„Dne 27. května 1942 asi v 10 hodin, 32 minut byl v Praze spáchán atentát…“

Když jsem se dozvěděl, že se bude přejmenovávat žižkovská Koněvova třída a bylo možné podávat návrhy, napadly mě dvě možnosti. Třeba „Královny Johanky“. Johana z Rožmitálu (1430 - 1475), řádně korunovaná česká královna (květen 1458), manželka krále obojího lidu Jiřího z Poděbrad. Získala si respekt jak katolíků, tak utrakvistů. Manželovi byla velkou oporou a na husitský Žižkov by jistě pasovala. Můj druhý návrh byl „Marie Moravcové“ (1898 - 1942). Obětavá a neuvěřitelně statečná ubytovací a zásobovací „teta“ z událostí kolem atentátu na Heydricha. Bydlela s manželem a synem Aťou na Žižkově v Biskupcově ulici č. 1745/7 a než by se nechala po Čurdově zradě odvléci na Pečkárnu, spolkla 17. 6. 1942 na WC žižkovského bytu kapsli s jedem. Komisař Oskar Fleischer zvaný „řezník“ (*1892 - ?) dostal záchvat vzteku, když uviděl, jak se paní Moravcová skácela na zem.

Moji rodiče říkali, že okupace byla zlá, ale že Němci koneckonců naší rodině neublížili. Komunisté však ano. Můj první dědeček JUDr. Stanislav Stirský, otec mého taťky, byl za první republiky ve Vysokém Mýtě činný asi v 15 maloměstských spolcích. Rybáři, akvaristé, filatelisté, fotografové, ochotníci, turisté… Po 15. 3. 1939 veškeré neziskové aktivity zrušil. Důvod byl ten, že schůze a valné hromady povolených apolitických spolků se pořádaly ve vysokomýtských restauracích, které rovněž navštěvovali důstojníci od Wehrmacht a on je odmítal zdravit. Rovněž trval na tom, aby se naše neobvyklé příjmení (jsem jeho jediný nositel v Česku) důsledně vyslovovalo tak, jak se píše. Žádné „Štyrský“, „Štirský“ atd. Byť do té doby se dědečkovi v Mejtě běžně říkalo „právní rada Štyrskejch“ a táta měl později u skautů přezdívku „Štyrák“. „Nejsme přece žádní Němci, ale vždy jen a jen Češi. Tak žádné St s výslovností Št.“

Mamka (*1930) předpokládala, že se pádu nejspravedlivějšího řádu, který odstranil vykořisťování člověka člověkem, nedožije. Spletla se a po r. 1989 přemýšlela takto: „Komunisti nám ublížili hodně. Ale objektivně musím přiznat, že hrůza, kterou jsme prožívali po 27. květnu 1942, tedy po atentátu na Heydricha, tak ta byla… To se snad ani vypovědět nedá. A čím jsem starší, tím víc si to uvědomuju. V kině demonstrátor s ukazovátkem, fotografie kola, pláště, aktovky… Červené vyhlášky s popravenými „za schvalování atentátu“. Při každém zazvonění v nás zatrnulo, že už si jdou pro taťku. Se sousedy jsme si proto smluvili signál: krátce-dlouze-krátce.“ Její otec a můj druhý dědeček František Roček (1894 - 1976) byl prvorepublikový důstojník (štábní kapitán jezdectva, od r. 1947 major). Vysoké Mýto bylo posádkovým městem a řada dědečkových kolegů za 2. války skončila v koncentračním táboře. Zřejmě nejznámějším byl Josef Svatoň (1896 - 1944), tehdy podplukovník, in memoriam generál, dostihový jezdec (stejně, jako můj děda), působil v Obraně národa (ON) a v Radě tří na Vysočině. Zastřelen gestapáky při úniku z obklíčení. Děda se bál o rodinu, a tak se výrazněji v odboji neangažoval. Ovšem kontakty na ON měl a přesně věděl, co má dělat a kde bude jeho místo, jakmile „to praskne.“ I jeho již hledalo GESTAPO, avšak dostal včas echo, a tak odjel na pár dnů ukrýt se do Prahy. Naštěstí pánové v kožených kabátech po druhé nepřišli.

