Článek
Máte-li v rodině výkonného umělce, těšíte se občasným výhodám členských, resp. volných vstupenek. Když nám moje neteř Roxana Hädler (v orchestru Státní opery v sekci „ostatní“ obsadila harfu) nabídla operu Lady Macbeth Mcenského újezdu od Dmitrije Šostakoviče (1906–1975), neváhal jsem ani na okamžik. Ne snad proto, že by mne klasická hudba století 20. kdovíjak přitahovala. Já – byť hudební ignorant nejsem – skončil jsem u romantiků a Janáčkovy symfoniety. Jako auditor a účetní v hudbě ocením rozpoznatelný systém a řád. Jasné, mozartovské členění skladby. Zde je předehra, následují recitativ, árie, duet, sbor… Toto je sonátová forma, pak uslyšíme variace a rondo. Což u opusů ze století 20. ne vždy platí. Jenže Šostakovičova opera je spojena se Stalinem a se známým článkem otištěným v deníku Pravda s titulkem „Chaos místo hudby“ (Cymбyp bmecto myзыkи). A to jsem si jako milovník historie nemohl nechat ujít. Co na tom člověku, kterého označili za koryfeje věd a umění, mohlo vadit?
Pokud narazím na internetu na zprávu o znásilnění, vraždě, teroristickém útoku a pod článkem je „srdíčko, líbí se“, jsem na rozpacích. Že by se mně to mělo líbit? Obdobný pocit jsem měl po pátečním (8. 12. 2023) zhlédnutí Lady Macbeth. Námět, hudba, provedení, kulisy, to vše mělo k pocitům libosti hodně daleko. Za což ovšem skladatel, autor libreta, režisér a účinkující nemohou. Naopak! Nehezké, drsné, děsivé, kruté, a tedy nelibé se zobrazovalo v umění vždy. Stačí se podívat na obrazy Hieronyma Bosche, na Umučení sv. Bartoloměje od José de Ribery (apoštol je stahován z kůže) nebo si přečíst báseň „Mršina“ od Baudelaira. A netřeba chodit daleko! Náš stále ne zcela doceněný jezuitský poeta Bedřich Briedel (1619–1680) si ve své poémě „Co Bůh – člověk“ zaveršoval takto: „Já jsem hříchův kaliště, samá a pouhá shnilota, červ, pouhé smradlaviště, neřest, nouze, bída, psota. Mě rak ohyzdný sžírá, já jsem jednom nakažení, v němž se hnis hnůj sbírá, smrti jisté předzvědění.“
Námět pro operu Šostakovič nalezl ve stejnojmenné novele ruského spisovatele a dramatika Nikolaje Leskova (1831–1895). Mcenský újezd, v 19. stol. zapadlá oblast na jihozápad od Moskvy. Negramotná, leč hezká Katěrina je provdána za kupce Zinovije. Tchán i manžel s ní nakládají „po machisticku“, v intencích postavení ruské (a nejen ruské) ženy v 19. století. Vždyť i u nás tehdy platný (a na svoji dobu velmi kvalitní) Obecný zákoník občanský z r. 1811 podřízené postavení ženy vtělil do § 92: Manželka obdrží jméno mužovo a požívá práv jeho stavu. Jest povinna následovati muže do jeho bydliště, pomáhati, seč jest, v domácnosti a ve výdělku a, pokud toho vyžaduje domácí pořádek, sama plniti i dáti plniti opatření mužem učiněná.
