základní devítiletá škola byla v Resslově ulici č. 10, přímo naproti pravoslavnému kostelu svatých Cyrila a Metoděje a barokního domu emeritních kněží, který dnes patří k areálu ČVUT. Kolem pamětní desky a okénka krypty jsem chodil často. Otázku, „zda atentát stál za ty oběti“, jsem rodičům položil asi v 11 letech. Zřejmě po shlédnutí nějakého filmu nebo po školním vyprávění. „To je nelehká otázka,“ odvětili. Oba se na druhou heydrichiádu pamatovali, v květnu - červnu 1942 jim bylo 14 (taťka), resp. 12 (mamka) let. Až po roce 1989 si máti (táta již nežil) uvědomila, jak bylo ono několikatýdenní období děsivé. „Čím jsem starší, tím více si tu hrůzu vybavuju. Červené vyhlášky, demonstrátor v kině s ukazovátkem (kolo, aktovky, baloňák…), strach při každém zazvonění, hlášení o popravách, Lidice a Ležáky…“

Rovněž si vzpomínám na návštěvu p. Šímy, tatínkova strýčka. Byl to starší pán a bydlel ve Velvarské ulici č. 1630/37. A to v bytě, jehož nájemnicí za okupace byla paní Terezie Kasperová (1900 - 1978). Právě u ní byl ubytován nadporučík Adolf Opálka (1915 - 1942). Šímovi nám s pýchou ukazovali kumbál - prostor v podkroví přístupný dvířky za gaučem - kde se Adolf ukryl při nacistické velkorazii v noci z 27. na 28. května. Miroslav Ivanov (1929 - 1999) událost popisuje ve své knize „Atentát na Reinharda Heydricha“ v kapitole „Byt na Velvarské“. Parašutista i paní Kasperová noční šťáru přečkali. Odtáhnout pohovku řvoucí Němce nenapadlo.

Bylo obětí tolik?

Než se vrátím k atentátu, k jeho smyslu a ceně, kterou Češi a Moravané zaplatili. Vyslovím myšlenku, která se mnohým pozdávat nebude. Argumentuje se oběťmi. Ale bylo jich skutečně tolik? Absolutní číslo je děsivé, avšak zuřila válka. Kdybychom s počtem mrtvých vyrukovali před Poláky, Ukrajinci či Rusy, zřejmě by se pousmáli. Hans Frank (1900 - 1946), vzděláním právník, jinak generální guvernér Polska, řekl (údajně pro Wolkischer Beobachter, 6. 6. 1940): „V Praze vylepují velké červené plakáty, na kterých si lze přečíst, že dnes bylo zastřeleno 7 Čechů. Kdybych já měl vylepit plakát za každých 7 zastřelených Poláků, tak polské lesy by na výrobu papíru nestačily.“ Přesný počet obětí heydrichiády asi nikdy znát nebudeme. Pátral jsem v knihách i na internetu a zjistil jsem toto: Bezprostředně po atentátu bylo zatčeno 1 400 osob. Asi 800 z nich bylo popraveno. Zapomenout nesmíme na 7 parašutistů z krypty cyrilometodějského kostela, dále jsou zde zastřelení a následně zemřelí či povraždění z Lidic (celkem 340, muži, ženy a děti) a ze vsi Ležáky (44). Dne 24. 10. 1942 v KT Mauthausen popravili příbuzné atentátníků a jejich spolupracovníky (262). Čili celkem 1 453, což lze klidně zaokrouhlit na 2 000. S lidskými životy sice nelze nakládat jako s jablky na kupecké váze, dohledat lze i čísla jiná, ale znovu si vzpomeňme na Polsko, Ukrajinu a na to, že na východě (a také v Tichomoří) denně umíraly tisíce. A to nemluvím o vyhlazovacích táborech, neboť rozhodnutí o konečném řešení židovské otázky padlo již v létě 1941. Ostatně první Hitlerova reakce na atentát byla „Popravte 10 tisíc Čechů!“ Což mu Frank a Himmler rozmluvili. Nikoli z útlocitu, ale z pragmatických důvodů. Goebbels sice na podzim 1941 vyřvával, že „tažení na východě je rozhodnuto“, ale po porážce u Moskvy nic rozhodnuto nebylo.

