Gustáv Husák: „Hranice nejsou žádné korzo!“

Na platformě Seznam Medium se čas od času objeví článek na téma „cestování do zahraničí před r. 1989“. Myslím, že k tématu mám co říci. Možná, že v následujícím století - bude-li ještě v oblibě historie každodennosti - by odkaz na mé zážitky a vzpomínky mohl nějaký dějepisec zmínit drobným písmem v poznámkovém aparátu. Stejně jako to učinil archivář Divíšek v Čapkově povídce „Pád rodu Votických“.

Jsem ročník 1960 a proto pamatuji především druhou půli let 60. a zejména období po r. 1968. To, že by průměrný občan Československé socialistické republiky (ČSSR) v této době nemohl vůbec do ciziny vycestovat, jak si ti méně informovaní myslí, pravda není. Zvláště evropské země tábora míru a socialismu byly dostupné bez větších problémů. Stačilo zajít do pobočky Státní banky československé (SBČS), vyměnit si československé koruny za měnu příslušného státu, nezbytné bylo vyplnit formulář „Celní a devizové prohlášení“ a samozřejmě, turista musel mít pas (do NDR, tuším, stačila občanka, ale jistý si nejsem). Výjimkou byl Sovětský svaz, kam „na blind“, tj. s báglem a zvednutým palcem, vycestovat nešlo. Zde převažovala organizovaná turistika, a to monopolní cestovkou Čedok a Cestovní kanceláří mládeže (CKM). Rekrea, pokud vím, zaměřovala se na tuzemský cestovní ruch (podnik Ústředního svazu spotřebních družstev).

Studoval jsem střední a Vysokou školu ekonomickou v Praze, a když jsme se zabývali zahraničním obchodem, cestovním ruchem a různými statistikami, tak obvyklé dělení států bylo: 1. socialistické země (SZ), 2. vyspělé kapitalistické státy (VKS), 3. rozvojové země (RZ), 4. Jugoslávie. S jihoslovanskou federací totiž soudruzi nevěděli, co si počít. Oficiální název státu byl Socialistická federativní republika Jugoslávie (SFRJ), ovšem pokud jde o cestování k Jadranu, režim byl obdobný, jako u zemí nesocialistických. Tj. nezbytný byl pas a příděl deviz resp. valut (u SFRJ dináry). Povinná byla i výjezdní doložka. O ní budu vyprávět dále.

Další poznámka týká se bankovnictví. Vzhledem k totální socializaci národního hospodářství (soukromý sektor činil zlomek procenta) bylo v celé republice 5, resp. 6 bank, a to: Státní banka československá (SBČS, emisní, cedulová banka, dále zúčtovací a úvěrová banka socialistických státních a družstevních organizací), Živnostenská banka (ŽB, „elitní“ ústav, zde bylo možné mít tuzexové konto, popř. ve velmi výjimečných případech konto valutové) a Československá obchodní banka (ČSOB, banka organizací zahraničního obchodu, jako KOVO, Strojexport, Omnipol, Ligna, Centrotex atd.). Zvláštní postavení měla tajemná Investiční banka (IB), o níž nám na přednáškách pouze sdělili, že spravuje aktiva z doby „ano dazumal“. Pro občany a pro drobné apolitické spolky, kterým se říkalo společenské organizace (např. Společnost bratří Čapků, Mozartova obec, ZO 01 Svazu zahrádkářů ve Lhotě…), byly ústavy dva, ovšem podobné si jak vejce vejci. Česká státní spořitelna a Slovenská státní spořitelna.

