Článek
Kterýsi kvantový fyzik řekl, že neumí-li vědec svoji byť sebesložitější teorii vysvětlit uklízečce, která mu v laboratoři pucuje přístroje, myje hrnky a utírá prach, bude taková teorie s velkou pravděpodobností k ničemu. Pan RNDr. Jiří Grygar, CSc. (*1936) je v popularizaci vědy, a to zvláště astronomie a kosmologie, Mistrem. Mistrem, který si velké „M“ plně zaslouží.
Proto jsem si koupil jeho paměti „Dvě století v životě pozorovatele“, které koncem srpna 2024 vydalo Nakladatelství Academia v edici „PAMĚŤ“. Knihu jsem přečetl a líbila se mně. Byť si myslím, že pan Grygar je o fous lepší orátor než spisovatel. Mohu se mýlit, ale předpokládám, že již dlouho si vede deník, neboť v knize zmiňuje kroužkové zápisníky pro každý rok, a že při psaní memoárů ze svých poznámek vycházel.
Pan Grygar se v knize nezabývá jen svojí oblíbenou fyzikou, astronomií a kosmologií, ale popisuje a komentuje události domácí i světové, kterých vzhledem ku svému vysokému věku zažil požehnaně. V hodnocení doby před r. 1989 bych se s ním plně shodl. Pokud jde o dobu polistopadovou, některé události (např. opoziční smlouva) a „dramatais personae“ (třeba Václav Klaus) bych hodnotil shovívavěji. Chování a povaha lidí se do fyzikálních zákonů vměstnat nedají a každý na této planetě jsme neopakovatelným amalgamem dobrých i špatných vlastností a činů. To už věděli staří Řekové, a proto většinu zesnulců, kteří nebyli ani dobří ani špatní či kteří vykonali mnoho dobrého i mnoho zlého, nechali v podsvětí bloudit po louce s asfodely (trvalka, čeleď liliovité). Stíny zemřelých tam nic netěšilo ani netrápilo. Ale to by bylo téma k osobní rozpravě.
Při četbě memoárů jsem si vzpomněl na to, o čem pan Grygar nepíše, byť předpokládám, že informace mít musel. Snad to bylo ve školním roce 1976 - 1977. Městská příspěvková organizace „Hvězdárna a planetárium hlavního města Prahy“ pořádala v planetáriu ve Stromovce cykly večerních setkání na témata spojená s fyzikou, astronomií a kosmologií. Tyto večery byly vždy jednou za měsíc a sehnat vstupenku znamenalo vystát před pokladnou dlouhou frontu. Pamatuji se na vše výrazněji i proto, že v naší střední škole rekonstruovali elektroinstalaci a my měli střídové vyučování, tj. týden dopolední a týden odpolední. Když připadlo planetární soirée na odpolední směnu, museli jsme se u pana profesora Nosky uvolňovat z poslední, již večerní, hodiny hospodářského zeměpisu.
Každý večer probíhal podle schématu přednáška - diskuse - film. Témata byla různá. Černé díry, astrologie, mimozemské civilizace, Däniken a jeho „Vzpomínky na budoucnost“, fyzika hvězd, kvasary a pulsary, teorie relativity… Přednášejícími byli tři lektoři planetária a popularizátoři vědy, a to Ing. Marcel Grün (1946 - 2020), Ing. Pavel Příhoda (*1934) a Ing. Antonín Rükl (1932 - 2016). Každého z pánů Jiří Grygar ve svých pamětech zmiňuje krátkou notickou.
Na večerech byl samozřejmostí striktně vědecký přístup, zároveň však doplněný výběrem umělecky hodnotného nebo jinak pozoruhodného filmu. Pavědy typu astrologie, Däniken, „pyramidy - starověké elektrárny“ byly podrobeny přísné kritice. Vzpomínám si třeba na večer s tématem „Vzpomínky na budoucnost“ a Erich von Däniken (*1935). Nejprve nám byl promítnut film. Přednášející u záběru na portolánovou mapu z počátku 16. stol. tureckého kapitána Hadži Ahmeda Muhaddina Piriho (1470 - 1555), kde má být údajně zakreslena Antarktida, film zastavili. My si pak mohli jižní kontinent v klidu a s komentářem prohlédnout. I slabozraký poznal, že na mapě žádná Antarktis zobrazena není a že se zřejmě jedná o tehdy obvyklou fiktivní, předpokládanou pevninu „Terra Australis Incognita“. Jednu přednášku pánové zasvětili Bermudskému trojúhelníku. Vybrali „zaručené“ a často zmiňované historky o mizení lodí a letadel a dali si tu práci, že pátrali - internet nebyl - po jejich původu. Vždy šlo o příhody z agentury „JPP“ (jedna paní povídala), tj. ten, komu se příhoda měla udát či ten, kdo ji měl publikovat první, k dohledání nebyl a nebo se vše odehrálo úplně jinak.