Nezapomínejme na první heydrichiádu

Často se zapomíná, že heydrichiády byly dvě. Ta první se datuje od 27. 9. 1941 do 20. 1. 1942. Den před svátkem sv. Václava Heydrich přichází do Prahy a jako zastupující říšský protektor střídá relativně (!) mírného a noblesního Konstantina von Neuratha. Svobodný pán poznal, co znamená othelovský verš „Mouřenín posloužil. Mouřenín může jít.“ V březnu 1939 bylo třeba uklidnit světové veřejné mínění. Kariérní, uhlazený diplomat staré školy s „von“ se Hitlerovi hodil. Byť i na jeho bílých rukavicích lpí minimálně krev zastřelených studentů z listopadu 1939. V září 1941 již bylo východní tažení (plán Barbarossa) v plném proudu a nacistické špičky se dohadovaly, kdo a vedle koho bude stát na Leninově moskevském mauzoleu při vítězné přehlídce. Avšak pro konečné vítězství bylo nezbytné, aby Protektorát fungoval, pokud jde o zbrojní výrobu a dodávky potravin, jako dobře promazaný stroj. Zde však byly problémy. Sabotáže, nekvalitní produkce, šeptaná propaganda, zprávy BBC, tahanice mezi Úřadem říšského protektora a protektorátní vládou (ta za vedení generála Eliáše praktikovala politiku zadržování a zdržování), Frankovy denunciace na Neuratha… Proto Hitler přikročil k ráznému řešení a za místodržitele vybral Heydricha. Muže se železným srdcem. Jako důvod se uvedl oslabený zdravotní stav svobodného pána. Což byla lež jako věž. Heydrich zajásal: „Konečně pozitivní úkol!“ Do té doby sám o sobě říkal, že je „odpadkový koš Říše“.

Již v den svého příchodu nařídil zatknout předsedu vlády Aloise Eliáše (1890 - 1942) a vyhlásil civilní stav výjimečný. Stanné soudy vynášely tresty smrti nad účastníky odboje, nad pachateli hospodářské trestné činnosti a nad „narušiteli veřejného pořádku.“ Životy platili zejména důstojníci z Obrany národa (např. generálové Hugo Vojta a Josef Bílý), činovníci Sokola (Heydrich jej zakázal) a komunisté. Popravovalo se v Praze - Kobylisích, v Brně pak v Kounicových kolejích. Počet zastřelených? Asi 400 - 500. Heydrich hlupákem rozhodně nebyl. Použil osvědčenou politiku biče (stanné právo, popravy, věznění) a cukroví. Cukroví definoval ve známém projevu v Černínském paláci dne 2. 10. 1941 takto: „Potřebuji v tomto prostoru klid, aby dělník, aby český dělník zde nasadil pro německé válečné úsilí plně svou pracovní sílu a abychom nezdržovali při zdejším obrovském válečném průmyslu přísun a další rozvoj zbrojního průmyslu. K tomu patří i to, že se přirozeně musí dát českým dělníkům tolik žrádla, mám-li to tak zřetelně říci, aby mohli splnit svou práci.“

Přiznejme si, že na vyšší mzdy, bezplatné pobyty v ozdravovnách, na zvýšený příděl tuků, na relativně slušné stravování v závodních kantýnách mnozí dělníci slyšeli. Dnes je módou, jakmile se zmíní skutečnosti, na které jako národ hrdi být nemůžeme, křičet, že se přepisují dějiny. Nepřepisuje se nic. Jde jen o novinářskou frázi. Hranice mezi tím, co bylo pro českého a moravského občana Protektorátu ještě přípustné a kde již začínala kolaborace, není vždy ostrá. Přiznat si, že i u nás se udávalo, že mnozí po Heydrichově cukroví s chutí sáhli, není přepisováním dějin. Dělo se tak ve všech okupovaných zemích. Asi před 15 lety jsem byl na výletě prohlédnout si ploskovický zámek. Ve vsi čekala na autobus skupinka žen, tak trochu typ „Babovřesky“. A daly se do řeči. Zarazilo mě, jak si pochvalovaly nejen dobu minulou a své mzdy v JZD, ale že uznale mluvily i o době, kdy obec byla připojena k Říši. Dámy držely řeč zhruba tohoto obsahu: „Kdo tehdy pracoval a hleděl si svýho, neměl se špatně a nic se mu nestalo.“