Možnosti, jak investovat volné peníze, byly omezené. Obyčejná vkladní knížka (úrok 2 % p.a.), cestovní vkladní knížka (s minimálním úrokem, avšak s možností vybrat peníze kdekoli v ČSSR ve spořitelní pobočce), výherní vkladní knížka (slosovávaly se), vkladní knížky s půlroční a roční výpovědní lhůtou (úrok 3 %, resp. 4 % p.a.). Dále bylo k dispozici prémiové spoření mladých a později prémiové spoření do důchodu. To, že by měl obyčejný člověk u ve spořitelně účet, obvyklé nebylo. Teprve v r. 1972 obě spořitelny začínaly nabízet sporožirový účet, na který bylo možné nechat posílat si výplatu. Klient dokonce dostal šekovou knížku (měl jsem ji) a ve vybraných obchodech mohl platit větší částky šekem. Ti nejmajetnější (když nevěděli, co s penězi) mohli nakupovat starožitnosti v prodejnách socialistického podniku Antikva, popř. si pořídili chatu nebo rodinný dům. Mít byt (nikoli už činžovní dům) v osobním vlastnictví zakázáno nebylo, ale bylo to stejně neobvyklé, jako vlastnit Mercedes nebo vycestovat do Tasmánie. Pokud někdo vlastnil les, velké pole či dokonce menší zámek, šlo jen o velmi vzácnou výjimku stvrzující pravidlo o skoro stoprocentním zespolečenštění výrobních prostředků.

Nyní ke kurzům měn. Ty určovala SBČS, kurzovní lístek vydávala jednou ze měsíc (!), tj. do desek jsme si mohli založit 12 lístků do roka. Směnné kurzy zde uvedené ovšem byly pro řadového občana irelevantní. Nebylo možné jít do banky a koupit si např. 100,- USD nebo 50,- švýcarských franků. Byli-li v kurzovním lístku uveden pro jeden USD kurs „prodej“ 6,- Kčs, tak pro turistické účely bylo třeba částku navýšit o, tuším, 70 % (vyrovnání cenové hladiny) a dostali jsme se na cca 10,- Kčs. K této částce se připočetla, vzpomínám-li si dobře, přirážka 125 % eufemisticky nazvaná „ve prospěch cestovního ruchu“. Takže 1 US dolar vyšel na bratru 23,- Kčs. Vše, co se týkalo valut a deviz, bylo přísně regulováno devizovým zákonem. Ten existuje stále (zák. č. 219/1995 Sb.), je však krátký, s minimem novelizací a jeho praktické využití není veliké. Jako auditor jsem jej nikdy ku své práci nepotřeboval.

Dnes banka či směnárna nakupuje a prodává cizí měnu za konkrétní kurs, který si odvodí od denního kursu vyhlášeného ČNB. Např. pro EURO ČNB určila dne 23. 7. 2024 kurs střed 25,375 Kč. Česká spořitelna v tentýž den prodávala evropskou měnu za 25,892 Kč. Centrálně řízená, netržní ekonomika se však inspirovala - chce se poznamenat „jak jinak“ - nacistickým Německem. Prezident Říšské banky Hjalmar Schacht (1877 - 1970, říkalo se mu „finanční kouzelník“, ale byl to spolu s  von Papenem slizký úhoř, bezpáteřník a křivák) zavedl vícesložkový směnný kurs. Po lopatě: Jiný kurs platil pro cestovní ruch, jiný pro zahraničně obchodní účely, jiný pro operace na devizovém trhu atd. V centrálně řízené ekonomice ČSSR to bylo obdobné. Různé kurzy pro různé účely. Koruna československá (Kčs) volně směnitelná nebyla, a proto byla mimo území ČSSR běžnému turistovi k ničemu. Určitý korunový obnos bylo možné směnit pouze v bratrských socialistických zemích (NDR, Polsko, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko a SSSR) a jen velmi výjimečně a občas např. v Rakousku.

Pokud jde o zahraniční obchod, tak ten podle zákona č. 119/1948 Sb., o státní organizaci zahraničního obchodu a mezinárodního zasilatelství byl plně v rukou státu a jím určených organizací zahraničního obchodu (OZO) vč. spedice. OZO, až na několik výjimek, sídlily v Praze a v 70. a 80. letech si stavěly paláce ze skla, betonu a oceli (viz pankrácký Motokov, dnes City Empiria). Jejich právní formou byl podnik zahraničního obchodu (PZO) nebo akciová společnost pro zahraniční obchod (jediným akcionářem byl stát). Takže i velký státní podnik si nemohl své výrobky vyvážet sám (výjimky existovaly), ale musel využít příslušné OZO. Stejně tak u dovozu. Kvalitních deviz a valut (německá marka, USD, švýcarský či francouzský frank…) byl v národním hospodářství ČSSR chronický nedostatek.

