Zimní a Pokračovací válka SSSR - Finsko a současná válka Rusko - Ukrajina

U Václava Havla jsem vždy obdivoval jeho umění vyjádřit, popsat realitu jednoduchým a srozumitelným textem. Tak třeba pokud jde o Rusko, cituje se často jeho výrok z října 2007: „Rusko neví, kde začíná a kde končí. Rozpomíná se na své různé historické hranice. Území, na nichž bylo přítomno - ať už jako carské nebo sovětské - považuje za své.“

V souvislosti s Rusko-ukrajinskou válkou jsem si často připomínal válku Sovětsko-finskou zvanou obvykle Zimní válka. Finsky „Talvisota“. Na Wikipedii ji datují takto: 30. 10. 1939 - 13. 3. 1940. Byť historie se nikdy zcela přesně neopakuje, již na základce nám paní učitelka Součková v první hodině dějepisu na tabuli napsala „Historia magistra vitae.“ Celý citát Marca Tullia Cicera pak zní: „Historia est testis temporum, lux veritatis, vita memoriae, magistra vitae, nuntia vetustatis.“ Pro ty, kdo jazykem starého Říma nevládnou: „Dějiny jsou svědkem času, světlem pravdy, životem paměti, učitelkou života, poselkyní dávných dob.“

O Zimní válce jsem cosi věděl, avšak potřeboval jsem si vše setřídit, rozšířit, ujasnit a upřesnit. K čemuž mně psaní pro Seznam Médium poskytlo příležitost. Je zde, alespoň podle mého názoru, nikoli zanedbatelná podobnost s nynější válkou Rusko-ukrajinskou. A pak, v ruské části Karélie, kde se Talvisota odehrávala, jsem v srpnu roku 2018 jako turista byl. Nádherná země. V mysli mně utkvělo třeba to, že i při pauze „pánové vpravo, dámy vlevo“ bylo možné nasbírat košík hřibů a křemenáčů.

Nejlépe je začít finskými dějinami. Tento ugrofinský národ dlouho svůj samostatný stát neměl. Od 13. století byla severská přímořská (Botnický, Finský záliv) země tisíce jezer součástí Švédského království. Velkým překreslovatelem evropských hranic prvního desetiletí 19. století byl Napoleon Bonaparte (1769 - 1821). V létě r. 1807 se potkal v městečku Tylž (Tilsit, dnes Sovětsk v Kaliningradské oblasti) s ruským carem Alexandrem I. (1777 - 1825). Báťuška se zavázal dodržovat kontinentální blokádu a ruské říši bylo, mimo jiné, přiklepnuto Finsko. Švédsko bylo odškodněno Norskem. Korsičan - aniž si to uvědomil - má na svědomí mimo jiné i to, že evropské národy si začaly samy sebe uvědomovat. Ať již to nazýváme vlastenectvím nebo nacionalismem. Vládnoucí potentáti potřebovali zburcovat, vyhecovat svůj lid proti „parvenu“ Napoleonovi, a tak začali hrát na národní strunu. Jak se to projevilo? Uvedu několik příkladů. U nás pokračující Národní obrození a Jungmannův slovník (1835 - 1839), v Německu studenti s jejich Wacht am Rhein (1840), Goyův slavný obraz „Popravy 3. května 1808“ se stává národním symbolem Španělů, Rusové nazvali svoji válku s Napoleonem v r. 1812 „Vlastenecká“ a Beethoven píše v r. 1803 variace na „Rule Britania“.