Co jsem tedy chtěl říci? Že pokud Heydrich Čechům v září 1941 vyhlásil boj, bylo třeba se bránit. Doporučuji přečíst si již zmíněný protektorův projev, na internetu je běžně dostupný. „Základní linie však musí, ač nevyslovena, i při takovém jednání platit: tento prostor jednou musí být německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat.“ Do jeho slovníku patřil i výraz „český ksindl“ (tsechisches Gesindel). Bránili se Poláci (povstání ve Varšavském ghettu, Varšavské povstání, vzbouřili se vězni v Treblince), Němci měli Stauffenberga a Bílou růži, na Ukrajině, v Bělorusku, Řecku a v Jugoslávii operovali partyzáni a Francie má své „maquis“. Neměl by právě zde platit výrok svatého Augustina „Mohli jiní, mohli jiné, pročpak ty ne, Augustine?“

Heydrich nebyl jen protektor

Zapomíná se často na to, že Reinhard Heydrich nebyl jen zastupující říšský protektor. Především to byl SS Obergruppenführer a stál v čele Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA). Byl to on, kdo řídil kriminální policii (Kripo), tajnou státní policii (Gestapo) a bezpečnostní službu strany SD. Právě proto se jej obávali i mnozí nacističtí prominenti. Říkalo se mu „vrchní říšský podezíratel“ a byla to přezdívka oprávněná. Někteří historici pokládají Heydricha za druhého muže Třetí říše, hned po Hitlerovi, jiní za třetího či čtvrtého. Nelze vůbec vyloučit, že šéf RSHA měl ve svém sejfu i kompromitující dokumenty týkající se Hitlera. Jen namátkou: Konrád Henlein se pro zprávě o Heydrichově smrti z radosti opil a generál SS Josef (Seep) Dietrich (1892 - 1966), velitel divize Leibstandarte SS Adolf Hitler, si ulevil takto: „Konečně je ta svině mrtvá.“ Oddechl si i šéf Abwehru admirál Wilhelm Canaris (1887 - 1945). Tito pánové nebyli zdaleka jediní. A Hitlerův názor? Řekl, že smrt Heydricha je pro něj totéž, jako kdyby přišel o jednu armádu. Daleko od pravdy tento výrok nebyl. Ernst Kaltenbrunner (1903 - 1946), Heydrichův nástupce ve funkci šéfa RSHA, protektorových „kvalit“ zdaleka nedosahoval. Takže odstranění jednoho z nejvyšších, nejmocnějších, nejobávanějších a nejschopnějších představitelů Velkoněmecké říše lze stručně komentovat slovy jiného, byť přízemního, politika: „Dámy a pánové, kdo z vás to má?“

Konečné řešení

Pominout rozhodně nelze Heydrichovu stěžejní roli při konečném řešení židovské otázky. Snad v každé knize týkající se vrchního říšského podezíratele je publikován a citován dokument z července 1941 podepsaný Göringem: „Jako dodatek úkolu, který Vám byl uložen již výnosem z 24. 1. 1939, aby židovská otázka byly dovedena formou vystěhovalectví nebo evakuace k co nejpříznivějšímu vyřešení odpovídajícímu podmínkám dnešní doby, pověřuji Vás tímto, abyste vykonal všechny organizační, věcné a materiální přípravy pro konečné řešení židovské otázky v oblasti německého vlivu v Evropě. Pověřuji Vás dále tím, abyste mi předložil vbrzku celkový návrh organizačních, věcných a materiálních předběžných opatření k provedení žádaného řešení židovské otázky.“

Heydrich se činil a dne 20. 1. 1942 zorganizoval pověstnou konferenci ve Wansee, jejímž cílem bylo zkoordinovat postupy státních úřadů Říše při vyhlazování 11 miliónů evropských Židů. Kladu si otázku, o kolik set tisíc či miliónů povražděných by bylo více, kdyby inteligentní a výkonný Heydrich atentát přežil, resp. kdyby se od atentátu upustilo. Operace „Reinhradt“ (plán na vyvraždění Židů v Generálním Gouvernementu) byla sice zřejmě po Heydrichovi pojmenována, avšak s její realizací se započalo již v březnu 1942, tedy zhruba dva měsíce před pražským atentátem. Byť se někdy dočteme, že se jednalo o zásvětní oběť za SS generála zabitého v Praze.

Co si o atentátu mysleli komunisté?