Zachtělo-li se tedy průměrnému občanovi ČSSR zahraniční dovolené, měl několik možností. Vycestovat do spřátelené socialistické země. Zde stačilo, jak poznamenávám v úvodu, vlastnit pas a vyplnit Celní a devizové prohlášení. Jezdívalo se do Maďarska k Balatonu, do Bulharska na Zlaté písky, jiní zvolili černomořské pobřeží Rumunska. Ti, kterým nevadily mírné teploty, vycestovali do NDR nebo do Polska k Baltu (Rujána, Sopoty…). NDR, zvláště pak blízké Drážďany, byla vedle moře i cílem nákupů. Já jsem se vždy vypravil navštívit Zwinger a pak hurá do obchodu se západoněmeckou obuví „Salamander“, kde mívali kvalitní boty. V 80. letech byla v oblibě Budapešť. Jánoš Kádár vytýčil heslo „Kdo nejde proti nám, jde s námi!“ a umožnil drobné soukromé podnikání. Dvory budapešťských secesních činžáků byly plné stánků se západní kosmetikou, džíny, s koženými bundami, walkmany, kazetovými magnetofony atp. Nákupčí musel mít na paměti, že velký počet balíků a krabic vzbuzoval pozornost československých celních orgánů a příslušníci mohli požadovat clo. Já to řešil (jako většina ostatních) tak, že jsem v Drážďanech odhodil sešmaťchané křusny do popelnice a nazul jsem si koupené „salamandry“, popř. jsem oblékl džínovou nebo koženou bundu.

Další variantou bylo podívat se do země nesocialistické. Zakázáno to nebylo, komplikované ano. Byly tři základní možnosti. Zájezd koupený v jedné z několika málo cestovních kanceláří (Čedok, CKM). Což o to, katalogy Čedoku nevypadaly špatně, ale např. v Praze v Nekázance, kde byla hlavní kancelář, se nocovalo ve spacácích již den před zahájením prodeje zájezdů. Člověk se bivakování mohl vyhnout pouze tehdy, měl-li v Čedoku osobní kontakt. Navíc ceny zájezdů do kapitalistické ciziny a do exotických destinací rozvojových zemí byly v řádech tisíců či desítek tisíc Kč. Což pro mne jako pro řadového občana s průměrnou měsíční mzdou 2 200,- Kčs dostupné nebylo. Bylo to stejné, jako kdybych dnes za obyčejný týdenní zájezd do Egypta zaplatil, dejme tomu, 150 tis. Kč za osobu.

Druhá varianta. Měl-li člověk v dané zemi někoho (nejčastěji příbuzného), který mu zaslal notářsky ověřené pozvání a zavázal se, že bude hradit náklady spojené s jeho pobytem, pak požádal o vydání výjezdní doložky, avšak bez nutnosti devizového příslibu. Byla-li mu doložka vydána, dostal, resp. měl nárok na symbolický obolus ve výši cca 30,- DM či 20,- USD. A to bylo vše. Já tak navštívil ve druhé půli 80. let dvakráte svoji sestru, která emigrovala v r. 1981 do SRN. Bylo to absurdní, jak z Havlových dramat či Kafkových románů. Československá justice sestru odsoudila k trestu odnětí svobody na dva roky nepodmíněně (trestný čin opuštění republiky bez povolení). Přesto jsem ji navštívit mohl. Moje mamka zpočátku vycestovat nemohla. Dostala úřední dopis od Obvodní správy SNB s nečitelným podpisem, kde jí bylo sděleno, že „Vaše cesta do zahraničí není v souladu se státními zájmy ČSSR…“. Ano, i takto se choval stát s údajně nejspravedlivějším a nejpokrokovějším zřízením v dějinách. Bránil rodičům stýkat se se svými dětmi. Do SRN tak vycestovala nejprve babička, pak já a nakonec i mamka.