Zde si dovolím osobní vsuvku. Absolvoval jsem školení na téma „jak jednat s druhými lidmi a sdělovat jim méně příjemné věci.“ Lektorka vzděláním PhDr. přítomné požádala, aby odešli z místnosti. Zůstal jsem jen já a paní doktorka přečetla článek o tom, že v Jaderském moři výletní lodi vypověděl službu motor a loď proto byla odtažena do Terstu. Cestující absolvovali po dobu opravy náhradní program. Historku jsem převyprávěl prvnímu vrátivšímu se kolegovi, ten pak dalšímu… A tak pořád dál. Výsledná verze? U severního pólu se potopila loď s turisty. Bylo několik mrtvých a ty, co zbyli, zachraňovala z plujících ker letadla.
Od pana Dänikena jsem četl jen „Vzpomínky“, další knihy - a že jich bylo - již nikoli. Nesmysly, které vypráví o egyptských pyramidách, resp. o jediné u Gízy (a mnohé další), jsou zralé k udělení bludného balvanu. Leč jeho základní myšlenku, že naši planetu mimozemšťané navštívit mohli, nezavrhuji. Koneckonců ze stejného základu vychází i A. C. Clarke ve slavném románu „2001: První vesmírná odysea“ (1968). Zajímavý byl večer věnovaný životu mimo planetu Zemi. Páni lektoři nám zcela vážně - jsme na počátku druhé půle 70. let - sdělovali, že existují seriózní vědci (tj. žádní záhadologové), kteří jsou přesvědčeni, že náš planetární systém je v celém pozorovatelném vesmíru o stovkách miliard galaxií výjimečný a že planety u jiných hvězd (tj. sluncí) neexistují a nebo jsou vzácné. Dnes však již známe okolo 6 tisíc exoplanet a každý měsíc přibývají další.
Dozvěděli jsme se rovněž o teorii velkého třesku, která však v době budování rozvinuté socialistické společnosti byla na indexu. Pan Grygar ve vzpomínkách popisuje, jaké problémy byly s knihou „Vesmír“ (J. Grygar, Z. Horský, P. Mayer) vydanou počátkem 80. let v nakladatelství Mladá fronta, kde se o „big bang theory“ zmínil. Knize hrozila stoupa. Nakonec ji bylo možné koupit, ovšem v prodejnách nesměla být vystavena a zákazník ji musel výslovně požadovat. Což si zaslouží bližší vysvětlení. Již před II. světovou válkou astronomové pozorováním zjistili, že se náš vesmír obsahuje hvězdné ostrovy - galaxie a že se neustále rozpíná. Vyplynulo to zvláště z rozboru galaktických spekter, čímž se zabýval americký astronom Edwin Hubble (1889 - 1953). Jeho největším objevem bylo, že existuje přímá úměra mezi rychlostí, s jakou se galaxie od sebe vzdalují, a jejich vzdáleností (Hubbleův zákon). Od toho už byl jen krůček k logické úvaze, že galaxie musely být dříve natěsnány blíže u sebe. Belgický, resp. valonský matematik, fyzik, astronom a kněz Georges Edouard Lemaître (1894 - 1966) a ruský fyzik Georgij Antonovič Gamov (1904 - 1968) formulovali teorii, že kdysi (dnes víme, že to bylo asi před 13,8 miliardami let) musela být veškerá hmota a energie celého vesmíru natěsnána do bodu o nekonečné hustotě a teplotě. A pak došlo k „třesku“. Gamov to formuloval takto: „Náš vesmír je vlastně obrovská exploze, která pokračuje dodnes!“ Slavný britský astronom a fyzik Fred Hoyle (1915 - 2001) tuto teorii pokládal za natolik fantaskní, že ji označil pejorativně jako „velké bum“ (“big bang“). Což se ujalo. Původně zesměšňující výraz se dnes běžně používá. Nu, a soudruhům a soudružkám velký třesk vadil. Neboť tvrdili, že jedině správný, údajně marxistický přístup je, že vesmír existuje odjakživa. Že žádný bod nula nikdy nebyl. Ten totiž vědci vysvětlit a popsat nedovedou. Mluví neurčitě o singularitě, kvantové pěně a už vůbec nevědí, proč k „výbuchu“, kdy také běžet čas a utvářet se prostor, došlo. Přenechávají proto bod nula teologům a mnozí z nich, včetně pana Grygara a mé maličkosti, jsou věřícími. Je to přece prosté. Bůh stvořil Vesmír jako veliké Sudoku či křížovku s několika předvyplněnými políčky a je na nás, pozorovatelích, abychom zbytek doplnili.
Ještě se ale vrátím k planetárním večerům. Lektoři měli přístup k filmům, které tehdy (tj. v době hluboké normalizace) běžně dostupné nebyly. Nešlo jen o „Císařova pekaře - Pekařova císaře“ s Janem Werichem, které byly doprovodem k večeru věnovanému kritice astrologie. Zhlédli jsme také „Žlutou ponorku“ (1968) a tuším, že i „451 stupňů Farenheita“ (1966). Kdo onu dobu pamatuje, tak potvrdí, že inženýři Grün, Příhoda a Rükl riskovali docela dost. Každopádně právě díky těmto pánům a jejich večerům jsem se poprpvé se jmény, jako A. C. Clarke (1917 - 2008) a Ray Bradbury (1920 - 2012), seznámil.