Nejinak tomu bylo ve Finsku. To se stává po připojení k Rusku velkoknížectvím s nebývale rozsáhlou autonomií. Právě 19. století lze ve Finsku přirovnat k našemu Národnímu obrození. Kodifikuje se finština, roku 1833 byl poprvé vydán národní epos Kalevala, země má svůj sněm, dokonce svoji měnu a centrální banku, budují se klasicistní Helsinky a karelský Viipuri/Vyborg. Carům vší Rusi velká míra samostatnosti pila krev a různými způsoby vč. cenzury ji omezovali. Zvláště na přelomu 19. a 20. století se snažili finskou zemi rusifikovat, jenže zároveň potřebovali její zdroje surovin a kvalifikovanou pracovní sílu. Při volbách do jednokomorového parlamentu velkoknížectví v r. 1906 měly volební právo i ženy. Když byl počátkem roku 1917 car Mikuláš II. (1868 - 1918) donucen odstoupit, Finové začali pošilhávat po úplné samostatnosti. Finsko ji vyhlašuje 7. 12. 1917 a Leninovo bolševické Rusko nový stát okamžitě uznává. Zřejmě s představou, že objektivně a nezvratně působící společensko-ekonomické zákony dovedou Finsko tak jako tak k sovětizaci, tj. že v  zemi jezer se ustaví stát dělníků a rolníků se společenským vlastnictvím výrobních prostředků a plánovanou ekonomikou řízený marxistickou dělnickou stranou.

Občanské války Finsko kvůli sporům mezi sociálními demokraty, bolševiky a pravicově orientovanými politiky ušetřeno nebylo. Hranice s Ruskem, a to především v oblasti Karelské šíje (území mezi Finským zálivem a Ladožským jezerem), byla nejistá. Válečný stav mezi oběma zeměmi ukončila Smlouva z Tartu podepsaná 14. 10. 1920. A právě zde je třeba připomenout Havlovu myšlenku, že Rusko považuje ta území, kde bylo historicky přítomno, stále za svá. Petrohrad, resp. Leningrad byl, jak známo, ruským oknem do Evropy. Jenomže z okna se majitel domu nemusí jen dívat, ale může z něj také vyskočit do své a poté i do sousedovy zahrady. A zhruba takto uvažoval Dzugašvili-Stalin (1878 - 1953). Nyní si dovolím odskok v čase. Na konferenci v Postupimi v létě r. 1945 vožď reagoval na gratulaci amerického velvyslance v SSSR W. A. Harrimana (1891 - 1986) k dobytí Berlína takto: „Car Alexandr došel až do Paříže!“ Musíme si uvědomit, že Stalin byl oddaný leninovec. Nebo alespoň si to myslel. Ať už byly jeho vztahy se špičatou bradou, placatou čepicí a geniálním vůdcem světového proletariátu jakékoli, tak do Leninových spisů často nahlížel. Když bylo třeba vyřešit nějaký problém, říkával: „Tak se podíváme, co o tom soudí Lenin.“ A Iljič byl přesvědčený, že logika dějin je neúprosná. Proletářská revoluce musí zvítězit dříve či později na celém světě. Ve svém spisu „Imperialismus jako nevyšší stadium kapitalismu“ (1916) tvrdí a dokazuje, že současný kapitalismus umírá, parazituje, zahnívá (oficiální Leninovy pojmy). Komunismus má společné s křesťanstvím to, že jde o učení mesianistické. Markovo „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření!“ proměnili Marx s Engelsem ve známou výzvu „Proletáři všech zemí, spojte se!“

V lednu r. 1933 se v Německu dostává k moci Adolf Hitler (1889 - 1945). V  anekdotě Švejk reaguje na zvěst paní Müllerové „Tak nám, pane Švejk, zabili socialismus“, otázkou: „A kterej socialismus, paní Müllerová? Já znal dva. Nacionální a internacionální. Vobou není žádná škoda.“ Stalin uvažoval zhruba takto: Kapitalismus je, jak dokázal Lenin, v krizi. Jisté je, že dojde k válce mezi Německem, Francií a Anglií. Tyto země se bojem unaví, vyčerpají a oslabí. A tehdy nastoupí Sovětský Svaz. Vtrhne na západ a osvobodí zbídačované masy dělníků a rolníků. Rudý prapor zavlaje na Braniborské bráně, Vítězném oblouku a na Buckinghamském paláci. V březnu 1938 na XVIII. sjezdu Všesvazové komunistické strany (bolševiků) prohlásil, že SSSR nebude tahat za země, které jsou válečnými štváči, kaštany z ohně (projevu historici říkají „Kaštanový“). Byl vysílán veřejně a v Německu vzbudil dojem, že Stalin je ochoten s nacisty spolupracovat. V květnu 1939 vožď vyměnil ministra zahraničí SSSR Litvinova (1876 - 1951), který byl židovského původu, za svého věrného pomocníka a pana „Nět“ Vjačeslava M. Molotova (1890 - 1986). Ten se chtěl s Německem domluvit na rozdělení vlivových sfér. A k tomu, aby se sféry vlivu mohly dělit, bylo třeba vyskočit z leningradského okna směrem na západ. Tam bylo jednak Polsko (kdysi carská „Kongresovka“) a také Finsko s oblastí zvanou Karélie. Země Karelů byla kdysi ruská, později stala se součástí finského velkoknížectví. Tartská smlouva ji rozdělila na finskou a sovětskou část.