Ovšem háček byl i zde. Po návratu často následovalo předvolání do Bartolomějské ulice a pohovor s referentem StB. Kde, kdy, s kým, o čem atd. Objektivně musím přiznat, že jednání (zažil jsem dvě) probíhala korektně a že šlo více či méně o formalitu. V SSSR již byl u moci Gorbačov a jisté uvolnění bylo lze pozorovat i u nás. Přesto, když předvolaný ve vrátnici uviděl nápis „Chladnou hlavu, planoucí srdce a čisté ruce!“ (F. E. Dzeržinskij, zakladatel Čeky, později GPU, NKVD a KGB), přejel mu po zádech mráz. Člověk přemýšlel, co vše by „oni“ mohli.

Třetí možností bylo požádat SBČS o devizový příslib. Formulář složitý nebyl, ale vzpomínám-li si dobře, tak již k této žádosti bylo nezbytné vyjádření zaměstnavatele, popř. školy. V 90 % případů kladné vyjádření občan získal, leč příznivé vyřízení žádosti bankou bylo ve hvězdách. Existovala prý interní pravidla, že každému občanovi by mělo být jednou za x let vyhověno, avšak v mém případě musela zaúřadovat protekce a poději i šťastná náhoda. Protekci - tj. výše postaveného zaměstnance banky - využila maminka v r. 1975 a slunili jsme se pak tři týdny v jugoslávské Makarské. Vyprávěla, že se příslušnému soudruhovi chtěla revanšovat (běžný byl koňak). On však láhev razantně odmítl. „Četla jste Kmotra?“ „Ano“, pípla máti. „Pak si jistě vzpomínáte na pasáž, kde XY říká (cituji volně): Dnes jsem pomohl já vám. Děkovat nemusíte, protože nemůžu vědět, zda jednou nebudu zase já potřebovat něco od vás.“

Řecká bohyně náhody Týché se objevila v r. 1979. S kamarádem jsme - mladí a naivní - chtěli vandrovat po Rakousku. Podali jsme si žádost o devizový příslib. Jednoho jarního dne jsem nalezl ve schránce obálku s hlavičkou SBČS. Uvnitř byl dopis, že se mám ve věci žádosti dostavit za ředitelem pobočky SBČS na Praze 2, Václavské náměstí 42. Pan, resp. soudruh ředitel se jmenoval Pražák, křestní jméno si již nepamatuji. „Vy budete maturovat na SEŠ Resslova 8. To je dobrá škola. Já bych potřeboval v létě na tři týdny šikovného studenta na brigádu. Za šaltr, tedy za přepážku. Razítkovat celní prohlášení a vydávat lidem východní marky, zloté, forinty… Máte zájem?“ Brigáda byla placená, práce zajímavá (vzpomínám na pána, který tvrdil, že formulář vyplnit nemůže, neboť neumí psát). Kamarád samozřejmě ostrouhal kolečka (byl z jiného pražského obvodu) a tak jsem pana ředitele požádal o Jugoslávii. Pro maminku a pro mne. Sestra s manželem již příslib dinárů měli a u moře nedaleko Makarské jsme strávili krásné 3 týdny.

Kvůli mé katastrofální politické anamnéze (oba rodiče byli odejiti z KSČ po r. 1968) to s pokračováním mých studií na vysoké škole vypadalo bledě. Sousedi s mnoha kontakty nabídli pomoc, avšak nakonec přiznali, že na škraloup rodičů jsou i oni krátcí. Avšak malého vítězství jsme dosáhli. Byl jsem přijat do nultého ročníku VŠE. Což znamenalo 10 měsíců práce v menze Jednota v Opletalově ul. 38 (je tam dodnes, sklad, úklid, odvoz pomejí, černé a bílé nádobí, měsíční plat 1 200,- Kč brutto). Mohl jsem složit jednu zkoušku a musel jsem znovu absolvovat přijímací řízení. Ovšem s větší šancí na přijetí, neboť jsem se sžil s dělnickou třídou. V menze jsme byli dva a já jsem kamarádovi navrhl, že zkusím zajít za ředitelem Pražákem s dotazem, zda nepotřebuje na léto brigádníky. „Nepotřebuju. Ale co byste rád?“ „Jugoslávii. Dělám s kamarádem v menze, dost těžká práce, tak bychom…“ Odpovědí byly dva devizové přísliby.