O vzpomínkách pana Grygara by šlo psát mnohé. Kniha je pěkným a názorným příkladem toho, že lidé z oboru přírodních věd jen málokdy řeknou „A k čemu mně bude nějakej Mozart, Janáček, Shakespeare, Němcová nebo Rembrandt?“ Což velmi často tvrdí o matematice a fyzice za nadšeného aplausu různé celebrity, které se před diváky či posluchači chlubí, jak byli a jsou blbé na matematiku. Pan Grygar v „Dvou stoletích“ zmiňuje bezpočet lidí z umělecké a také církevní branže, které potkal a někteří z nich se dokonce stali jeho přáteli. Namátkou lze zmínit Ladislava Fukse, Jaroslava Seiferta, Bohuslava Reyneka a Suzane Renaud, Ilju, Janu a Lukáše Hurníkovi, arcibiskupa Tomáška, kněze Halíka a mnohé a mnohé další.
Když jsem, jsa stižen klinickou depresí, absolvoval v Pražském psychiatrickém centru (dnes Národní ústav duševního zdraví), kurs kognitivně behaviorální terapie, paní doktorka Kosová nám vtloukala do hlavy, že člověku není dána schopnost věštby. To proto, abychom se zbavili negativních myšlenek, že to či ono určitě dopadne špatně. Občas se však vyskytnou jedinci, kteří na základě pozorování a rozboru událostí a podmínek doby současné jsou schopni výstižně definovat rizika, se kterými se lidstvo v dohledné budoucnosti setká. Když tito vizionáři upozorňují, čeho je třeba se obávat, bývají v postavení trojské princezny Kassandry. Tu Apollón, když ho jako milence odmítla, potrestal tak, že jejím věštbám nikdo nevěřil a ti, kterým předpovědi byly určeny, jen mávli rukou.
Pan Grygar na str. 286 „Dvou století“ uvádí pět tezí, které, pokud jde o rizika, již v roce 1965 (!) zformuloval ukrajinský, resp. sovětský astronom a fyzik Iosif Šklovskij (1916 - 1985). 1. Sebezničení v důsledku nukleární katastrofy nebo objevu, který může mít nepředvídatelné a nekontrolovatelné důsledky. 2. Genetické nebezpečí. 3. Nadprodukce informací. 4. Omezená kapacita mozku jedince, která může postupně vést k nadměrné specializaci s následným nebezpečím degenerace. 5. Krize vyvolaná vytvořením umělých inteligentních bytostí.
Neumělý pokus o recenzi knihy „Dvě století v životě pozorovatele“ a své vzpomínky na planetární večery, které byly v „báječné době pod psa“ jedním z „ostrovů pozitivní deviace“, však zakončím jinak. Astronomové a kosmologové se pohybují, pokud jde o vzdálenosti, nejčastěji ve světelných letech nebo v astronomických jednotkách (AU). Počty galaxií v pozorovatelném vesmíru a počty hvězd v naší Galaxii odhadují na dvě stovky miliard. Na velmi zajímavém, byť ne příliš známém serveru „Monitor Státní Pokladny“ (https://monitor.statnipokladna.cz/) lze v záložce „sumáře účetní závěrky“ najít rozvahu organizační složky státu „Ministerstvo financí České republiky“. Položka „Dlouhodobé závazky z vydaných dluhopisů - ř. 453“, stav k 30. 6. 2024: 2 975 682 515,66 tis. Kč. Tj. necelé 3 bilióny Kč. Státní dluh USA je cca 33 biliónů USD (726 bil. Kč). V Itálii jde o 1,8 bil. EUR (45 bil. Kč). Je tedy načase přestat hovořit o astronomických částkách, neboť daleko výstižnější je adjektivum ekonomický, hospodářský či účetní.
Pátral jsem na internetu a zjistil jsem, že pan prezident republiky Petr Pavel panu RNDr. Jiřímu Grygarovi, CSc. udělil dne 28. 10. 2023 Medaili za zásluhy I. stupně, a to za zásluhy o stát v oblasti vědy. Chtělo by se položit otázku „Proč tak pozdě?“ Jenže i vysocí ústavní činitelé (a samozřejmě také vědci a recenzenti jejich prací) jsou jen lidé. Je mi proto jasné, že náš bývalý pan prezident, jenž velmi rád o ostrovech pozitivní deviace mluvil, v případě pana Grygara nechal, obdobně jako jeho císařský hradní předchůdce, cloumat mstivost a prchlivost svým majestátem.
Poznámka: Vzděláním jsem ekonom. Mojí profesí je audit a účetnictví. Zabředl-li jsem do exaktních věd typu fyzika, astronomie či kosmologie, tak jen neuměle opakuji to, co jsem jako laik z přednášek pana Grygara (jsou dostupné na You tube) a z několika populárně naučných knih a pořadů pochytil. Životní data pánů zmiňovaných v textu jsem si dohledal na internetu, a to především na Wikipedii. Jinak viz Jiří Grygar: „Dvě století v životě pozorovatele“, Academia 2024.