Nyní se musíme přenést do Byzhradce. Malá vesnice (dnes 208 obyvatel) nedaleko Rychnova nad Kněžnou. Zde se v r. 1909 narodila má babička Marie Černá (1909 - 1992), později paní štábní kapitánová, resp. majorová Marie Ročková. Statek byl velký, její tatínek a můj pradědeček byl v obecním zastupitelstvu, v hospodě měl svůj stůl a při ochotnických představeních sedával v první řadě. „Ale stejně to byla dřina a žili jsme skromně. Maso? Dvakrát týdně.“, vyprávěla babička. „I když jsme byly dcery hospodáře, úlevy jsme neměly. Hlavně v létě při sklizni. Dřina, dřina a zase dřina. Proto jsem na tancovačkách hledala kluka, který žádný statek mít nebude.“ Což byl právě děda František - důstojník. Ovšem ještě ve svých 80 letech babička posekala kosou zahradu, učila mě štípat sekerou třísky na podpal, vykuchala kapra, stáhla králíka, oškubala koroptev, ráda prala na valše… A samozřejmě, byla výborná kuchařka.

Nyní se dostáváme k červnu 1942. K době „vražda na tyranu není zločinem“, k tzv. druhé heydrichiádě. Pradědeček Černý (ten ze zastupitelstva) byl již po smrti. Statek řídila rukou ráznou jeho manželka a má prababička Marie. Mýtský druhý děda svou tchyni v oblibě neměl. Myslím, že v tom byla politika, neboť prababička funcionařila u agrárníků a dědeček - byť jako voják musel být apolitický a k volbám jít nemohl - Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu bytostně nesnášel. Avšak za okupace šlo o spory marginální. Důležité bylo přežít a „neposkvrnit ústa ani hruď falešnou řečí“, resp. poskvrnit se bylo přípustné, ale jen v té opravdu nezbytné míře.

Na byzhradeckém statku pracoval čeledín příjmením Havelka a po vesnici šla zvěst, že často navštěvuje jednu kancelář na okrese a tam vypráví, kdo, co a jak ve vesnici mluvil a konal. Propustit se ho prababička obávala. Tento místní „Sekal“ přišel jednoho dne brzy ráno do velké kuchyně s klenutým stropem, kde se u dřevěného stolu jedlo, pilo, diskutovalo, úřadovalo, hrály se karty… Tak to tehdy bývalo. I na bohatém statku byla kuchyně nejdůležitějším shromažďovacím místem.

„Hospodyně“, pravil Havelka, „na půdě ´sem našel dvě kulovnice, a to je teď zakázaný.“ Prababička strnula. Její zemřelý muž (pradědeček) byl coby náruživý nimrod ve výboru honebního společenstva a jeho zbraně odevzdány nebyly. V červnu 1942 to po udání mohlo klidně skončit červenou vyhláškou a „zastřelen/a s celou svou rodinou“. Za přechovávání zbraní. V Lidicích našli jen pár zrezivělých kvérů a vypálili celou vesnici. Ráznost a rozhodnost prababičce upřít nešly. Havelkovi řekla, že se nemá na půdě co potloukat, a vůbec: Kdoví co tam viděl a že je třeba jít na pole. Čeledín odešel a prababička okamžitě spěchala do hospody. Tam byl jediný telefon v celé vesnici. Zavolala dědu (zetě) do Vysokého Mýta, kde jako deaktivovaný pracoval na městském úřadě. „Fanouši, rychle přijeď, všecko Ti vysvětlím! Sedni na kolo, je to moc důležitý!“ Děda tedy na kolo nasedl (auto „pragovka“ stálo na špalcích) a vydal se do Byzhradce. Cestu znal, absolvoval ji už mnohokrát. Podle Mapy.cz cca 43 km. Před polednem byl u tchyně. Ta mu v rychlosti pověděla, co se brzy ráno odehrálo. Fanouš nemeškal, opět naskočil na kolo a vrátil se do Mýta. Popadl své dvě vzduchovky (ty povolené byly) a vydal se na již třetí cestu. V červnu se stmívá pozdě, letní čas byl už za Protektorátu, děda byl trénovaný dostihový jezdec a poháněl ho strach. Okolo 9. hodiny večer se objevil na statku. „Tak jsem tady, mamka (manželka) mně poslala pro ty jahody… A jak se máte, může Dášenka přijet v létě na prázdniny?“ Obyčejná rozprava, jakých se odehrávalo i v neveselé době tisíce. Prababička: „Jo, prosím Tě Fanouši, abych nezapomněla: Tady Havelka našel nahoře na půdě něco, prej, že jsou to kulovnice. Já tomu nerozumím, to víš, ženská…“ Před Havelkou, který vše napjatě sledoval, rozbalili plátěný pytel. „No jo, to jsou obyčejný vzduchovky, to máme v Mejtě taky. Na špačky na jaře a tak, to je normálně povolený…“, odvětil klidně děda. Vyjevený Havelka koukal jako puk, jako vyoraná myš. Obě kulovnice prababička a děda zakopali v noci na sadě.