A další rok? To jsme již, Petr a já, zařezávali na VŠE. Naším cizím jazykem byla (vedle ruštiny) jak na střední, tak na vysoké škole francouzština. I napadlo nás zkusit opět u pana ředitele štěstí. Já už neměl odvahu jít za ním osobně. Tak jsme vyplnili žádosti, které jsem doprovodil osobním dopisem. Že se nabízíme k brigádě, že studujeme francouzštinu, rádi cestujeme atd., atd. Výsledek? Opět dva přísliby deviz. Vše jsem vyprávěl sousedce a rodinné známé z domu, kde jsme bydleli. „Dane, toho Pražáka já tak trochu znám. Je to komunista, to víš, ředitel v bance, ale bezvadnej chlap.“ Protože „bezvadnej chlap“ je již pravděpodobně kdesi nahoře u velké armády, nemohu za ním zajít, uklonit se a poděkovat mu. Kdo v  báječné době pod psa žil, potvrdí, že příslib k uvolnění dolarů se tehdy vyvažoval zlatem.

A tak jsme, Petr a já, vycestovali v červenci 1981 s taškami plnými konzerv a polévek Vitana směr Paříž. O vlaku jsme neuvažovali a na letenku jsme neměli. Zbyl zvednutý palec a stop. Bohyně náhody Týché čili římská Fortuna nás obšťastnila ještě jednou. Kamarád Petr byl z města nedaleko Prahy a znal paní z národního výboru, která měla techtle či dokonce mechtle s kýmsi z radnice ve Vitry-sur-Seine. Což je jižní pařížské předměstí. Dostali jsme adresu, pána jsme navštívili a on nám s úsměvem předal klíče od městské vily, kde jsme bydleli gratis. 14 dní v Paříži bylo nádherných, já - jsa již tehdy relativně slušně vzdělán v galských reáliích a maje rád Edith Piaf - jsem věděl, že musíme vidět Louvre, Eifelovku, Montmartre, Versailles, Vítězný oblouk, Pigalle, Moulin Rouge, Champs Elysées, Operu, La Madeleine, Centre Pompidou… Dostal jsem kontakt na emigranta Slavíčka, kterého jsme navštívili a on nám dával rady do života. Na stěně obýváku pařížského bytu měl velký plakát s portrétem typického dělnického prezidenta. Záleželo na tom, odkud se člověk díval. Jednou to byl Husák, po druhé Novotný, po třetí Gottwald… Zvažovali jsme, zda v městě nad Seinou zůstat, ale k emigraci jsme nenašli odvahu. Ani petici za propuštění Václava Havla, kterou nám nabízeli pařížští studenti, jsme nepodepsali. Strach byl přítomen i na bulváru Saint-Michel v Qaurtier Latain či kde jsme to zrovna byli. Teprve dlouho pro r. 1989 jsem zcela náhodou zjistil, že navštíveným pánem musel být vynikající novinář a editor Jiří Slavíček (1943 - 2011), který působil ve francouzském rozhlasu a také ve Svobodné Evropě (zde pod jménem Adolf Bašta).