Katěrina ovšem touží po skutečné lásce. Po něze, pohlazení a polibcích. Když do kupeckého domu přijde nový zaměstnanec Sergej, zmocní se jí a ona se do něj zamiluje. Tchán Boris mladý pár přistihne a nechá Sergeje zbičovat. V exekuci chce pokračovat další den. Má hlad a požádá snachu o jídlo. „Zůstaly tu houby“ („гриби ocmaли“), odvětí Katěrina a do pokrmu přidá jed na krysy. Tchán se svíjí v bolestech a přivolaný opilý pop jej zaopatří. To, že by mohlo jít o vraždu, ho nenapadne, otrava zkaženými houbami přece není nic výjimečného. Katěrina se těší na život se Sergejem, jenže co manžel Zinovij? Milenci ho zavraždí a tělo ukryjí do sklepa. Následuje svatba. Katěrina klidná a veselá není. Vždyť ve sklepě leží její mrtvý muž (jistě narážka na scénu, kdy Shakespearova Lady Macbeth zešílí při vzpomínce na vraždu skotského krále Duncana). Zapáchající mrtvolu objeví místní otrapa a opilec, když hledá ve sklepě víno. Katěrina a Sergej jsou zatčeni a v posledním dějství se již jako trestanci vlečou v pochodu na Sibiř. Zde Sergej pozná trestankyni Sonětku a na Katěrině vymámí její punčochy. Má prý rozedřené nohy od okovů. Punčochy však ve skutečnosti věnuje Sonětce, aby mu byla po vůli. Katěrina pochopí, že Sergej ji nikdy nemiloval, šlo mu jen o to stát se manželem paní kupcové. Když následuje povel k dalšímu pochodu, strhne Sonětku do divoké řeky a obě ženy umírají. Na www. stránkách Státní opery (resp. Národního divadla) je děj shrnut takto: „Skladatel označil svoji operu jako tragicko-satirickou. Hlavní postava Katěriny je vražedkyně, již stíhají výčitky svědomí. Právě tak ale Šostakovičova opera vypráví s hořce groteskní příchutí o morálním úpadku celé společnosti na jedné ruské vesnici. Toto tupé a bezohledné prostředí nutí své obyvatele k životu bez naděje a lásky a stane se i příčinou pádu hlavní hrdinky.“
Tolik tedy děj. Drsný, krutý, ve stylu Zolova naturalismu. Jenže i takový bývá život. Mladý Šostakovič se rozhodl, že si žádné servítky brát nebude. Premiéra opery byla v 22. 1. 1934 v Leningradu (Malé operní divadlo MALEGOT, dnes Michajlovskij těatr) a bezprostředně následovalo i provedení v Moskvě. Diváci mohli na scéně zhlédnout naturalisticky pojaté znásilnění, sexuální scény, bičování a vraždu. To vše doprovázené geniální - nikoli však líbivou - hudbou. K té se příliš vyjadřovat nebudu, neb odborníkem nejsem a rozeznat a popsat skladatelovy kompoziční finesy, kterými vyjádřil třeba to, co zesnulý pan Schwarzenberg nazýval postelovými tělocviky, umět ohodnotit jímavý sbor vlekoucích se trestanců či Katěrininy árie, to vše musím ponechat muzikologům a hudebním kritikům. Za mě jen tolik, že hudba k pochmurnému ději seděla dokonale. Opera měla velký úspěch, což dokládá, že i v děsivých 30. letech bylo v zemi Sovětů nemálo lidí, kteří komplikovanému dílu porozuměli. Lady Macbeth se rozlétla po světě, pro nás je zajímavé, že první provedení mimo SSSR bylo v Německém divadle v Praze.