Vysloveně odsoudit atentát se neodvážili. Už proto, že právě za Heydricha vzal za své I. ilegální ústřední výbor KSČ. Julia Fučíka Gestapo zatklo v dubnu 1942. Pravda, někdy počátkem 50. let jistý historik znectil vysazené parašutisty tím, že je označil za „padákové agenty“. Tedy stejně, jako nacisté. Ale větší publicity se mu nedostalo. Protože atentát byl akcí západní, londýnské emigrace (tj. nevymyslel se v Moskvě), mudrovalo se, že akce byla ne zcela domyšlená, uspěchaná a že se nebral ohled následky. Avšak Sequensův film „Atentát“ měl premiéru v r. 1964, a i když je ne vždy přesný a částečně poplatný době, je to film kvalitní. S vynikajícím zachycením dobové atmosféry. Dle mého soudu o dost lepší než koprodukční „Antropoid“ premiérovaný v r. 2016. Připomenout je třeba i „Vyšší princip“ z r. 1960 (J. Krejčík) natočený podle Drdovy povídky s excelentním hereckým výkonem Františka Smolíka a knihy o heydrichiádě vydané.

Jak poznamenávám v úvodu, má základní škola se nacházela naproti parašutistickému kostelu. My, žáci, jsme každý rok vždy 5. května drželi u pamětní desky čestnou stráž. Já byl jednou také vybrán, mohlo to být v r. 1971 nebo 1972. Ozdobili mne rudým šátkem (s Pionýrem to na naší škole bylo nijaké), měl jsem tesilové kalhoty s puky, ale uctění památky to bylo. Jednou byl dokonce na vížce naší školy kulomet a okna kostela byla polepena, aby vypadala jako rozstřílená. To když zahraniční štáb točil o atentátu k velikému povyražení žactva i učitelů film. Nadšeni jsme byli z komparsistů v uniformách, z vojenských aut a obrněného transportéru s černobílým křížem. Resslovka byla vojenské techniky plná.

Důležitý symbol

Symbolický význam má určitě to, že atentátníky byli Čech Jan Kubiš a Slovák Josef Gabčík. Lepší příklad bratrskosti a blízkosti dvou našich národů lze nalézt stěží. Jen na okraj: Kubišova rodina byla vyvražděna v Mauthausenu. Nacisté si libovali v krevní mstě, kterou pomateně připisovali starým Germánům. Rodina Gabčíka přežila, neboť Slovensko bylo samostatným státem, byť fungujícím pod německým diktátem. Nejsem kdovíjakým příznivcem ukvapeného přejmenovávání měst, ulic, náměstí, letišť, škol atd., ale rozhodnutí z r. 1948 o přejmenování městečka Beš na Gabčíkovo lze ocenit. Byť Josef Gabčík se narodil ve vsi Poluvisie (Žilinský kraj). Žilinský 5. pluk speciálního určení Armády Slovenské republiky rovněž nese Gabčíkovo jméno.

Lidice a Ležáky

V souvislosti s atentátem nelze vsi Lidice a Ležáky pominout. Na Ukrajině a v Bělorusku, na Balkáně a v Řecku byly vypáleny stovky vesnic. Ve Francii stejný osud postihl 10. 6. 1944 městečko Oradour. Jenže to bylo v rámci války, kdy fronta byla blízko nebo šlo přímo o útok či ústup vojsk s tanky a děly. Děsivost a neopakovatelnost Lidic tkví v tom, že dne 10. 6. 1942 v rozhlase úřední hlas oznámil: „Protože se obyvatelé této vesnice svou činností a podporou vrahů SS-Obergruppenführera Heydricha co nejhrubším způsobem provinili proti vydaným zákonům, byli dospělí muži zastřeleni, ženy dopraveny do koncentračního tábora a děti předány k náležitému vychování. Budovy obce byly srovnány se zemí a jméno obce bylo vymazáno. …“ Jako kdyby se hlásila předpověď počasí, nebo se oznámilo, že na trati Praha - Kolín bude výluka v důsledku plánovaného čištění štěrkového lože. Paradoxně nám však Lidice nesmírně pomohly. Do té doby se o tom, co se děje v Protektorátu, ve velké části světa nevědělo. A najednou tato chladná úřední zpráva! Když řeknu, že otřásla světovým veřejným míněním, zní to jako prázdná floskule. Ale tak tomu skutečně bylo. Pokud by nacisté (resp. Hitler) nebyli zaslepeni vztekem, nikdy by k takové akci nepřistoupili. O Ležácích platí to samé.