V úvodu jsem slíbil, že se budu věnovat výjezdní doložce. Byť byl v cestovním pasu Československé socialistické republiky text, že „platí pro všechny státy světa“, bez dvou bílo-zelených kartiček velikosti kartotéčního lístku byl občanům republiky skoro k ničemu. O vydání výjezdní doložky se žádalo na Oddělení pasů Sboru národní bezpečnosti (SNB). K žádosti bylo třeba přiložit souhlas od řady orgánů a institucí. U vysokoškoláků vyjádření „kruhového“ učitele, základní organizace SSM, fakultního výboru SSM… Těch razítek, aby student dostal konečný „rektorský“ štempl, bylo opravdu hodně. K tomu ještě výpis z rejstříku trestů. Byl-li člověk zaměstnán, postup byl obdobný. Podniková organizace KSČ, ZO ROH… Když jsem pracoval v menze Jednota (viz výše), souhlas k žádosti o vydání doložky nám napsala vedoucí menzy paní Konhefrová. „Ty, poslouchej, ta vaše vedoucí… Ona trochu zaspala dobu.“, podotkla máti. „A proč?“ „No, máš tam KLAPOKLIDES/Z, a to už je dneska pasé.“ „Co že tam mám?“„No přece KLAPOKLIDES/Z, tedy ona ti tam napsala, že máš kladný postoj k lidově-demokratickému zřízení.“ Což opravdu pasé bylo, neboť již v r. 1960 soudruh Antonín Novotný spolu s dalšími soudruhy ústavně vyhlásili, že „Socialismus v naší vlasti zvítězil! Vstoupili jsme do nového období našich dějin a jsme odhodláni jít dále k novým, ještě vyšším cílům. Dovršujíce socialistickou výstavbu, přecházíme k budování socialistické společnosti a shromažďujeme síly pro přechod ke komunismu.“ Alespoň tak to stálo v preambuli Ústavy ČSSR ze dne 11. 7. 1960. Od té doby už tedy žádná lidová demokracie (mnozí soudruzi říkali „demogracie“), ale rozvinutá socialistická společnost.

Žádost o vydání výjezdní doložky se podávala osobně na příslušném oddělení Obvodní (okresní) správy SNB. Zde bývaly větší fronty než na banány. Dav čekajících nevraživě sledoval a pokřikoval na kurýry z Čedoku, kteří do fronty nemuseli. Docházelo k bitkám o místo, atmosféra bývala dusná. Jednání s příslušníkem, resp. předání žádosti bylo většinou formalitou spočívající v kontrole údajů a povinných příloh, avšak ne vždy bylo příjemné. Při cestě do Jugoslávie v r. 1975 (máti mne měla jako neplnoletého zapsaného v pase) se na ni příslušník zadíval a pak procedil: „Tak vy teda máte syna, jo? A ste jako vdova? A můžete dokázat, že ten kluk, co ho máte v pase, je synem toho manžela, co vám zemřel?“ Maminka vyprávěla, že to bylo po prvé, co se při úředním jednání rozplakala.

Mé osobní zkušenosti byly spíš takové, že je to vše velká otrava. Běhání, razítka, napjaté očekávání… Avšak zvláště u cesty do Francie - uvědomuju si to až nyní, po čtvrtstoletí - to bylo ve většině případů tak, že ti, co doporučovali a razítkovali, si zřejmě říkali: „Jen ať se kluci do tý Francie podívaj, když už jim dali ten příslib.“ Dokonce i na obvodní vojenské správě, od níž bylo třeba rovněž získat štempl a museli jsme zde uložit průkaz brance, nás podplukovník strejcovského typu dobrácky poučoval. „Až, klucí, budete tam někde u tý Ajfelovky, tak né, abyste tam vyprávěli…“

Problém byl samozřejmě v tom, že jeden jediný závistivec, maličký čičmunda, agilní hňup, razítko dát nemusel, tj. napsal „nedoporučuji“. A v tu chvíli bylo jisté, že výjezdní doložku žadatel nedostane (viz případ mojí mamky). Samostatnou kapitolou byli lidé z disentu, kterým byl cestovní pas často odebrán či jim vůbec nebyl vydán. Ti si pak si o cestě za hranice všedních dnů mohli nechat jen zdát. Zde vzpomínám na pana Krsta z Makarské, který nám v r. 1975 pronajal pokoj k ubytování. Pojem „výjezdní doložka“ moc nechápal a pořád opakoval: „Mám pas. A s tím můžu jet, kam chci.“ Možná, že toto byl jeden z důvodů, proč soudruzi nevěděli, kam zařadit Jugoslávii. A to si o maršálu Titovi nedělám žádné iluze.

Závěrem doplním několik drobností. Šlo-li vše hladce, pak v bance (chodil jsem do Živnobanky) občan západní měnu neobdržel. Dostal jen drobnou bankovku na cestu a zbytek valut byl v podobě cestovního šeku, který bylo třeba si v cílové zemi v tamní bance nechat proplatit. Poznámka pro mladé: Jsme v době, kdy internet a mobilní telefony neexistovaly a hotovostní platební styk při nákupech v obchodech naprosto převažoval, a to i v západních zemích.

