„Nové realismy“, a „Kdybych já byl krásný jako Dionýsos“ - dvě skvělé výstavy

Málokdy se mně stává, že bych jednu dočasnou uměleckou expozici navštívil dvakrát. Avšak výstava „Nové realismy. Moderní realistické přístupy na československé výtvarné scéně. 1918 - 1945.“ uspořádaná v Městské knihovně Galerií hlavního města Prahy ve dnech 27. 3. - 25. 8. 2024 si o repetici prohlídky řekla sama. Americká historička Mairy Haimann (*1962) sepsala knihu „Československo: Stát, který zklamal.“ („Czechoslowakia: The State That Failed“, 2009). Zaměřuje se na to, co v našich dějinách po r. 1918 bylo nedobré, nepovedené a na co hrdi být nemůžeme. Tedy na fakta a události, jež jsou hodny, řídíme-li se Tacitovou maximou „sine ira et studio“ (padni, komu padni), oprávněných výtek, kritiky a sebezpytování. Zaťatým národovcům se kniha nelíbila a její autorku častovali nevybíravými komentáři. Jiní, jako třeba pan Pithart, se zase v tom, co jsme kdy zbabrali a nezvládli, masochisticky vyžívali až příliš. Např. v jeho komentáři ke knize je pobídka „Tak do četní!“

Mě monografie paní Haimann nechala v klidu. Nebylo v ní, až na některé drobnosti, nic objevného. Nic, o čem bych alespoň zhruba nevěděl. V diskusi s kamarádem jsem podotkl, že by určitě bylo možné napsat knihu s titulem „Československo: Stát, který nezklamal.“ A byla by rovněž pravdivá. Nemá smysl zastírat, že zvláště v národnostní otázce učinili meziváleční čeští politici řadu závažných chyb. Rozhádanost stran, nedomyšlená idea čechoslovakismu, pragocentrismus, upřednostňování češtiny tam, kde to bylo zbytečné, korupční aféry, nevelký zájem vlády o špatnou hospodářskou situaci v pohraničí (třeba v Sudetech za krize), neřešené problémy sociální, latentní antisemitismus, to vše v Československu 20. a 30. let bylo. Příčiny období 1938 - 1945 tedy nebyly jen nacionalisticky uřvaném Německu.

Ovšem pokud by paní Haimann zhlédla expozici „New Realisms“, musela by svoji thesi o tom, že Československo zklamalo, opravit. Málo platné, na tehdejší dobu byla Republika československá solidním, demokratickým a právním státem, který národům obývajícím její protáhlé území poskytoval - pokud jde o možnost svobodně se přihlásit ku své národnosti - velmi širokou škálu možností. I zarytý antičech K. H. Frank při poválečných výsleších přiznal, že podmínky a postavení německé menšiny za Masaryka a Beneše bylo o mnoho řádů lepší, než Čechů a Moravanů po 15. březnu 1939.

A právě výstava Nové realismy byla výbornou a pozoruhodnou ukázkou naší tehdejší etnické rozmanitosti, důkazem možnosti vyjádřit ve výtvarném umění, filmu a fotografii bez ohledu na jazyk svoji národnostní jedinečnost a svébytnost. Převažovaly obrazy, avšak vystaveny byly i plastiky, černobílé fotografie, ukázky z dobového tisku a zhlédnout bylo možné i několik krátkých filmů.

Bez mučení se přiznám, že většinu autorů jsem neznal. Samozřejmě, pokud pominu Karla a Josefa Čapky, Otto Guttfreunda, Jaroslava Horejce, Pravoslava Kotíka, Kamila Lhotáka, Františka Muziku, Josefa Sudka, Jana Zrzavého a některé další. Nejsem odborník, jen trochu poučený amatér a diletant v nepejorativním významu těchto slov. Odbornou uměleckovědnou studii sepsat neumím. Proto jen tolik, že umění po první válce zcela logicky muselo být úplně jiné, než to z přelomu 19. a 20. století. Již žádná secese se svými bujnými květinovými motivy, už nikoli snový symbolismus typu Březinových „Větrů od pólů“ a „Tajemných dálek“. Vítězí realismus různých podob. Umělci jsou uhranuti technikou, masovou výrobou a fabrikami (František Muzika: Továrna ve Vraném), každodenností (Pravoslav Kotík: Zedníci, Dívky v kavárně), fotografií (Čapek: Dášeňka čili život štěněte, Josef Sudek: Z našich kanceláří a dílen). Oblíbenými se stávají obrázkové časopisy (Pestrý týden), kameramani natáčejí scény z všedního života (Karel Kesl, Otto Vlk, Václav Zelený: Napříč Prahou na jaře 1934), umělci včetně fotografů upozorňují na palčivé a jen nedokonale řešené sociální problémy (František Foltýn: Nezaměstnaní). Samozřejmě, že se i nadále portrétuje (Sándor Bortnyik: Portrét generála Radoly Gajdy), malují se krajiny (Richard Schrötter: Horská krajina) a zátiší (Bedřich Piskač: Zátiší s chlebem). Výstava byla - byť to zní jako kýčovitá floskule - bohatostí a počtem exponátů oční pastvou. Jejím nesporným kladem bylo, že se návštěvník seznámil i s uměním mimo hlavní pražský proud, tj. s tvorbou autorů z republikových „provincií“ a jejich center. Sudety a německé enklávy (Reichenberg-Liberec, Aussig-Ústí nad Labem, Igalu-Jihlava, Brünn-Brno), Slezsko (Troppau-Opava), Slovensko včetně maďarské části (Pressburg-Pozsony-Brtislava, Kaschau-Kassa-Košice). Zastoupena byla i Zakarpatská Ukrajina (Ужгород-Užhorod, Мукачово-Mukačaevo).