Dne 23. 8. 1939 podepisují ministři zahraničí Riebbentrop a Molotov za osobní účasti Stalina v Kremlu smlouvu o neútočení známou jako Pakt Riebbentrop-Molotov včetně tajného mocenského dodatku. 1. 9. 1939 nacistické Německo napadá Polsko a začíná tak Druhou světovou válku. Sovětský Svaz se licoměrně, pod rouškou ochrany ukrajinského a běloruského lidu vykořisťovaného polskými statkáři, připojil z východu 17. 9. 1939. Statečné Polsko je rozsápáno na tři části (Německo, SSSR, Generální gouvernement), Hitler triumfuje. A Stalin, věren poučce, že co Rusko jednou schvátilo, lze vracet jen z taktických důvodů a na chvíli a jsa kryt paktem, zaměřuje svoji pozornost na Finsko, tři pobaltské republiky a na rumunskou Besarábii (zhruba dnešní Moldavsko).

Pokud jde o Finsko, SSSR předkládá jeho vládě na podzim 1939 tyto požadavky: 1. Poskytnutí námořní základny v přístavu Hako, 2. prodej/pronájem ostrovů ve Finském zálivu (pro sovětské vojenské základny), 3. odsunutí hranice na Karelské šíji na vzdálenost 70 km od Leningradu, 4. uzavření smlouvy o vojenské a hospodářské spolupráci, 5. participace na vojenském využití Alandských ostrovů. Oficiálním důvodem byla potřeba Sovětského Svazu zesílit obranu Leningradu (město bylo 32 km od hranic s Finskem) rozšířením příhraničního území. Tento narativ, pokud je mi známo, většina ruských dějepisců stále obhajuje. Jistě i toto jakýs takýs důvod byl, avšak ruští historici cudně zamlčují, že Stalin zároveň potřeboval zvětšit prostor pro útočné operace Rudé armády a pak: Finsko přece až do konce roku 1917 součástí ruské říše bylo!

Kremelský knírač si myslel, že vše proběhne bez většího humbuku, potichu a hladce. Vždyť podobné smlouvy o hospodářské a vojenské spolupráci si během září a října 1939 vynutil na Estonsku, Lotyšsku a Litvě. Jenže většina Finů věděla své a řekla jasné „Ne!“. Bylo třeba najít „casus belli“. Heydrich s Naujocksem pro Hitlera zosnovali fingované přepadení vysílačky v Gliwicích. Jak uvedeno výše, Švejk věděl, že nacionální a internacionální socialismus jsou prašť jako uhoď. A tak Sověti 26. 11. 1939 spunktovali incident zvaný Mainilský. Fingované dělostřelecké napadení příhraniční sovětské, resp. karelské vesnice Mainilo. Moskva tak mohla vypovědět smlouvu o neútočení z ledna 1932 a dne 30. 11. 1939 Rudá armáda zahájila na hranicích s Finskem ofenzívu.