Oduznání Mnichova

Claus hrabě von Stauffenberg (1907 - 1944) a jeho spoluspiklenci z 20. 6. 1944 byli hrdinové. Avšak zapomíná se na to, že on i jeho přátelé neviděli v Mnichovské dohodě a v záboru Sudet (září - říjen 1938) nic špatného. Ostudnou dohodu podepsali i britský a francouzský premiér, a proto po zahájení války v září 1939 se oba státy k jejímu oduznání a k návratu československých hranic do jejich původní podoby stavěly neurčitě, váhavě. Asi tak, jako když někteří naši politici říkají, že Benešovy dekrety jsou vyhaslé. Teprve pražský atentát, řádění okupantů za heydrichiády, Lidice a Ležáky přiměly vládu Spojeného království, aby prohlásila dne 5. 8. 1942 dohodu za neplatnou. S odůvodněním, že Německo ji porušilo 15. 3. 1939 obsazením zbytku Čech a Moravy. Francie ostrovního spojence následovala a generál de Gaulle dohodu odvolal 29. 9. 1942. Itálie ji prohlásila za neplatnou 26. 9. 1944.

Argument k zamyšlení

V 90. letech Česká televize vyrobila zajímavý dokument, který už bohužel není k dohledání. Jmenoval se, „Červený šáteček“ a jeho obsah byl tento: Filmové záběry z důležitých údobí našich novodobých dějin. Roky 1918 a 1938, Protektorát, únor 1948 a 50. léta, léta 60. a rok 1968, normalizace, rok 1989. Jednotlivé bloky pořadu oddělovala písnička „Červený šáteček“. K dobovým záběrům významných událostí i běžného života komentátor četl citáty z různých literárních děl (paměti, historické studie, novinové články, denní tisk, výroky osobností…). Pokud jde o atentát, pamatuji se na komentář zhruba tohoto obsahu: „Odplata za atentát byla krutá, ale byla válka. Svými životy zaplatili lidé s vysokým stupněm morální integrity. Členové Sokola, Červeného kříže, Masarykovy ligy proti tuberkulóze atd. atd. Nechyběli nám pak tito lidé mezi roky 1945 - 1948? A zvláště v únoru 1948?“ Toto je zatím nejpádnější argument proti atentátu. Občas o něm přemýšlím, když si vzpomenu na Jana Zelenku-Hajského, na zásobovací „tetu“ Marii Moravcovou, na Františka Pecháčka, na rodiny Fafkových, Lyčků, Novákových a na desítky a desítky dalších. Mimochodem! Ne každý ví, že Antonín Ivanov (1890 - 1942), tatínek známého (byť trochu kontroverzního) spisovatele literatury faktu, byl důstojník a odbojář. Nacisté jej v létě 1942 zatkli a poté ho na podzim téhož roku v Mauthausenu zastřelili.

Závěr

V sobotu jsem byl u evropských voleb. Pro mne platí, že pokud žiju ve státě, který umí zorganizovat poctivé volby, mohu být spokojený. Na demokracii a politiky lze nadávat dnes a denně. Avšak stále platí, že je to ten nejméně špatný způsob správy věcí veřejných, jaký si lidé zatím vymysleli. Škola na Praze 4, kde se volby konaly, byla čistá, veselá, upravená a já si uvědomil, že i když můj život zvláště před r. 1989 nebyl jednoduchý, nikdy jsem nezažil válku, hlad, zimu a vždy jsem měl kde bydlet. A hlavně! Nyní mne stát nenutí k Sophiiným volbám. Mamka před r. 1989 přemýšlela takto: „Vůbec nevím, co bych dělala, kdyby za mnou „oni“ přišli, abych podepsala. A řekli, že vědí, že můj starý tatínek bere švýcarské léky a že ty léky by také nemusely být.“ Reinhard Tristan Eugen Heydrich (7. 3. 1904 - 4. 6. 1942) na vybranou měl. Zvolil si špatně. V jednom z mnoha životopisů, tuším že od Günthera Deschnera (1941 - 2023), autor uvádí vzpomínku kohosi. Někdy ve 30. letech, snad v r. 1935, ocitl se Heydrich v noci po flámu na jednom berlínském nádraží v podroušeném stavu. A pronesl prý tato slova: „Zdá se, že jsem nastoupil do špatného vlaku.“

Důležité zdroje:

M. Ivanov: Atentát na Reinharda Heydricha (doplněné vydání, OPTYS, 1996)

J. Čvačnara: Heydrich (Gallery 2004)

https://cs.wikipedia.org/wiki/Heydrichi%C3%A1da

G. Deschner: Reinhard Heydrich - architekt totální moci (Rybka publishers 2002)