Článek
Pro platformu Médium.cz píšu nyní článek o jednom postmoderním architektovi, jehož stavby jsem viděl. Politiku příliš nesleduji. Jenže je tu kauza „Pavel - ankarský summit NATO“. Byť jde o vousatý příměr, nemohu vyloučit, že až večer otevřu konzervu se šproty (mám je rád), vyjukne na mne dvojice Babiš a Pavel a k tomu možná ještě pánové Macinka, Turek a Josef Baxa.
Nerozumím však (i když možná vlastně rozumím, jak se to vezme) jedné věci. Pokud vím, tak účast premiéra Babiše příliš napadána není. A to většinou ani těmi, kteří chodí na demonstrace chvilkařů. Pan velkořepkař a velkouzenář nebyl a není mým favoritem. Nikdy jsem jeho stranu nevolil. Ale je řádně jmenovaným předsedou vlády a ten naši republiku na mezinárodních fórech zastupuje. Právo účastnit se summitu NATO má ovšem i prezident, který je navíc vrchním velitelem ozbrojených sil a vojenské záležitosti jsou jeho parketou, neboť je generál ve výslužbě a v záležitostech NATO má více zkušeností, než celý Úřad vlády včetně uklízeček, vrátných a bufetářek.
A tak přítomnost prezidenta i premiéra v Ankaře je naprosto v pořádku. Proč tedy v určitých kruzích hlasitý ryk a povyk typu “Babiš ano, Pavel nikdy”? Stačí si přečíst diskuse k článkům na toto téma. V KSČ byli před listopadem 1989 oba pánové. Babiš jako zahraniční delegát organizace zahraničního obchodu kontakty s STB mít musel. To mu příliš nevyčítám, byla to tehdy norma. Zřejmě nikomu neublížil, už by se za ta léta někdo ozval, jen to konstatuji. Jenže u premiéra tato skutečnost táboru „Pavel na summit ne“ nevadí. Avšak u prezidenta Pavla jsou jeho starorežimní armádně-zpravodajské aktivity zcela nepřípustné. Proč?
My, staří latiníci, známe výrok „Quod licet Iovi, non licet bovi“. Mně ovšem ani jeden z pánů k té či oné kategorii nepasuje.