Běžné bylo, že měl-li člověk kontakty, opatřil si dodatečnou západní valutu bokem (byť se jednalo minimálně o přestupek). Protože příděl od SBČS stačil na běžný pobyt a skoro každý toužil po nějakém západním zboží. Ať již šlo o oblečení, kosmetiku, elektroniku nebo o gramofonové desky a magnetofonové kazety. Já si z Paříže dovezl vedle krásných bot desky s Edith Piaf a Joan Baez, bundu, fialové tričko SORBONNE (stále je mám), knížku o Salvadoru Dalím… To vše byly věci v tehdejším Československu sehnatelné jen velmi, velmi obtížně.

Po návratu z nesocialistické země do ČSSR nebylo vyloučeno, že občan obdrží pozvánku na pohovor u StB. Já to zažil jen v souvislosti s mojí sestrou - emigrantkou. V socialistických podnicích bylo obvyklé, že v organizačním schématu byl obdélníček s textem „Zvláštní úkoly“. Zde pracoval či spíše za mříží seděl prověřený soudruh/soudružka a jeho/její povinností bylo mj. vydávat protiplynové masky. Na ZÚ bylo třeba po návratu odevzdat vyplněný cyklostylovaný formulář „kde, kdy, kdo, s kým, co…“. Tento postup byl obvyklý zvláště při zahraničních pracovních cestách a samozřejmý byl u delegátů organizací zahraničního obchodu působících u československých diplomatických misí. V tomto případě zpráva určitě bývala obsáhlejší a podrobnější a lze předpokládat, že jednu kopii obdržel příslušný útvar StB. Možná, že právě zde mají počátek aktivity bývalého předsedy české vlády, který z nepochopitelných důvodů odmítá tuto skutečnost přiznat. Pokud zpravodajec nikomu neublížil, nikoho nejmenoval, velkými výčitkami trpět nemusí. Předpokládám, že naši diplomaté a různí „attaché“ obdobné zprávy předávají na BIS i dnes.

O vánocích r. 1976 jsem dostal knížku „Jejich veličenstva pyramidy“ od Vojtěcha Zamarovského. Zhltl jsme ji za několik dní. Při prohlížení několika ne příliš kvalitních barevných fotografií jsem bral jako zcela samozřejmé to, že do Egypta se nikdy nepodívám. Známé v Čedoku jsem neměl a i kdyby, cena za zájezd několikanásobně přesahovala mé finanční možnosti. Avšak díky roku 1989 jsem zemi faraónů navštívil již třikrát a viděl jsem i pyramidy a chrámy, o kterých pan Zamarovský psal, že jsou přístupné jen na zvláštní povolení.

Takže? S cestováním před r. 1989 to bylo všelijaké, ale nebyl-li občan shledán závadovým a nenarazil-li na agilního blbce, jisté, byť dosti omezené možnosti zde byly. V  knížce „Mráz přichází z Kremlu“ Zdeněk Mlynář uvádí charakteristiku Drahomíra Koldera (1925 - 1975). To byl československý komunistický politik, kolaborant, jeden z „ultras“, kteří podepsali zvací dopis. Inteligence příliš nepobral. Ale kdysi, ještě za vlády Antonína Novotného, byl Kolder služebně v Paříži, kde si pozorně prohlédl jeden obchodní dům. A nyní již Mlynář: „Večer pak (Kolder) v rezidenci československého velvyslance léčil svůj šok jednou sklenkou koňaku za druhou a nakonec docela upřímně prohlásil: „To je hrozný, o co všechno my jsme ty naše lidi připravili. Copak si to taky nezasloužej?“

Poznámka k pramenům: Při psaní článku jsem vycházel z vlastních vzpomínek a z rodinných dokumentů. Pouze, když jsem si potřeboval informaci ověřit či upřesnit (Husákův výrok, preambule Ústavy z r. 1960, životní data H. Schachta), jsem využil internetové zdroje. Dále pak Zdeněk Mlynář: „Mráz přichází z Kremlu“ (Mladá fronta, 1990).