Stalin a jeho přikyvovači se dopustili obvyklého omylu mocichtivých jestřábů, chvástavé chyby typu „Do švestek budeme doma!“, „Srby utlučeme čepicemi!“ atd. Ano, Finsko bylo ve srovnání s SSSR malou zemí, jenže Stalin si neuvědomil, že Finové jako statečný národ láskou k SSSR nelnou (kdeže jsou doby cara Alexandra I.), podcenil zadržovací potenciál Mannerheimovy obranné linie a nepodařilo se mu odvrátit pozornost světového veřejného mínění. Sovětský Svaz byl za tento nevyprovokovaný a násilný akt agrese odsouzen a vyloučen ze Společnosti národů. Scénář sesmolený v Kremlu byl obvyklý. Obyvatelstvo Finska a celý svět se dozvěděly, že Sovětský Svaz vyslyšel volání zbídačelého, utlačovaného finského lidu, proti kterému vojenské operace v žádném případě namířeny nejsou. Jde jen o to vyhnat zrádné kapitalisty, statkáře, kulaky a bývalé carské generály. 1. 12. pak bylo Finniae et Orbi (Finsku a světu) oznámeno, že státní moc v zemi přebírá vláda Finské demokratické republiky, v jejímž čele stojí soudruh Otto Wille Kuusinen (1881 - 1964). Srovnejme si to s pokusem ustavit dělnicko-rolnickou revoluční vládu v čele s Aloisem Indrou v srpnu 1968 v Praze. K loutkovému finskému „pravítělstvu“ jen tolik, že při zájezdu do Karélie nás pan průvodce upozornil na budovu na břehu Něvského zálivu, kde tato „vláda“ měla mít své prozatímní sídlo. „Na začátku tam nebylo nic, vůbec nic. Jediný psací stroj, telefon, žádné šanony, tužky, razítka…“.

Vrchním velitelem finských ozbrojených sil byl největší Fin Carl Gustaf Emil, svobodný pán z Mannerheimu, čili Gustaf Mannerheim (1867 - 1951). Kariéru započal v carské armádě, za Velké války bojoval na rakouské a rumunské frontě. V prosinci 1917 se vrací do Finska, byť finštinu již skoro zapomněl. Výrazně se zasloužil o porážku rudých v občanské válce, v prosinci 1918 jej jmenovali regentem Finska. V prezidentských volbách v r. 1919 byl poražen, stáhl se z politiky a cestoval po Asii. Jeho spolubojovník Pehr Evind Svinhufvud se stává finským prezidentem (1931) a povolává ho do zpět vysoké politiky jako předsedu Rady obrany. V r. 1933 dostává hůl polního maršála. Finové - bez ohledu na politické smýšlení - měli Mannerheima v rádi. Snažil se sjednotit národ proti hrozbě, kterou viděl nikoli v Německu, ale v SSSR. 30. 11. 1939 ho prezident jmenuje vrchním velitelem finských ozbrojených sil. Maršál dobře věděl, že nevelké Finsko nad Sovětským Svazem zvítězit nemůže, ovšem šlo o to, zda půjde o porážku během několika dní či několika měsíců. Zadržovací operace ovládal skvěle a to, co za Sověty předvedl maršál Kliment J. Vorošilov(1881 - 1969), nemělo daleko k debaklu. Proto jej nahradil schopnější Semjon K. Timošenko (1895 - 1970). Nakonec Finsko poraženo bylo a muselo odstoupit Sovětskému svazu velká území, zaplatit reparace a zavázat se k určitým formám spolupráce. Poskytlo i základnu v přístavu Hanko. SSSR zvítězil hrubou silou a s daleko většími ztrátami (cca 130 tisíc, čísla se různí), než Finové. Když se vyměňovali zajatci, tak suomské mládence vítaly na nádražích kapely, dívky v krojích a stoly s jídlem. Na zajatce sovětské čekali příslušníci od NKVD a hybaj na nucené práce, neboť kdo se nechal zajmout, byl zrádce země a jejího lidu.

Obě strany věděly, že skončená válka je prvním dějstvím dramatu. Když Wehrmacht zaútočila na Sovětský svaz (22. 6. 1941, plán Barbarossa), Finové se rozhodli vzít si zpět to, co Stalin uchvátil po skončení Zimní války. Nic víc. Tzv. Pokračovací válka. K operacím na východní frontě se připojili jako samostatný, suverénní stát a s Německem se snažili zaplést co nejméně. Maršál Mannerheim Hitlera nesnášel, setkali se jednou, a to neoficiálně 4. 6. 1942. Důvodem byla Füherova gratulace k maršálovým 75. narozeninám (z části jejich rozhovoru „en tête-à-tête“ se uchovala nahrávka). Když Říše začala pošilhávat po finských Židech, Mannerheim rázně odmítl. „Čest Finska to nedovolí!“ Němcům lakonicky oznámil „Budete si muset počkat, až budu mrtvý“. Ani v Pokračovací válce však Finsko zvítězit nemohlo. K oficiálnímu ukončení válečného stavu došlo mezi SSSR a Finskem 10. 2. 1947 podpisem mírové smlouvy v Paříži.