Zhruba dva roky se mohl Šostakovič těšit ze svého úspěchu. Jenže koncem ledna 1936 navštívil představení ve Velkém divadle v Moskvě Stalin. Odešel před koncem, skladatele nepřijal ve své lóži a za dva dny, dne 28. 1. 1936, vyšel v Pravdě (deník ÚV KSSS) nepodepsaný článek s titulkem „Chaos místo hudby.“ Do jaké míry se na něm podílel Stalin a kdo byl skutečným autorem, je předmětem spekulací. V článku se píše: „Posluchače v opeře omračuje od první chvíle úmyslně nesouladý, chaotický proud zvuků. Útržky melodie, začátky hudební fráze tonou, vynořují se, znovu mizí v rachotu, skřípotu a vrzání. Sledovat hudbu je těžké, zapamatovat si ji je nemožné.“
To lze do jisté míry potvrdit. I na současného neškoleného a nezkušeného posluchače tak hudba může působit. Pokud si však zároveň uvědomí, že námět, libreto a doba vzniku opery neumožňovaly skladateli obdařit postavy pastýřskými áriemi ve stylu druhé půle 18. stol. či snadno zapamatovatelnými melodiemi z rozverných operet pana Offenbacha, měl by maximálně konstatovat, jako třeba má hudebně vzdělaná neteř Sany, že „libých melodií je tam pomálu, ale ono to s tím příběhem dává smysl.“
Tragédií pro Šostakoviče bylo, že v článku se objevilo také toto: „Je to levičácký chaos místo přirozené lidské hudby. Schopnost dobré hudby uchvátit masy je obětována maloburžoaznímu formalistickému snažení, požadavkům vytvořit originálnost způsoby laciného originálčení… Maloburžoazní „novátorství“ vede k odtržení od skutečného umění, od skutečné vědy, od skutečné literatury. Autor „Lady Macbeth Mcenského újezdu“ převzal z džezu jeho nervózní, křečovitou, epileptickou hudbu, aby dodal „vášeň“ svým hrdinům. … Lady Macbeth má úspěch u buržoazního publika za hranicemi. Nechválí ji buržoazní publikum proto, že je tato opera chaotická a absolutně apolitická? Nechválí ji proto, že dráždí zvrácený vkus buržoazních posluchačů svou křečovitou, křiklavou, neurastenickou hudbou?“
V Amadeovi starý Salieri zpovídajícímu knězi vysvětluje, že zívne-li císař při představení jednou, skladatel může přežít. Vožďovo moskevské zívnutí však bylo hluboké a několikanásobné. Do umění se začala montovat ideologie. Obvinění z formalismu (umělec upřednostňuje formu nad obsahem) a z maloburžoazních tendencí mohlo znamenat, že skladatel skončí stejně jako Katěrina. Bude deportován na nucené práce na Sibiř či do Kazachstánu. Stalin zhlédl Lady Macbeth počátkem r. 1936. Přitom v listopadu 1935 na První všesvazové konferenci pracovníků a pracovnic – stachanovců pronesl: „Žijeme lépe, soudruzi. Žijeme radostněji. A když se žije radostněji, práce se daří. Kdyby se u nás žilo špatně, nepěkně, neradostně, žádné stachanovské hnutí by nebylo.“ A najednou Šostakovič předhodí sovětskému lidu drama, kde se pije, znásilňuje, souloží a vraždí. Kde zatčení jsou deportováni jako otroci na nucené práce. Skladatel se navíc stává celebritou, a to zejména v nepřátelské kapitalistické cizině. Rok 1936 je rovněž rokem, kdy „hospodář“ v plném rozsahu spustil svůj „velký teror“ (termín viz historik Robert Conquest). První důležitý moskevský proces proběhl v srpnu 1936 (Zinovjev, Kameněv).
Šostakovič naštěstí přežil. Ale strachu si užil dost. Prý již měl sbalený deportační kufřík. Po celý svůj další život se pak choval rozporně a rozpolceně. Sovětskému režimu sloužil, zároveň jej však skrytě ironizoval. Komponoval jak skladby režimně propagandistické, tak díla s vyzněním tragickým a skeptickým. V r. 1936 měla mít premiéru jeho 4. symfonie (opus 43), ale skladatel představení raději odvolal. Věděl, že by s touto nelibozvučnou skladbou plnou disonancí narazil stejně jako s Lady Macbeth. Mohl však vyučovat na leningradské konzervatoři, obdržel Řád rudého praporu (1940) a působil i na konzervatoři v Moskvě. Za války si u věrchušky šplhnul slavnou 7. Leningradskou symfonií (1942, opus 70). V r. 1949 jej však profesorského titulu zbavili a byl obviněn z formalismu, jehož předním hlasatelem byl Andrej Ždanov (1896–1948). Snad kvůli satiře „Antiformalistický jarmark“ pro čtyři hlasy, sbor a klavír. Na www. stránkách Národního divadla jsem si dohledal, že jde o „groteskní protest proti vládě hlupáků v sovětské kultuře a vůbec všude.“ Oddechnout si Dmitrij mohl, i když ne úplně, až po Stalinově smrti v r. 1953.