Mně neznámá jména? Bylo jich mnoho, tak jen namátkou a na přeskáčku z katalogu, vždy s místem narození: Erika Streit (1910 - 2011, malířka, Bílina), Ernest Neuschul (1895 - 1968, malíř a tanečník, Ústí nad Labem), Paul Gebauer (1888 - 1951, malíř, Slezsko), Augustin Tschinkel (1905 - 1983, malíř, Praha), Alexander Hackenschmied (1907 - 2004, fotograf, Linec), Sándor Bortnyiik (1893 - 1976, ředitel Východoslovenského muzea v Košicích), Géza Szóbel (1905 - 1963, malíř, Komárom), Ester Šimerová (1909 - 2005, malířka, Bratislava), Josef Multrus (1898 - 1957, malíř, Praha), Ilona Singer - Weinberger (1905 - 1944, malířka židovského původu), Eugen Wiškovský (1888 - 1964, pedagog, amatérský fotograf)…

Francouzi, chtějí-li vyjádřit něčemu či někomu obdiv, zvolají „Chapeu!“ My říkáme „Klobouk dolů“. Gelerie hlavního města Prahy, autoři výstavy Anna a Ivo Habánovi, Helena Musilová, dále kurátoři filmové sekce a mnozí a mnozí další včetně 41 muzeí, galerií a archivů z Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Německa (např. Städtische Museen zu Berlin) si hlubokou úklonu a smeknutí klobouku určitě zaslouží.

Druhou pozoruhodnou výstavou byla (a ku zhlédnutí sále ještě je) „Kdybych já byl krásný jako Dionýsos. Setkání s Janem Zrzavým“. Humpolec, galerie 8mička, kterou provozuje neziskovka Nadační fond 8mička (vznik v květnu 2017). Kurátory výstavy jsou pánové Miloš Doležal a Martin Herold. Doba trvání: 15. 6. - 29. 9. 2024. Jan Zrzavý (1890 - 1977) se narodil ve Vadíně (dnes Okrouhlice). Z Humpolce to není daleko, asi 37 km severovýchodním směrem. Zrzavý, ač umělec národní, který se líbí skoro všem (už od dětství mě provázely barvotiskové reprodukce obrazů „Spící lodě“ nebo „Ostravské haldy“) byl umělecký samorost bez řádného akademického vzdělání. Jak se píše v drobné brožurce, kterou každý návštěvník výstavy dostane, „… neprošel žádnou uměleckou školou, býval samotářem uprostřed davu obdivovatelů a nesl si v sobě od dětství osten jinakosti. Zápasil se svým tělem a homosexuální orientací ve značně konzervativním středoevropském prostředí, hledal východiska ze svého určení a nacházel je v umění a duchovních světech.“ Na Wikipedii jsem se dočetl, že někdy bývá považován za představitele magického realismu.

Expozici kurátoři doplnili i díly několika umělců, kteří byli a dnes ještě stále jsou Zrzavým ovlivněni a vedou s ním svými díly pomyslný rozhovor. Jen několik jmen: Odilon Redon (1840 - 1916, francouzský symbolistický malíř), Libuše Jarcovjáková (*1952, česká fotografka), Otakar Mrkvička (1898 - 1957, malíř), Giorgio de Chirico (1888 - 1978, řecko-italský malíř), Jiří John (1923 - 1972, malíř z Vysočiny), Mary Duras (1898 - 1982, česko-rakouská sochařka), Václav Boštík (1913 - 2005, malíř, grafik, ilustrátor) a jiní.

Když byl Zrzavý mlád a jako umělec teprve začínal, navštěvoval Varieté Alhambra umístěné ve druhém suterénu hotelu Ambasador v dolní části Václavského náměstí (původně Palác Passage). Z této doby pochází Zrzavého báseň (že psal i poezii, jsem nevěděl), jejíž úvodní sloka byla pro pořadatele výstavy inspirací, motem: „Kdybych já byl krásný jako Dionysos, šel bych na Václavské do Alhambry, celý bych se svlékl, vstoupil do rotundy, zatančil bych Dionysův tanec.“

I v případě této nevelké výstavy jejím pořadatelům náleží reverence čili úcta. Hliník udělal jen dobře, že se do Humpolce, a to ještě na sklonku Mistrova života, odstěhoval.

Zdroje (ostatní je autorský text):

· „Kdybych já byl krásný jako Dionysos: Setkání s Janem Zrzavým.“ Informační brožura k výstavě (Nadační fond 8čka, 2024).

· „Nové realismy. Moderní realistické přístupy na československé výtvarné scéně 1918 - 1945.“ Katalog k výstavě (Galerie hlavního města Prahy, 2024).