Země tisíců jezer musela Sovětům vrátit, co jí bylo uloupeno za Zimní války, zaplatila značné reparace, musela strpět sovětskou vojenskou základnu v městě Porkkala, omezila svoji armádu a zavázala se ke striktní neutralitě. Proto se Finsko stalo členem EU až v r. 1995 do NATO vstoupilo 4. 4. 2023. Nikdy však nebylo sovětizováno, tj. mohlo budovat svůj demokratický stát s volnou soutěží politických stran a tržní ekonomikou. Mannerheima si Stalin vážil. Jako krutý diktátor opovrhoval měkkýši a přikyvovači, byť je oportunisticky využíval a zneužíval. Maršál mu dokázal říci jasné, hlasité a nedvojsmyslné NE, netřásl se před ním a Finové se statečně a úspěšně bránili. Nikdy nechtěli víc, než sporná karelská území a hájili svou zemi. A to vožď uměl ocenit. Kdybychom v Moskvě v prosinci 1943 měli namísto Beneše českého Mannerheima, mohlo se třeba mnohé vyvíjet jinak. „Kdyby“ však dějiny neznají. Což neznamená, že úvahy začínající touto spojkou jsou zakázány.

A nyní k válce Rusko-ukrajinské. Vidím mnoho analogií se Zimní válkou. Nevyprovokovaný, agresivní a nedůvěryhodně vysvětlený útok mocného souseda z východu. Počáteční velkohubá útočníkova strategie „Utlučeme je čepicemi!“ Jeho velké ztráty, statečná obrana napadeného, odsudek agresora demokratickými státy. Ukrajina však poměrně dlouho byla součástí Ruského carství a později carství zvaného SSSR. Proto opět připomeňme Havla a jeho „Území, na nichž bylo přítomno - ať už jako carské nebo sovětské - Rusko považuje za své.“ Jak tedy válka putinovci eufemisticky nazývaná speciální operace skončí? Lze předpokládat, byť věštec nejsem, že plichtou à la Finsko v r. 1940, resp. 1945. Ukrajina přijde o některá územní včetně Krymu. Svoji zahraniční politiku bude muset dělat s ohledem na svého východního souseda. Nulový zisk Putin přijmout nemůže. Třeba už jenom proto, že ruské mámy, manželky a bábušky by mu v případě remízy položily otázku „A proč tedy to všechno bylo?“

Pánové a dámy v americkém Kongresu 21. 2. 1990 nadšeně a ve stoje tleskali Havlovu projevu. Kdyby v oné době existovaly sociální sítě, většina z poslanců a senátorů by si na svůj profil dala foto a s tetelivým chvěním očekávala lajky. Protože Havel byl „in“. Avšak obávám se, že to, co náš pan prezident sděloval, šlo většině přítomných jedním uchem tam a druhým ven. „Často slyším otázku, jak nám Spojené státy mohou pomocí. Má odpověď je paradoxní, jako ostatně celý můj život: nejvíc nám pomůžete, když pomůžete Sovětskému svazu na jeho sice nezvratné, ale přesto nesmírně komplikované cestě k demokracii. Je to cesta daleko komplikovanější, než jakou mohou jít jeho bývalí evropští satelité. Víte asi sami nejlépe, jak rychle podpořit nenásilný vývoj tohoto obrovského mnohonárodnostního tělesa k demokracii a ke svébytnosti všech jeho národů. Nepřísluší mi proto vám radit. Mohu jen říct, že čím dřív, rychleji a pokojněji se Sovětský svaz začne ubírat po cestě skutečné politické plurality, respektu k právům národů na svébytnost a k fungující, tedy tržní ekonomice, tím lépe bude nejen pro Čechy a Slováky, ale pro celý svět. A tím dřív i vy budete schopni zmenšovat břemeno vojenského rozpočtu, který musí marický lid nést. Metaforicky řečeno: milióny, které dáte teď na východ, s vám brzy vrátí v podběh ušetřených miliard.“