Od r. 1957 je tajemníkem Svazu skladatelů SSSR a v r. 1960 byl zvolen svazovým předsedou. V r. 1962 vstupuje do Komunistické stany SSSR. Dne 8. ledna 1963 je v Moskvě premiérována Lady Macbeth v upravené, krotké podobě pod titulem Kateřina Izmailová (opus 114). Budiž zdůrazněno, že tato vykleštěná, divácky přívětivější verze, se dnes provozuje jen výjimečně.
Pikantní, byť příznačné, jsou dvě skutečnosti. Tou první je fakt, že Lady Macbeth slavila ve 30. letech po celém světě velké úspěchy. Zakázána byla v jediné zemi, a to v nacistickém Německu. I když pojem „zvrhlé umění“ (entartete Kunst) je spojován především s malířstvím a popř. se sochařstvím, Hitler by operu označil za zvrhlou zcela určitě. Koneckonců určitá literární (expresionistická) a hudební (hlavně jazzová) díla byla v Říši jako „entartete“ běžně označována. Známá mnichovská výstava zorganizovaná inteligentním, leč šmajdavým skrčkem Goebbelsem (árijec jak vyšitý) proběhla v r. 1937.
A skutečnost druhá? Dovolím si ocitovat úryvek ze známého projevu Gustáva Husáka na XIV. sjezdu KSČ v r. 1971. (dostupné na Youtube, přeložil jsem ze slovenštiny): „…že takové tendence se do naší literatury dostávají, a do všech oblastí umění, … úpadkové, rozkladné tendence… Že v buržoazní společnosti vznikají z třídních rozporů, které tam jsou, že vznikají takovéto tendence, to chápeme. Ale že by světovost našich umělců a kulturních pracovníků byla v tom, že tyto rozkladné, úpadkové myšlenky vzniklé v jiném třídním prostředí mají se transplantovat na naše podmínky a otravovat tím, otravovat tím naše pracující… Tak tady je nějaká zvrácenost. Léta se to tolerovalo… Léta se to tolerovalo. Novotný mariáš s nimi hrál… Tak velcí byli tito spisovatelé… Slyšel jsem hlasy, že v této oblasti, … že je to horší než za Novotného. Já myslím, že pracující člověk takto nemluví. Ovšem ti, kteří pašovali do naší veřejnosti, do našeho umění a kultury západní, rozkladné, maloměšťácké, měšťácké vlivy, právem hovoří, že je to horší. Protože to trpět nebudeme! … Mladý chlapec napíše na dvě, na tři stránky cosi, vyhlášený za spisovatele, od svých dvaceti let doživotně považuje za právo, že společnost takového velkého, cenného člověka má držet. Dá se mu hned tvůrčí stipendium, nic nevytvořil, neukázal, že umí něco vytvořit… Trochu to opepřím nějakými oplzlostmi, sem tam dva, tři pornografické výrazy a jaký jsem světový! To se nosí v New Yorku! Jak to, že to neuznáte, jaký jsem světový?! A my to trpíme. Tiskneme to. Nikdo to nečte. Jde to do stoupy… Talentů si vážíme. Vážíme si poctivého dělníka, vážíme si potivého spisovatele, který má talent, ale flákače ani na závodě ani na kulturním poli si nevážíme a vážit nebudeme!“
Byť Husák článek „Chaos místo hudby“ s velkou pravděpodobností nikdy nečetl, ideová příbuznost jeho projevu z r. 1971 s anonymní kritikou Lady Macbeth z r. 1936 je větší než malá. Ne nadarmo se o 70. létech hovoří jako o éře neostalinské.
Dmitrij Šostakovič umírá v sobotu 9. 8. 1975 v Moskvě. Zdrženlivý postoj tehdy vládnoucí strany k němu dokládá Rudé právo ze dne 11. 8. 1975. O úmrtí jednoho z největších hudebních skladatelů 20. století (navíc šlo o skladatele sovětského) se čtenář dozvěděl na páté (!) straně v krátkém článečku s titulkem „Zemřel D. Šostakovič.“
Zdroje: WIKIPEDIE; program k opeře Lady Macbeth Mcenského újezdu (vydalo Národní divadlo 2023); stať P. Vebera „Klasika v souvislostech (18) Chaos místo hudby“ na www.klasikaplus.cz; www.narodni-divadlo.cz
Program