Válka skončila a dědeček nastoupil k pluku v Pardubicích. Generál Ludvík Svoboda jej povýšil do hodnosti majora. Když se u pluku objevili na podzim r. 1945 nebo 1946 noví odvedenci, děda je přijímal. A ejhle! Mezi nimi Havelka. „A hleďme. Pan Havelka! My se přece dobře známe, že?“ Za mého mládí se tomu, co následovalo, říkalo mazácká vojna.

Podotýkám, že jinak byl dědeček člověk mírný a nemstivý. Za 1. světové války to dotáhl na „fähnricha“. V deníku, který si psal, uvádí, jak jej řadoví infanteristé měli rádi. Byl vlastencem jiráskovsko-masarykovsko-čapkovského ražení. Velký čtenář, s kritickým myšlením, který si občas v dobrém utahoval z babičky a z jejích návštěv kostela. Na staré Rakousko nevzpomínal ve zlém. Švejka měl rád, ale zároveň vyprávěl, jak se s kluky z jihočeské vesnice vydal na kole do Bavor a jak jen tak, bez pasu, dojeli až do Salzburku. Jednou mně, on i babička, zazpívali „Zachovej nám, Hospodine“. Dědovou oblíbenou knihou byl „Černožlutý mumraj“ (1925) od Jana Václava Rosůlka (1894 - 1958), románová kronika 1. světové války. Knihu jsem nečetl, ale na internetu uvádějí, že román vyvolal bouřlivou diskusi, neboť byl v rozporu s prvorepublikovým heroizujícím legionářským narativem. Ještě tolik, že po únoru 1948 byl děda „jen“ předčasně penzionován (naštěstí), neboť dle tehdejší logiky musel za Masaryka střílet do stávkujících dělníků a armáda, ta přece musí sloužit lidu.

Co napsat závěrem? To, že vztahy mezi zetěm a tchyní bývají často napjaté, se odráží v řadě anekdot. Prababička byla ženská - generál, ostatně na velkém statku ani nemohla jinak. V jedné záležitosti se jí však děda „tam nahoře“ musí omluvit. Prababička na počátku okupace cestovala vlakem do Brna. Když se vrátila, měla oči na vrch hlavy. Ve vedlejším vlaku na brněnském Hlavním nádraží zahlédla v kupé Hitlera s generály. „Kdo ví, co bába viděla, che bejt zajímavá“, ulevoval si dědeček. „Vždyť Hitler v Brně nikdy nebyl!“ Jenže „fýrer“ Brno navštívil, a to 17. 3. 1939. Např. novinářka Milada Prokopová z i-dnes napsala mimo jiné toto: „Zhruba po deváté ráno před vlakem s německým kancléřem dorazily do Brna esesácké špičky včetně nejvyššího šéfa gestapa a SS Heinricha Himmlera nebo pozdějšího zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. V 11 hodin pak vystoupil z vlaku Hitler, před nádražím nasedl do opancéřovaného vozu a vydal se na okružní jízdu městem - ulicemi narychlo uzavřenými pro běžnou dopravu.“

Vrátím se na začátek svého vyprávění. Královna Johanka má u Rožmitálu pod Třemšínem alespoň alej olší a jasanů. Avšak smutné je, že ulici nebo náměstí Marie Moravcové v Česku nemáme. Svým článkem splácím dluh. A to dědečkovi Františkovi, po kterém jsem zdědil lásku k historii.

Zdroje:

rodinné vzpomínky a dokumenty

https://www.idnes.cz/brno/zpravy/adolf-hitler-navsteva-brna-brno-ovace-trapasy-vypalena-synagoga-historie-protektorat.A190315_160736_brno-zpravy_krut