Realita? Na přelomu tisíciletí byla v Lidovkách stránka věnovaná ženským příjmením a „ová“. Jakási hvězdička inteligence nevelké v anketě důležitě tvrdila, že ona musí být bezpodmínečně Svoboda, protože jezdí často do USA a kdyby měla v pase Svobodová, mohli by si v agenturách a hotelích myslet, že je z Ruska. Nebyla se svojí hloupoučkou argumentací zdaleka jediná. Jako by bylo něco špatného, vidláckého a buranského pocházet z této země. Také jsem tehdy občas dostal řetězový e-mail s řadou fotek různých bizarností typu zprasená elektroinstalace, záchod uprostřed obýváku, dveře vedoucí nikam, polévka s nudlemi ve varné konvici, vesnice s rozblácenou cestou a kácejícími se dřevěnými chalupami, atd., atd. K tomu smajlík a komentář „Co vše je možné v Rusku“. Přitom stejné bizarnosti lze najít kdekoli na světě a Rusko na ně nemá patent.

Karélie je krásná. Příroda, památky i milí lidé. Jenže! V klášterech, které jsme navštívili, nám občas místní průvodce vysvětloval, že jedině pravoslavná víra je ta pravá. Že jsme všichni Slované a proto bychom měli držet pohromadě. Na Solveckých ostrovech v Bílém moři, kde byl starobylý klášter přeměněn na jeden z prvních a nejznámějších Severních táborů zvláštního určení, bylo malé muzeum „gulagovské“ historie mimo klášterní budovy. Dostat se tam v dešti a blátě nebylo jednoduché. Jeden účastník zájezdu skromnou expozici navštívil, tuším, že ji provozovalo sdružení Memorial, jehož dvě hlavní organizace Nejvyšší soud Ruské federace v r. 2021 zrušil. Nejkrutějším obdobím ostrovů bylo budování Bělomořského kanálu v r. 1930 - 1933. Zákon Solovek byl tento: „Z trestance musíme dostat všechno v prvních třech měsících - pak ho už nepotřebujeme.“ V nacistických koncentračních táborech se oficiálně používalo spojení „Vernichtung durch Arbeit“ čili „Vyhlazení prací“. Když jsem o svých dojmech z Karélie vyprávěl dvěma bývalým občankám SSSR (Moldávie, Kazachstán), které již dlouho žijí v Česku, obě (neznaly se) zareagovaly stejně: „Tam je krásně. Ale na Solovky bychom nemohly, protože v naší rodině…“ Stejně, jako někteří nemohou navštívit Osvětim nebo Terezín.

V nedávno vyšlé knize „Sbohem, východní Evropo“ (Host - vydavatelství, s.r.o., 2024) autor Jacob Mikanowski (*1982) cituje z rozhovoru Molotova a litevského místopředsedy vlády z léta roku 1940: Molotov: „Musíte uvažovat realisticky a uvědomit si, že národy v budoucnu zaniknou. To vaše Litva společně s ostatními pobaltskými zeměmi, včetně Finska, se bude muset připojit k bratské rodině Sovětského svazu. Měli byste už proto začít sváš lid začleňovat do sovětského systému, který bude v budoucnu vládnout všude, po celé Evropě. Někde bude uveden do praxe dříve, například v pobaltských zemích, jinde poději.“

Zdroje

· vlastní vědomosti získané četbou

· poznámky ze zájezdu do Karélie

· https://cz.usembassy.gov/wp-content/uploads/sites/22/2015/12/Projev-prezidenta-Havla-v-Kongresu-1990.pdf

· https://cs.wikipedia.org/wiki/Zimn%C3%AD_v%C3%A1lka

· Zdeněk Sialini: Sovětsko - finský konflikt a fenomén finlandizace (bakalářská práce na z r. 2011 na https://is.muni.cz/th/xdwjf/)

· https://cs.wikipedia.org/wiki/Carl_Gustaf_Emil_Mannerheim

Jakob Mikanowski: Sbohem, východní Evropo (Host, 2024)